Close to You | 7.kapitola

Děkuji za vaše komentáře ♥. Snad v kapitole nejsou chyby a překlepy, kdyžtak přijměte hluboké omluvy. :) B.

Hudba: Linkin Park - Heavy ft. Kiiara

Po několik dalších dní jsem byla jen tichým obyvatelem domu, který si občas tajně vyjel do města, aby mohl navštívit svou matku v nemocnici. Své výlety jsem většinou naplánovala na ranní či dopolední hodiny, takže nebyla šance, že by měl někdo z kapely připomínky. V tu dobu totiž mívali půlnoc, protože jejich ponocování nebralo konce. Tak jsem si pojistila to, že o tom skoro nikdo neví. Ačkoliv se Tom a Georg starali o to, aby doladili poslední detaily na jejich novém albu, Bill si své ponocování užíval. Nebyl večer, kdy by nebyl slyšet veselý smích, zvláště pak hlasitá hudba nebo aspoň hlasitě puštěná televize. Den co den tu byly návštěvy, které si přišly jen popít s mladším Kaulitzem. Málokdy se jednalo o opravdové pracovní schůzky, na které se neustále vymlouval. Většinou jen prostě pařil, aniž by pociťoval výčitky svědomí. Dneska ovšem nebyl jeden z takových dní.

Všechno to začalo hned ráno. Snídala jsem svou obvyklou snídani - zdravou, ale dostatečně sytou, abych nepociťovala hlad během následující hodiny. Listovala jsem novinami, které většinou přináší bodyguard, se kterým jsem do nemocnice jezdila nejčastěji. I když jsem si nebyla úplně jistá jménem, choval se ke mně se vší úctou a dalo se s ním normálně mluvit, aniž by za tím bylo cokoliv víc. Zároveň dokázal udržet tajemství, a když jsem ho požádala, aby si nechal pro sebe, že mě vozí do města skoro každé dopoledne, očividně to tak zůstalo, protože jsem o tom od Toma neslyšela jediného slova. Kdyby to věděl, určitě by mi to dal pořádně sežrat. Dnešní noviny nepřinesl bodyguard, ale Tom, jak jsem později zjistila.

Usrkla jsem horké kávy ze svého hrnku a odsunula talíř od snídaně stranou. Očima jsem přeletěla přes veliké titulky novin a dlaní si podepřela bradu, když jsem našla článek, jehož název mě zaujal. Slyšela jsem přicházející kroky, ale myslela jsem, že se jedná o toho mladíka z ochranky, proto jsem ani nezvedla pohled.

"Dneska jdeš nějak pozdě," začala jsem. "Už mám po jídle," dodala jsem hned a teprve pak zvedla hlavu. Když jsem se však setkala s Tomovým pohledem, překvapeně jsem zvedla obočí.

"To mluvíš na mě?" zeptal se a jeho hlas zněl nabroušeněji než kdy dřív. Aniž by si chtěl vyslechnout odpověď, prošel místností až ke kuchyňské lince, kde spustil kávovar. Za jeho brzkým vstáváním musel být nějaký důvod, ale mě ten důvod vlastně ani nezajímal. Možná se jedná o nějakou práci, co ho přinutila vylézt z postele před polednem. Jestli ho to dostane na celý den z domu, budu mít větší štěstí, než bych si kdy dovolila doufat. Teď mi nezbývalo nic jiného než přečkat ten čas, který do jeho odchodu zbýval.

Polkla jsem. "Myslela jsem, že jde někdo jiný. Promiň," trhla jsem rameny a znovu sklopila pohled k novinám.

"Takže ty si každé ráno dáváš rande s někým z mých zaměstnanců?" založil si ruce na prsou. Doufala jsem v to, že při své očividně špatné náladě bude méně hovorný, méně zvědavý, ale opak byl pravdou.

"Ne," odpověděla jsem hned, oči stále sklopené ke stolu. Nehodlala jsem se s ním bavit, už tak moje dnešní nálada poklesla, a to mi stačilo ho jen vidět. Nepotřebovala jsem se s ním ještě dohadovat. "Co se děje, že jsi tak brzo vzhůru?" zeptala jsem se a pomalu k němu zvedla pohled. A zatímco jsem čekala na odpověď, krátce jsem upila své kávy.

