Close to You | 19.kapitola

Děkuji za vaše komentáře. Je to radost to číst! ♥ Dneska jsem ani díl neplánovala vydat, skrz náročný víkend (dva kšefty ve dva dny udělají svoje a chodit spát ve 3 a muset vstávat tak, abyste aspoň pomohli s vařením oběda, je fakt záhul), ale nakonec jsem dopsala poslední řádky - které se teda psaly skoro samy - a tradá: díl je na blogu. Těším se, co na to něj řeknete. :) B.

Hudba: Slipknot - Vermillion Pt. 2

Odtáhla jsem se od Toma, jak nejvíc to šlo, aby to nebylo příliš nápadné, ale i tak mohl držet dlaň na mém boku, kam ji po pár vteřinách přesunul. Nemohla jsem přede všemi udělat scénu, proto jsem na to nijak jinak nezareagovala. Hleděla jsem do jeho očí a mračila se na něj tak, aby mu bylo jasné, že se mi to ani trochu nelíbí. Upila jsem vína ze skleničky a polkla lok, ale ani na vteřinu jsem nepřerušila oční kontakt. Když jsem nakláněla skleničku, velice mi usnadňovalo, že byl Tom mnohem vyšší než já - i s mými podpatky. Mohla jsem se tak na něj mračit celou dobu.

"Chtěla bys mi snad něco říct?" zvedl obočí a zatvářil se neskutečně pobaveně. "Na očích ti vidím, že to v tobě přímo vře," našpulil rty. Musel vědět, že mě teď má v pasti, a víceméně si se mnou může dělat cokoliv, protože jsme na veřejnosti. Tady mu nemůžu oponovat, jak bych chtěla, tady se musím poddávat.

"Ne," odsekla jsem a radši se podívala po ostatních, se kterými jsme u baru stáli, než abych musela dál sledovat jeho najednou spokojený výraz. Teď nebyl on ten podrážděný, teď se choval jako malý kluk, který musel za každou cenu oplatit, co jsem mu udělala, v mnohem větším měřítku.

"Nemusíš se bát ozvat se."

"Neprovokuj mě."

"Kdyby tě něco trápilo -"

"Neštvi mě."

"Jen říkám -"

"Neser."

To byla poslední slova, která jsme spolu na té výstavě prohodili. Dál jsme vedle sebe stáli, odpovídali ostatním na jejich otázky a bavili se s druhými o tématech, která nás ani jednoho nezajímala. Já většinu konverzací odkývala jako poslušný pěšák v Tomově hře na to, jak skvělý jsme pár. Mluvila jsem o nocích, které se nikdy nestaly, o romantických procházkách, na kterých jsem nikdy nebyla. Vymýšlela jsem si, jakou krásnou dovolenou si spolu plánujeme, s vědomím, že se něco takového nikdy neuskuteční. Bylo mi jedno, že Tom poslouchá, bylo mi jedno, jestli si z toho něco vezme nebo ne. Už mi bylo ukradené i to, jak moc se ke mně lísal, jak moc mě objímal kolem pasu a tiskl ke svému boku. Ať už to bylo kvůli okolním ženám, kterých se chtěl zbavit, nebo okolním mužům, na které žárlil, protože jsem se na ně usmívala více než na něj, bylo mi to prostě jedno.

O tom, že už Tom chce jet domů, jsem se dozvěděla díky tomu, že jsem následovala Toma za Travisem, se kterým se chtěl rozloučit. Nepodíval se na mě, když mě bral za ruku, aby mě protáhl mezi skupinkami lidí, ani když podržel dveře, abych mohla vyjít první. Neřekl ani slovo, když jsme nasedali do auta, a i já celou cestu mlčela, takže jsme přijeli ve vražedné tichosti.

Sotva jsem vešla do domu, zula jsem si boty a vzala si lodičky do rukou. Psaníčko jsem držela pod paží, když jsem se vydala ke svému pokoji. Udělala jsem však pouhé dva kroky po studené zemi, když jsem uslyšela jeho první slova za dlouhou dobu.

