Close to You | 13.kapitola

Hudba: David Bowie - Ashes To Ashes

Vešla jsem zpátky do svého obývacího pokoje a rovnou zamířila kolem pohovky na chodbu. Jestli chtěl Tom přinést skotskou, bylo jediné místo, kde jsem ji mohla v tomhle domě sehnat. Dávala jsem pozor, abych měla všechny dveře za sebou pořádně zavřené, zatímco jsem se dostala až k drobnému baru, který si v domě kapela zařídila. Když jsem k němu přicházela, cítila jsem v břiše podivné nervózní napětí. Vzpomínky byly čerstvé teprve pár hodin a nebyla jsem tak omámená alkoholem, abych to snadno zapomněla nebo tolik neřešila. Tom s tím možná problém neměl, ale já na tu situaci nezapomenu do mého posledního dne, až do mé smrti mě bude strašit jeho napůl maniakální výraz v obličeji, ta honička, ve které šlo skoro o život, a to, kdy mě držel pod krkem jako nějaké krmné zvíře před porážkou.

Popadla jsem jednu láhev a zamířila do kuchyně. Nechtělo se mi věřit tomu, že by měl nějaké sklenice ve své ložnici, proto jsem se rozhodla tam nějaké vzít. Stoupla jsem si ke kuchyňské lince a roztřepanými prsty se natáhla pro dvě sklenice, které byly pro skotskou jako dělané. Do jedné jsem si hned nalila pořádného panáka a vypila ho na jeden zátah. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě a zachvěla se po celém těle, jak mi pálivý alkohol projížděl hrudníkem do žaludku.

"Fuj," zamumlala jsem si pro sebe, ale nalila druhého panáka, kterého jsem vypila stejně jako toho prvního. Znovu jsem se zatřepala, ale cítila jsem se o trochu více nabuzená. Určitě to bylo jenom pocitové, alkohol na mě nemohl tak rychle zapůsobit, ale kousek odvahy mi to dodalo.

Vyšla jsem z kuchyně a zamířila dlouhou chodbou do míst, kde jsem běžně nechodila. Místo domu, kde měli členové kapely své ložnice, pro mě bylo neprobádané území. Málokdy jsem měla důvod, abych se tu vyskytovala, a že jsem měla Tomovi přinést alkohol, byl první pořádný důvod za celých těch šest měsíců. Když jsem se přibližovala k jeho dveřím, sklo cinkalo v mých dlaních a moje srdce bušilo jako šílené. Se zatajeným dechem jsem se natáhla po klice prsty, které byly nervozitou studené a vlhké. Jako by mě čekalo nějaké důležité přezkoušení ve škole, jako bych musela předvést nějaký výkon. I když - vlastně jsem musela předvést výkon hodný ocenění. Celoživotní dílo, které mě přivede do blázince.

Otevřela jsem dveře do pokoje, ve kterém jsem nebyla takovou dobu, že jsem si připadala, jako bych tu stála poprvé. Pohledem jsem přejela po ložnici, která byla nejen mnohem větší než ta moje, ale taky mnohem zařízenější, abych si ji prohlédla a osvěžila si tak paměť. Vysoké skříně z mahagonového dřeva se dotýkaly stropu, široká postel ze stejného druhu dřeva zabírala zadní část pokoje. Světlé ložní prádlo bylo poctivě ustlané, polštáře byly natřepané, jako by tu byla služka, která se o to postarala. Na pracovním stole ležel mezi přeházenými papíry zapnutý laptop, na kterém běžel spořič obrazovky. V koutě místnosti byl veliký pelech pro psa, který se právě v domě nenacházel, a několik kytar, které si sem zřejmě přinesl ze studia nebo zkušebny. Dveře na terasu byly pootevřené a světlé záclony províval noční vítr. Těžké závěsy sahaly až na zem, ale byly roztažené doširoka. Ještě jednou jsem očima přelétla přes místnost, hledajíc Toma. Křeslo bylo prázdné, postel a židle u pracovního stolu taky. Že by se vrátil na terasu k bazénu? Třeba si jen zakouřit?