"Do toho ti nic není," zavrčel.

"Jindy tě potkávám až u oběda," pokračovala jsem, ale Tomovo dlouhé a významné povzdychnutí mi napovědělo, že tohle ráno opravdu není jeho nejlepší chvíle.

"Mlč, proboha," procedil mezi zuby, když si sedal naproti mně. Natáhl se pro noviny, aniž by se zeptal, zda už mám dočteno. Na něco takového on nepotřeboval svolení, to bylo jasné. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a přemýšlela nad tím, jestli má cenu se vyptávat dál. Jestli odjíždí na rozhovor, focení nebo prostě cokoliv, stále je šance, že stihnu svůj naplánovaný výlet za matkou. Pokud však vstal dřív jenom proto, aby mě prudil, moje dnešní cestování se bude muset odložit.

"Máte nějaké promo?" zkusila jsem to ještě jednou.

Zvedl ke mně pohled a lehce naklonil hlavu na stranu. "Co nechápeš na tom, že máš mlčet?" stáhl husté obočí k sobě. Špičkou jazyka si pomalu přejel přes spodní ret a když zavadil o piercing, který měl zkrášlovat jeho obličej, přistihla jsem se při tom, že ho pozoruju jako zhypnotizovaná. Několikrát jsem zamrkala víčky a znovu upila z hrnku, který jsem svírala mezi prsty.

Polkla jsem lok kávy. "Budeš mimo domov?" zeptala jsem se. Když pohledem přejel přes můj obličej, krátce jsem se nadechla.

"Proč?"

"Abych věděla, kolik klidu dneska budu mít," trhla jsem rameny. Jen jsem doufala, že mu tahle odpověď bude stačit, aniž by se dozvěděl pravý důvod toho, proč z něj takové informace vlastně tahám.

"Nemám v plánu někam odcházet."

"Fajn," přikývla jsem a znovu se napila kávy. Sklopila jsem pohled k hrnku, abych náhodou neprozradila zklamaným pohledem, že mi právě překazil dopolední plány.

Vyšla jsem z kuchyně a zamířila k mému pokoji. Na chodbě jsem se však setkala s bodyguardem, jehož jméno jsem neznala, ale i tak dokázal být větším přítelem než všichni ti, které jsem znala i příjmením. Usmála jsem se na něj a zvolnila krok, abych ho mohla polohlasně pozdravit.

"Dnešní cesta do nemocnice se ruší," zašeptala jsem. Sledovala jsem jeho lehké pokývnutí hlavou a zároveň poslouchala, jestli se z kuchyně neozývají zvuky, které by napovídaly, že se Tom přibližuje. Nic takového jsem však neslyšela, takže jsem tu mohla ještě chvíli stát.

"Potkal jsem se s Tomem hned ráno, když přinesl noviny do kuchyně. Nestihl jsem však zajít za vámi, abych vás varoval," olízl si rty. Už kolikrát jsem mu říkala, aby mi tykal, ale on dbal na pracovní předpisy, které musel pro kapelu podepsat, a tak zůstal u vykání všem, kteří ke kapele jakkoliv patřili.

"Nevadí," povzdychla jsem si. "Sice si teď budu muset najít jinou zábavu, ale to zvládnu. Pokud bude vstávat i zítra nějak brzo, budeme ho muset poslat k doktorovi," uchechtla jsem se. I on se tiše zasmál, ale hned rychle zvedl pohled směrem ke kuchyni. Ozvalo se vrzání noh židle po podlaze.

"Uvidíme se později," řekl sotva slyšitelným hlasem a pak prošel zbývající částí ke kuchyni. "Chtěl jste, abych vás informoval o tom nočním podniku. Mám tady složku s několika poznámkami, které se mi podařilo sehnat o majiteli, obsluze, o dodavatelích a podobně. Chcete to vidět teď nebo později?"

"Později, Patricku. Nech to tady," odpověděl Tom.

