Close to You | 6.kapitola

Moc děkuji za vaše ohlasy, neskutečně si jich cením. :) Doufám, že se vám bude i dnešní kapitola líbit, přeji pěkné počtení a pěkné pondělí. :) B.

Hudba: Sia - Helium

Neuplynulo moc času od doby, co jsme zapadli do vchodu domu, abychom se skryli před novináři, když se ozvalo tiché vibrování. Přestala jsem sledovat novináře a vzhlédla do Tomova obličeje. Jestli nás teď prozradí jeho mobilní telefon, tak mě trefí. Štěstí v neštěstí bylo, že neměl zapnuté žádné zvuky, jen tiché vibrování, které nemohlo být příliš slyšet.

"Kurva," sykl a vytáhl mobil z kapsy. Veliký displej hned osvítil naše obličeje.

"Chceš nás prozradit?" zamumlala jsem. "Zhasni to, proboha," dodala jsem a radši nijak nekomentovala to, že nás jeho povedený bratr svým voláním přivedl do úzkých.

"Dávej si pozor na jazyk," odsekl mi jako vždy, když hovor odmítl a mobil znovu schoval do kapsy. Určitě už čekají v autě a přemýšlí nad tím, kde jsme se my dva mohli zdržet.

Pohledem jsem přejela přes stíny v jeho obličeji. "Přece tady nebudeme stát celý večer," zašeptala jsem. "Prostě budeme dělat, že tam nejsou, a půjdeme k autu," navrhla jsem.

"Nepřichází v úvahu," rázně zamítl můj návrh. "Ty v tomhle světě žiješ sotva šest měsíců, ale já už několik let. Nemůžeme jen tak odejít," zavrtěl hlavou. Nadechl se a zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale kousek od nás se ozvalo několik hlasů. Sice jsem neviděla, o koho se jedná, ani jsem úplně nerozuměla tomu, co říkají, ale rozhodně mě to přinutilo zatajit dech. I Tom se odmlčel a mělce vydechoval, snažíc se neprozradit nás. Pomalu jsem vztáhla dlaň a přikryla si ústa. Nechtěla jsem vydat jakýkoliv zvuk, který by mi mohl Tom později vyčítat.

Tomova kapsa se znovu rozvibrovala. Jen jsem krátce zavrtěla hlavou, abych mu dala jasně najevo, že by mobil neměl vytahovat, protože by nás teď rozhodně prozradil. Kdyby nás tady osvítil jeho blikající displej, jako bychom tím dávali novinářům najevo, že jsme snadné kořisti, které si můžou jít ulovit. Tom přešlápl z nohy na nohu a dlaní se opřel o pohyblivou část dveří.

"Jestli -" začal, ale hned se zarazil, když dveře pod jeho tlakem povolily a pootevřely se. Ucítila jsem za svými zády volno a proud chladného vzduchu z chodby domu ovál moje bedra. Překvapeně jsem zvedla obočí, protahujíc se škvírou dveří dovnitř. Vypínač světla jsem ani nehledala, jen jsem dlaní šátrala podél zdi, abych do něčeho v té tmě nenarazila. Tom se ujistil, že jsou dveře za námi zavřené, a teprve potom se ke mně otočil. Jediné, co jsem teď viděla, byl jeho zuřivý výraz v očích.

"Co? Na chvíli jsme v bezpečí, tak proč se tváříš takhle?" zeptala jsem se.

"Proč jsme venku stáli jako pitomci, když jsme se mohli schovat tady?" sykl na mě. "Cos tam na mě hrála, do prdele?" rozmáchl paže do vzduchu kolem sebe.

"Co vyšiluješ? Já se opírala o futra, ne o dveře. Nemohla jsem vědět, že jsou otevřené," odpověděla jsem, sama zvyšujíc hlas. "A jestli si myslíš, že jsem na tebe něco hrála," zopakovala jsem jeho slova a prsty přitom naznačila uvozovky, "tak mě asi moc dobře neznáš," dodala jsem.

"Znova ti budu muset zopakovat, aby sis dávala pozor na to, jak se mnou mluvíš. Očividně ti to do té tvé palice ne a ne vlézt, co?" zamračil se na mě, prstem míříc proti mé hrudi.

