Close to You | 8.kapitola

Krásné počtení, krásný den ;) B.

Hudba: Sia - Never give up

Seděla jsem ve svém malém obývacím pokoji, nohy složené pod sebou a na klíně knihu, která byla dokonalým únikem z téhle otřesné reality. Vlasy mi usychaly v turbanu z ručníku, tělo bylo osvěžené krátkou sprchou, která ze mě smyla chlorovanou vodu z bazénu. Než abych knihu četla, spíše jsem jen hleděla na řádky písmenek a nevnímala, co za děj se na stránkách právě odehrává. Moje mysl byla zaměstnána něčím jiným, takže jsem ani nedokázala ten únik z reality řádně využít. Pořád jsem se v ní topila a přemýšlela nad všemi možnými způsoby, kterými bych si mohla realitu přilepšit. Jestli si chce znovu procházet body smlouvy, bude možnost nad těmi body diskutovat? Budu mít vůbec příležitost probrat detaily, které se mi nelíbí, a vyjednat nějaké kompromisy? Bude možnost zařídit, aby Patricka přijal zpátky, když mu za to sama něco slíbím? S povzdychnutím jsem schovala obličej do dlaní a snažila se na chvíli přestat myslet na to, co mě čeká. Čím víc jsem se tím nechtěla zabývat, tím více se v mé mysli vytvářely katastrofické scénáře, tím více jsem pociťovala panickou úzkost, která svírala mou hruď. Přece nemůžu být tak ztracená, vydaná napospas Tomovi, ne?

Měla jsem ještě necelých patnáct minut času, než jsem se měla dostavit do jídelny, abych neměla zpoždění, ale já už se stejně vydala z pokoje tím směrem. Nejen, že jsem měla žízeň, ale když uvidí, že jsem tu s předstihem, třeba bude v lepší náladě a já toho zvládnu více vyjednat. Procházela jsem chodbou a čím blíže jsem byla obývacímu pokoji, tím hlasitěji jsem slyšela hlasy z televize. Jak nečekané - zase se povaloval na pohovce a vůbec nic nedělal. Takový život jsem vždycky chtěla mít, vydělávat jenom tím, že dýchám, ale teď jsem takových tužeb litovala. Teď bych si radši vydělávala pořádnou prací, klidně i házením písku lopatou, kdybych se jen dostala z téhle zlaté klece.

Do obývacího pokoje jsem ani nenahlédla a hned zabočila do kuchyně a jídelny. Postavila jsem se ke kuchyňské lince a vytáhla si sklenici ze skříňky. Z lednice jsem vzala krabici s pomerančovým džusem a nalila si pití až po okraj sklenice. A zatímco jsem šroubovala víčko od krabice džusu, uslyšela jsem za sebou tiché usrknutí. Nečekala jsem, že by mě zaslechl a hned za mnou přišel, proto jsem se lekla neskutečným způsobem. Rychle jsem se otočila a dlaněmi se vedle svých boků opřela o kuchyňskou linku. Musela jsem vypadat provinile, i když jsem vlastně nic neudělala, i když jsem neměla důvod takhle vypadat, či se tak cítit. Pohledem jsem přejela přes jeho postavu stojící kus ode mě. Jednu ruku měl schovanou v kapse tmavých tepláků, zatímco v druhé v konečcích prstů držel širokou sklenici s hnědavou tekutinou. Bylo sotva poledne a on už pil skotskou? Lehce pohnul prsty, čímž rozvířil hladinu nápoje. Ozvalo se slabé cinknutí ledů. Krátce jsem zamrkala a zvedla pohled od jeho holých chodidel, které vysvětlovaly jeho tichou chůzi, zpátky do jeho obličeje.

Nic neřekl, jen zvedl jedno obočí. Přiložil sklenici ke svým rtům a usrkl drobný lok, než paži zase svěsil.

"Co budeme obědvat?" zeptala jsem se.

