Promiseland * 09

Uff. Chtěla jsem díl stihnout už před prodlouženým víkendem, před koncertem, ale bohužel - prsty nestíhaly myšlenkám. A jelikož zase zítra na jeden den mizím pracovně pryč, zařekla jsem se, že ten díl dneska prostě dopíšu. Než abych ho ještě překopávala a zase začala upravovat, to byste zase museli několk dní a nocí počkat, tak ho zveřejňuji. Tak vám přeji krásné počtení. Já jdu spát. A těším se na vaše ohlasy :) Enjoy ♥ B.

Hudba: Tokio Hotel - The Heart Get No Sleep

Napila jsem se ze sklenice, kterou mi Tom objednal, ačkoliv jsem vlastně neměla v plánu tolik pít. Nebyla jsem opilá, ale cítila jsem svou značně povznesenou náladu. Bavili jsme se o normálních věcech - o oblíbených hercích a filmech, ve kterých figurovali, o posledním uvařeném jídle a výhodách, které vaření doma přináší, o koupeném triku, ze kterého se vyklubal neskutečně nevhodný dárek, protože špatně odhadnutá velikost dokáže urazit více než dárek nepřinesený vůběc. Závažná a důvěrnější témata byla prozatím odstavena stranou, jediná poznámka o drahých polovičkách byla zahnána vtipnou poznámkou o Tomově rostoucí moudrosti díky psaní knihy. Velice empaticky vycítil, že se o tom v tu chvíli nechci bavit, a tak taktně a zdatně převedl téma naprosto jinam: ke knihám jako takovým a jejich filmovým adaptacím - ať už povedeným či nikoliv, odkud jsme se dostali k oblíbeným hercům a herečkám a jejich výkonům na plátně. Konverzace s Tomem plynula snadno, nevnímala jsem ubíhající čas, vůbec jsem nepamatovala na to, že jsem v tuhle hodinu už chtěla být dávno doma, okoupaná, zachumlaná pod peřinou a nejlépe unesená v říši snů. Až když jsem pohledem sklouzla k jeho zápěstí, kolem kterého byly omotané luxusní hodinky s masivním ciferníkem, překvapeně jsem zvedla obočí.

"Božínku, to už je tolik hodin?" zamrkala jsem víčky, sotva jsem polkla lok piva, kterého jsem se právě napila. Tom ledabyle sklopil pohled k ručičkám, než sám pozvedl tmavé husté obočí.

"Jak ten čas plyne v dobré společnosti, co?" pronesl a znovu se na mě podíval tím svým onyxovým pohledem, který mi během večera hned několikrát způsobil horkost ve tvářích. "Chcete už jít?" zeptal se.

"Měla bych," pokývla jsem hlavou. "Sice od Jeroma žádnou zprávu nemám, ale i tak…" trhla jsem rameny.

"Jerome je… ten váš snoubenec?" naklonil hlavu na stranu.

Špičkou jazyka jsem si navlhčila rty. "Ano," odpověděla jsem. Zuby jsem si jemně skousla spodní ret, než jsem vypustila zadržený vzduch z plic. Neuvědomovala jsem si, s jakým napětím o něm mluvím, dokud jsem si nevšimla Tomova podivného výrazu ve tváři. A tím jsme se dostali zpátky k tématu, od kterého jsme předtím tak zdárně utekli.

"Víte, většinou se potkávám s tím, že když někdo mluví o své drahé polovičce, tak se to nějak projeví ve výrazu jeho tváře - je živější, oči mu zazáří, usměje se... u vás ale pozoruju pravý opak toho všeho. Kdykoliv se zmíní váš snoubenec, tak jste jako bez života, pokleslá a nechcete se o něm bavit. Je mi trapné se ptát, protože se sotva známe, ale… je všechno v pořádku?"

Pousmála jsem se a sklopila pohled, abych nasbírala trochu času a nemusela odpovídat hned. Nechtěla jsem říkat relativně cizí osobě, že se trefila přímo do černého. Co bych mu ale taky měla povědět? Všechno viděl, dokázal číst mezi řádky, jeho pozorovací schopnosti byly na naprosto skvělé úrovni. Hlavou mi proběhlo hned několik scénářů, jak to všechno mohlo dopadnout, kdybych si pustila pusu na špacír.