Pomalu jsem se vydala na cestu ke svému pokoji. Aspoň něco jsem se dneska dozvěděla - jméno mého jediného přítele v tomto domě. Patrick. Doufám, že tady vydrží déle než předchozí bodyguardi. Nechtělo by se mi hledat dalšího k obyčejnému tlachání.

Bylo krásné počasí, tak jsem si oblékla plavky, vzala si jednu z osušek a vyšla ze svého pokoje k bazénu, jehož voda teď vypadala velice lákavě. Svázala jsem si vlasy do vysokého culíku a odložila osušku na jedno z lehátek, než jsem skočila do vody, abych si zaplavala pár temp. Naštěstí jsem mohla využít svítícího slunce a zůstat i chvíli na čerstvém vzduchu, nejen pořád zavřená v domě mezi čtyřmi stěnami. Neustále sledování televize nebylo zábavou v pravém slova smyslu, a kdyby mi nezbývalo nic jiného, zřejmě bych se tady ukousala nudou. V takovém případě pak hrozilo, že bych se velice brzo stala stejně umíněnou a věčně nabroušenou osobou, jakou byl Tom, ale vlastně i Bill a zbytek kapely.

Vylezla jsem z vody a postavila se k lehátku, abych si na něj rozložila osušku. Neutírala jsem se, nechala jsem slunce, aby osušilo moje tělo. Nevnímala jsem okolí, takže jsem ani nezaslechla, že se dveře u Tomovy terasy otevřely. Nebylo vidět do jeho ložnice, protože měl věčně zatažené závěsy. O těch otevřených dveřích jsem se dozvěděla jenom díky tomu, že se mi u nohou zjevil jeden z jeho psů.

"Ahoj, krasavče," usmála jsem se na něj a dřepla jsem si, abych ho mohla podrbat za ušima. "Co kdybys mi ty prozradil, proč je páníček tak brzo vzhůru?" zeptala jsem se těch němých očí, které teď věrně hleděly do mého obličeje. "Kdybys jen mohl mluvit, co?" zamumlala jsem si spíš pro sebe a prsty přejela po jeho černých zádech. Jen krátce jsem vzhlédla k Tomově terase, abych zjistila, jestli vyšel i on, nebo jenom pustil psy ven a sám zůstal v domě. K mojí smůle jsem se setkala s jeho pohledem. Kouřil, loktem se opíral o zábradlí terasy a hleděl mým směrem. Znovu jsem přejela přes hladkou srst a posadila se na kraj lehátka. Nevzala jsem si sluneční brýle, takže jsem mžourala proti svítícímu slunci, byla jsem si však jistá tím, že mě Tom neustále sledoval, což mi bylo neuvěřitelně nepříjemné. Nechtěla jsem ho kontrolovat, ale co chvíli jsem se přemáhala, abych se nedívala k jeho terase. Naposledy jsem psa podrbala na hlavě, než jsem se natáhla přes lehátko a zavřela oči. Dlaněmi jsem si odrhnula mokré vlasy z čela a lokty se opřela o opěrátka vedle svých boků. Nachytat trochu vitamínu D, nechat slunce, aby ohřálo mé tělo a prozářilo mou ponurou náladu, to teď byl můj cíl.

Nevím, kolik uplynulo času, ale rozhodně se nejednalo o minuty, když jsem uslyšela kroky kolem bazénu. Pootevřela jsem jedno oko a dlaní si zastínila obličej, abych lépe viděla na příchozí osobu.

"Přinesl jsem vám ananasový džus s kostkami ledu," oznámil mi Patrick důvod svého příchodu. "Když jsem vás tu viděl ležet už takovou dobu, řekl jsem si, že určitě budete mít žízeň," pousmál se.

Posunula jsem lehátko do takové polohy, abych se mohla posadit, a oplatila mu úsměv. "To je od tebe neskutečně pozorné," pokývla jsem hlavou. Sledovala jsem ho, jak si sedá na vedlejší lehátko. Vzala jsem si od něj sklenici s džusem a krátce usrkla chladné tekutiny, která osvěžila vyprahlá ústa. Až když jsem se napila, jsem si uvědomila, jakou jsem měla žízeň.