"Za chvíli přivezou dvě pizzy," odpověděl s lehkým trhnutím ramen. Dál stál na prahu místnosti, udržoval odstup a hleděl na mě, aniž by řekl cokoliv dalšího, což jenom přiživovalo moji nejistotu a úzkost. Když jsme však oba dva nějakou dobu mlčeli a jen si opláceli nicneříkající pohledy, nakročil směrem k obývacímu pokoji.

"Myslel jsi vážně, když jsi mluvil o tom, že znovu projdeme smlouvu, kterou jsme mezi sebou uzavřeli?" vypadlo ze mě. Moje slova zastavila jeho plánované kroky. Znovu ke mně doputoval jeho pohled, znovu jsem musela snášet jeho tmavé oči, které propalovaly moji kůži.

"Proč?"

"Chtěla bych se o pár bodech pobavit," řekla jsem a nejistě přešlápla z nohy na nohu. "Pozměnit je, zmírnit," dodala jsem tišším hlasem. Několikrát jsem zamrkala, ale rozhodně jsem neuhýbala pohledem. Kdybych teď jakkoliv ukázala, jak slabá se cítím, jedině bych tak přispěla k jeho dominanci.

"Ty… ty chceš vyjednávat?" zvedl obočí. Krátká otázka, na kterou jsem hned přikývla. Čekala jsem, cokoliv - že mi neodpoví, že se otočí na patě a odejde, že mi vynadá za to, co si o sobě myslím. Rozhodně jsem však nečekala, že jeho zasmušilý výraz protne veselý úsměv, a že k mým uším dolehne ještě veselejší smích. Hrdelní chechot, který měl být zřejmě odpovědí na moji snahu vystoupit a bojovat za svá práva, mi ublížil možná ještě víc, než kdybych teď musela snášet další urážky mé osoby.

"Co je na tom tak vtipného?" nedalo mi to, abych se nezeptala.

"Ale kotě, ty tu nejsi od toho, aby sis určovala, co jak bude," zavrtěl hlavou, na rtech stále ten úsměv, který mnoho lidí milovalo. Krátce se nadechl, naklonil hlavu na stranu. "Ty jsi tu od toho, abys body dohody pouze přijala, nikoliv je stanovovala."

"Jenže já bych tu chtěla mít nějaké slovo," řekla jsem ráznějším hlasem. Nehodlala jsem se vzdát, nehodlala jsem promarnit tuhle situaci a jeho dobrou náladu, abych pak litovala toho, že jsem byla příliš slabá, příliš vystrašená.

Tom na mě chvíli hleděl a zdálo se, že nad tím přemýšlí. Co jsem však netušila, bylo, že to ve své hlavě hned zamítl. Že mi nehodlal dát jakoukoliv příležitost, že mě chtěl ovládat všemi možnými způsoby. V kapse se mu rozvibroval mobil. Krátce pohlédl na číslo na displeji, než se znovu podíval na mě. "Pizza je tady."

Jestli si myslel, že tím tuhle debatu ukončil, tak se velice pletl.

Seděla jsem na svém obvyklém místě u jídelního stolu, Tom seděl naproti mně. Dvě krabice s pizzami různých ingrediencí ležely mezi námi, voněly čerstvě zapečeným sýrem, ale já rozhodně neměla chuť se teď do jídla pouštět. Žaludek jsem měla sevřený nervozitou, kolena se mi třepala a kdybych neseděla, asi bych měla co dělat, abych vydržela vzpřímeně stát. U Toma se však zdálo, že je vše v pořádku. Hned si vzal jeden trojúhelník ze sýrové pizzy a ukousl z ní takový kus, že to vypadalo, že ji spořádá na sotva čtyři sousta. S plnou pusou si olízl palec a ukazováček, jako by to mělo pomoct tomu, aby nebyl zamaštěný jako malý kluk.

"Ukoj mou zvědavost a řekni mi: jaké body naší smlouvy jsi chtěla měnit?" zahuhlal s plnou pusou a podíval se mi do obličeje, veškerý úsměv a veselost pryč. "Něco se ti snad nelíbí? Bydlení a jídlo zadarmo, nebo ten luxus, který tady máš?" zvedl obočí. Zuby jsem přejela přes spodní ret a dál držela kousek své pizzy mezi prsty. Čekala jsem, až trochu vychládne, abych si hned nespálila jazyk a patro.

