Close to You | 5.kapitola

Děkuji za vaše předchozí ohlasy. ♥ Přeji vám krásné počtení :) B.

Hudba: Rihanna, Kanye West, Paul McCartney - FourFiveSeconds

Zůstala jsem sedět u baru, dál si hlídala to skvělé místo, které se mi podařilo ukořistit, a nechávala se zásobovat drinky od pohledného barmana, který mi věnoval více pozornosti než kdokoliv v mém nynějším životě. Lidé kolem mě procházeli, místo vedle mě nebylo nikdy volné, ale ani tu nikdo nezůstal déle než několik minut. Většinou se jednalo jen o objednání drinku, panáku nebo piva, než se zase osoba vystřídala. Jen já tu seděla a užívala si ten pocit, že tu jsem sama za sebe.

"Co tě sem přivádí, samotnou krásku?" zeptal se mě barman.

Zvedla jsem pohled od pití, od brčka, se kterým jsem si pohrávala, a pousmála se. "Myslela jsem, že budu mít dneska rande. Jak se zdá, nakonec si užiju večer sama se sebou," odpověděla jsem.

"V tom případě se muselo jednat o pořádného kreténa, když nechal tebe na holičkách," naklonil hlavu na stranu a dál utíral sklenici, kterou právě vytáhl ze dřezu plného vody.

"Zvolil přístupnější variantu, řekla bych," trhla jsem ramenem. "Nejsem taková, že bych hned skákala do postele. Asi se to v dnešní době nenosí," naklonila jsem hlavu na stranu. Proč bych si nemohla dnešní večer trochu zlepšit, vyfantazírovat a přikreslit si detaily, o kterých neví nikdo, jen já a Tom. Já to nikde prozrazovat nebudu a on už vůbec ne. Takže jsem mohla vykládat víceméně to, co jsem jen chtěla.

Barman se mým slovům hned zasmál. "Jsem Mike," natáhl ke mně ruku.

"Zara," představila jsem se i já a jeho dlaň lehce stiskla. "Jak dlouho tady pracuješ, Miku?" začala jsem hned konverzaci, ke které se málokdy dostávám. Poznávat cizího člověka od úplných základů jsem opravdu dlouho nezažila. Naposledy možná s dvojčaty Kaulitzovými, a co z toho vzešlo…

"Už to bude pár let. A musím říct, že je to práce mých snů," pokývl hlavou.

"Ani trochu ironie?"

"Ani trochu," nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Opravdu to tady miluju," usmál se na mě.

"V tom případě ti můžu jedině tiše závidět, že máš práci, která tě naplňuje. Já nevím, jestli jsem nešlápla vedle," povzdychla jsem si a zuby přejela přes spodní ret.

"Neříkej, že taková krasavice jako ty má problém s nalezením toho správného místa," krátce se na mě podíval, než začal leštit další sklenici. Přes bar zaznělo několik objednávek, tak se ke mně na chvíli otočil zády, aby nalil drinky, které si někteří objednali. Pracoval zručně a rychle a opravdu bylo potěšení ho při tom sledovat. Přemýšlela jsem při tom nad tím, co mi řekl. Já se vlastně nikdy ani po jiném místě nedívala. Nic jsem nehledala, protože mi Tom poskytoval dostatečné množství peněz, abych o jiných pozicích ani nepřemýšlela.

Vypila jsem zbytek ve sklenici a prsty mávla směrem k Mikovi, aby mi nalil další a znovu ji připsal na otevřený účet na Tomovo jméno. Sotva přede mě postavil čerstvě nalitý drink, u+cítila jsem dotek na mém rameni. Dotek, který jsem poznávala jenom díky tomu, jak hrubý byl. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že za mnou stojí Tom. Kdybych ho nepoznala podle té hrubosti, poznala bych ho podle kolínské, která kolem mě zavířila.

"Co si myslíš, že děláš?" zasyčel kousek od mého ucha.

Neodpověděla jsem mu, místo toho jsem zavolala přes bar na barmana, se kterým jsem se před několika desítkami minut seznámila. "Miku, pan Kaulitz přišel zaplatit můj účet," řekla jsem.

"Tvůj účet?" uslyšela jsem Tomův překvapený hlas, ve kterém bylo jízlivosti na rozdávání.

