Close to You | 10.kapitola

Děkuji za vaše předchozí ohlasy. Moc mě potěšily. Zároveň se těším na ty pod tímhle dílem. :) Krásné počtení přeji. :)

Hudba: Tove Lo - Moments

Večeře probíhala v neskutečné tichosti. Nevím, co za nápad bylo, abychom si vyšli jen sami dva. Nikdy jsme takhle nikde nebyli, vždycky s námi byl někdo další, kdo se staral o plynule probíhající konverzaci. Od přiťuknutí skleničkami mezi námi nepadlo jediné slovo, což bylo ještě horší, než kdybych musela odpovídat na dotěrné otázky nebo snášet protivné připomínky a narážky. Tím, že jsem takhle nahlas řekla to, co mě tížilo už jakou dobu, jsem zřejmě vykopala válečnou sekeru, o níž jsem předtím ani neměla ponětí. Tom jedl s pohledem upřeným k talíři, a kdykoliv zvedl pohled od jídla před sebou, podíval se na mě maximálně pár vteřin.

Polkla jsem sousto těstovin, které jsem už notnou chvíli žvýkala, a odložila příbor, abych mohla chytit skleničku se šampaňským. Dopila jsem její obsah a postavila ji prázdnou zpátky na místo. Tom si toho hned všiml. Bez toho, aniž by se mě zeptal, jestli chci znovu nalít, vzal láhev z chladícího kyblíku a dolil mi.

"Tome?" oslovila jsem ho polohlasně, aby nás okolní stoly neslyšely, a dlaní se opřela o stůl vedle rozšiřující se nožičky skleničky. Upírala jsem pohled k jeho tváři, ale on se najednou příliš soustředil na nalévání šampaňského. "Tome," zopakovala jsem jeho jméno. "Nechceš mi něco říct? Cokoliv, jakoukoliv odpověď na to, co jsem ti řekla," zamrkala jsem víčky. Cítila jsem, jak mi buší srdce, jak se mi krátí dech. Pohrávala jsem si se zápalkami v blízkosti ohně. Jako bych větví šťourala do vosího hnízda. Ale všechno bylo lepší než to ticho.

"A co přesně bych ti měl říct?" zeptal se, odkládajíc láhev alkoholu zpátky na vozík, který stále stál poblíž našeho stolu. Upravil si ubrousek na svém klíně, než ke mně zvedl pohled. "Co bys tak ráda slyšela?" zvedl obočí. Jeho hlas byl prosycen jízlivostí, ale já se nedala.

"Odpověděla jsem ti upřímně. Ač se ti to možná nezdá, tak jsem tak odpověděla s respektem k tvojí osobě. I když tě nemůžu vystát, pořád jsem si vědoma toho, kdo jsi," olízla jsem si rty. "Teď bys mohl zase ty upřímně říct, co si o tom myslíš," vyzvala jsem ho.

"Ty mi nemáš co říkat, jak se mám nebo nemám chovat, natož tak rozhodovat o tom, jak se budu chovat k tobě," našpulil rty.

"Jsi naštvaný," konstatovala jsem.

"To je mi zjištění," protočil oči.

Zhluboka jsem se nadechla a mlčela. Hleděla jsem do jeho očí, které žhnuly zlostí, a všechno to klidně snášela. Myslela jsem, že mi bude nadávat, jako to bylo ve zvyku, ale zdálo se, že jsem dneska píchla do citlivého místa jeho ega. Někdo si dovolil říct, že mu jeho přítomnost nepříjemná, a on se z toho může zbláznit? Vždyť by to mezi všemi těmi milujícími fanynkami mohl brát jako drobné osvěžení.

"Nehodlám to řešit tady při večeři," zavrtěl nakonec hlavou. "Myslel jsem, že si chceš užít svého půl roku luxusu, ale očividně jsem se spletl," trhl rameny.

"O nic jiného se nejedná než o to, že u tebe bydlím už šest měsíců?" zeptala jsem se.

"Co jiného by za tím mělo být?"

