Close to You | 25.kapitola

Hudba: Pink & Adam Lambert - Whataya Want From Me

Když jsem se další den probudila do slunečného dopoledne, nevěděla jsem, jestli se následujícího dne obávat, či se na něj těšit. Tom se sice zmínil o tom, že chce náš vztah zlepšit, ale otázkou stále zůstává, jestli to myslel vážně, nebo mě jen chtěl uspat na vavřínech. Ať jsem si čistila zuby, převlékala se nebo snídala, pořád jsem nemohla z mysli vyhnat různé představy, jak to teď mezi námi bude vypadat. A ač se mé scénáře jeden od druhého lišily ve všech detailech, stejně jsem byla od pravdy na míle daleko. Na jednu stranu jsem si představovala, že Tomovi prostě hráblo a teď nastanou klidné dny, na druhou jsem nevěřila ani jednomu slovu, které včera řekl, a očekávala perné ráno s dalšími nenávistnými pohledy. Když se však ke mně připojil na terase a posadil se vedle mě do stínu, z jeho tváře se nedalo skoro nic vyčíst.

"Dobré poledne," promluvil po chvíli ticha, ve které si strčil filtr cigarety mezi rty a zapálil si ji. Ani nečekal na mou odpověď a pokračoval. "Právě jsem domluvil s Mikem. Potkali jsme ho na té výstavě," připomněl mi. "Jsme na dnešní večer zváni k němu domů," řekl.

"Mike? Ten, co přišel v doprovodu těch dvou koček?" zeptala jsem se.

Tom vyfoukl kouř mezi nás dva. "Ano, ten."

"O co se jedná?" zvedla jsem obočí. "Nějaká oslava?"

"Jen posezení s přáteli," odpověděl.

Překvapeně jsem naklonila hlavu na stranu. "Posezení," zopakovala jsem po něm. "Aha," dodala jsem a natáhla se po sklenici s džusem. Přiložila jsem si ji ke rtům a dál mu oplácela pohled, který upíral do mého obličeje.

"Výhodou je, že bydlí docela blízko. Možná ani nebudeme muset brát auto nebo volat taxík," řekl a odklepl cigaretu do popelníku. "Třeba si to budeme moct i užít," trhl rameny.

"V kolik mám být nachystaná?" zeptala jsem se na informaci, kterou mi běžně podával zároveň s instrukcemi, o jak moc noblesní akci se jedná, jak se mám snažit s výběrem ošacení a celkovým vzezřením.

"Devátá, půl desátá bude bohatě stačit," odpověděl mi a uhasil cigaretu v popelníku. "Do té doby si dělej, co chceš. Já jdu do studia, mám nějakou práci," řekl. Vstal a sebral mi sklenici s džusem, ze které se hned napil. Sledovala jsem, jak se mu ohryzek pohybuje nahoru a dolů s každým polknutím. Hned na to se sklonil a lehce mě políbil na rty, což mě neskutečným způsobem vykolejilo. "Ať ti to dneska sluší, brouku," zamumlal proti mým rtům, než se k nim ještě jednou přitiskl. Potom se vytratil stejně rychle, jako se tu i objevil, a nechal mě tak jen s mými myšlenkami a zničenými představami o tom, jak to teď mezi námi bude. Myslela jsem si, že jsem připravená na všechno, ale zdálo se, že je naprosto při smyslech, a stejně se ke mně choval až mile. Na tom prostě něco nehraje. Takové setkání po včerejší noci jsem si opravdu nepředstavovala. Takhle podle něj vypadalo pracování na lepším vztahu?

Měla jsem volných hned několik hodin, které jsem rozhodně nechtěla strávit zavřená v domě. Mezi těmi stěnami jsem trávila tolik času, až mi to lezlo na mozek. Potřebovala jsem vypadnout, dostat se mimo tohle až příliš známé prostředí. Návštěvní hodiny v nemocnici ještě nezačaly, a proto jsem se rozhodla, že zajedu do bytu, ve kterém jsem nebyla hned několik měsíců. Včerejší dobré zprávy o mámině zdravotním stavu mi připomněly, že jsem na tom místě nepouklízela celou věčnost. A pokud se zaměstnám úklidem, aspoň přijdu na jiné myšlenky. Nebudu muset pořád myslet na Toma, na to, co ta veškerá změna může znamenat, nebudu muset namáhat svou mysl, protože bych stejně nepřišla na to, co se zrovna jemu honí hlavou.

