Close to You | 14.kapitola

Moc děkuji za vaše ohlasy, netušíte, jak jste mi vším tím zlepšili den. :) Minulé řádky jsem po sobě četla až s odstupem času a našla několik překlepů, za které se omlouvám :)... Někdy to prostě nejde ovlivnit, jak rychle píšu a nemám pak čas kapitolu před zveřejněním ještě jednou zkontrolovat :) Na to, že jsem na češtinu zatížená a iritují mě chyby, bych se měla teda více snažit :D... Mno, v této kapitole snad hrubky a překlepy nejsou. Pokud ano, omlouvám se za ně. Zároveň doufám, že si děj užijete. Těším se na vaše komentáře :) B.

Hudba: twenty one pilots - Heavydirtysoul

Měla jsem neuvěřitelně neklidnou noc. Každou chvíli jsem se budila, převalovala jsem se několik desítek minut, než jsem znovu usnula spánkem, který byl daleko od toho, aby byl považován za kvalitní. Když jsem už poněkolikáté procitla a přes záclony do pokoje prosvítalo dopolední slunce, vzdala jsem jakékoliv pokusy o spánek. Sice jsem zůstala v posteli, ale oči jsem měla doširoka otevřené, ležíc na zádech a hledíc na světlý strop. S povzdychnutím jsem zahnala myšlenky na předešlou noc, které se otravně draly do vědomí, a pomalu se posadila na posteli. Klouby prstů jsem si promnula ospalé oči a natáhla se pro mobil, který ležel na nočním stolku. Bylo skoro poledne. I tak jsem měla pocit, že je tak osmá hodina ranní.

Vstala jsem. Nemělo cenu trávit čas v peřinách, když jsem mohla být za mámou v nemocnici. Mohla jsem tak aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky, přestat se starat o Toma a jeho nálady, které byly poslední dobou čím dál horší. V mobilu jsem vyhledala číslo na taxislužbu a objednala si odvoz za necelou hodinu. Tak můžu v klidu stihnout ranní hygienu, líčení a výběr oblečení, zároveň se bez spěchu nasnídat a vypít si kafé, které mě snad probudí k životu.

Vešla jsem do své koupelny a stoupla si k umyvadlu. Když jsem zvedla pohled ke svému odrazu v zrcadle a uviděla zřetelné kruhy pod očima, ztěžka jsem si povzdychla. Jindy jsem mívala světlé kruhy, které stačily zamaskovat korektorem, který jsem běžně nosila v kosmetické taštičce. Teď však budu potřebovat i krycí schopnosti make-upu, jinak to nevidím. Už jenom kvůli tomu mi pobyt v koupelně trval delší dobu. Než jsem si vyčistila zuby a učesala se, uplynulo běžných pět až deset minut, ale líčení dneska trvalo mnohem déle. Když jsem pak přecházela zpátky do ložnice, abych obešla postel a si vybrala v šatně nějaké pohodlné oblečení na cestu městem, bylo víc hodin, než jsem čekala. Rychle jsem protáhla paže volnými rukávy šifonové halenky, pod kterou jsem si oblékla spodní prádlo tělové barvy, a mezi delšími sukněmi vybrala jednu áčkového střihu. Halenku jsem zakasala pod gumu sukně, která se mi držela v pase, a zkontrolovala svůj vzhled ve velkém zrcadle. Nevypadalo to špatně, ale to mi bylo vlastně jedno. Na cestu do nemocnice jsem se přece nemusela nijak strojit.

S kabelkou v ruce, ve které jsem měla vše potřebné, jsem vyšla ze svého pokoje na chodbu. Nekontrolovala jsem Tomovy závěsy, jestli byly zatažené nebo ne, jak jsem dělávala běžně, abych zjistila, zda je vzhůru či ještě spí. Chodbou jsem proto našlapovala tiše, abych na sebe příliš neupozorňovala. Sice jsem nedomyslela fakt, že by mě uviděl tak jako tak, jak opouštím hlavní dveře domu, ale to už teď bylo jedno. Nestihla jsem ani dojít ke kuchyni a už jsem se s ním setkala. Vyšel z obývacího pokoje, v rukou několik papírů ručně popsaných.

Zdálo se, že jsem ho překvapila, stejně jako i on mě. Tak veliký dům a my jsme se tu museli setkat? Opravdu mám obrovské štěstí. Nečekala jsem na žádný pozdrav, už jen z výrazu v jeho tváři mi bylo jasné, že jeho dnešní nálada nebude o moc lepší. Ustoupila jsem stranou, abych mezi námi vytvořila větší vzdálenost, a prošla přes práh do kuchyně. Kabelku jsem postavila na jednu z volných židlí, které stály u jídelního stolu, a postavila se před ledničku, kterou jsem hned otevřela.