Protočila jsem oči. "Bože můj, poser se," zamumlala jsem a otočila se na patě. Vydala jsem se chodbou hlouběji do domu. Jestli budu mít štěstí, bude tady někde zadní východ. A pokud bude, už se nemůžu dočkat, až budu v autě, na cestě domů a pak konečně ležíc v mojí posteli.

V chodbě bylo slyšet jen naše dýchání, když Tomova kapsa znovu začala vibrovat. Nechala jsem si všechny poznámky pro sebe, protože jsem nechtěla tuhle situaci už víc hrotit, ale kdybych se mohla aspoň nějak ozvat, Tom by si teda něco vyslechl. A potom i jeho povedený bratr. Nejenom, že se chová jako nějaká žárlivá přítelkyně, ale jeho netrpělivost byla neskutečně ubíjející a otravná.

"Co je, ksakru?" vyštěkl Tom polohlasně, sotva přiložil mobil k uchu. "Když jste se vy chytráci vytratili, co jsme asi tak měli dělat? Teď trčíme v nějakém cizím baráku, novináři stepují přede dveřmi a my jenom čekáme, až je přestane bavit tady postávat," cedil slova před zuby stejně zlostně, jako když mluvil se mnou. Ano, i Tomovi došla trpělivost s jeho milovaným bratrem. Není se čemu divit. "No zřejmě nám nic jiného nezbývá," zamumlal a pak hovor rychle ukončil. S povzdychnutím se otočil čelem ke mně.

"Jeli domů bez nás, co?" hádala jsem.

Krátce přikývl. "Musíme si zavolat taxík, jestli nechceme spát tady na něčí rohožce."

"Skvělé," povzdychla jsem si.

"Jestli mi hodláš zlepšovat náladu ještě ty, tak to mě rovnou odstřel," uslyšela jsem jeho ironický hlas.

"Tak mi půjč zbraň, velice ráda ti to přání splním," odpověděla jsem mu. Udělala jsem pár dalších kroků do domu. Nevypadalo to, že by tady byl nějaký druhý východ, ale já se nevzdávala. V šeru chodby jsem došla až ke dveřím, na kterých nebyla žádná jmenovka případných obyvatel bytu, žádné kukátko, pouze klika, která nabízela k ozkoušení.

"Zaro?" vyslovil moje jméno a zahleděl se do tmy. Byla jsem teď od něj na několik kroků vzdálená, takže neměl vůbec tušení, kde se zrovna nacházím. "Jestli hodláš pláchnout, já tě po celém městě hledat nebudu," pronesl varovným tónem. Kdyby radši přiznal, že se bojí zůstat sám, zůstalo by mu mnohem více důstojnosti, než když takhle lže o důvodu, proč se nesmím vzdálit.

"Jsou tady odemčené dveře. Třeba se dostaneme ven," řekla jsem svou domněnku.

"Nebo se dostaneme k pavlači tohoto domu a bude nám to k ničemu," spláchl můj nápad jedinou pitomou poznámkou.

"Třeba je tam příjezdová cesta ke garážím. Mohli bychom se tak dostat pryč," zkusila jsem to znovu. Po pár vteřinách ticha jsem uslyšela jeho povzdychnutí, které neznačilo rezignaci, spíš otrávení nad tím, jak moc ho ten můj nápad musel obtěžovat. Nebo mu prostě vadilo, že s něčím takovým nepřišel sám?

"Počkej na mě, samotnou tě rozhodně nikam nepustím," odfrkl si. V těch slovech nebyly žádné známky obav o moji osobu. Zdálo se, že se spíš obává, že by nastala situace, nad kterou by neměl kontrolu. Jako vždycky musel u všeho být. Nedivila bych se, kdyby nastal čas, kdy bude kontrolovat i to, jak dobře se umývám.

Na Toma jsem nečekala, i když jsem podle jeho slov měla. Prošla jsem odemčenými dveřmi a opatrně našlapovala po zemi neznámého území, na kterou jsem sotva viděla. Když mě Tom dohnal a svým mobilem posvítil před moje nohy, konečně jsem uviděla, kam se dostáváme. Tom měl pravdu v tom, že jsme se zřejmě blížili k pavlači domu, ale jakmile jsem zůstala stát na prahu dveří, kterými chodba končila, věděla jsem, že jsem měla pravdu i já. Temný měsíc a hvězdná noc odhalovala nejen malý dvorek, který mezi sebou byty tohoto domu schovávaly, ale taky tu bylo zaparkovaných několik aut. A jak se sem ta auta dostala? Musel tu být někde průjezd. Někudy se se muselo dát dostat, aniž by se použil vchod, kterým jsme s Tomem právě prošli.

