Close to You | 9.kapitola

Hudba: Lana Del Rey - Born To Die

Po zbytek odpoledne jsem Toma ani jednou nezahlédla, a to jsem do jídelny zamířila hned několikrát. Nevím, jestli pracoval nebo se mi jen chtěl vyhýbat, každopádně jsem ho až do večera nepotkala. Když jsem se začala připravovat na naši večeři, nepřišel, aby mi vybral šaty, jak to udělal posledně. Dokonce ani neposlal žádného ze zaměstnanců, aby mi předali pokyny, prostě jako bych byla v domě sama, či Tom vůbec neexistoval. To bych ale musela být padlá na hlavu, abych si takové peklo na zemi vyfantazírovala sama. Vybrala jsem si delší šaty, jejichž sukně mi končila těsně pod koleny, abych vypadala elegantněji, když se mělo jednat o večeři v lepším podniku. Šaty měly tenká ramínka, která měla na zádech zdobné šněrování. Vlasy jsem si vyčesala nahoru, abych odhalila krk, což většina mužů miluje, a zvolila vysoké podpatky, které jsem vlastně mít musela. Všechno jsem sladila s jemným líčením, které se opíralo o výrazné řasy, ale jemné stíny a neutrální barvu rtěnky. Podle mého názoru mi to slušelo, ale jestli se to bude líbit i Tomovi, toť otázka. Jeho nálady se střídaly jako aprílové počasí, takže bylo velice těžké se mu trefit do noty. Co bylo jednou dobře zvoleno, bylo podruhé chybným krokem.

Vyšla jsem ze své ložnice do svého obývacího pokoje a překvapením se zastavila na prahu místnosti, když jsem uviděla Toma sedět před mou televizí. Celý den po něm nebylo vidu ani slechu, a najednou se cpe do mé části domu, ve které jako jediné můžu mít klid sama pro sebe?

"Co tu děláš?" zeptala jsem se, zatímco jsem pár kroky přešla k pohovce, na které se rozvaloval. Nepodíval se na mě, ale i tak jsem do jeho tváře částečně viděla. Neuniklo mi protočení očí, sotva jsem promluvila, ani jsem nepřehlédla jeho nadšený výraz, když se nadechoval k odpovědi.

"Je to můj dům, nemusím se zrovna tobě něčím zpovídat," ušklíbl se.

"Podle smlouvy patří tyhle místnosti mě," odpověděla jsem mu. "Tak proč mi aspoň tady nenecháš trochu soukromí?" zvedla jsem obočí. Konečky prstů jsem se opřela o okraj pohovky, na které se rozvaloval. Moje slova ho očividně neskutečně popudila, protože ke mně pomalu otočil hlavu a zatvářil se, jako bych teď řekla naprosto neskutečnou věc.

"Podle smlouvy by ses taky měla trochu jinak chovat," oponoval. "Takže si dej pozor na to, jaká slova volíš," dodal a zatvářil se tak blahosklonně, jako bych snad měla být potěšená tím, jakou radu mi teď udělil.

Krátce jsem se nadechla. Dál jsem stála na chladných kachličkách, kterými byla vyskládána podlaha, a jen přešlápla z nohy na nohu. Přemýšlela jsem, jestli má cenu se s ním dohadovat. On se taky nechoval zrovna ukázkově, jak by se měl zaměstnavatel chovat, ale pronést taková slova nahlas by mě mohlo připravit hned o pěknou částku na mém účtu. Sklopila jsem pohled ke svým prstům, kterými jsem se stále dotýkala pohovky, a mlčky špičkou jazyka přejela přes svůj spodní ret.

"Už jsi připravená?" zeptal se po chvilce ticha, které bylo až ohlušující.

"Jsem," odpověděla jsem mu hned, abych ještě nedostala vynadáno za to, že musí na moji odpověď čekat. Zatímco si stoupal z pohovky, krátce jsem se na něj podívala. Postavil se ke mně čelem a strčil si ruce do kapes, očima sjíždějíc přes mé tělo. Čekala jsem, jaké připomínky bude mít k mému výběru ošacení, ale nic neřekl. Jen se zhluboka nadechl a zatvářil se nanejvýš znechuceně. Když mi ale dneska nechal volnou ruku, jen ať si zkusí protestovat.