"Tak to vybal," pobídl mě s výrazným povzdychnutím, které jsem slyšela, i když jsem od něj stála na několik metrů daleko. Otočila jsem se na patě a podívala se na něj s otráveným pohledem. "Řekni to. Budou to nadávky? Dozvím se, jaký jsem neuvěřitelný kretén? Nebo to snad chceš dusit v sobě a nasupeně odpochodovat do pokoje?" máchl rukou ve vzduchu, zatímco odhazoval klíče od domu na botník. Dopadly s hlasitým cinknutím.

"Nadávky jsou v tomhle případě už zbytečné," začala jsem klidným hlasem. "Ale řeknu ti tohle: jestli na mě takhle ještě jednou sáhneš, seru ti na tu otrockou smlouvu, balím kufry a už mě tady neuvidíš," ukázala jsem na něj prstem. "Zvládnu toho hodně, ale teď jsi opravdu překročil všechny možné meze, chlapečku."

"Ale no tak," pomlaskl si.

"Je mi z tebe na blití. Fyzicky na blití," zamračila jsem se na něj.

"Říkala sis o to sama."

"Prosím?" stáhla jsem obočí k sobě, oči vykulené hněvem i překvapením, že použil zrovna takový argument. Udělala jsem k němu jeden krok a dál hleděla do jeho obličeje, který byl neuvěřitelně klidný. Když uviděl mou reakci, koutek úst se mu zvedl v náznaku úsměvu. Vzteky jsem sevřela čelist. Jeho pousmání byla poslední kapka. Nevím, kde se ve mně ta veškerá agrese vzala, možná za to mohla i ta bezmocnost, která mě celý večer svírala, ale jedno jsem věděla určitě: neovládala jsem se, když jsem po něm hodila jednu lodičku, kterou jsem držela v rukou. Mířila jsem až překvapivě přesně na to, že ode mě stál pár metrů a já vypila hned několik skleniček vína. Rychle se sehnul, takže první lodička proletěla nad jeho hlavou a bouchla o zavřené domovní dveře, druhá však narazila do jeho hrudi.

První chyba, kterou jsem ten večer udělala - zaútočila jsem na něj.

"Nevím, kdo z nás dvou tady překračuje meze," podíval se na mě tak přísně a krutě, jako už kolikrát. Teď to však nemělo žádný účinek, teď jsem byla vytočená do běla.

"No co, zase mě budeš honit po domě?" štěkla jsem na něj. "Zase mě přiškrtíš, abych poslouchala jako nějaký domácí mazlíček?" zamrkala jsem. Ruce se mi vzteky třásly. "Už není nic, co bys mi mohl udělat!" křikla jsem, než jsem po něm hodila tím posledním, co jsem v rukou měla.

Asi nečekal, že bych mohla použít i své psaníčko, ve kterém jsem měla mobilní telefon a pudr s drahou rtěnkou. Teď mi ale už bylo všechno jedno, v tuhle chvíli šly peníze stranou. Před ránou neuhnul ani o píď. S psaníčkem jsem mrskla tak silně, až se jeho tvář odklonila na stranu, jako bych mu vlepila facku obyčejnou dlaní. V místě pod jeho spánkem, kde se zapínání psaníčka setkalo s jeho kůží se objevila drobná ranka. Pomalu se plnila krví, lícní kost slabě otékala a nabírala barvu do tmavě růžova. Překotně jsem lapala po dechu a sledovala, jak pomalu otáčí tvář zpátky ke mně, v očích pološílený výraz. S napjatou čelistí udělal krok vpřed a obvyklým pohybem prstů strčil za ucho prameny vlasů, které se tím švihem uvolnily z drdolu na týlu jeho hlavy. Když udělal další krok, ucouvla jsem před ním.

Druhá chyba večera - ukázala jsem strach.

"Já se tě nebojím," zavrtěla jsem hlavou. Opak však byl pravdou. Nic neříkal, a to mě děsilo ze všeho nejvíc. Ne jeho šílený výraz, ani to, že byl mnohonásobně silnější než já. Bylo to jeho mlčení, co mi rozbušilo srdce, rozpumpovalo adrenalin po těle a zrychlilo dech na nezvyklou frekvenci.