"Myslíš, že otevřeš garážová vrata i bez ovládání?" zeptal se s neskrývanou ironií.

"Kdo řekl, že jsou tu garážová vrata?" odsekla jsem mu a vyšla ven na dvorek. Nohy už mě bolely a já se nemohla dočkat, až se posadím v autě. Moje hladina alkoholu postupně vyprchala, jediné, co mi teď zvedalo náladu, byla vidina toho, jak se vyvalím v posteli, unavená z dnešních nočních toulek.

Tom už se nadechoval k nějaké chytré odpovědi, když se odněkud ozval chrčivý zvuk motorku, který poháněl řetězy zvedající těžkou garážovou bránu. Vzhlédla jsem do jeho obličeje a setkala jsem se s pohledem, který měl jasný význam. Já jsem ti to říkal, četla jsem v jeho očích, které teď byly černé jako dva veliké uhly.

"Pokud sem někdo vjíždí, mohli bychom ho poprosit, aby s námi vyjel ven," zašeptala jsem.

"Nebo bychom se mohli proplížit a zavolat si toho taxíka. Nebudu se ptát cizího člověka, jestli nás odveze domů. Tak hluboko se nesnížím," odfrkl si.

"Panebože, aby ses jednou nezbláznil, že se máš zachovat jako normální člověk," povzdychla jsem si. Rozhlédla jsem se kolem a čekala jsem, až se objeví světla auta. Sotva nás osvítil přijíždějící automobil, Tomův mobil se znovu rozvibroval. Nereagovala jsem na to. Vydala jsem se vstříc přijíždějícímu obyvateli některého z bytů a doufala, že se jedná o slušného člověka, který by nám mohl pomoct. Pokud narazím na nějakého debila, mohl by se Tom vytasit s těmi svými bankovkami. Peníze přece přesvědčí kohokoliv.

"Dobrý večer," začala jsem přátelsky a v duchu prosila všechny svaté, aby se jednalo o normální osobu. "Mohla bych mít na vás prosbu?" zeptala jsem se. Postarší muž ke mně vzhlédl od dveří auta, které zrovna zavíral.

"Můžu vám nějak pomoct?" tázavě zvedl obočí.

"Vlastně byste mohl," usmála jsem se. "S přítelem jsme se dostali do prekérní situace," řekla jsem a ohlédla se přes rameno, abych zkontrolovala, co Tom dělá. Telefonoval a nedivila bych se, kdyby byl na druhé straně hovoru Bill.

"Ti novináři před domem jsou kvůli vám?" zeptal se.

"Uhádl jste," znovu jsem se usmála a pozorně sledovala jeho obličej, abych zachytila jakoukoliv známku toho, jestli jsem si ho získala či nikoliv. "Potřebovali bychom se odsud nepozorovaně dostat. Jelikož to tu neznáme a vlastně jsme měli štěstí, že jsme se do domu dostali, chtěli jsme vás poprosit, jestli byste nám nepomohl."

"Chcete poradit, kudy odsud pryč?"

"Spíš jsem myslela, jestli byste nás nevyvezl ze dvora ven. Aspoň za blok, odkud bychom si mohli v klidu zavolat taxi a nebát se, že nás chytnou ti všeteční novináři," pousmála jsem se a zlehka naklonila hlavu na stranu. "Víte, chtěli jsme mít s přítelem příjemnou noc, ale teď se to všechno zvrtlo a my jsme tak trochu v koncích," pokrčila jsem rameny. Dál jsem hleděla do jeho obličeje a oplácela mu pohled, kterým zkoumavě přejížděl přes mé tváře. Jestli hledal lživou informaci, neměl šanci ji najít.

"Klidně vás i zavezu domů, jedná se o služební auto. Naježděné kilometry jsou ten poslední problém," usmál se nakonec a já si oddechla.