"Tak tedy jdeme," rozhodl. Otočil se na patě a nečekal na mě, vydal se ke dveřím mého obývacího pokoje. Následovala jsem ho a v duchu prosila všechny svaté na nebi, aby jeho špatná nálada pominula. Jestli spolu máme strávit polovinu večera, přece nemůžu protrpět každou minutu. Pokud bych se měla tak dlouho přetvařovat, muselo by mě to dovézt do blázince.

Nasedla jsem do taxíku, který nám Tom zavolal, protože řidič kapely v nepřítomnosti zbývajících členů využíval dnů dovolené, a snažila se nevnímat pach ošoupaných sedaček, který prostupoval celou kabinu auta. Možná jsme riskovali tím, že jsme dneska jeli bez jakékoliv ochranky, ale jestli Tom uznal, že ji dneska nebudeme potřebovat, tak k tomu měl zřejmě pádný důvod. Ačkoliv jsem nevěřila tomu, že by mě dokázal ochránit, kdyby šlo do tuhého, věřila jsem jeho úsudku, že dnešní večer proběhne bez jakýchkoliv vyrušení. Kromě skupinky fanoušků, kteří požádají o fotky a podpisy, a několika novinářů, kteří budou zase žhavit blesky fotoaparátů, se snad v klidu navečeříme.

"Kam to bude?" zeptal se řidič, sotva vyjel z brány, která ohraničovala pozemky domu kapely.

"Zavezte nás k Antoniovi, prosím vás," odpověděl mu Tom. Seděl vedle mě a nijak se mě nedotýkal, ale kvůli stísněnému prostoru na zadním sedadle jsme k sobě byli blíž, než by se mi líbilo.

"Rozumím. To asi musí být nějaký významný večer, když máte stůl u Antonia, co?" začal hned klevetit jako typický taxikář, který se snaží udržovat nějakou konverzaci s pasažéry. "My s manželkou jsme tam byli maximálně na výročí, a i tak jsem se pěkně plácl přes kapsu," zachechtal se. "Ale jídlo tam zase mají výborné, to se musí nechat," nepřestával mluvit.

Uslyšela jsem Tomovo krátké povzdychnutí, ale nic neřekl. Na jiné je milý, i když je mu jejich tlachání nepříjemné, ale když něco špatně udělám já, musím to poslouchat dalších několik dní? Sama jsem však taky nic neříkala. Nebyla jsem tu od toho, abych se ho zastávala. Byla jsem tu od toho, abych mu dělala reklamu, módní doplněk, a když už na to mělo přijít, tak i boxovací pytel.

"No tedy moje manželka si tam pochutnala, ale ona je na takové ty gurmánské specialitky. Já ani nevím, jak se to správně vyslovuje, a vůbec mi přijde, že ty porce jsou malé, ale to já jsem chlap jako hora, který potřebuje pořádný kus steaku," znovu se zachechtal. "A co slavíte, jestli se můžu zeptat?" podíval se na nás skrz odraz ve zpětném zrcadle.

"Co prosím?" zvedl Tom obočí. Zdálo se, že vůbec neposlouchá, ale když nastala chvíle ticha, několikrát zamrkal a přesunul pohled od okýnka na své straně k řidičovu obličeji.

"Ale, já jen tak ze zvědavosti, že co slavíte, když máte stůl u Antonia, ale nemusíte mi odpovídat. Chápu, že člověk chce taky vlastní soukromí. To já vždycky říkám manželce, aby nestrkala nos do věcí, do kterých jí nic není, a teď se chovám naprosto stejně, co?" zachechtal se. "A vždycky přijdu z práce a ona má hromadu drbů o všech našich sousedech, no ale znáte to, o čem jiném by se člověk bavil, kdyby neměl ty pikantnosti o druhých lidech, že jo."

"Mh," zabručel Tom a krátce pohlédl na hodinky na svém zápěstí. "Kdybychom to stihli do osmé, bylo by to nejlepší," řekl a krátce se naklonil přes sedadlo řidiče, než se znovu zády opřel o sedačku, na které jsme seděli. Tím pohybem se naklonil víc ke mně. Když se znovu opřel, ramenem se lehce otřel o to mé. Ucukla jsem a o trochu více se schoulila, dlaně jsem měla položené na klíně a uhýbala přes Tomovým tělem.