Přešla jsem ke křeslu, vedle kterého stál nízký stolík s několika časopisy, a postavila láhev na prázdné místo. Sklenice stejně tak. Ozvalo se za mnou cvaknutí dveří. Rychle jsem se za tím zvukem otočila. Musela jsem vypadat provinile jako malé dítě, které rodič načapal při nějakých zakázaných činnostech či špatnostech. Ztěžka jsem polkla, pohledem sjíždějíc po jeho těle.

Stál na prahu dveří od koupelny a v jedné dlani držel cípy ručníku, který měl omotaný kolem nahých boků. Po těle mu stékaly kapky vody, které jsem viděla, i když jsem stála na vzdálenost celé místnosti. Volnou dlaní si prohrábl vlhké vlasy, které měl stále svázané v drdolu, a odhrnul si z krku několik pramenů, které se mu zkroutily do drobných lokýnek. Očima jsem sjela přes vystouplé klíční kosti pod jeho bradou, než jsem znovu pohlédla do jeho tváře. Níž jsem neměla odvahu pohlédnout, už tak jsem musela být rudá jako rak. Musela jsem vypadat komicky, jak usilovně jsem se snažila nepřerušit oční kontakt.

"Tady máš tu skotskou," řekla jsem a odstoupila stranou od stolíku, aby viděl láhev i sklenice.

Jen chvíli hleděl na stolek, nehybně stojíc na prahu místnosti. "Dvě sklenice?" naklonil hlavu na stranu a prsty si přejel přes strniště na bradě. "To si jako myslíš, že tady budeš pít se mnou?" zamračil se.

"Neříkal jsi, že mám trávit víc času v tvé společnosti?" zeptala jsem se. "Jestli tu nemám být, tak stačí říct, půjdu si lehnout," pokrčila jsem rameny. "Ale myslela jsem, že když jsi mě přišel probudit, tak chceš, abych byla vzhůru a s tebou," řekla jsem. Nadechla jsem se k další větě, ale Tom rychle zvedl volnou dlaň.

"Už nemluv, nebo mi z tebe pukne hlava," zasyčel. "Nalij nám, ale mlč," rozkázal. Vydal se ke své skříni, stále držíc ručník jednou rukou u pasu. Při každém kroku mu úzký kus látky odhalil kůži vysoko na stehně a zakrýval jen minimum z jeho klína. Rychle jsem se k němu otočila zády a dřepla si ke stolíku, abych nebyla ve větším pokušení.

"Mám zajít i pro led?" zeptala jsem se.

"Nepotřebuju to ředit vodou," odpověděl. "Ale ty si klidně zajdi, jestli se bojíš, že bys byla v mé přítomnosti příliš opilá," dodal.

"V pohodě," hlesla jsem a ohlédla se, jak jsem mu odpovídala. Nevím, jestli se nestyděl, neřešil svoje tělo, nebo si neuvědomoval, že ho můžu vidět. Když jsem však zahlédla jeho nahá záda, která se od širokých ramen zužovala do úzkých boků, uvědomila jsem si, že jsem nahého muže neviděla celou věčnost. A vidět zrovna Toma jako jediného za takovou dobu jen ukazovalo, jak otřesný život jsem vedla. Tmavé spodní prádlo obepínalo jeho hubené nohy. Natáhl si světle šedé tepláky a posadil je stejně nízko na boky, jako měl posazené i ty boxerky. Když se ke mně otočil čelem a dlaní si přejel přes nahé břicho, vzala jsem jednu sklenici a napřímila se v zádech. Natáhla jsem k němu ruku, abych mu podala skotskou.

"Můžeš se posadit, nemusíš tady stát jako nějaký voják na hlídce," řekl bezbarvým hlasem, jako by mu bylo naprosto ukradené, že tady jsem. Přitom polovinu večera poslouchám, jak s ním musím trávit čas. Když už tady jsem, tak se chová takhle? I tak jsem ho ale poslechla. Sotva si vzal alkohol z mých rukou, sedla jsem si do křesla, u kterého jsem stála.