Udělal další krok. "Buď se mi teď hned omluvíš, nebo ani nechtěj vědět, co bude následovat," procedil mezi zuby zlověstným tónem hlasu, ze kterého mi naskočila husí kůže po celém těle.

"Zbláznil ses?" uslyšela jsem své vlastní nevěřícné uchechtnutí. "Po tom všem, co jsi mi udělal, se mám já -"

"Omluv se!" přerušil má slova.

"Tak na to ti zvysoka seru!" odsekla jsem stejně nabroušeně, s jakým tónem hlasu mluvil i on. Otočila jsem se k odchodu.

Třetí chyba - nehlídala jsem si záda.

Kdyby mě takhle nelapil už předtím, mohla bych být překvapená, ale když jsem mu ukázala svá záda, hned využil šance, jako už kolikrát dřív. Ucítila jsem dotek na rameni, které mi bolestivě sevřel, než mým tělem hrubě praštil proti stěně. Zády jsem narazila do tvrdé zdi, hlavou se praštila tak silně, až jsem skoro ztratila vědomí. Zalapala jsem po dechu a několikrát zamrkala, abych zahnala bílé skvrnky, které se mi draly do zorného pole. Sotva jsem znovu uviděla svět kolem sebe, můj zrak se upíral do Tomovy tváře. Vztekle funěl do mého obličeje a nakláněl se nade mě s krutým úšklebkem na rtech. Já však na nic nečekala, tentokrát jsem se nehodlala vzdát.

Plesk.

Chodbou se ozvala hlasitá rána, jak má dlaň narazila do jeho už jednou poraněné tváře. Jeho obličej se zkřivil překvapením a bolestí, když jsem udeřila na stejné místo, na jaké jsem se trefila se psaníčkem. Sice mi jednu ruku pevně držel u těla, ale druhou jsem měla volnou. Zaryla jsem nehty do jeho paže, kterou se opřel o stěnu vedle mojí hlavy, jak nejsilněji jsem dokázala. Musela jsem ho škrábnout opravdu bolestivě, protože rychle ucukl. Sevření však nepovolilo, docílila jsem tím jedině toho, že uvěznil i mou druhou paži. Má hruď divoce stoupala a zase klesala, jak zrychleně jsem dýchala. Stejně tak Tomova. Vzájemně jsme si funěli do tváří, plní vzteku, schopní očividně čehokoliv. Jen na zlomek vteřiny sklopil pohled k mým pootevřeným rtům, kterými jsem se nadechovala, než se mi zase podíval do očí.

Pořád mě držel a nespouštěl pohled z mého obličeje, když jsem se začínala postupně uklidňovat. Měla jsem pocit, jako by uběhla hromada času od doby, co mnou tak mrskl o zeď jako hadrovou panenkou, ale byly to teprve minuty, desítky vteřin. Ten nádech nekonečnosti tomu dodával fakt, že jsme oba nehnutě hleděli do očí toho druhého, jediný pohyb vykonávaly naše hrudi, které svým pracováním plnily plíce potřebným vzduchem.

Krátce se nadechl a pomalu povolil zápěstí, které mi doposud svíral. Neodtáhl se však od mého obličeje, dál zůstával nakloněný k mému tělu. Sledovala jsem špičku jeho jazyka, jak ovlažuje jeho suché rty.

"Uvědomuješ si, že se oba dva chováme jako pošuci?" zlehka naklonil hlavu na stranu. Jeho hlas zněl najednou mírně, nebylo v něm žádných známek po tom, jak na mě před chvílí křičel, abych se mu omluvila. A ačkoliv po jeho tváři stékal úzký pramínek krve z ranky na jeho lícní kosti, jeho ústa se pousmála.