Trvalo to notně dlouhou chvíli, než jsem našla ty správné klíče. Ničemu však nevadilo, že jsem se zdržela jejich hledáním, protože jsem nebyla fixovaná na cizí odvoz. Ačkoliv jsem Toma už v domě nepotkala, abych se zeptala, jestli si můžu půjčit jedno z jejich aut, věřila jsem tomu, že se ta náhlá změna týká i tohohle. Klíče od zapalování, na které jsem předtím ani nesměla pohlédnout, teď volně visely mezi ostatními klíči s různými přívěšky. Vybrala jsem si to nejmenší auto, které vlastně patřilo Georgovi, a s bušícím srdcem doufala, že jsem si teď nedovolila až příliš.

Oblékla jsem si to nejpohodlnější oblečení, které jsem ve své skříni našla, a vyrazila na cestu. V kabelce jsem měla hozenou svou peněženku s doklady, mobil a klíče od domu. Odložila jsem ji na místo spolujezdce a vyjela od domu, kde jsem poslední měsíce trpěla, do domu, ze kterého jsem utekla, protože jsem se bála, že budu trpět právě tam. Jaký paradox se v mém životě udál, že jsem si v tomhle směru vlastně pohoršila. Myslela jsem, že uteču od samoty čtyř stěn, které zůstaly prázdné po tom, co mámu hospitalizovali, ale vlastně jsem se přihnala do jiné samoty, ač v tom domě bydlelo hned několik lidí. Stěhovat se za prací nebyl dobrý nápad, ač bylo pravdou, že jsem teď žila v luxusu, o jakém se mi ani nesnilo. Uvědomila jsem si to v moment, co jsem odemkla dveře mého a mámina bytu. Zůstala jsem stát na prahu a očima nevěřícně přejížděla po malé předsíňce, kterou jsem si skoro nepamatovala. Na věšácích nevisela jediná bunda, nebyl tu jediný kabát, který by oznamoval, že se v tomhle domě bydlí. Proč by taky. Vždyť se tu nebydlelo.

Nezouvala jsem, když jsem konsternovaná vcházela dovnitř. Tiše jsem za sebou zacvakla dveře a chodidlem odhrnula hromadu novinových letáků, které nám pošťáci nastrkali pod dveřmi, ačkoliv jsme měli schránku dole mezi ostatními. Stačily dva kroky, abych prošla předsíňkou do větší místnosti, která sloužila jako obývací pokoj, jídelna i kuchyně. Jednalo se o největší pokoj tohoto bytu, ale stejně se svou plochou zdaleka nepodobal Tomově ložnici. Velikostně odpovídal spíše mému menšímu obývacímu pokoji, který jsem měla vedle své ložnice. Několikrát jsem zamrkala a s úžasem si prohlížela místnost kousek po kousku. Zarámované fotky na policích. Zaprášené knihy. Skleněný konferenční stůl, na kterém ležely zapomenuté lístky do kina, které jsme s mámou nestihly využít. Prsty jsem si prohrábla vlasy a nevěřícně si přejela přes rty, když jsem pohlédla na košík s pletením, kterým máma trávila volné večery u televize. Jak jsem mohla zapomenout na něco takového, co dělala každou možnou chvíli? Jak se mi mohlo z mysli vytratit, že téměř všechny teplé ponožky, které jsem vlastnila, byly z máminy dílny? Vydechla jsem a udělala krok do středu pokoje. Když pode mnou zavrzala podlaha, až jsem se musela pousmát. Kolik večerů jsem se tajně plížila z domu a kolikrát to byla právě tahle část podlahy, co mě prozradila. Při těch náhlých vzpomínkách mi do očí vhrkly slzy a já jako hlupačka hleděla na svá chodidla, pohoupávala se na špičkách prstů nohou a poslouchala zvuk, který jsem ve své pubertě proklínala.