"Zjistil jsem důvod toho, proč je Tom na nohou už od rána," zamumlal, zatímco svou horní polovinu těla naklonil blíže ke mně, jak mi chtěl tu informaci sdělit.

"Sem s tím, vybal to," pobídla jsem ho, zvědavá, co za tím stojí.

"Dneska Bill s Georgem a Gustavem odjíždějí na letiště, čeká je cesta do Německa. Tom vstal, aby se s nimi ještě viděl, než se vydají na cestu," prozradil.

"To už je dneska?" překvapeně jsem zamrkala. "Myslela jsem, že se zdrží ještě týden," naklonila jsem hlavu na stranu.

"Tak zněl původní plán, ale nakonec to museli posunout," trhl rameny. "Aspoň už víte, co za tím vězí," pousmál se.

"No jasně," prozřela jsem. "A taky vím, proč má Tom zase tak skvělou náladu," povzdychla jsem si. "Bude mu chybět bratříček," ušklíbla jsem se. Patrick se hned zachechtal a já jsem se k němu přidala.

"Budu muset jít," olízl si rty.

"Děkuji za džus," řekla jsem a dál držela sklenici mezi prsty. Příjemně chladila, a to bylo to, co jsem teď potřebovala. Osvěžení v podobě pití a později osvěžení v podobě dalšího plavání v bazéně. Patrick se zvedl z lehátka a prošel kolem bazénu zpátky do domu. Odložila jsem džus na dlaždice, na kterých lehátko stálo, a prsty si zajela do vlasů. Zavřela jsem oči a představila si ty dny, které mě teď tady čekaly. Sama s Tomem v tomhle velikém domě. V jiné dny jsem ho potkávala minimálně, teď jsem se snad nemusela bát, že by se na tom něco změnilo. Pokud jsme tu měli zůstat sami dva, nemuseli jsme o sobě vůbec vědět. To jsem však netušila, co mi osud a Tom přichystali. Zvláště pak Tom.

Ucítila jsem cigaretový kouř, tak jsem otevřela oči. Automaticky jsem stočila pohled k Tomově terase. Držel cigaretu mezi rty a dlouze potahoval, zatímco scházel těch pár schodků, které vedly z vyvýšené terasy na cestu kolem bazénu. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a sledovala jeho houpavou chůzi, která mě vytáčela k šílenství. Podržel cigaretu mezi dlouhými prsty, zatímco si sedal na to samé místo, na kterém byl před chvíli Patrick.

Tázavě jsem zvedla obočí. "Čemu vděčím za tvoji společnost?" zeptala jsem se.

"Poslouchej a drž hubu. Na tvoje podělané kecy nemám náladu," zavrčel, než si znovu přiložil cigaretu mezi rty. Jako by se odjezdem jeho bratra měl zbortit celý svět, tak klesala i jeho nálada, který i v jiné dny neměla zrovna světlé momenty. Rozhodně nebylo Tomovou silnou stránkou, aby se na svět usmíval s vlídností v očích.

Zhluboka jsem se nadechla a čekala. Když budu mlčet a budu mu po vůli, třeba budou dosavadní dny volna pokračovat. Kapela měla tolik práce s novým albem, s propagací a různými rozhovory, že jsem se s nimi sotva setkala, ačkoliv jsem musela každý druhý večer poslouchat jejich bujaré oslavy. Jestli mi přišel sdělit, že se teď několik dní neuvidíme, možná ani neovládnu své nadšení a usměju se na něj. Jenže já se spletla.

"Kluci teď odjeli," sdělil mi. "I když tu nejsou, nás čeká trocha práce," pokračoval. Ačkoliv mhouřil oči kvůli svítícímu slunci, jeho pohled mě propaloval nepříjemným způsobem.

"Jaká?"

"Dneska jdeme na večeři, pozítří jsme pozvaní do galerie na nějakou pitomou výstavu. Jde jen o to znovu se dostat do podvědomí lidí," trhl rameny.