"Nevím, to řekni ty mně," odpověděla jsem mu hned.

Zkoumavě přejel přes můj obličej, sjel k mému dekoltu, u kterého se chvíli zdržel, než se mi znovu podíval do očí. "Nic jiného za tím není. Jak jsem řekl i předtím: užij si večer."

Polkla jsem. "Fajn," povzdychla jsem si. Znovu jsem vzala příbor do svých rukou a napíchla několik těstovin, které jsem na talíři našla. Vložila jsem vidličku do pusy a olízla si rty. Krátce jsem zvedla pohled od talíře a setkala se s tím Tomovým. Nedokázala jsem si vysvětlit, co přesně jeho oči říkaly, ale prostě jsem věděla, že za tím něco dalšího je. Jenže my dva jsme byli jako den a noc, byli jsme jako jin a jang. Znát, co se mu právě teď honí hlavou, by bylo neskutečným ulehčením celé situace. Ale kdo jsem, abych uměla číst myšlenky z duté hlavy?

Dojedla jsem poslední sousto a složila příbor na stranu talíře. Uchopila jsem mezi prsty ubrousek, který jsem měla na stehnech, a krátce si otřela rty. Hned na to jsem upila ze skleničky bublinek, které už lehce vyprchaly, a poválela lok šampaňského na jazyku. Zhluboka jsem se nadechla a spokojeně se opřela o opěradlo židle. Na jídle jsem si opravdu pochutnala, rozhodně to byla příjemná změna v porovnání se všemi donáškami, na kterých jsme žili po většinu dní. Šampaňské jsem taky dlouho neměla, a vychutnávat si ho lok po loku bylo to jediné potěšení z tohoto večera, které jsem si mohla odnést.

"Teď budeš hledět ty na mě?" zeptala jsem se Toma, když jsem ho už poněkolikáté přistihla, že mě pozoruje.

"Vadí ti to snad?" odsekl. "Není to nic, co bych nedělal i dříve," zamračil se na mě, ale pohledem neuhnul.

"Neuvěřitelné," zamumlala jsem si pro sebe a krátce zavrtěla hlavou. "Už jen chybí, aby sis mě ocejchoval jako dobytek, aby všichni věděli, že patřím do tvého stáda," založila jsem si ruce na prsou.

"Není třeba, to už všichni dávno vědí," řekl a jeho rty se zvlnily v pobaveném úšklebku. Natáhl se po láhvi se šampaňským a dolil zbytek do mé i jeho sklenice. "Chceš další láhev, nebo už jedeme domů, madam?"

Zamračila jsem se na něj. "Chci další láhev s sebou, otravo," odpověděla jsem. Moje slova v něm vyvolala vlnu pobouření, kterou mě tak bavilo sledovat, ale moc dobře jsem věděla, že to nemůžu přehánět, že všechno má svou hranici, kterou nemůžu překročit.

"Jestli tomuhle říkáš ten respekt, se kterým jsi mi řekla, že mě nenávidíš, tak asi nevíš, co to slovo znamená," naklonil se přes stůl. "Tomu, co tady předvádíš, se říká despekt," ukázal na mě prstem.

"Jdi se bodnout."

"To by se ti líbilo," odfrkl hned, ale neuhnul pohledem. Stále se mi díval do očí, spokojeně si proplétajíc své dlouhé prsty. Několikrát pomalu zamrkal, než se znovu nadechl pootevřenými rty. "Ale takové potěšení ti neudělám."

"Škoda. To by se mi líbilo víc než ty náušnice, které jsi pořídil," řekla jsem. Dál jsem držela ruce překřížené na prsou, i když přišel číšník a ptal se, jestli bylo všechno v pořádku. Kdyby nepřišel, Tom by nebyl nucen přerušit oční kontakt. Propaloval by mě tím nenávistným pohledem dál, až bych snad opravdu vzplála.

"Ještě jednu láhev šampaňského a účet, prosím," odpověděl.

"Jistě, hned to bude," přikývl a podíval se i na mě. Vzal můj talíř a s drobným pousmáním, které jsem mu oplatila, se otočil na patě k odchodu.