Přetočila jsem svůj pohled směrem k Tomovi a pohledem přejela přes jeho obličej. "Ano. Na tvé jméno jsem si tady otevřela účet. Ještě jsem toho nestihla příliš vypít, myslela jsem totiž, že se s tou cuchtou zdržíš delší čas," našpulila jsem rty.

"Dávej si pozor na jazyk, holka," procedil mezi zuby, ale vytáhl z kapsy pár přeložených bankovek, které pohodil na bar. Jejich celková suma určitě několikanásobně převyšovala moji útratu, ale Tom jen mávl prsty, že si to Mike může nechat. Když jsem uviděla jeho ostrý pohled, pevně jsem sevřela čelist.

"Já si mám dávat pozor na jazyk?" pobaveně jsem si píchla prstem do hrudi. "Myslím, že to nebyl můj jazyk, co se zaplétal tam, kde neměl," založila jsem si ruce na prsou.

"To mi chceš říct, že piješ v pracovní době?" podíval se na mě, naprosto ignorujíc moji připomínku. Zkoumavým pohledem přelétl přes můj obličej. "Pojď se mnou, zřejmě ti toho musím hodně objasnit. Zase," řekl a pevně sevřel moji paži.

"Nikam s tebou nejdu," odsekla jsem blízko jeho tváře. "Pokud potřebuješ společnost, luskni si prsty po té blondýnce, co se po tobě tak plazila. Očividně plní moje pracovní povinnosti mnohem lépe," řekla jsem a prsty přejela přes límec jeho košile. "Nebo je to snad tvoje rtěnka?" zvedla jsem jedno obočí a nechala prsty ležet u jeho krku.

Tom nijak nezareagoval na má slova, jen pevně sevřel mou dlaň, kterou jsem se opřela o jeho rameno. Zatáhl za mou paži, čímž mě přinutil sesednout z barové stoličky a postavit se na vlastní chodidla. Hned se na to místo začali cpát další lidé, kteří u baru čekali dostatečně dlouho na to, aby je ta dlouhá fronta otrávila. Šťouchali do nás, až jsme se chtě nechtě museli posunout dál od baru. Nevnímala jsem, jak do mě kolemjdoucí lidé vráželi, jen jsem vnímala to, že jsem teď stála příliš blízko Tomovi. Hleděl na mě z výšky se svým pohrdavým a arogantním pohledem.

"Pusť mě, to bolí," zamumlala jsem a zakroutila zápěstím, které mi pevně svíral ve svých prstech.

"Nechtěj, abych ti znovu připomínal, kdo se tady komu zodpovídá," přimhouřil oči. "Já si můžu dělat, co chci. Ty jsi však naprosto jiný případ, má drahá. Ty se nebudeš bavit s nikým jiným, pokud ti to nedovolím. Nebudeš vysedávat u baru, pokud ti to nedovolím, a nebudeš do sebe lít chlast, pokud ti to nedovolím," zdůraznil poslední slovo, jako by to mělo být vytesáno do kamene. "Teď bez řečí půjdeš se mnou nahoru na balkon, sedneš si vedle mě a budeš dělat svou práci, jinak si mě nepřej," řekl a v hrozivé grimase ohrnul horní ret. Kolem nás byl šum, takže jsem ta výhružná slova slyšela jenom já. Kdyby nám někdo věnoval pozornost, řekl by si, že se možná jako pár hádáme. Určitě by si nikdo netipoval, že tady málem běží o život.

Ztěžka jsem polkla, mělce lapajíc po dechu. Několik lidí do nás znovu vrazilo, až jsem se musela volnou dlaní opřít o Tomovu hruď, abych nezavrávorala a nespadla na stranu. Hned jsem ucukla a napřímila se v zádech, abych sebrala aspoň trochu důstojnosti, co mi zbyla. Tom naposledy pohledem přejel přes mou tvář, než se otočil na patě a vydal se směrem k prostorům, kde by se nám nemohlo stát, že by do nás někdo vrazil. Následovala jsem ho, ale jenom proto, že jsem musela. Jako by mi snad chtěl vykloubit rameno, mě táhl za sebou. Ve vysokých podpatcích jsem sotva stíhala jeho krokům. Když jsme se však ocitli mimo davy lidí, pustil mě. Teď na něj bylo vidět, každý mohl sledovat, jak se ke mně chová. Už nebyla možnost, že by jeho hrubé chování skryla těla jiných návštěvníků klubu.