"Kde máš vlastně Caspera?" zeptala jsem se a hlavou pokývla k prázdnému psímu pelechu.

"Takže nakonec na dohodu přistupuješ? Splnila jsi můj pokyn a přinesla mi chlast, tak chceš odpověď na jednu otázku?" zvedl obočí, zatímco si sedal na kraj své pečlivě ustlané postele. Hned se natáhl přes její délku a zaujal svou běžnou polohu - záda podložená polštářem a nohy překřížené v kotnících.

"Ne, nepřistupuju," odpověděla jsem mu a v kolenou pokrčené nohy si složila pod sebe. Dno sklenice, do které jsem si nalila trochu skotské, jsem si opřela o stehno, a loktem se pohodlně opřela o opěrku křesla. "Jen jsem udržovala konverzaci. Jestli ale i na to potřebuju nějaké povolení, tak radši budu mlčet," podívala jsem se na něj, zatímco jsem okraj sklenice přikládala ke svým rtům. Tom sledoval, jak upíjím a polykám alkohol.

Olízl si rty. "Je doma s mámou," řekl. "Gordon na několik dní odjel, tak aby nebyla sama. Jinak bych ho nedal z ruky," vysvětlil víc, než musel. Jelikož jsem o Tomově životě věděla víc než běžné fanynky, znala jsem jméno jeho nevlastního otce, takže mi nemusel vysvětlovat, kdo Gordon vlastně je. A jelikož jsem znala i Toma, moc dobře jsem si byla vědoma vztahu k jeho mazlíčkovi. I k psům se chovali lépe než ke mně, proto byla jeho slova zbytečně vyřčená. Já však jen mlčky přikývla.

Upila jsem skotské a polkla. Měla jsem už několikátý doušek, tak mě síla alkoholu tolik nepřekvapovala, tolik neodzbrojovala. Už mě ani tolik nepálilo hrdlo, jak jsem si na skotskou navykla. Pohledem jsem přejela prázdné stěny, které byly vymalovány naprosto stejnou barvou jako moje ložnice, a zahleděla se pootevřenými dveřmi terasy ven. Byla tam tma jako v pytli, co by taky ne, když bylo dávno po půlnoci. Jestli nebudu moct zítra spát aspoň do poledne, tak budu mít nepěkné kruhy pod očima. Taková rána nesnáším, a jestli mi takové Tom chystá, moc vděčná mu nebudu. Když jsem konverzaci nijak neudržovala, Tom se sám nesnažil.

"Podej mi tu láhev."

Přetočila jsem obličej za Tomovým hlasem a zvedla jedno obočí. Nevnímala jsem, zaobírala jsem se tím, jak dlouho asi budu moct do zítra spát, a tak jsem netušila, co mi říkal. Nepohnula jsem se, necekla jediného slova, a tím jsem Toma přinutila, aby ještě jednou řekl, co po mně vlastně chtěl.

"Řekl jsem, abys mi podala tu láhev," zopakoval a prstem ukázal na stolek vedle mě, hlas mnohem podrážděnější než prvně.

"Kdybys poprosil, pusa by ti snad neupadla, ne?" zamumlala jsem si spíš pro sebe a vstala. Ale v tom tichu, ve kterém jsme tady seděli, bylo samozřejmě slyšet, co jsem si to dovolila říct.

Zuby přejel přes svůj spodní ret, pomalu zvedajíc obočí nahoru. "Mohla bys zopakovat, co jsi teď říkala?" vyzval mě slušnými slovy, ale tónem hlasu, který měl do slušnosti a správného vychování daleko.

"Jen jsem zmínila fakt, že se ke mně chováš nehezky. A že milé chování ještě nikoho nezabilo," obalila jsem svou předchozí větu do smířlivějších slov. "Možná by ses při lepším chování dočkal i lepších výsledků," trhla jsem rameny. Přešla jsem pár kroky k posteli a stoupla si vedle Toma, držíc láhev za její široké tělo.