"Pane bože," zašeptala jsem a zvedla pohled ke dveřím, které vedly do mého pokoje. Přes škvíru pootevřených dveří jsem uviděla kousek plakátu, který jsem si i ve svých starších letech odmítla sundat. Přiblížila jsem se k prahu mé ložnice a konečky prstů strčila do dveří. Když jsem pohlédla do očí, které jsem teď vídala denně, natištěných na lakovaném papíře, pocítila jsem náhlý příval zoufalství. Byla jsem opravdu na dně, když jsem přikývla na práci, která ani není pořádně definovaná. Myslet si, že jsem jejich asistentka, by bylo nepřesné a naivní, považovat se za herečku by bylo příliš ambiciózní. A kdyby se v seznamu různých profesí nacházela hloupá holka, která se lapila do pasti a stala se z ní loutka mocnějších a bohatších, dokonale by to odpovídalo mé situaci.

Posadila jsem se na svou měsíce nepoužívanou postel a užívala si, jaké vzpomínky ve mně tiché zavrzání matrace vyvolalo. Se zatajeným dechem a knedlíkem v krku jsem očima přejížděla po mých věcech, které jsem si do domu kapely nezabalila. Oblíbené knihy. Malé sošky slonů se zdviženými choboty, které měly přinášet štěstí. Prstýnky, náramky a řetízky, které jsem dříve běžně nosívala. Sbírku oblíbených cédéček. Vonné svíčky, jejichž knoty musely být za ty měsíce zaprášené. Lahvičky laků na nehty v bláznivých barvách, které jsem nesnášela, ale nosila jenom proto, že to iritovalo i mámu. Hřebínky a drobné sponky, které byly v pubertě nezbytným doplňkem, a i když jsem je už několik let nenosila, stejně jsem je tu schraňovala. Prsty jsem si přejela po stehnech a trhaně vydechla. Pod tíhou vzpomínek na krásnou minulost jsem se rozbrečela.

Trvalo to několik hodin, než jsem se dostala domů. Nebylo to jen tím, že jsem většinu času strávila prohlížením si starých věcí, oprašováním polic, omýváním povrchů a vysáváním koberců, ale taky jsem nějakou dobu seděla v autě, projížděla okolí a připomínala si budovy, domy, obchody a krámky, na které jsem pozapomněla. Našla jsem si restauraci, ve které jsem se najedla, než jsem se vrátila zpátky, abych ještě douklízela některé části bytu - koupelnu a toaletu, vyčistila vanu a zajistila, aby v bytě tekla nejen studená voda. Klepat na dveře správce mi znovu vracelo vzpomínky, a bavit se s ním o mámině zdravotním stavu mi nedělalo dobře, ale že nás nevystěhoval, i když věděl, že v bytě vlastně vůbec nikdo nepřebývá, od něj bylo víc než šlechetné.

"Proč bych vás měl vyhazovat z bytu, když mi nájem chodil poctivě každý měsíc?" pousmál se.

"Už budu muset jít, ale někdy příští týden bych se tu zase chtěla zastavit. Kdybyste pro mě měl nějaké zprávy, stačí mi je dát pod dveře. Vyzvednu si je. Teď, když se to s mámou zlepšuje, tu asi budu častěji," řekla jsem.

"Jistě, Zaro. Až půjdeš do nemocnice, mámu pozdravuj. A opatrujte se," zlehka položil dlaň na mé rameno. Usmál se na mě a já mu ten úsměv oplatila. Byly měsíce, kdy jsem se spolužáky jako nevychované děcko zvonila na jeho zvonek a rychle utíkala pryč, aby mě nenačapal. Taková sranda to byla, a přitom to byl dobrý člověk, za kterého jsem mohla být ráda. Takových v mém životě bylo málo, a že byl zrovna náš správce takový dobrák, bylo štěstím v neštěstí.