"Umíš udělat vafle?" uslyšela jsem jeho hlas kousek za sebou. Zněl naprosto neutrálně, což mě neskutečně překvapilo. Ještě před několika hodinami byl plný zloby a nenávisti, což mi dával jasně najevo, a teď mi tu pokládá takovou tuctovou otázku? Vytáhla jsem si mléko, které jsem si hodlala nalít do kávy a taky na lupínky - nejrychlejší snídani na světě, a pomalu zavřela dveře lednice, než jsem mu odpověděla.

"To víš, že umím," trhla jsem rameny s ledabylou odpovědí na rtech. Jestli si myslí, že mu je teď budu dělat, protože na ně dostal chuť, tak se velice pletl, chlapec. Já tady nebyla od toho, abych se starala o jeho obživu, já tu byla od toho, abych mu dělala módní kousek před zraky novinářů.

"Uděláš je?" zněla další otázka. Tentokrát jsem se k němu otočila čelem, div mi brada nespadla až na prsa. Když jsem uviděla jeho obličej, hned jsem si vzpomněla na předešlou noc. Měla jsem chuť po něčím přetáhnout už jenom za to, že tu tak stál v tom svém pitomém volném oblečení, které na něm viselo jako na strašáku do zelí.

"Ty se mě ptáš? Žádné štěkání rozkazů, které bych měla bez mrknutí oka poslechnout?" nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "Kdo jsi a co jsi udělal s nejprotivnější osobou na světě, se kterou tady bydlím?" zamračila jsem se na něj.

Několikrát zatnul zuby, mohla jsem sledovat, jak se mu napíná čelist, než odpověděl: "Pak se div, že jsem takový, jaký jsem, když se chováš jako kráva bez jakéhokoliv podělaného důvodu," máchl volnou rukou ve vzduchu.

"A jsme zase zpátky," pomlaskla jsem si. S nezájmem o jeho další slova jsem se otočila zpátky ke kuchyňské lince. Vytáhla jsem si misku z jedné skříňky a z druhé, kde bylo uschovaných pár potravin, jsem vytáhla ovocné müsli.

"Chtěl jsem je udělat, ale bez směsi na vafle je neumím," řekl. "Mám hlad a v domě nic pořádného k snědku není," postěžoval si.

Neodpověděla jsem, dál jsem si klidně lila mléko do misky. Pokud si neumí připravit snídani sám, nezbude mu nic jiného než si pro něco zajít do pekárny, nebo si zavolat donášku jídla. Nejsem tady od toho, abych se starala o jeho plný žaludek nebo plnou spižírnu. Když se dlaní opřel o kuchyňskou linku kousek vedle mě, zavířilo kolem aroma jeho kolínské smíchané s odérem cigaretového kouře. Typická vůně, která mi čím dál víc lezla na nervy.

"Zaro?" oslovil mě, hlas prosyceny vystupňovaným podrážděním z toho, že jsem si dovolila mlčet a nic neříct k jeho otázce.

"Nejsem zrovna v náladě dělat ti snídani," řekla jsem, aniž bych se na něj podívala. "Nezajímá mě, že máš hlad, ani to, že sis tu nic nenašel, co bys chtěl sníst. Máš se o plnou lednici starat sám, nejsem tvoje hospodyně," pokrčila jsem rameny. Otevřela jsem šuplík s příbory a vzala si polévkovou lžíci, se kterou bych mohla své müsli s mlékem sníst.

"Zaro," oslovil mě podruhé. Nehodlala jsem reagovat, ale jeho prsty se omotaly kolem mého předloktí. Ruka, ve které jsem držela lžíci, se mi rozechvěla nejistotou a nervozitou. Málokdy jsem musela snášet jeho dotek, zvlášť když jsme nebyli někde ve společnosti. Možná proto mé tělo zareagovalo jako by bylo v ohrožení života.

Podívala jsem se mu do tváře. "Pusť mě," hlesla jsem. "Na tohle nemám čas, ani na tvoji snídani. Za chvíli mi přijede taxík a já se nechci zpozdit," řekla jsem.