Pomalu jsem zamrkala víčky a pohledem přejela přes jeho obličej, který jsem nepoznávala. Nechápala jsem, co přesně způsobilo tu změnu, co ho dokázalo zastavit v běsnění, co ho přivedlo k tomu náhlému klidu. Podílel se na tom fakt, že dnes neměl ani jednu kapku alkoholu nebo mu stačilo vidět, že se umím ubránit, a tak ubral ve svých krutostech? Mlčela jsem a nevěděla, co bych měla říct, jak bych měla zareagovat, jen abych tuhle situaci zachránila a nepřivolala další pohromu hurikánu Tom. Na první pohled vypadal uklidněně, na druhý však byly zřetelné jeho rozšířené zorničky, mělký dech a roztěkaný pohled, kterým kontroloval mou tvář.

Ztěžka polkl a vydechl pootevřenými rty. Pomalu vztáhl jednu dlaň a polštářkem palce putoval po hraně mé čelisti, zatímco zbývajícími prsty zajel na můj zátylek. Jeho dotek byl lehký jako jarní vánek, v porovnání s předešlým svíráním to byla změna o sto osmdesát stupňů. Když sklopil hlavu ještě níž a vydechl horký dech proti mým rtům, zachvěla jsem se. Po celém těle mi naskočila husí kůže, kterou momentálně způsobila jediná věc - vlna vzrušení a chtíče, která se vynořila z neznáma.

"Tohle je absurdní," zašeptala jsem. Zavrtěla jsem hlavou a v ten moment se zarazil v půli pohybu. Naše těla dělily milimetry, naše rty se o sebe skoro otíraly. Zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla k jeho očím.

"Absurdní?" zopakoval po mně se stále klidným hlasem.

"Ano. Postavené na hlavu," upřesnila jsem svůj názor na celou věc. Položila jsem své dlaně na jeho prsa a chtěla proti ní zatlačit, abych se vysvobodila z vězení, které tvořilo jeho tělo a stěna za mnou, ale když jsem ucítila tlukoucí srdce pod jeho hrudním košem, něco ve mně se pohnulo. Hleděla jsem na své prsty, které se opíraly o jeho tmavé tričko, a najednou nedokázala přijít na jediný kloudný argument, který by tuhle celou situaci ve vteřině smetl ze stolu. Jeho bušící srdce - důležitý znak živoucí bytosti, mi připomnělo, jak mně samotné divoce bušilo srdce, když jsem je potkala poprvé. Jako by mi chtělo zpoza žeber vyskočit ven. Jak se mi třepala kolena, jak jsem nedokázala uvěřit tomu, že je opravdu potkávám, můžu se jich dotknout, promluvit s nimi, naživo slyšet jejich hlasy, jejich smích… Plnila jsem si svůj dívčí sen, potkala se s oblíbenou celebritou a dostala se tak do jejich života plného předstírání a spletitosti.

Oslovil mě, tiše, měkce. "Zaro?"

"Hm?" zvedla jsem pohled k jeho tmavým očím. Když tázavě stáhl obočí k sobě, trhaně jsem vydechla. Znovu jsem se podívala na své dlaně a sledovala, jak je postupně překrývají Tomovy. Větší, opálenější, hřejivé. Zabalil mé ruce do svých prstů a pevně je stiskl, teď však nikoliv násilně, spíše chtivě a náruživě. Naše oči se znovu střetly. Jemným tlakem mě přitlačil ke stěně a já neprotestovala.

A to byla čtvrtá chyba večera - podvolila jsem se mu ve všem.

Teď věděl, že i mně chybí sex, že i já bych nejradši skočila do postele s prvním pohledným chlapíkem, kterého bych považovala za schopného mě uspokojit. Půl roku celibátu si vzalo svou daň. Když jsem teď stála blízko jeho těla, dokázala jsem jen vnímat jeho široká ramena a vysoký vzrůst, který mi vždycky imponoval. Bože, vždyť to není tak dávno, co jsem patřila mezi jeho fanynky, a byla zblázněná do jeho tmavých kukadel a hustých řas, plných rtů a opálené kůže.