"Moc vám děkuju. Jste neskutečně laskavý," oplatila jsem mu úsměv. "Jenom mi dejte minutku, vysvětlím příteli situaci," řekla jsem a otočila se na patě. Pomalu jsem přecházela po dvorku domu zpátky k Tomovi, který měl stále přitisknutý mobil k uchu. Stoupl jsem si před něj a pokynula mu, že by mě mohl následovat. Když tázavě zvedl obočí, jen jsem hlavou pokývla k tomu hodnému postaršímu pánovi, který znovu startoval své auto.

"Co je?" procedil mezi zuby.

"Odveze nás domů," řekla jsem.

"Jenom tak," nevěřícně naklonil hlavu na stranu.

"Podmínky jsem s ním ještě nevyjednala, ale je ochotný kvůli nám znovu vyrazit na cesty. Tak neremcej a pojď."

"Ty mi neříkej, co mám dělat," hrozivě zabručel a ukázal na mě prstem. S povzdychnutím jsem protočila oči. Tom byl opravdu marný případ.

Cesta probíhala v tichosti, kromě pár zdvořilostních vět, které jsem s řidičem prohodila. Nenutil nás ke konverzaci, nevyptával se jako nějaký otravný řidič taxíku, který si vždycky myslí, že čím víc toho bude plácat, tím vyšší spropitné dostane. Když se nás zeptal na adresu, na kterou chceme zavézt, Tom hned nadiktoval místo, které jsme udávali běžně, pokud jsme se nedopravovali sami. Jednalo se o dům, který byl od toho našeho vzdálen pár kroků. Velice důrazně jsem byla poučena o tom, že nikdy nikomu nemám sdělovat pravou adresu, a členové kapely se tím řídili taky.

"Ani netušíte, jak moc jste nám pomohl," usmála jsem se na řidiče a dlaní se opřela o kraje sedadla, za kterým jsem seděla. "Nebýt vás, novináři by nás zřejmě už dávno lapili," pokývla jsem hlavou.

"Bez problémů, rádo se stalo," oplatil mi úsměv.

"Co jsme dlužni?" zeptala jsem se a tázavě zvedla obočí. Když však nesouhlasně zavrtěl hlavou, že za to vlastně nic nechce, hned jsem začala s přemlouváním. "Ale prosím vás," znovu jsem se usmála. "Neříkejte, že jste jeden z posledních gentlemanů na téhle planetě," uculila jsem se. "Aspoň nějakou menší částkou to musíme splatit," zamrkala jsem.

Pohledem přejel přes můj obličej a sjel k mému výstřihu. "Opravdu nic nechci. Rád jsem vám pomohl a platit mi za to nemusíte," řekl a poposedl si.

"Pojď," hlesl Tom a otevřel dveře na své straně auta. "Děkujeme a na shledanou," rozloučil se. Vystoupil z auta a čekal, až vystoupím taky, prsty mi kynouc, abych si pohnula.

"Tak vám moc děkujeme," řekla jsem a dlaní zlehka poklepala po jeho rameni, než jsem následovala Toma. Sotva jsem zabouchla dveře, Tom mi dal ruku kolem pasu a přitiskl mě ke svému boku, jako by potřeboval ukázat, že já patřím jemu. Jen jsem k němu zvedla pohled, ale Tom se na mě nedíval. Jeho pohled směřoval k bočnímu okýnku auta, které se pomalu stáhlo dolů. Jen prsty pokynul na rozloučení.

"Na shledanou," rozloučil se s námi postarší pán, kterého jsem teď považovala za záchranu seslanou z nebes. Sotva se auto vzdálilo od kraje chodníku a zařadilo se na silnici, Tomovo pevné sevření mého těla povolilo.

"Nic za to nechce, no jasně," odfrkl si a bez dalších slov se vydal na cestu k našemu domu. Už mě bolela chodidla, lýtka, vlastně celé tělo jsem měla napružené a rozbolavělé. I tak jsem ale musela s Tomem držet tempo, protože stále držel paži kolem mého pasu, ačkoliv už ne tak křečovitě a majetnicky.

"Však nic nechtěl, tak co máš za problém?" nechápavě jsem zvedla obočí.

"To sis nevšimla, jak se na tebe díval?" procedil přes zuby. "Nebyla to cesta za nic, byla to cesta za podívanou na mladou cuchtu v upnutých šatech, o které teď bude moct fantazírovat, až si ho bude honit," ušklíbl se.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "Neskutečné," zamumlala jsem si sama pro sebe. I když jsem měla chuť dodat, že je neuvěřitelné hovado, radši jsem ta slova spolkla a už nevydala ani hlásku. I Tom mlčel, a tak jsme šli vedle sebe tiše, sotva bylo slyšet naše dýchání.