"Jestli se chceš dneska opít, tak prosím, ale pod mým dohledem," ukázal na mě prstem, než mi pokynul ke schodišti, u kterého stálo několik mužů z ochranky. "Pánové, doprovodíte mou slečnu k našemu stolu? Děkuji," řekl najednou milým hlasem, který byl naprostým opakem toho, co jsem doposud musela poslouchat já.

"Prosím, madam," pokynul mi hned jeden z ochranky. Podrážděně jsem se podívala na Toma. Připadala jsem si jako malá holka, ne-li ještě nicotnější, jak se mnou zacházel. Já doprovod rozhodně nepotřebovala.

"A kam jdeš ty?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že mi do toho nic není, ale aby se takhle ke mně choval a pak se znovu vydal lovit jiné sukně, to jsem nehodlala trpět. Tom mi však neodpověděl. Věnoval mi jeden pohled plný všech negativních emocí, než z kapsy vytáhl další bankovku. Vtiskl ji bodyguardovi do dlaně.

"Za diskrétnost," řekl a pak se otočil na patě. Sledovala jsem jeho záda mizející v davu lidí a měla chuť se za ním vydat, jednu mu pořádně praštit mezi oči a pak utéct pryč z tohoto děsného klubu. Za diskrétnost. Teď ze mě udělal nějakou bláznivou ženskou, které je potřeba se zbavit, hlavně aby to bylo v klidu. Tohle mu nedaruju.

Seděla jsem na svém místě, zády se líně opírala o polštáře pohovky a usrkávala ze sklenice nejdražší alkoholický drink, jaký jsem si u servírky mohla objednat. Hleděla jsem před sebe na Georga a Gustava, kteří se o něčem bavili v jejich rodném jazyce, a nevnímala své okolí. Mezi zuby jsem svírala brčko, neustále popíjela a nemohla se dočkat toho, až se dostanu domů. Ani jsem teď nepřemýšlela nad tím, že je před klubem hromada novinářů, kteří jen čekají na to, až vyjde někdo opilý, což budu dnešní večer zřejmě já, a udělá takovou ostudu, že to bude ve všech plátcích po následujících několik dní. Moji mysl teď zaplavovala vlna neskutečné bezmoci, nenávisti, hněvu a pohrdání nad tím, jak se ke mně Tom choval. Kdybychom si každý zvlášť udělali hezký večer - on s tou blondýnkou, já dole u baru s Mikem - ani trochu bych se nezlobila. Jenže se zdálo, že jsem měla zakázáno se s kýmkoliv bavit, kdežto Tom mohl běhat po celém klubu, koketovat s každou druhou a já jako hlupačka musela sedět u stolu se zbytkem kapely, který se mnou neprohodil jediného slova. To už bylo menší zlo Tomovo věčné bručení než tady to neustálé konverzační ticho. Člověk je přece tvor společenský, proč jsem tedy měla takhle trpět?

Z nenadání se vedle mě objevil Tom. Posadil se na kraj sedačky boxu, takže jsem teď byla uvězněna mezi dvojčaty. Fanynky by za takovou pozici vraždily, já bych vraždila za to, abych tu nemusela být.

"Tak co?" zeptal se Bill, naklánějíc své tělo přes to mé, aby byl svému bratrovi co nejblíž. "Podařilo se ti najít jiný východ, nebo jsme v pasti až do konce večera?" zvedl své husté obočí.

Nechápavě jsem přesunula pohled z Billovy tváře do té Tomovy. To mi jako chce namluvit, že posledních několik desítek minut, které se mi zdály jako věčnost, hledal jinou cestu než tu, kterou jsme sem přišli?

Tom krátce zavrtěl hlavou. "Byl jsem dokonce za majitelem klubu, který se tady dneska náhodou objevil. Boční východ by byl, ale rozhodně se tam nedokáže otočit auto, natož naše limuzína," odpověděl Billovi.

Krátce jsem se nadechla. "Proč hledáte jiný východ?" zeptala jsem se. Tušila jsem, že odpověď bude ta, že mi po tom může být houby, ale prostě ta otázka ze mě vypadla, až mě samotnou překvapila.