"Proč jsi propustil Patricka?" neodpověděla jsem přímo, ale vydala jsem se cestou otázek, které jsem si připravila dopředu.

"Už jsem to říkal. Porušil svou část smlouvy," řekl s trhnutím ramen. "Něco na tom snad nechápeš?" zeptal se a lehce naklonil hlavu na stranu. Pramen černých vlasů vyklouzl zpod gumičky a on ho ledabylým pohybem prstů schoval za ucho.

Polkla jsem. "Vyhodil jsi ho kvůli mně?" zvedla jsem k němu pohled od pizzy, které jsem se ještě ani nedotkla. Upil ze sklenice, do které si nalil pomerančového džusu stejně jako já, a polkl. Pohledem přejel přes můj obličej, jako by hledal známky toho, jak vážně svou otázku myslím. Vteřiny se teď zdály jako věčnost, než otevřel rty k odpovědi.

"Ano i ne."

"Jestli jsi ho vyhodil, protože se mnou jezdil do města, nebo proto, že se se mnou bavil, jsi krutější, než jsem si myslela. Ale hodlám nabídnout cokoliv, abys ho přijal zpátky. Přece nemůžeš ničit životy druhých jenom proto, abys -"

"No tak to prr," zavrtěl hlavou. "Ty si myslíš, že jsem ho vyhodil kvůli tomuhle?" zeptal se a jeho obočí překvapením vystřelilo nahoru.

"Mám pocit, že je moje vina, že dostal vyhazov. Udělám cokoliv, jen ho přijmi zpátky," vydechla jsem.

"Cokoliv," zopakoval po mě. Přikývla jsem, ale on se zase odmlčel. Jestli nad tím přemýšlel, tak mu to trvalo moc dlouho. Schválně mě napínal, protahoval dobu, než odpověděl. Ukousl si další kus pizzy, kterou převaloval v puse, přežvykoval jako nevychovaný kluk, který by potřeboval dostat jednu za uši za to nesnesitelné mlaskání.

"Vaše dopolední výlety mi byly upřímně u prdele," zamumlal a znovu několikrát přežvýkl, zatímco vytáhl z krabice další kus pizzy, kterou si odložil na talíř, který měl přistrčený pod nosem. Znovu si olízl prsty a upil džusu ze sklenice.

Nechápavě jsem zamrkala. "Proč to byl tedy takový problém? Proč kvůli tomu musel odejít?" zeptala jsem se a naklonila své tělo přes talíř s netknutým kouskem pizzy. Dlaní jsem se opřela o stůl a zahleděla se do jeho obličeje s nepřátelským výrazem ve tváři.

"To nebylo kvůli tomu," odpověděl hned, krátce kroutíc hlavu na znamení nesouhlasu. Znovu si nacpal kus pizzy do pusy. Drásal moje nervy, vytáčel mě a postupně zvyšoval úroveň mého podráždění tím, jak klidný teď byl. Měla jsem chuť ho něčím praštit, způsobit mu aspoň nějakou bolest.

Nadechla jsem se, ale ani mě nenechal promluvit.

"Jestli jsi ale ochotná nabídnout cokoliv," pronesl pobaveným hlasem a jeho rty se zvlnily ve zlomyslném úsměvu. Zvedl ke mně svůj pohled, zatímco v další dramatické pauze upíjel pomerančového džusu.

"Neštvi mě," procedila jsem mezi zuby. Mračila jsem se na něj a on se usmíval, což byl zaručený způsob, jak něčí špatnou náladu umocnit. Cítila jsem, jak mnou cloumá zlost. Když se však lokty opřel o stůl a naklonil se nad něj stejně, jako jsem se teď nakláněla já, zatajila jsem dech.