"Theo?" oslovil mě.

Zvedla jsem k němu pohled. "Všechno je naprosto... normální," odpověděla jsem mu. "A nechci se o něm bavit, protože je všechno normální," naklonila jsem hlavu na stranu. "Nemáme ve vztahu žádná překvapení, nemáme žádné romantické večery, nemáme vlastně nic, a já nevím, jak z toho mám splácat nějakou společnou budoucnost," zamumlala jsem a polštářkem palce přejela přes prsten, který kroužkoval můj prsteníček. Nakonec jsem to všechno vybalila najednou a ani jsem sama netušila, kde se to ve mně vzalo. A zřejmě jsem tím překvapila i Toma, protože pozorně naslouchal a upřený pohled přerušil mrknutím jen párkrát.

"Theo..." znovu vyslovil mé jméno, ale já jen zavrtím hlavou. Sotva jsem ta slova vyřkla, uvědomila jsem si, jakou silou jsem se na něj vrhla, jak jsem ho asi musela zahltit. Toma Kaulitze, otce jedné z mých žaček.

"Omlouvám se," přerušila jsem jeho chystaná slova. Sice se nadechoval, ale já pokračovala. "Alkohol se mnou zamával více, než bych si myslela," zamrkala jsem a prsty objala napůl vypitou sklenici piva. "Už bych opravdu měla jít domů. Ačkoliv je mi ve vaší společnosti opravdu dobře, neměla bych to déle protahovat," dodala jsem. Dlouho jsem neměla takové množství alkoholu, dlouho jsem se nepociťovala právě tak, jak jsem se nyní cítila. Vláčná. S emocemi na povolené uzdě. Až příliš sdílná.

Tom se pousmál. "Jsem tady autem, můžu vás domů zavést," nabídl se mi. Nijak neokomentoval můj předchozí výlev, ani slůvkem se nezmínil o tom, jak vhodné nebo nevhodné to bylo. Prostě to přešel a tím vyhověl mému mezi řádky ukrytému přání.

Polkla jsem a přemítala o té nabídce v tichosti. Je to dobrý nápad, když jsem v takovém stavu, v jakém teď jsem? Věřím si a vím, že neudělám žádnou hloupost, ale taky se bojím toho, co všechno bych mohla povědět, protože tam je kontrola mnohem slabší. Teď bych se musela opravdu hodně hlídat, kdybych s ním měla zůstat sama ještě další čas, navíc ještě v případě, že budeme zavřeni v malém prostoru auta. Ale cesta domů teď mohla být dlouhá, teď v té chladnější noci by se mi takové svezení až před domovní dveře velice hodilo.

"A když vidím, jak tuhle nabídku zvažujete, rovnou říkám, že za tím nemusíte hledat něco víc. Jen vám nabízím svezení, svým způsobem takovou ochranu, abyste se dostala v pohodě domů. Kdybyste mě odmítla, musel bych tu nechat auto a jít s vámi pěšky jako pravý gentleman," pousmál se.

Krátce jsem se zasmála spolu s ním. "Jako pravý gentleman, říkáte?" zopakovala jsem po něm jeho slova. "Nechám se tedy svézt, ale rovnou vám říkám, že Käthe se tím známky nezlepší," zavtipkovala jsem.

"Ta je od přírody a zejména po otci tak inteligentní, že jí budete dávat jen samé jedničky a pochvaly," pokračoval v žertování, které jsem sama začala. Zasmál se a já spolu s ním. Během vteřiny se jeho obličej změnil do pohledné a veselé tváře, na kterou bych se mohla dívat klidně celý zbytek večera, kdybych se před chvílí nerozhodla jít domů. Jeho narůžovělé plné rty odhalily řadu bílých zubů, kolem víček se mu vytvořily vějířky vrásek a dodaly mu na přitažlivém šibalství, které mu zajiskřilo v očích.

Cítila jsem se neskutečně příjemně. Musela bych hrabat hluboko v paměti, abych si vybavila situaci, kdy jsem se takhle zasmála s Jeromem. S ním jsem se cítila normálně, měla jsem pocit, že spolu fungujeme ze zvyku. Nepamatovala jsem však nějakou situaci, kdy bych se takhle od srdce zasmála, protože bychom společně vtipkovali o něčem, aniž bychom tu danou věc ponižovali či jinak shazovali. S Tomem to byly žerty bez urážek, bez vypichování slabostí a negativ.