"Mezi novináři se objevil jeden z těch, co nás sledují snad na každém kroku a podávají o nás nepravdivé informace," začal Tom neutrálním tónem. "A jestli do toho všeho máme na krku opilou Zaru, jak to asi bude zítra vypadat," našpulil podrážděně rty a pohledem přejel přes můj obličej. Neutralita byla tatam, známý opovržlivý pohled byl zpátky.

"Můžeme jít bočním východem a k autu přejít pěšky," navrhla jsem. "Když na nás nikdo neupozorní, můžeme v klidu nasednout o blok dál. Auto nás neprozradí a když budeme mít štěstí, novináři budou hloupě čekat u dveří. Nenapadne je podívat se za roh," trhla jsem rameny.

"Zaro," protočil Bill oči. "Nepleť se do debaty dospělých, buď -"

"Vlastně," přerušil Billova slova Tom a pokynul prstem. "Zase tak špatný nápad by to nebyl. Kdyby se před klubem strhla nějaká mela, mohli bychom se vypařit jako pára nad hrncem," pokýval znalecky hlavou a zatvářil se, jako by to byl jeho brilantní nápad, nikoliv můj. "Nápad dobrý, ale tvůj vroubek to rozhodně nenapravilo," ukázal na mě prstem.

Založila jsem si ruce na prsou. "Prosím tě, já už jich mám tolik, že si ani nepamatuju, za který mě chceš trestat," odfrkla jsem si.

"Za všechny," odpověděl mi. Napřímil se v zádech a zatvářil se stejně jako já - nad míru otráveně. "Drzost, pozdní příchod, další drzost, opíjení se na baru s cizím chlapem, drzost," začal vyjmenovávat. "A to jsem shrnul poslední den."

Pohledem jsem krátce zabloudila k Billovi. Už nám nevěnoval pozornost. Sotva se začalo dít něco, co mu bylo nepříjemné nebo to nechtěl řešit, prostě dělal mrtvého brouka. Za tohle jsem ho nesnášela. Kolikrát jsem měla chuť zakřičet, jestli nikdo z nich nevidí tu nespravedlnost, jestli jim není ani trochu hanba, že se jejich kamarád chová zrovna takhle, ale kdykoliv nastala spor mezi mnou a Tomem, zbytek kapely se stal hluchoněmým obecenstvem. Povzdychla jsem si a natáhla se po skleničce se svým pitím. Je mi jedno, jak dnešní večer dopadne. Je mi to totálně ukradené.

Začala se blížit půl druhá po půlnoci, což znamenalo jediné - všechny kluby ve městě zavírají. Většina návštěvníků klubu se začala pomalu vytrácet, odcházeli k barům zaplatit své dluhy, k šatnám vyzvednout své lehké kabátky a další uskladněné věci. Byla to nejlepší příležitost k tomu, abychom se i my zvedli k odchodu. Ztratit se v davu bylo v tuhle chvíli mnohem lepším řešením než čekat, až budeme jako poslední ze všech vycházet ze dveří klubu a zaplaví nás blesky fotoaparátů.

"Nepůjdeme?" navrhl Georg, jako by mi snad četl myšlenky. Podíval se na hodinky na svém zápěstí. "Teď máme největší šanci se vytratit," dodal.

"Měli bychom se rozdělit," řekl Bill a začal si sbírat své věci ze stolu. Mobil si nechal v dlani, cigarety si strčil do kapsy košile a zapalovač hned za ním. "Když nepůjdeme hromadně, určitě se lépe ztratíme mezi lidmi," trhl rameny.

"Jestli jdeme pěšky, musím si ještě odskočit," zamumlala jsem a taky si stoupla. Nečekala jsem na žádné svolení od Toma, ani jsem se na něj nepodívala, když jsem se vydala proti lidem, kteří postupně opouštěli klub. Jen díky tomu, že na toaletách už nikoho nebylo, jsem se vrátila během několika minut. Vracela jsem se chodbou zpátky ke stolu, ale už u baru jsem spatřila Toma. Krátce jsem zkontrolovala stůl, u kterého jsme ještě před chvílí seděli - všichni už byli pryč. Jako by bylo děsnou přítěží počkat o pár vteřin déle.

"Ještě je stihneme, tak pojď," přikázal mi.