"Rozumím," přikývla jsem.

"V půl osmé buď nachystaná," přikázal mi. "Tentokrát si obleč, co chceš," dodal s neskrývaným odfrknutím. Pohledem přejel přes mé tělo a znovu se podíval do mého obličeje, v očích neutrální výraz. Díval se na mě, jako bych byla figurína za výlohou, jako bych neměla vůbec žádnou cenu.

"V půl osmé," zopakovala jsem po něm, abych mu dala najevo, že jsem ho slyšela. Předpokládala jsem, že je to všechno, jen jsem čekala, až se zvedne k odchodu, ale on zůstával neměně sedět, cigaretu stále mezi prsty pravé ruky. Nohy měl doširoka rozevřené a lokty se opíral o stehna, zatímco zvedl cigaretu ke rtům. Dlouze potáhl a vydechl kouř proti mně. Myslela jsem, že když všechno poslušně odkývnu, vysvobodím se z jeho přítomnosti. Omyl nad všechny jiné omyly.

"Ještě jedna věc," pokračoval po dlouhé chvíli, kdy se ticho a jeho nepříjemný pohled stupňoval. "Mluvil jsem s Patrickem," našpulil rty. Sotva vyslovil jméno kluka z ochranky, který mi byl v posledních dnech příjemným zpestřením, neovládla jsem se a zatajila jsem dech. Pevně jsem sevřela čelist. Když se mi podíval do očí, až mě zamrazilo.

"Ano?"

"Ano," pronesl. "Dostal okamžitou výpověď."

"Co-cože?" zakoktala jsem a šokovaně se napřímila v zádech. "Proč? Vždyť to byl milý a pracovitý -" odmlčela jsem se, nevěřícně hledíc do jeho tváře. Opravdu jsem dobře slyšela? Opravdu mi sebral i toho posledního, který se si mnou jakžtakž popovídal?

"Neposlušné chování. Porušil pravidla, což nemohlo zůstat nepotrestáno," trhl rameny, jako by se nechumelilo. Jako by právě teď nezničil život další osobě, která si musí hledat novou práci. Jako by se svět točil jen kolem jeho osoby. "Tím končí i tvé dopolední vyjížďky, o kterých sis naivně myslela, že nevím," dodal s chladným tónem hlasu.

"Ale Tome," začala jsem, ale hned mě přerušil a rázně mávl prsty ve vzduchu. Jeho krutý pohled propichoval ten můj, až jsem se začínala bát, co dalšího z něj vypadne.

"Ty jsi taky porušila pravidla," řekl a v dramatické pauze znovu dlouze potáhl z cigarety, ze které mu toho už moc k vykouření nezbývalo. Mlčela jsem a mělce dýchala, očekávajíc to nejhorší. "Tvoje neposlušnost vyhazovem potrestaná nebude, nedělej si plané naděje," přivřel oči do tenkých škvírek a znovu se odmlčel, čímž jen protahoval to mučení.

Zaplavila mě vlna zklamání. Asi jsem byla opravdu naivní, když jsem si i na malý zlomek vteřiny myslela, že se odsud můžu dostat dříve, než mi vyprší ta podělaná smlouva. Mlčela jsem a nevěděla, jak zareagovat. Ačkoliv jsem si plně uvědomovala, že mě teď psychicky týrá, neměla jsem jedinou spásnou myšlenku, která by mě osvobodila. Nezbývalo mi nic jiného než dál snášet útrapy, a bojovat o poslední špetky sebeúcty, kterou mi postupně cupoval a neuctivě na ni dupal.

"Očividně si však budeme muset projít body naší smlouvy, trochu ti osvěžit paměť, oprášit to, co bys měla znát zpaměti," pomalu si olízl rty. "V jednu tě čekám v jídelně. Dáme si spolu oběd," dodal. Hned na to se zvedl do stoje a líně se otočil k odchodu, zatímco naposledy potáhl u cigarety. Tu následně uhasil v popelníku, který měl na terase.

Ztěžka jsem polkla. Srdce mi divoce bušilo. Do prdele. Do prdele!

B.