"Ty odjíždíš?" zvedl jedno obočí a jeho výraz ve tváři se změnil na překvapený. Očima přelétl po mém obličeji, aniž bych pochopila, co v něm hledá. Když pootevřel rty a krátce se přes ně nadechl, srdce se mi rozbušilo. Odlepila jsem pohled od jeho rtů, které si navlhčil špičkou jazyka, a znovu pohlédla do jeho tmavých očí.

"Jedu na otočku do nemocnice."

Sevření jeho prstů povolilo a sklouzly po mé kůži, než je schoval do kapsy svých šedivých tepláků. "Kdy se vrátíš?" zeptal se.

"Ještě nevím."

"Uděláš ty vafle potom?" zamrkal. Vypadalo to, že se snaží o smířlivý tón, ale jeho hlas zněl stejně podrážděně. Asi to bylo automatická reakce. Když mluvil se mnou, zřejmě to jinak neuměl.

"Potom," přikývla jsem, ale o krok před ním couvla. "Jestli máš hlad, v ledničce jsou čokoládové jogurty."

"Nejím čokoládu," odpověděl.

"Prosím tě, vždyť čokoládová příchuť má s čokoládou velice málo společného," protočila jsem oči. "Ale klidně si trp hlady, je mi to fuk," trhla jsem rameny a otočila se k němu zády. Choval se jako malé dítě. Na tohle jsem opravdu neměla náladu. A jestli má fakt hlad, něco k jídlu si určitě splaší.

Posadila jsem se vedle své kabelky a misku s müsli položila na stůl před sebe. Pohodlně jsem se uvelebila a pro jistotu vytáhla mobil z kabelky, abych mohla průběžně kontrolovat čas. Sotva jsem však vložila první sousto snídaně do pusy a olízla lžíci, displej mého mobilu se rozsvítil. Prvotní obavy, že jsem špatně vypočítala zbývající minuty, ve mžiku odešly, když jsem uviděla číslo volajícího. Přijala jsem hovor.

"Ehm, Bille? Děje se snad něco?" nejistě jsem naklonila hlavu na stranu. Jeho číslo jsem sice uložené měla, ale tohle bylo snad poprvé za toho půl roku, co mi opravdu volal.

"No výborně, aspoň někdo," povzdychl si místo pozdravu. "Je tam někde poblíž Tom? Nebere mi telefon, vlastně se mu nemůžu vůbec dovolat, ne že by to jenom zvonilo a on vyspával nějakou svou další kocovinu," řekl. Ani nemusel stát přímo přede mnou, abych si dovedla představit, jak se právě tváří. "Je v pořádku, že ano?" zeptal se a starost v jeho hlase byla znatelná.

"Jo, včera si s ním totiž zaplaval v bazénu," hlesla jsem na vysvětlenou a vzhlédla ke kuchyňské lince, kde Tom pořád postával. Čekal, až se mu uvaří káva, bokem se opírajíc o desku linky vedle málo používaného dřezu. "Tome," zavolala jsem na něj. "Tohle bude pro tebe."

"Cože?"

"Volá ti Bill, pojď si to vzít," pobídla jsem ho a prsty mu pokynula, aby si pospíšil. Bill by určitě nerad čekal na to, až se jeho bratr uráčí přejít pár metrů napříč místností. Jestli však hodlá mluvit se svým bratrem, měl by hnout zadkem. Já kvůli němu vstávat od stolu nebudu.

Tom se odrazil od kuchyňské linky, u které postával ještě pár vteřin po tom, co jsem mu oznámila, že na můj mobil volá jeho bratr, aby se s ním mohl spojit. Stále držel ruce založené na prsou, zatímco několika houpavými kroky překonal tu malou vzdálenost mezi námi dvěma. Natáhl se po mém mobilu, který jsem mu podávala položený na otevřené dlani. Lehce se dotkl mé kůže, když si mobil bral do prstů, zkoumavě hledíc na číslo volajícího, jestli si z něj snad nestřílím. Nakonec s tichým povzdychnutím přiložil mobil k uchu.

"Nevyšiluj, prosím tě," řekl místo pozdravu, načež se musela spustit lavina Billových slov, obviňování a výčitek, proč nemohl být opatrnější, zodpovědnější, chovat se dospěleji. Opravdu tady nemusel být, abych věděla, co přesně si bude muset Tom vyslechnout. Jen doufám, že to Billovo lamentování nebude trvat celou věčnost, protože za necelých deset minut má přijet taxík. A bez mobilu by se mi do města opravdu jet nechtělo.