Neřekla jsem ani půl slova. Ani jsem neměla šanci. Hned se vydal směrem k východu, aniž by na mě počkal, aniž by se zachoval jako měl ve zvyku, když si hrál na mého přítele. Očividně ho nezajímalo, jestli se z klubu dostanu v pořádku, pro něj teď bylo hlavní vyhnout se tomu otravnému novináři, který jim ze života dělal peklo. Osobně jsem nechápala, proč je jeden novinář takovým problémem, když nás denně pronásledovala hned skupina takových. Nikdo neřekl půl slova, když jsme měli procházet kolem blikajících fotoaparátů, ale sotva se tady objevil ten jeden, musela se hned hledat alternativní cesta domů?

Tom zpomalil krok, když procházel kolem baru, u kterého jsem předtím seděla. Ohlédl se přes rameno, aby zkontroloval, jestli za ním jdu, a pokynul mi, abych přidala do kroku. To bych chtěla vidět, jak rychle by se pohyboval on, kdyby měl tak vysoké podpatky, jako jsem měla já.

"Počkej, sakra," zaklela jsem a chytla se jeho předloktí. "V těch botách nemůžu -"

"Tak si je zuj, je mi to u prdele," odvětil mi a pohledem sjel na mou ruku, která se opírala o tu jeho. "A nesahej na mě, nejsem tady od toho, abych ti dělal opěru," sykl. Protáhl se kolem baru a já ho beze slova následovala. Šli jsme úzkou chodbou, která vedla podél několika dveří, na nichž byly pověšeny cedule, které určovaly jejich účel. Sklad. Šatna zaměstnanců. Toalety zaměstnanců. Další sklad. Sklep. Nouzový východ.

"Kde bude řidič čekat?" zeptala jsem se.

"O blok dál," odpověděl mi, aniž by se na mě podíval. Dveře pootevřel na malou skulinku, aby mohl zkontrolovat situaci venku. Mlčky dveře zavřel a přesunul svůj pohled ke mně. "Zdá se, že jsme tu zůstali sami. Kluci už venku nejsou, takže se jim asi podařilo dostat se k autu zavčasu," zamumlal tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.

"Jsou tam novináři?" zvedla jsem obočí.

"Ne," zavrtěl hlavou.

"Tak pojďme," pobídla jsem ho a udělala krok ke dveřím. Opatrně jsem zatlačila do dveří a jako před chvílí Tom, i já jsem nejprve zjistila, co se za dveřmi děje, než jsem se do nich opřela větší silou. Vyšla jsem ven a nechala dveře o trochu déle otevřené, aby mohl vyjít i on. Rozhlédla jsem se na všechny strany. Byli jsme ve slepé uličce, kde jediná cesta vedla k rohu, kde se hromadili novináři. Teď všichni stáli zády k nám, takže si nás ani jeden nevšiml. Když budeme mít štěstí a neupozorníme, dokážeme se vytratit bez jediné fotky, která by dokumentovala náš odchod.

Na Toma jsem nečekala. Vydala jsem se rozhodným krokem tou jedinou možnou cestou, ale sotva jsem ušla pár metrů, Tom mě rázně zastavil. Popadl mě za rameno a otočil mě k sobě, jako bych byla hadrová panenka.

"Blázníš?" sykl. "Takhle se ženeš přímo mezi ně," zamračil se na mě.

"Myslíš, že si mě všimnou, když všichni hledí na opačnou stranu?" zvedla jsem obočí a cukla ramenem, abych se dostala z jeho moci. "Když se budeš snažit být nenápadný, o to dřív si tě všimnou," píchla jsem ho prstem do hrudi.

"Tohle jsi udělala naposledy," procedil mezi zuby. Protáhl paže rukávy své černé mikiny a nasadil si kapuci, kterou mikina měla.

Protočila jsem oči. "Teď jsi opravdu nenápadný," odfrkla jsem si.

"Mlč, nebo si nás kvůli tobě všimnou," znovu se zamračil. Hned na to mě vzal za ruku jako malé dítě a vydal se uličkou ven naprosto stejným způsobem, jako před chvílí já. Držet s ním tempo teď bylo ještě náročnější, protože dělal dlouhé a rychlé kroky, jak moc se snažil co nejdříve vypadnout z téhle situace. Novináři stále hleděli opačným směrem, když Tom zvolnil tempo. Vydechla jsem a lehce zatáhla za jeho paži, aby ještě trochu zpomalil. Ohlédl se přes rameno a jeho oči se střetly s těmi mými.

"Nemusíme tak spěchat," zašeptala jsem.