"Nevím, proč jsi naštvaný. Vždyť jsme si kvit. Ty nesnášíš mě, já nesnáším tebe," trhla jsem rameny. "Vůbec nechápu, proč bychom měli zůstávat v pracovním nebo jakémkoliv jiném vztahu," řekla jsem.

"Já nikdy neřekl, že tě nesnáším," zavrtěl hned hlavou. Bylo to jediné, co k tomu řekl, a ačkoliv to mohlo znít povzbudivě, tón, kterým to řekl, snížil celkovou hodnotu té věty.

"To jsi ani nemusel. Tvoje pohledy, úšklebky a chování vůči mně mluví za vše," pronesla jsem.

Krátce se uchechtl. "Jsi úplně vedle, má drahá. Co si myslíš, že je nenávist, tak je pouhé rozhořčení."

"Rozhořčení?" zopakovala jsem po něm s nevěřícím pohledem.

Přikývl. "Rozhořčení nad tvou neposlušností."

"Jasně," uchechtla jsem se. "Jasně," zopakovala jsem a obrátila do sebe zbytek šampaňského, které leželo na dně úzké skleničky. Postavila jsem skleničku zpátky na stůl a odsunula židli, na které jsem seděla. Vstala jsem, připravená k odchodu. Bublinky na mě působily více, než bych si myslela a než bych si připouštěla. Přešlápla jsem z nohy na nohu a zalitovala, že jsem si vzala tak vysoké podpatky. Podívala jsem se na Toma. Vložil několik bankovek do desek s účtem za dnešní večeři, a prsty omotal kolem hrdla láhve šampaňského, které jsme si objednali domů. Ani on nevypadal střízlivě. Možná proto se nám v posledních minutách rozvázaly jazyky. Protože jsme ani jeden nebyli střízliví, ani jeden jsme neměli plně funkční zábrany, které jindy způsobovaly, že mezi námi panovalo ticho.

Nasedla jsem do taxíku, který tentokrát voněl mnohem lépe, a zavřela za sebou dveře. Tom obešel auto a usedl vedle mě. Nadiktoval adresu a řidič se rozjel. V autě tiše hrálo rádio, a to bylo jediné, co za celou cestu bylo slyšet, kromě vrčícího motoru pod kapotou. Zhluboka jsem se nadechla a povzdychla si. Štval mě tenhle večer, štvalo mě, že jsem nahlas řekla, co jsem si myslela po celou dobu, co jsem pro kapelu pracovala, štvalo mě, že to teď Tom mohl kdykoliv využít ve svůj prospěch. Byla jsem blbá, že jsem se nechala omámit alkoholem, ale to už je teď jedno. Co víc se může pokazit? Tom zná můj postoj a nic s tím neudělal. A zřejmě ani neudělá. Je mu jedno, že pro něj pracuji s nechutí, s odporem. Je mu jedno, že tím ztěžuje životy nás všech. Jediné, na co on myslí, že jeho vlastní blahobyt. O něm se bude psát, že je ve šťastném vztahu, on bude mít klid od fanynek, které by jinak otravovaly před domem a čekaly, že se do jedné z nich zamiluje. On teď těží ze strategií, které mu poradil nějaký chytrák.

"Co zas?" uslyšela jsem vedle sebe jeho hlas.

"Vůbec nic," odpověděla jsem. Sklopila jsem pohled ke krabičce, ve které byly ty určitě nesmírně drahé náušnice, a měla chuť mu ji nacpat hluboko do chřtánu.

"Nepokoušej mě," zasyčel.

Otočila jsem k němu pohled. "Jak říkám: vůbec nic," zamumlala jsem. Jeho pohled byl černý jako půlnoční nebe. Zkoumavě si prohlédl můj obličej, místo vedle místa, jako by hledal sebemenší záchvěv pochybností, které by mu dokázaly, že lžu.

"Nevěřím ti."

"Za to já nemůžu," pokrčila jsem rameny.