Tom už se ke mně otáčel zády, nevěnujíc mi pozornost, ale já se k němu ještě natáhla. Seděla jsem za stolem a v jedné ruce držela lžičku s porcí snídaně, takže jsem měla omezené možnosti, jak na sebe upozornit. Udělal krok ode mě, a tak mé nehty sjely po jeho zápěstí, než abych prsty poklepala po jeho kůži. Jen napůl se ohlédl přes rameno, aby mi mohl věnovat nabroušený pohled.

"Jsi normální, kurva?" zašeptal, držíc mobil tak, aby slyšel, co mu Bill říká, ale Bill nemohl zaslechnout, že Tom mluví se mnou. Hned zvedl ruku, které jsem se teď dotkla, jako bych do něj píchla špendlíkem. "Škrábla jsi mě," zamračil se na mě a pak rychle zkontroloval tu maličkou škodu, kterou jsem na jeho ruce mohla udělat.

"Jen jsem ti chtěla říct, že za chvíli odjíždím. Ten hovor si vyřiďte během pár minut, pokud to bude možné," řekla jsem.

"A proto jsi do mě musela zatnout své drápy?" ublíženě stáhl obočí k sobě.

Protočila jsem oči. Nebyla tu možnost, že bych nějak extrémně porušila jeho kůži. "Abys náhodou nevykrvácel," odfrkla jsem si.

"Dávej si pozor na jazyk, nebo tě příště pořádně přiškrtím, abys konečně poznala, kdo je tady pánem," procedil mezi zuby, než svou veškerou pozornost přesunul k Billovi. "Ano, poslouchám. Jo, jo, už si to píšu," zalhal, rychle hledajíc kus papíru, na který by si poznačil informace, které mu Bill předával.

Měla jsem chuť mu odpovědět něco peprného, dneska jsem opravdu byla bez nálady, nevyspaná a unavená, sotva jsem vstala z postele, ale jeho slova ve mně vyvolala nepříjemné vzpomínky. Prsty jsem si nevědomky přejela po kůži na krku a ztěžka polkla. Pamatuje si, co dělal, a je dokonce ochotný to zopakovat, jen aby mi dal za vyučenou? On se buď musel zbláznit, nebo je větší maniak, než jsem si myslela. Jestli takhle řeší malinkaté škrábnutí, jak pak mám já přijít k těm modřinám, které po jeho bolestivých sevřeních mám? Aspoň jsem ale zjistila, co na něj platí - zarýt dlouhé nehty hluboko do kůže.

Když jsem přijela do nemocnice, hned na vrátnici na mě dýchlo to prostředí, které mojí dnešní náladě nepřidalo na úsměvnosti. Už od hlavního vchodu nemocnice jsem přemáhala své emoce, chtěla jsem se držet na uzdě a být silná, ale události posledních dní - vlastně jen události posledních hodin - mi připomnělo, v jaké pasti jsem byla chycena. Tom měl pravdu, když říkal, že mě v jeho domě nedrží ta smlouva. Drží mě tam tahle podělaná situace. Chtělo se mi brečet nad tím, co všechno musím prožívat, ale taky nad tím, jak nespravedlivý život byl. Kdybych ho mohla chytit pod krkem, jako to udělal Tom mě, a pořádně ho nakopat do koulí, hned by se mi udělalo líp. Ta bezmocnost, která mi svazovala ruce, byla prostě ubíjející.

Nastoupila jsem do výtahu a vyjela do patra, ve kterém ležela moje máma. Jen jsem nakoukla do dveří sesterny, abych se ohlásila, a pak zamířila do pokoje, kde jsem už několik dní nebyla, převážně kvůli tomu, jakého zaměstnavatele jsem měla. Když se zkracovala vzdálenost od dveří, které mě dělily od mé jediné rodiny, kterou jsem měla, cítila jsem tíživý tlak na mé hrudi. Otevřela jsem dveře a nakoukla. Máma nespala a hned ke mně otočila pohled od televize, kterou měla tiše puštěnou. Na tváři se jí objevil úsměv, za kterým však nedokázala skrýt bolest, ve které musela být.

"Ahoj, mami," řekla jsem polohlasně a rychle vešla do pokoje, abych ve dveřích nestála zbytečně dlouho. Přešla jsem k posteli a sklonila se nad ni, abych ji mohla obejmout.

"Zlatíčko moje, moc ráda tě vidím," zašeptala. Jako by celý den nepromluvila, její hlas zachraptěl. Ztěžka polkla. "Naliješ mi trochu vody? Mám v krku nějak sucho," požádala mě.