"Taky se opatrujte," rozloučila jsem se s ním, než jsem se otočila na patě k odchodu. Neviděla jsem ho takovou dobu a stejně jsem měla pocit, že se ani trochu nezměnil.

Auto jsem zaparkovala na stejné místo a s nejistotou v pohledu zkontrolovala Tomův bíly rover, který tu už stál. Vypnula jsem motor, vystoupila a zamkla dveře. Kabelku jsem držela v ruce, ale na rameno si ji nedávala. Byla jsem umazaná a zpocená z uklízení bytu, teď jsem se těšila do sprchy jako už dlouho ne. Prošla jsem garáží dovnitř domu, vystoupala pár schodků, po kterých jsem se málokdy vydávala, a vešla do chodby, která vedla ke kuchyni a jídelně. Zamířila jsem ztichlou místností do další chodby, abych se dostala co nejdříve do mého pokoje, do mé koupelny. Když jsem se však dostala blíže k obývacímu pokoji, uslyšela jsem tiché hlasy vycházející z televize.

"Zaro?" zavolal Tom.

"Ano?" odpověděla jsem a postavila se na práh místnosti. Válel se na pohovce, na které jsme si včera vyměnili hned několik tělních tekutin, a sledoval fotbalový zápas. Ohlédl se přes rameno a když uviděl, jak vypadám, koutky jeho rtů se zvlnily.

"Na kuchyňské lince je krabice se sýrovou pizzou. Vezmi si, jestli máš hlad," řekl.

"Fajn. Díky," pokývla jsem hlavou.

Podíval se na hodinky na svém zápěstí, než znovu pohledem zabloudil ke mně. "Doufám, že se stihneš za dvě hodiny vydrhnout," našpulil rty v pobaveném výrazu.

"A vyhubované za to, jak vypadám, nedostanu?" zvedla jsem obočí.

"A proč bys měla?"

"Ani za to, že jsem si bez dovolení půjčila auto?" dál jsem na sebe jako hloupá bonzovala, čeho jsem se dopustila.

Trhl rameny. "Jestli jsi ho nenabourala, tak mě to nijak netlačí. Mě to nijak neomezovalo, takže nevidím žádný problém," řekl a naklonil hlavu na stranu.

Frustrovaně jsem zafuněla. Unesli ho mimozemšťani a vyměnili ho? Dříve by měl hned několik poznámek ke všemu, co jsem udělala, i k tomu, jakým způsobem jsem dýchala, tak proč najednou připomínky nemá?

"To mě teď zkoušíš?" zeptal se. "Já to myslel vážně, Zaro, když jsem řekl, že chci zlepšit náš vztah," zamrkal.

"Zvyk je železná košile," zamumlala jsem, ovládajíc se, abych se nevysmála tomu slovu 'vztah'. Vždyť to, v čem jsme byli my dva zapleteni, se nepodobalo vztahu ani zdaleka. Když se pousmál, srdce mi nad tou nezvyklostí vynechalo jeden úder. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a přešlápla z nohy na nohu. "Jdu se okoupat," hlesla jsem.

"Uhm," odpověděl a znovu přetočil svou pozornost k fotbalovému utkání. Než jsem se však vydala do své koupelny, ještě chvíli jsem na něj zírala. Nedokázala jsem uvěřit tomu, co se pod touhle střechou právě odehrávalo. Rozhodně to nebylo tím, že jsme se spolu prvně vyspali, protože i následující ráno byl protivný jako prdel. Bylo to tím, že jsem se mu podvolila i včera na pohovce u televize? To těžko. Jestli to bylo tím, že viděl, v jakém stavu leží moje máma v nemocnici, co přesně z toho ho přimělo ke změně? To, jak vypadala bezmocně vypadala? To, jak se na něj podívala? Nebo si uvědomil, že pro ni udělám opravdu cokoliv, a rozhodl se mi už neničit život?