"Jasně, pane, šlápnu na to," pokývl hlavou. A od té doby mlčel, za což jsem byla nesmírně vděčná.

Tom zaplatil, dokonce nechal i drobné spropitné, ačkoliv řidič po několika minutách ticho přerušil a znovu mluvil a mluvil, aniž by poslouchal. Znovu položil několik otázek, na které jsme mu ani jeden neodpověděl, ale jemu to očividně nevadilo. Dál si pro sebe vykládal, dozvěděli jsme se spoustu dalších věcí o jeho manželce, ačkoliv je jasné, že ji v životě nepotkám. Tom počkal, dokud jsme nevystoupila i já, a položil paži kolem mého pasu, jak měl ve zvyku, když jsme byli někde na veřejnosti. Pohled jsem měla stále sklopený k chodníku, ani jsem se na něj nepodívala, ale když mě přitiskl pevněji ke svému boku, nejistě jsem zvedla oči.

"Aspoň se trochu usmívej, jo?" procedil mezi rty.

Pomalu jsem si olízla rty. "Promiň," hlesla jsem a rozhlédla se kolem nás. Moc lidí tu nebylo, ale i tak jsem trochu zvedla koutky úst, aby Tom nemohl mít připomínek. Sotva jsem však zvedla obličej, hned mě oslepilo několik blesků. Znovu jsem vzhlédla k Tomově tváři, aby to vypadalo, jak to mezi námi neskutečně klape. Jeho paže sjela k mého boku.

"Chyť se mě," hlesl mým směrem další pokyn. Na slovo jsem ho poslechla a vložila své prsty do jeho dlaně. Když jsem ucítila hřejivé teplo jeho kůže, zhluboka jsem vydechla. Paradoxně mě zaplavila vlna uklidnění, což jsem nechápala, protože v jeho přítomnosti bych se měla mít právě o to víc na pozoru. Přidržovala jsem se ho, když jsem přecházela po nerovném chodníku ke dveřím restaurace. Znovu mě oslepilo několik blesků, ale protože jsem se držela Tomovy dlaně, nemusela jsem zpomalit nebo zastavit, abych znovu viděla bez jakýchkoliv bílých teček, které se mi míhaly před očima jako při mdlobách. Po jeho boku jsem vešla do restaurace. Pořád mě držel, ale teď kvůli tomu, že se k nám upřelo hned několik pohledů. Ani jsme nemuseli říkat naše jména, nemuseli jsme se přihlašovat o pozornost obsluhy, která k nám hned přišla a ujala se nás.

"Dobrý večer, následujte mě, prosím. Stůl pro dva už máme připravený," pokynul nám mladík v uniformě pracovníků restaurace. Jen jsem se na něj usmála, ale Tom si s ním potřásl rukou. Samozřejmě, že mu podal drobné spropitné.

"Stůl pro dva?" ujišťoval se Tom.

"Ano. Vaše obvyklé místo v soukromém salonku, kde nesedí příliš mnoho zákazníků se zvědavými pohledy," pousmál se číšník.

"Výborně," přikývl Tom. Vydal se za obsluhou a mě vedl za sebou, stále mě držíc za ruku. Procházeli jsme restaurací mezi obsazenými stoly. Tom nikomu nevěnoval pozornost, spíše se pohledům ostatních záměrně vyhýbal, ale já se s několika pohledy setkala. Pokud se jednalo o muže, většinou se usmáli, ale když ke mně vzhlédla žena, častokrát jsem se setkala s pohrdavým prohlédnutím celé postavy. Nic, co bych neznala. Někdy to byla závist mých tělesných proporcí, jindy závist, že patřím zrovna k Tomovi. Kdyby však lidé věděli, jaké poutu nás dva pojí, spíše by mě politovali, než záviděli.