"Pokud mi chceš lhát, měla by ses víc snažit," naklonil se ke mně svým tělem, aby nemusel mluvit příliš nahlas. Nechtěl, aby nás řidič slyšel, což nevěstilo nic dobrého. "Pokud mi totiž někdo takhle okatě lže, jenom mě to vytáčí," procedil mezi zuby.

"Fajn," protočila jsem oči. "Kecám ti, ale do pravého důvodu mého povzdychnutí ti nic není. Nemusíš vědět úplně o všem. A není to poprvé, co ti to říkám," podívala jsem se na něj. Až mě zamrazilo, jak jeho pohled bolel. Byla jsem si stoprocentně jistá, že kdybychom tu byli sami, byla bych na místě mrtvá. A pak by jenom stačilo někoho zavolat, kdo by mu pomohl zakopat moje tělo. Díval se na mě s takovým opovržením, že nebylo pochyb, že mě nenávidí stejně jako já jeho. A ať si říká, co chce, já vím, co vidím.

Nadechl se pootevřenými rty, připraven mi něco říct, ale hlas taxikáře ho přerušil, když nám oznámil, že jsme na místě. S tichým polknutím jsem v šeru vyhledala kliku dveří a otevřela je. Sotva jsem se dostala na čerstvý vzduch, zhluboka jsem se úlevně nadechla. Naivně jsem si myslela, že tahle konverzace skončila, že mě už teď čekaly jen další bublinky a postel.

Vešla jsem do domu a zula se hned u domovních dveří. Jindy jsem v botách přešla až ke svým pokojům a obuv schovala hned do botníku, ale dneska mě tak bolely nohy, že jsem na nic nečekala. Bosá jsem přešla do kuchyně, a jelikož jsem slyšela, že mě Tom následuje, stoupla jsem si ke kuchyňské lince a otevřela dvířka vitríny, ve které byly naskládány všechny skleničky na víno, šampaňské, či nízké sklenice na skotské a koňaky. Stoupla jsem si na špičky, abych dosáhla do police, kde stály právě ty úzké sklenice na šampaňské, které jsme si přivezli z restaurace. Se dvěma v rukou jsem se otočila zpátky k Tomovi.

"Pijeme dál?" zeptala jsem se.

"Ty si klidně dej, ale já potřebuju něco silnějšího," odpověděl mi a postavil tmavě zelenou láhev na desku kuchyňské linky, o kterou jsem se opírala.

"Jestli to nebudeš pít ty, tak ani já. Celou láhev nestáhnu, je to škoda otvírat," řekla jsem a otočila se, že vrátím sklenice zpátky na místo. V ten moment se však i Tom natáhl pro nízkou sklenici na skotskou. Nečekala jsem ten pohyb a s leknutím, kdy se naše ruce dotkly, jsem upustila sklenice, které jsem držela. Rychle jsem zavřela oči, dech zatajený. Ostrý zvuk tříštěného skla se rozlehl tichým domem, ve kterém jsme teď byli jenom my dva. Dál jsem tiskla víčka k sobě a čekala, jaké lamentování se na mou hlavu snese, ale jediné, co k mým uším dolehlo, bylo tiché vydechnutí.

"Víš, jak jsem se kurva lekl?" procedil mezi zuby.

Vzhlédla jsem k jeho obličeji a cítila, jak se mi začínají třepat ruce. "Promiň," zašeptala jsem. "Ne-nechtěla jsem," zakoktala jsem a jednou pomalu zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Zamrkala jsem a snažila se z jeho pohledu vyčíst, jestli se nade mnou slituje za tuto nešikovnost, nebo už dnešní pohár trpělivosti přetekl.

"Ukliď to," řekl a natáhl se přese mě pro sklenici, kterou původně chtěl. "A jestli si něco píchnu do chodidla, tak si mě nepřej," dodal se zlověstným podtónem, než se ke mně otočil zády a vydal se do obývacího pokoje s pohledem fixovaným k zemi, aby se vyhnul střepům, které na ní ležely.