"Ty by ses možná měla věnovat tomu, čemu máš, a taky by ses měla líp," odvětil mi, zvedajíc se do tureckého sedu. Prvně to vypadalo, že chce ke mně natáhnout dlaň s prázdnou sklenicí, abych mu nalila, ale vzpomínka na předchozí hodiny v obývacím pokoji ho asi přiměly, aby si ode mě vzal láhev a alkohol si nalil sám. Nastala další chvíle ticha, kterou přerušilo jen cinknutí skla o sklo, jak se hrdlo láhve dotklo Tomovy sklenice.

"Ještě se ti nechce spát?" zeptala jsem se, stojíc nad ním. Sledovala jsem jeho obličej, který mi nevěnoval ani špetku pozornosti, dokud si nenalil sklenici do půli skotskou. Hned na to odložil láhev vedle sebe na noční stolek a znovu se uvelebil do té pohodlné pozice na polštářích. Přemáhala jsem se, abych se dál dívala do jeho obličeje a nesjela očima i níž, dávala jsem si velký pozor na to, aby mě nenachytal, že si prohlížím jeho tělo.

"Jsem zvyklý chodit spát až nad ránem," odpověděl mi, vychutnávajíc si doušek skotské. "Kdybys mě aspoň trochu znala, věděla bys, že pracuju po nocích," zamračil se na mě.

"Zapomínáš, že jsem byla vaše fanynka. Já tě znám moc dobře, Tome," oplatila jsem mu zamračení a vzala si láhev skotské zpátky. Nehodlala jsem se chovat jako jeho matka, ale sledovat ho, jak se topí v litrech alkoholu, jsem opravdu nechtěla.

"Byla?" zopakoval po mně. Zvedl koutek rtů v pobaveném úsměvu, ale já na tom nic k pobavení teda nenašla. To jeho ušklíbnutí jsem mu neoplatila, dál jsem zůstávala v nepřátelském tónu.

"Ano, byla," potvrdila jsem mu a posadila se zpátky do křesla, které bylo nejvzdálenějším místem v tomhle pokoji, kde jsem se mohla uvelebit. "Tím, že jsem pro vás začala pracovat, mi nepěkným způsobem otevřelo oči," dodala jsem. "Však moc dobře víš, že jsem vás milovala. Můžu tě ujistit, že teď už něco takového necítím," založila jsem si ruce na prsou.

"Copak?" pomlaskl si. "Realita se ti nelíbí?" zamrkal a špičkou jazyka si ovlažil spodní ret. Když zavadil o kroužky, které měly zdobit jeho tvář, pár vteřin si s nimi pohrával. Povzdychla jsem si. Očividně ho bavilo s druhými manipulovat. Já se však nehodlala tomuto kouzlu poddat. Kdeže. Nejsem blázen. Dřív by to na mě možná platilo, ale z toho jsem už dávno vyrostla.

"Tobě by se taky nelíbila, kdybys byl v mém postavení," odpověděla jsem mu.

"Můžeš si za to sama, zlatíčko," odvětil, znovu přikládajíc sklenici ke rtům. Upil trochu tekutiny a poválel lok na jazyku, než ho polkl. Jeho tvář se nijak nezkřivila, jeho tělo se nezachvělo. Rozhodně na něm nebylo znát, že by pil silný alkohol. Nebylo se čemu divit. Jeho tolerance musela být za ty roky vypracovaná k extrémním hodnotám.

Zjistila jsem, že jen sedím, hledím před sebe a tmavý koberec a držím napůl naplněnou sklenici v rukou, aniž bych z ní už upíjela. Neměla jsem chuť se takhle opíjet, bezdůvodně, a ještě s ním v jedné místnosti. Kdybych měla takhle pít, chtěla bych vedle sebe mít kamaráda, kterému bych mohla věřit, se kterým bych si to popíjení mohla užít, který by dokázal zvednout moji ponurou náladu, se kterým bych se mohla nějak zabavit. Tom nepatřil ani do jedné kategorie, nebyl můj blízký přítel a rozhodně nebyl osobou, která by mi zlepšovala den. On byl pravým opakem.