Stále držel mé ruce, když je pomalu zvedl ke svému krku. Omotal je kolem něj, a pak mé prsty pustil. Svými dlaněmi hned zabloudil na můj pas a boky. Už se skláněl, že mě políbí, blížila se chvíle, kdy se naše rty měly setkat. Srdce mi divoce bušilo, krční žíla mi tepala jako zblázněná. Žaludek se mi svíral nervozitou, ale stejně jsem neuhnula, neudělala jsem nic pro to, abych zabránila tomu, co mělo přijít. Naposledy jsem pootevřenými rty vydechla, než se do nich vpily Tomovy. Měl je hebké jako samet, nečekala jsem však, že budou tak hladové. Jednou dlaní zajel na má záda, a když jeho polštářky prstů sklouzly přes mou nahou kůži v bedrech, prohnula jsem se v bocích směrem k němu. Prsty jsem zamotala do kořínků jeho vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. Spokojeně se pousmál do polibku, ve kterém jsme se oba dva utápěli.

Přestaň, dokud je čas, uslyšela jsem v hlavě svůj vlastní hlas. Zastav to, dokud můžeš. Budeš toho litovat.

Když se však s naléhavostí přivinul k mému tělu a boky přitiskl k těm mým, ten rozumný hlas se vytratil do temnoty. Tiše jsem vzdychla do polibku a Tomovým hrdlem se prodral hluboký sten. Pomalu se odtáhl a téměř neslyšně zalapal po dechu. Prsty jedné ruky jsem dál držela v koříncích jeho vlasů, druhou rukou jsem sjela na jeho hruď. Když jeho rty ozdobil drobný úsměv, na nic jsem nečekala. Sbalila jsem prsty do pěsti a sevřela tak látku jeho trika v dlani. Přitáhla jsem si ho za něj blíž k sobě. Teď jsem byla já iniciátorem polibku, který byl v porovnání s tím prvním mnohem odvážnější, dravější a vášnivější.

Moc dobře jsi věděla, že se to nakonec stane, projelo mi myslí. Ano, věděla. Jednou to prostě přijít muselo.

Chodbou se ozvalo zvonění mého mobilního telefonu, který byl v psaníčku ležící kousek od nás. Tom se překvapeně odtrhl od mých rtů a krátce pohlédl ke dveřím, odkud se zvuky ozývaly, než se znovu sklopil k mému obličeji. Já však zavrtěla hlavou a dlaněmi se zapřela proti jeho hrudi, abych zabránila dalšímu polibku, který by mě připravil o dech. Tentokrát jsem ho od sebe odtlačila. Když jsem pohlédla do jeho tváře, musela jsem se zahihňat. Nejistě, nervózně z té naprosto nečekané situace, která právě uběhla.

"Máte krásný odstín rtěnky, pane," zašeptala jsem a bříšky dvou prstů jsem přejela kolem jeho rtů, kde byl umazaný od rtěnky, kterou jsem dnes byla nalíčená. Tom nic neřekl, jen trhaně vydechl. Olízla jsem si rty a pokračovala. "Jediný, kdo mi za poslední dny volal, byl Bill. Myslím, že to bude on," zamumlala jsem. "Třeba je to něco důležitého," trhla jsem rameny.

Mlčky se ode mě odtáhl a prsty si prohrábl vlasy nad čelem, aby je upravil na místo, zatímco přešel blíže ke dveřím a sehnul se pro psaníčko, které dál vyzvánělo. Otevřel ho a jeho obličej ozářil displej mého mobilu.

"Bill?" zeptala jsem se.

Pokývl hlavou. "Bill. Vyřídím to co nejrychleji," podíval se na mě s podivnou naléhavostí v očích.

"Nespěchej," hlesla jsem. A zatímco Tom přikládal mobil k uchu a začal mluvit svým rodným jazykem, já se vydala do svého pokoje. Neměla jsem zapotřebí to poslouchat, a stejně bych mu nerozuměla půl slova. Dveře od svého obývacího pokoje jsem tiše zavřela a po studených kachličkách přešla do ložnice. Posadila jsem se na její kraj a schovala obličej do dlaní.

Zaro, cos to udělala?!

B.