Když jsme prošli branou našeho domu a dostali se na příjezdovou cestu, rezignovaně jsem se zastavila. Cestu tvořily drobné štěrkové kamínky, a po těch s těmi vysokými podpatky nehodlám jít. S mojí únavou a vyprchávající hladinou alkoholu jedině hrozilo, že bych si zvrtla kotník, ne-li něco horšího.

"Co děláš, proboha?" zeptal se Tom se svým otráveným hlasem. Sotva jsem se zula, jeho povzdychnutí bylo dostatečnou reakcí. Už ani nemusel nic dodávat.

"Bolí mě nohy, co asi," odpověděla jsem mu. "Dodržovat tebou nařízená pravidla oblékání mi způsobuje neskutečnou bolest v chodidlech," podívala jsem se na něj.

Protočil oči, ale nic dalšího neřekl. Prozíravě jsem čekala, až jsme se dostali na naše pozemky. V klubu bych si nedovolila se zout, ačkoliv jsem kolikrát odolávala opravdu velikému pokušení jít klidně i bosa. Teď Tom nemohl nic namítnout, však to budu já, kdo bude muset umývat špinavé šlapky. Nečekal na mě a vydal se ke dveřím domu. Zbývající metry, které mě dělily od pohodlné postele, se mi zdály až nepředstavitelně úmorné. Těšila jsem se, až se dostanu do svého pokoje, až si svleču tyhle šaty, až se položím do peřin a budu moct v klidu zavřít víčka. To jsem však netušila, že nás hned na dveřmi domu budou čekat všichni členové kapely, zvědaví, kde jsme se ztratili.

"Bože můj! To jsi mi to nemohl ani jednou zvednout, sakra?" vyštěkl hned Bill a praštil Toma pěstí do ramene. "Myslel jsem, že se zblázním! Všechny ty představy, co se ti mohlo stát, a ty sem teď napochoduješ, jako by se nic nedělo?" zavrčel na něj.

"Však se taky nic neděje," odpověděl mu Tom s lehkým trhnutím ramen. "Jsme v pohodě," dodal. Ačkoliv jsem do dveří domu vešla první, teprve teď se Bill podíval taky na mě. Nic však ke mně neřekl a znovu svou pozornost přesunul ke svému dvojčeti. Na to ani nešlo nic říct, zároveň to nebyla reakce, která by mě nějak překvapila. Vůbec nebylo divné, že jsem byla Billovi ukradená, možná ještě víc než Tomovi, což už je teda něco.

"V pohodě, Zaro?" zeptal se mě Georg a zlehka položil dlaň na mé rameno. Podívala jsem se mu do očí a krátce se usmála, stejně tak na Gustava, který tu k mému překvapení taky postával.

"Jo, nic se nám nestalo," pokývla jsem hlavou. "Jen jsme museli najít složitější cestu domů," olízla jsem si rty.

"Tak hlavně, že jste se sem dostali," odpověděl.

Přikývla jsem. "Jsem unavená, takže se omlouvám, ale jdu se natáhnout," řekla jsem.

"Jasně," souhlasně pokývl hlavou a pustil mé rameno, na kterém doposud spočívala jeho dlaň. "Uvidíme se u oběda," krátce se pousmál, než přešel chodbou směrem k obývacímu pokoji, ze kterého se ozývaly hlasy z televize.

"Dobrou," hlesla jsem. Na nikoho z nich už jsem se nepodívala, prostě jsem se chodbou vydala ke svým pokojům. Neskutečně jsem se těšila do postele, takže mi teď bylo jedno Billovo zacházení, i to, že jsem se nedočkala žádného poděkování od Toma. Vždyť jsem nás vlastně zachránila. Kdyby bylo po jeho, ještě teď bychom stepovali na dvorku toho domu, nebo hůř - už by nás novináři čapli a my bychom museli pořádně přidat do kroku. A že jsem se dostala domů díky tomu, že se chtěl perverzní chlapík podívat na mladou holku? Teď mi to bylo opravdu jedno.

B.