Nadechla jsem se. "Mám další otázku," řekla jsem a zvedla pohled od koberce, ke kterému jsem se posledních několik minut fixovala. "Neznamená to však, že přistupuju na tu tvoji dohodu, co sis vymyslel. Ptám se tě normálně jako jedna osoba druhé," zdůraznila jsem.

Tom se pomalu zvedl do sedu, držíc sklenici mezi prsty jedné ruky. "No prosím, ptej se," ušklíbl se. "Neznamená to však, že se ti dostane odpovědi," naklonil hlavu na stranu. Pramen vlasů vyklouzl zpoza jeho ucha. Ležérním pohybem ruky ho zase uhladil na místo, prohrabujíc si černé na temeni hlavy.

"Nechápu smysl toho, že chceš, abychom spolu trávili víc času, ale zároveň se ke mně chováš, jako bych byla nějaký póvl, se kterým nehodláš ztrácet čas," zamrkala jsem. Nevím, jestli jsem doufala, že mi ve své dnešní upovídané náladě odpoví na otázku, jejíž odpověď mě opravdu zajímala, nebo jsem jen chtěla využít toho, že je opilejší než já, i když pořád tvrdit, že opilý rozhodně není.

"A kde máš tu otázku?" poposedl si. "Já slyšel pouhou oznamovací větu."

Protočila jsem oči nad jeho malicherností. "Nechápu, proč na něčem takovém bazíruješ, když se neumíš chovat jako normální slušný člověk. Proč chceš trávit čas společně?" zeptala jsem se a na chvíli sklopila pohled ke svým rukám, protože jsem už nemohla vydržet tu tíhu jeho zkoumavých očí, které bloudily po mém obličeji.

"Jak jinak se o tobě něco dozvím?"

Znovu jsem se na něj podívala. "Slušnou konverzací?"

"No jasně," podrážděně si odfrkl. "Jako by to s tebou šlo," máchl prsty ve vzduchu. "Člověk by se mohl snažit sebevíc, ale vždycky plácneš nějakou blbost, nebo uděláš grimasu, která mě dokáže vytočit do takové míry, že nejsem schopný s tebou konverzovat," ušklíbl se, ohrnujíc horní ret v iritovaném výrazu tváře.

"Když tě tak štvu, proč tu stále pracuju?" vychrlila jsem svou otázku, v očích nechápavý pohled, který mu musel být jasný. A jestli to byl jeden z těch faktorů, které mu na mě vadily, tak měl smůlu. Některé věci se nedají jen tak přerušit, přestat dělat či od nich upustit.

"Protože vím, že tu práci potřebuješ," trhl rameny.

"Cože?"

"Tvoje máti potřebuje, abys tu stále pracovala," upřesnil.

Zůstala jsem na něj hledět s pootevřenými rty a překvapeným výrazem ve tváři. Musela jsem vypadat jako nějaký dement, ale nedokázala jsem ovládnout své překvapení. Pořád jsem žila v domnění, že Tom tak nějak tuší, proč se tady stále držím, ale nikdy jsem ho neslyšela to říct nahlas. Říct to mně do očí. Zhluboka jsem se nadechla a v mysli přemítala o tom, jestli je dobře nebo špatně, že Tom zná mou životní situaci. Kdybych tu byla pro peníze, které bych si chtěla nahrabat pro sebe, choval by se ke mně ještě hůř? Nebo bude zkoušet, jak daleko jsem ochotná zajít pro záchranu mé vlastní matky, a bude pokoušet mé nervy, mé slušné vychování a zásady, podle kterých se snažím žít? Je na mě ještě mírný nebo mi bude ukládat absurdní úkoly, aby zjistil, čeho jsem schopná?

"Tak se zdá, že něco málo o tobě přece jenom vím," pomlaskl si. "Znám důvod tvého pracovního zapálení," řekl s neskrývanou jízlivostí, která mě až bodla do uší. "Tvoje máti."