Sklopila jsem hlavu k zemi, abych zjistila, jakou spoušť jsem způsobila. Stála jsem mezi hromadou střepů, větších, menších, silnějších i tlustějších, a přemýšlela, kde se v tomhle domě vůbec nachází nějaký smeták s lopatkou. Prsty jsem si zajela do vlasů a pak si dlaní přejela přes čelo. Myslela jsem si, že se dnešní večer už nemůže nic pokazit. Jak neskutečně jsem se mýlila.

Několikrát jsem zkontrolovala, jestli jsem zametla opravdu všechny střepy. Opatrně jsem našlapovala po zemi v kuchyni, abych si sama do bosých chodidel nezapíchla kus skla, a při všech rozsvícených světlech v místnosti jsem očima přejížděla po zemi, kousek po kousku. Když jsem měla hotovo, vzala jsem jednu ze sklenic na skotské a zamířila do obývacího pokoje. Bosa jsem prošla po studené zemi až k pohovce, která stála před velikou televizní obrazovkou. Tom se na ní pohodlně rozvaloval, o břicho si opíral dno sklenice, ve které plavala hnědavá tekutina, a sledoval poslední fotbalový zápas ze záznamu. Když jsem si stoupla kousek od něj, zvedl ke mně otrávený pohled. Všiml si, že v ruce držím sklenici, a krátce se nadechl.

"Jdeš rozbíjet sklo i sem?" ušklíbl se.

"Jdu si nalít skotské," odpověděla jsem polohlasně. Bublinky už vyprchaly a já cítila, jak mě opouští i ta odvaha, se kterou jsem k němu před několika hodinami mluvila. V restauraci jsem mu byla schopná do očí říct, že ho nemůžu vystát. Teď bych si něco takového netroufla. Proč riskovat práci, která mou mámu drží při životě?

"Dej mi to, naliju ti sám. Ještě bys rozbila karafu, a takhle štěstí nehodlám pokoušet," zamračil se na mě. Napřímil se v zádech a natáhl ke mně ruku s otevřenou dlaní. Podala jsem mu prázdnou sklenici a dávala si pozor, abych se nedotkla jeho kůže. Přešel ke stolku v koutě místnosti, na kterém stály všechny možné láhve s alkoholem, který nepotřeboval skladování v chladu, a trochu skotské mi ulil. Když mi pití strčil zpátky do ruky, vykročila jsem, že se vydám do svého obývacího pokoje. Tam si můžu sama vybrat, na co se podívám, a můžu se tam rozvalovat, aniž bych se musela kontrolovat, jestli náhodou nedělám něco, co by se mu nelíbilo. Když jsem však udělala první krok, uslyšela jsem jeho nesouhlasné pomlasknutí.

"Co?" podívala jsem se na něj.

"Co si myslíš, že děláš?" zeptal se.

"Ehm," odkašlala jsem si a očima přelétla po místnosti. "Chtěla jsem jí k sobě," trhla jsem rameny.

"Sedni si tady, náš večer ještě neskončil," řekl rozhodným a přísným hlasem. Prsty pokynul na pohovku, na kterou se vzápětí sám usadil. Prohlédla jsem si jeho siluetu, která se v uvolněné poloze válela přes polovinu pohovky, která měla tvar písmene L. Seděl v rohu, opíral se o měkké polštáře, a nohy měl natažené před sebou, překřížené v kotnících.

"Nesleduju fotbal," zkusila jsem se vymluvit.

"To mě nezajímá. Sedni a nekecej mi do toho," krátce ke mně zvedl pohled, než svou pozornost znovu přesunul k televizní obrazovce. Poslechla jsem ho, očividně mi nezbývalo nic jiného. Usedla jsem a nohy si pohodlně pokrčila pod sebe. Přiložila jsem sklenici ke rtům a trochu upila ostrého alkoholu. Cítila jsem tu horkost, která se linula hrdlem až do žaludku. Jako bych vypila hořící tekutinu. Ztěžka jsem polkla. To bylo to, co jsem dneska potřebovala jako sůl. Pořádný chlast.

B.