"Pojď sem," hlesl a dal mi ruku kolem ramen. Přitiskl mě ke svému boku, když jsme zahýbali kolem rohu. Byli jsme zády k novinářům, kteří si nás nevšimli, což se dalo považovat za úspěšné zmizení ze scény. Přesně tak, jak Tom chtěl. Bylo však pošetilé myslet si, že jsme měli vyhráno. Sotva jsme udělali pár kroků, ozvalo se za námi několik vzrušených hlasů, diskutujících o naší přítomnosti.

"Není možné, aby se vytratili."

"Musejí být ještě vevnitř."

"Vždyť klub už zavírá. Určitě jsou někde poblíž."

Další konspirace a úvahy jsem už neposlouchala. Pocítila jsem stoupající hladinu adrenalinu v žilách. Před námi bylo několik desítek metrů, než bychom se dostali na konec bloku budov, kolem kterého bychom mohli zahnout a dostat se tak k našemu autu. Vrátit se zpátky nepřipadalo v úvahu. Zvedla jsem pohled do Tomovy tváře a tázavě zvedla obočí. Pevně mi sevřel rameno a opřel se do mého těla, abych ukročila stranou. Zatlačil mě tak do vchodu nějakého domu. Buď jsme se teď dostali do bezpečí, nebo jsme se sami uvěznili v pasti.

"Ani slovo," zašeptal a krátce přiložil svůj dlouhý prst na mé rty. Zůstal stát ve vchodu zády k ulici, takže to mohlo vypadat, že je obyvatel tohoto domu a jen hledá klíče ke dveřím. Já jsem přes jeho široká ramena nemohla být vidět. Světlo nad námi se nerozsvítilo, což byl plusový bod naší skrýše.

Polkla jsem, a ještě o krok couvla do tmy, kterou úzký vchod poskytoval. Tom mě automaticky následoval ve snaze skrýt se před novináři, kteří se začali rozhlížet všude kolem. Naše těla k sobě byla blíž než kdy dřív. Byla to nezvyklá situace, která mi nebyla ani trochu příjemná. Dýchala jsem pootevřenými rty a snažila se uklidnit srdce, které divoce bušilo z návalu adrenalinu, které tohle schovávání vyvolalo. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a vytáhla se na špičky chodidel, abych viděla přes Tomovo rameno. Dlaní jsem se o něj opřela a ani si neuvědomovala, že naše obličeje dělí jen milimetry.

"Jsou tam?" hlesl svou otázku kousek od mého ucha.

"Jen pár, ale jsou," odpověděla jsem stejně tiše. Pohledem jsem přejela přes jeho tvář až k očím, které teď byly černé jako hluboká noc. Zhluboka jsem se nadechla a zatajila dech, když se pár metrů od průchodu, kde jsme se schovávali, mihlo několik kolemjdoucích.

Tom dlaní přikryl moji pusu a tělem se natiskl na to mé. Uvěznil mě mezi dveřmi domu a svým tělem. Černá kapuce teď stínila jeho obličej, takže jsem vůbec neviděla, jak se právě tváří, ale rozhodně jsem chápala to gesto - jestli nás jakkoliv prozradím, budu v neskutečné kaši. "Pst," vydechl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela, a to jsem stála opravdu blízko. Blíž by to už ani nešlo. Pomalu přesunul svou dlaň k mému krku, prsty vjel do kořínků vlasů za mým uchem.

Znejistěla jsem. Dlaní jsem se opřela o jeho hruď, která byla těsně u té mojí, a lehce proti ní zatlačila. "Opovaž se teď cokoliv udělat," zamumlala jsem.

"Tak zoufalý nejsem," odpověděl mi, ale dál se tiskl k mému tělu. Marně jsem vyvíjela jakýkoliv tlak proti jeho tělu, zůstal stát tak blízko jako doposud. "To samé platí pro tebe," promluvil. Cítila jsem jeho horký dech na mé tváři.

"To bych se radši vydala vstříc těm novinářům," odfrkla jsem si. Znovu jsem si stoupla na špičky a ohlédla se přes jeho rameno. Nemohli tam přece postávat takovou dobu, v nějakou chvíli je to musí přestat bavit. Jenže klubko novinářů se ani nehnulo, teď se ještě ke všemu otočilo naším směrem. Tiše jsem zaklela. S takovou tady budeme trčet ještě dlouho.

B.