Posadila jsem se ke kulatému stolu, který byl prostřen v dokonalosti zdejší úrovně restaurace. Nechala jsem Toma, aby nám objednal pití, jako to bylo obvyklé, pokud jsme už někde jedli a neměli jen objednávku jídla do domu, a rozhlédla se kolem. Dohromady tady byly čtyři stoly, což byla zřejmě Tomova podmínka, abychom někde mohli jíst - aby kolem nás bylo co nejméně lidí. Jedním loktem jsem se opřela o okraj stolu a zahleděla se na Toma, který zatím mluvil s obsluhou. Poprvé za večer jsem si prohlédla, co má vlastně na sobě. Tmavě modrou košili měl u krku rozepnutou, jinak byla zapnutá až po poslední knoflík. Slušela mu, ale to bylo tak všechno, jak bych jeho dnešní oblečení ohodnotila. Hřešil na to, že vypadal dobře skoro ve všem, co měl v šatníku. Když domluvil a číšník odešel, aby nám mohl přinést jídelní lístek, Tom si poposedl a pohledem přejel přes místnost jako já před chvílí. Očima sklouzl po ostatních stolech, až se podíval i na mě. Nejistě zamrkal.

"Co tak hledíš?" zvedl jedno obočí a nedůvěřivě si mě přeměřil.

"Ty ses oholil?" zeptala jsem se.

"Jen jsem to trochu zkrátil," trhl rameny a prsty si přejel přes upravené strniště na tvářích a bradě. "Proč?"

"Žádný důvod," zavrtěla jsem hlavou. "Jen jsem zkoumala, co je na tobě jiného. Něco mi pořád nesedělo a teď už konečně vím, kde nastala změna," olízla jsem si rty. "Ve vizáži, v chování samozřejmě nenastala žádná," dodala jsem polohlasně, ale Tom mě i tak uslyšel. Upřel na mě svůj přísný pohled, ale nic neřekl. Stejně jako neměl připomínek k mému dnešnímu ošacení, i teď neměl žádnou připomínku k tomu, že jsem si dovolila být drzá. Oholil se a vzal si košili, ne jedno ze svých pitomých triček nebo mikin které pro něj byly mnohem typičtější. Dělo se snad dnes něco, o čem jsem neměla ponětí?

"Nerad ruším, ale nesu vám ty jídelní lístky. Jestli mohu doporučit, dnešní specialitou šéfkuchaře je losos na rozmarýnu. A šampaňské se už nese," usmál se na nás číšník a každému nám strčil desky s několika listy, kde byla vypsána místní nabídka jídla.

"Děkuji," řekl hned Tom a jídelní lístek si ani nevzal. "Já si dám toho lososa. S americkými bramborami. Ty?" zeptal se a podíval se i na mě.

"Já si prohlédnu nabídku, děkuji," odpověděla jsem Tomovi, ale podívala se na číšníka. Otevřela jsem jídelní lístek a začala si pročítat vypsaná jídla. Vlastně jsem na toho lososa taky dostala chuť, ale jenom proto, že si to objednal i Tom, jsem nechtěla mít to samé. Jen jsem počkala, až číšník odešel, a znovu se podívala na Toma, tentokrát však přes okraj desek s jídelním lístkem.

"Co zas?" zeptal se a tentokrát mnohem podrážděnějším tónem. Naklonil hlavu na stranu a přivřel oči, zkoumavě přejíždějíc přes můj obličej.

Polkla jsem. "Zapomněla jsem na něco?" zvedla jsem obočí.

"Cože?"

"Ptám se, jestli jsem na něco zapomněla. Je dneska nějaký významný den?" poposedla jsem si a položila desky na kraj stolu. Lokty jsem se o ně opřela a dlaně s propletenými prsty položila před sebe. "Večeře v luxusní restauraci a šampaňské?" zamrkala jsem. "Ty jsi přece řízením posedlý maniak. Není mnoho situací, kdy by ses dobrovolně vezl v tom děsném taxíku, ve kterém jsme přijeli," trhla jsem rameny.

"Tak mám chuť na šampaňské, co je na tom?" zavrtěl hlavou.

"V tom není zakopán pes," nesouhlasila jsem.

Tom našpulil rty. "Máš pravdu," přiznal, ale nezdálo se, že by se chtěl namáhat s dalším vysvětlováním. Když jsem však zvedla obočí a zuby si přejela přes spodní ret, pokračoval: "Myslel bych si, že budeš mít spočítané dny, které pro mě pracuješ," řekl.