"No jasně, hned to bude," pokývla jsem hlavou a natáhla se pro džbán s džusem a sklenici, které měla na stolíku vedle postele. Nalila jsem džusu do poloviny a pití jí hned podala. Když se naše ruce střetly, jak si sklenici brala, až mě zamrazilo z jejího vlažného doteku. Polkla jsem. "Jak se máš? Jak ti dneska je, mami?" zamrkala jsem víčky ve snaze zahnat slzy, které se mi draly do očí, kdykoliv jsem pomyslela na její záhadný zdravotní stav. V jaké moderní době žijeme a stejně nemůžeme zjistit a ovlivnit všechno.

"Je mi dobře," odpověděla. Věděla jsem, že lže, a ona musela vědět, že vím, že mi neříká pravdu. "Ale ty vypadáš dneska nějak unaveně. Snad tě něco netrápí, kočičko," naklonila hlavu na stranu. Sotva jsem od ní vzala sklenici s nedopitým džusem a postavila ji zpátky na stolík, posadila jsem se na kraj její postele. Vztáhla ruku a pohladila mě. "Holčičko, děje se něco?" zvedla obočí.

"Nic, co by tě muselo trápit, mami," zavrtěla jsem hlavou.

"Broučku," vydechla a bylo na ní vidět, jak těžce se jí dýchá. "Já sice lžu o tom, jak mi je, ale to jenom proto, že jsem tvůj rodič a ty by ses o mně neměla takhle starat," olízla si suché rty. "Když se ale zeptám, co tě trápí, chci to vědět. Já jsem tvoje máma, měla bych se o tebe postarat," pousmála se.

"O nic nejde," znovu jsem zalhala. "Stejně bys to nemohla ovlivnit," podívala jsem se jí do očí. Věděla jsem, že to říct nemůžu. Kdyby se dozvěděla, čím si procházím, hned by mi nakázala, abych z toho domu odešla. Abych zrušila smlouvu, ať to stojí, co to stojí, a nehleděla na to, že by nebylo čím zaplatit její léčbu a pobyt v nemocnici.

"Je za tím nějaký chlapec?" hádala.

Krátce jsem se zasmála. "Mami, teď se chlapec neříká," olízla jsem si rty. Že jsem ale nevědomky uhnula nejen pohledem, ale taky uskočila v tématu, potvrdila jsem její domnění.

"Takže za tím je někdo další," usmála se na mě. "Tak mi o něm popovídej, aspoň budu mít lepší zábavu, než sledování pořád stejných seriálů dokola a dokola. Ty mě zajímáš mnohonásobně víc, tak si postěžuj, řekni mi, co tě trápí. Taky se ti uleví, když to ze sebe dostaneš," pobídla mě, prsty přejíždějíc po kloubech mých prstů.

Její slova mě přinutila sklopit pohled, aby neviděla, kolik jsem toho v sobě skrývala. Když jsem krátce potáhla a po tváři mi sjela první slza, která skápla na její povlečení, uslyšela jsem její bolestné vydechnutí.

"Je to až tak zlé? Bolí tě srdíčko? Nebo…?" zeptala se.

"Mami, mě trápí to, že musíš pořád ležet v nemocnici a vůbec si neužíváš života, ne ten… pitomec, kterého ve svém životě mám," podívala jsem se na ni. "O mně se nemusíš bát, o sebe bys měla," dodala jsem.

"Ty jsi s někým, kdo se k tobě nechová hezky?" nedbala mých slov a dál vyzvídala okolnosti z mého života, o kterých nevěděla, protože jsem to do teď dobře tajila. Musela jsem to skrývat, nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě. Do teď mě to tolik netížilo, jenže jak se Tom včera zachoval, ve mně prostě zanechalo ránu.

"Nejsem s ním," zavrtěla jsem hlavou. "Potkávám ho v práci," vysvětlila jsem jí. Momentálně mě nenapadl lepší způsob, jak jí to vysvětlit, a bylo mi jasné, že by vyzvídala tak dlouho, dokud by ze mě nedostala aspoň nějak uspokojivou odpověď. "Je to vlastně můj nadřízený, dalo by se říct," pokrčila jsem rameny. "Chová se, jako bych mu patřila, nebo co, což mě neskutečně vytáčí."

Máma chvíli mlčela, než se nadechla a konejšivě mě poplácala po ruce. "Víš, jak druhého člověka odzbrojíš?"

Zvedla jsem obočí.

"Milým úsměvem."

B.