Vstala jsem. "Na tohle téma se s tebou odmítám bavit," zavrtěla jsem hlavou. Postavila jsem nedopitou skotskou na stolek, kde stála i poloprázdná láhev, a zamířila ke dveřím jeho pokoje. "Tahle situace je postavená na hlavu. Prostě absurdní," podívala jsem se na něj. "Nehodlám tady sedět a snášet tvoje pitomé řeči jenom proto, že si myslíš, že mě máš v hrsti," ukázala jsem na něj prstem.

Taky vstal. Sice pomaleji než já, ale napřímil se v zádech. Zhoupl se na chodidlech, a nakonec ke mně udělal několik kroků, které mě znejistěly. Moje prsty, které ještě před vteřinou pevně svíraly kliku, povolily a paže mi sklouzla zpátky k tělu. Zuby si přejel přes spodní ret a ležérním pohybem ruky zvedl sklenici se skotskou ke rtům. Jen na chvíli přerušil oční kontakt, kdy do sebe nalil zbylý obsah, než se na mě znovu podíval. Mlčel, já však hodlala taky. I tak jsem byla první, kdo ticho přerušil.

"Nemáš mě v hrsti," zopakovala jsem tichým hlasem. Znělo to však, jako bych chtěla přesvědčit samu sebe než informovat Toma o tom, že se mu tohle nepodaří.

"Nebudu tě tady přemlouvat, ani tě neplánuju vydírat, nebo já nevím, co si o mně všechno myslíš. Nemusíš zůstávat," zlehka zavrtěl hlavou. "V následující vteřině můžu vyhrabat tu smlouvu, cos přes šesti měsíci podepsala, a roztrhnout ji před tebou, rozstříhat, spálit, spláchnout. Prostě se jí zbavit," odmlčel se a po krátkém dramatickém tichu pokračoval: "Je to ale tvůj zdravý rozum, který ví, že nemůžeš odejít," zvedl jeden prst a dotkl se mého čela. "Sama moc dobře víš, že budeš snášet cokoliv, jen když dostaneš peníze z mojí kapsy," přivřel oči do tenkých škvírek.

Krátce jsem se nadechla. "Než jsem tě poznala, myslela jsem si, že jsi skvělý kluk. Opravdu mě mrzí, že jsem se v tobě takhle sekla," zamumlala jsem.

"Možná, že ten skvělý kluk doopravdy jsem, ale ty jsi mě za celou tu dobu nepřesvědčila o tom, že by sis ho zasloužila poznat," odpověděl mi, prstem šťouchajíc do mého ramene.

"Kdybys jím byl, dnes večer by ses nechoval tak, jak ses choval," hlesla jsem, v krku veliký knedlík.

"Že jsem ti koupil dárek?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Že jsi mě držel pod krkem jako šílenec."

Několikrát zamrkal dlouhými řasami, špulíc rty v podrážděné grimase. "Jen součást předehry, kotě."

"Nemám zájem," odsekla jsem. Znovu jsem prsty pevně sevřela kliku, tentokrát jsem i dokázala použít a otevřít si dveře. Jen na chvíli jsem sklopila pohled k jeho nahé hrudi, které byla porostlá několika tmavými chloupky. "Odcházím. Dobrou noc, Tome. Vyspi se z toho," řekla jsem a otočila se k němu zády. Čekala jsem, že mi přivře dveře před nosem se slovy, že mi přec nedovolil odejít, ale ničeho takového jsem se kupodivu nedočkala.

"Nápodobně, Zaro," uslyšela jsem jeho jízlivou odpověď.

Už jsem se na něj nepodívala. Nezavřela jsem za sebou, nechala jsem Toma, aby si dveře zacvakl sám. Myslela jsem, že s nimi práskne, ale zavřel je v docela neslyšném přibouchnutí. Šla jsem chodbou směrem ke své ložnici a nevěděla, jestli se následujících dní obávat, nebo očekávat světlejší zítřky. S Tomovou náladou člověk nikdy neví. Jenže právě teď bych hrozně ráda věděla.

B.