"Ano, odškrtávám je na stěně mého vězení. Jak to s tím souvisí?" nechápala jsem. V ten moment před nás postavili dvě úzké skleničky s perlivým nápojem, zatímco kyblík s nově otevřenou lahví šampaňského zůstat stát na vozíku, který před sebou číšník dotlačil. Hned odešel, aniž by se zeptal, jestli jsem si už vybrala jídlo. Asi viděl, že nás přerušil v debatě, a měl tolik taktu, že se zase tiše vytratil.

Tom si špičkou jazyka přejel přes horní řadu zubů. "Tvou pitomou připomínku nechám být z jediného důvodu. Dneska je to šest měsíců, co jsi podepsala smlouvu," vysvětlil a loktem se opřel o stůl ve stejné pozici, jakou jsem teď zaujímala já.

Překvapeně jsem zvedla obočí. "A tohle má být jako oslava?" uchechtla jsem se.

"Je to jenom shoda náhod," odpověděl.

"Náhody neexistují."

"Na tvůj názor se tě nikdo neptal," odsekl mi ještě rychleji, než v jaké rychlosti jsem mu odpověděla před chvílí já.

Pomalu jsem si olízla rty. "Odpověz mi upřímně," zamumlala jsem a podívala se na něj zpod řas. Sledovala jsem jeho obličej, ve kterém se během několika vteřin prostřídalo hned několik výrazů. Povzdychl si a nespokojeně si pomlaskl. Než však odpověděl, sáhl si hluboko do kapsy kalhot. Položil přede mě na stůl obdélníkovou krabičku z tmavého sametu.

"Pokud chceš upřímnou odpověď, tak prosím," začal. "Na tohle výročí myslím už nějakou dobu, protože je to skvělá příležitost, jak světu ukázat naši lásku," procedil mezi zuby. Dvěma prsty posunul krabičku blíž ke mně. Dál jsem hleděla do jeho obličeje, který teď byl blízko, jak se ke mně nakláněl přes stůl.

"Ty jsi mi koupil… dárek?" nevěřícně jsem zvedla obočí.

"Jen další investice," trhl rameny a mávl prsty ve vzduchu.

Ušklíbla jsem se. "Opravdu pozorné," řekla jsem jízlivě a sklopila pohled ke krabičce. Uchopila jsem ji mezi prsty a přejela po hladkém povrchu. Otevřela jsem ji. Myslela jsem, že mě nic nepřekvapí, ale když jsem uviděla odlesk drahých kamenů, kterými byly vyzdobeny drobné náušnice, až se mi zatajil dech. Zavrtěla jsem hlavou a krabičku rychle zavřela.

"Co?" zeptal se. "Nelíbí se ti snad?"

"To nemůžu přijmout."

"Proč?"

"Prostě nemůžu," řekla jsem a zvedla pohled od svých prstů.

"Zaro," oslovil mě. "Buď mi odpověz a snaž se, aby se mi ta odpověď líbila, nebo si je nechej. Můžeš si je vzít na tu návštěvu galerie, do které máme jít," navrhl s lehkým nakloněním hlavy na stranu.

Několikrát jsem zamrkala a sbírala odvahu, hledala ta správná slova, kterými bych mohla formulovat odpověď. Srdce mi bušilo jako splašené a já nevěděla, co je lepší - říct to nahlas a ulevit si od tíhy na duši, nebo to v sobě zase ututlat, snažit se to udusat a zadupat hluboko do podvědomí?

"Tak?" zeptal se po chvíli ticha.

"Nesnáším tuhle práci. Nesnáším tebe a za jakoukoliv chvíli, kterou nemusím strávit ve tvé společnosti, jsem vděčná. Nesnáším sebe za to, že jsem na tuhle lest skočila a nechala se chytit. Proč myslíš, že bych od tebe měla přijmout jakýkoliv dar? Aby mi připomínal, kolik zloby a zášti může jedna osoba vůči druhé cítit?" zvedla jsem jedno obočí.

Dál hleděl do mých očí, než se natáhl pro skleničku se šampaňským. "Užij si dnešní večer," popřál mi, ale ani trochu přátelsky to neznělo. Naklonil svou sklenici mým směrem. I já jsem tedy uchopila šampaňské do prstů a přiťukla si s ním. Tahle upřímnost mě zřejmě přivede do hrobu. Viděla jsem to v jeho černých očích.

B.