"Vyhodil jsem ho kvůli tobě? Ano i ne," zopakoval svá předchozí slova. "Nebylo to pro vaše povrchní kamarádíčkování, nebo kvůli tomu, že jste spolu snídali a bavili se na můj účet," pomalu zavrtěl hlavou a já si ani neuvědomovala tu děsivou skutečnost, že ví opravdu o všem. "Nebylo to kvůli ničemu, co mezi vámi bylo. Tak bezpáteřní nejsem, ksakru," ušklíbl se. "Bylo to proto, že vynášel informace. Novináři z bulvárních plátků mu zřejmě nabídli víc za to, že zazpívá, než kapela za jeho mlčenlivost. Jak si myslíš, že se dozvěděli o tom, ve kterém klubu budeme? Nejednou čekali před vchodem jako hladoví lvi? Proč si myslíš, že nás musel vézt cizí chlap domů? Protože si Patrick pustil hubu na špacír. Má štěstí, že tím nezpůsobil škody nedozírných následků, jinak by byl vyhazov to poslední, co by ho teď trápilo, a měl by na krku třeba žalobu z ublížení na zdraví," odmlčel se, ve tváři stále klidný výraz. "Vyhodil jsem ho, abych nás všechny chránil. I tebe," dodal, než se znovu napřímil v zádech. Strčil si do pusy zbytek pizzy a dopil zbytek džusu ze sklenice.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "Jak - jak něco takového mohl udělat?" zamumlala jsem. "Já mu věřila," polkla jsem.

"Tak jsi hloupá," trhl rameny. Vstal od stolu a zasunul židli, vzal talíř i sklenici a odložil je na kuchyňskou linku ve stylu ať se to uklidí samo. "Když žiješ tenhle život, nemůžeš věřit každému. A jestli ti to pořád nedochází, ty tenhle život opravdu žiješ. Tak se podle toho chovej," řekl a krátce se na mě podíval, než vypochodoval ze dveří zpátky do obývacího pokoje.

Lokty jsem se opřela o stůl a dlaněmi si podepřela čelo. Zavřela jsem oči a pomalu vydechla. Tohle je snad zlý sen. To nemůže být pravda. Proč by Patrick něco takového dělal? Proč by vynášel informace, proč by měl potřebu ubližovat druhým? Vždyť musel vědět, že se nám může něco stát, musel si být vědom toho, že jsou novináři svině a můžou nám ublížit. I přesto musel promluvit a využít nás? Mohla jsem se v něm tolik splést? Způsobila moje zdejší izolovanost to, že jsem neviděla jeho pravý charakter?

Nikdo by mi nevěřil, jak paradoxně jsem se teď cítila. Osoba, který mi činila ze života peklo, zároveň dokázala tento život svým způsobem ochránit. Kdyby unikly opravdu podstatné informace z našich životů, před domem by nám stály hloučky zblázněných fanynek a hladových fotografů, ale také těch, kteří si velice přejí náš pád a chtěli by nám ublížit. Možná jsem teď Tomovi ukřivdila, že se zachoval jako krutý zaměstnavatel, ale rozhodně jsem se mu nehodlala omlouvat. Už mi způsobil tolik potíží, že tohle malé gesto nemělo skoro žádnou váhu. I když bylo ve skutečnosti obrovskou záchranou, zároveň mi sebral jediného člověka, se kterým jsem se tu bavila. Jestli ale všechno, co jsem kdy Patrickovi řekla, poslouchal proto, aby to pak mohl prodat a vytěžit z toho maximum, cítila jsem se teď ještě hůř.

Hned jsem začala přemýšlet nad tím, co všechno jsem vlastně Patrickovi povykládala. Rozhodně jsem neprozradila tajemství, které udržovalo můj a Tomův vztah, tím jsem si byla jistá. Není tedy šance, že bych porušila ten nejdůležitější bod smlouvy, kterou jsem tak hloupě podepsala. Mluvila jsem především o svém životě, o Tomovi málokdy, takže jsem se mohla bát jedině o sebe. A nemyslím si, že jsem prozradila něco hodnotného, vždyť jsme se bavili většinou o tom, jak jsem trávila den, o mé rodině a maximálně o mých koníčcích. To nemůže být nic zajímavého, co by mohl prodat do bulváru. Tedy aspoň doufám.

B.