Sprcha byla neskutečně příjemnou odměnou za hodiny, které jsem strávila gruntováním starého bytu. Stála jsem pod tekoucí vodou hned několik minut a jen si užívala toho očistného pocitu, než jsem se vůbec natáhla po houbičce a sprchovém gelu, kterým bych se omyla. Hned na to jsem si do dlaně vymáčkla i šampon, zvedla ruce a začala si umývat vlasy. Díky spokojenosti, že dnešní den probíhal tak hladce, jsem si broukala melodii, kterou jsem jako poslední slyšela z rádia v autě. Strávit den mimo dům, bez Toma a bez jeho chování, které mě teď znervózňovalo ještě více, protože jsem netušila, co za tím stojí, bylo úžasným vysvobozením, kterého se mi za poslední půlrok mockrát nedostalo.

Vypláchla jsem si z vlasů poslední zbytky šamponu a zastavila vodu. Velikou osušku jsem si omotala kolem těla a mokré vlasy zamotala do menšího ručníku, který na mé hlavě vytvořil turban. Ačkoliv po mém těle ještě stékaly kapky vody, vyšla jsem z koupelny. Pohledem na displej mobilu jsem zkontrolovala, kolik je hodin a kolik času mi vlastně zbývá na přípravu na to posezení. Nejradši bych zůstala doma, než abych musela další večer předstírat, jak je Tom skvělý přítel. Pořád jsem nechápala, jak mohla kapela lhát v takhle důležité věci, jako je životní partner jednoho z členů, ale abych jim do toho mluvila, od toho jsem tu nebyla. Já tu byla proto, abych dělala módní doplněk, který se podvolí v téměř čemkoliv.

Otřela jsem si tělo a oblékla si světlé spodní prádlo, než jsem paže protáhla rukávy županu. Zavázala jsem si pásek kolem pasu a vyšla ze svých komnat. V břiše mi kručelo hlady. Jestli na mě čekala porce pizzy, nehodlala jsem ji nesníst. Nechtělo se mi jít chodbou a riskovat, že by si mě Tom zase zavolal k sobě, tak jsem se vydala do kuchyně přes terasu. Ze svého malého obývacího pokoje jsem přešla kolem bazénu a otevřela francouzské okno, které mě pustilo do kuchyně. Málem jsem vrazila do Toma, který nehleděl na cestu a z krabičky, kterou držel v prstech, lovil poslední cigaretu. Zazmatkovala jsem a ucouvla před ním do strany, ale on chtěl uhnout tím stejným směrem. S drobným uchechtnutím, při kterém jsem zatajila dech, mi položil ruku na rameno.

"Já vlevo, ty vpravo, ano?" našpulil rty v pobaveném úšklebku, než mě obešel a vystoupil na terasu. Tak veliký dům, jsme tu sami, ale musím ho potkávat na každém rohu? Opravdu?

Postavila jsem se ke kuchyňské lince a otevřela krabici s pizzou. Už byla studená, ale to mi teď nevadilo. Nacpala jsem si konec trojúhelníku do pusy a ukousla pořádné sousto, abych utišila hladový žaludek. Když jsem ucítila cigaretový kouř, znovu se mi na mysl cpaly ty otázky, na které se mi ještě nedostalo odpovědi. Musela jsem tu zůstat, protože mě tu chtěl. Ale proč mě tu chtěl? Aby měl fackovacího panáka nebo to bylo z nějakého jiného důvodu? Nemyslím, že jeho slova měla nějakou váhu. Pokud něco takového vypustil z pusy, tak to bylo jenom proto, aby se mnou mohl manipulovat. On si přece dával veliký pozor na to, co říká.

Vzdychla jsem a přežvýkla studenou pizzu v puse. Pomyslela jsem na dnešní dopolední setkání a nemohla přestat zkoumat jeho změnu v chování, nedokázala jsem skoncovat s neustálým vymýšlením teorií, co doopravdy za tím vším stojí. V mysli mi teď zněla jeho slova: Ať ti to dneska sluší, brouku.

B.