Pomalu jsem si olízla rty a upila piva ze sklenice, kterou jsem doposud svírala v ruce. Proč jsem měla pořád potřebu Toma s Jeromem srovnávat? Vždyť se jednalo o dvě naprosto odlišné osoby. Proč jsem měla Toma neustále v mysli, proč mi tam vstupoval? Zhluboka jsem se nadechla a chtěla zbytkem večera projít bez větších zamýšlení se, ale sotva jsem si tohle stanovila za cíl, vynořila se mi vzpomínka toho večera, kdy jsem sice v posteli ležela se svým snoubencem, ale v mysli jsem tam měla někoho jiného - toho, který teď seděl přede mnou a okouzloval mě svým zářivým úsměvem. Cítila jsem, jak znovu rudnu. Do tváří se mi začínala hrnout krev, a jakkoliv jsem se snažila nemyslet na tu noc, kdy jsem zažila nejlepší sex se svým přítelem jen proto, že jsem myslela na jiného, pořád mi v mysli vyvstávaly ty emočně nabité chvíle.

"Už bych opravdu měla jít," hlesla jsem a prsty se zapřela o hranu stolu, abych se od něj odsunula.

"Opravdu vás zavezu," znovu připomněl svou nabídku. Vstal od stolu mnohem rychleji než já sama. Mohla jsem klidně namítnout, mohla jsem říct, že něco takového nechci, ale v tuhle chvíli - v tomhle mém rozpoložení - jsem nakonec usoudila, že to bude lepší řešení, když se nechám zavézt až k domu.

"To byste byl moc hodný," pokývla jsem hlavou. "Teď na mě padla taková únava, že budu ráda co nejdříve doma," dodala jsem malou lež, kterou jsem spíše sama sobě omluvila to, proč bych dnes měla nastupovat do jeho auta.

"Chápu," usmál se. Měla jsem pocit, jako bych se už teď propadala do nadýchaných peřin lákavě pohodlné postele, a přitom jsem jen zůstávala delší čas v téhle příjemné společnosti. "Tak jdeme," dodal, než z kapsy vytáhl několik bankovek, které hodil na stůl. Nestaral se o to, jestli účet nepřeplatil, nepotřeboval vrátit drobné, jako jsme to potřebovaly já a Elsie. Pohledem jsem sklouzla k penězům na stole, než jsem se znovu podívala do jeho obličeje. Když jsme teď stáli kousek od sebe, zase jsem si uvědomovala jeho výšku, musela jsem hodně zvedat pohled, abych mohla sledovat jeho tvář. Nechtěla jsem, aby za mě platil, bylo mi to trapné už jenom kvůli tomu, že jsem byla třídní učitelka jeho dcery, ale jak se zdálo, on něco takového neřešil. Bylo mu to jedno. Zřejmě měl kapsy plné peněz, tak se nemusel ohlížet, kolik utrácí.

Nadechla jsem se, abych něco namítla, ale Tom zavrtěl hlavou. Připadalo mi to, jako by mi četl myšlenky.

"Pozval jsem vás. A teď pojďme," pousmál se. Dlaní pokynul směrem ke dveřím, abych šla před ním, a já ho bez okolků poslechla. Vzala jsem si svou tašku a vykročila na cestu domů. Prošla jsem podnikem a neohlížela se, jestli se Tom drží za mnou, ale cítila jsem jeho pohled v zádech. Chvílemi jsem si myslela, že si ten pocit namlouvám, ale sotva jsem se přiblížila ke dveřím a chtěla je otevřít, objevila se přede mnou Tomova paže. Natáhl se po klice rychleji než já a otevřel přede mnou dveře - opravdu jako gentleman.

"Děkuju," zvedla jsem k němu pohled. Když se natahoval ke dveřím, přiblížil se tak více k mému tělu. Teď nás dělila mnohem menší vzdálenost, hleděla jsem teď do jeho očí z takové blízky, až mi z toho krev hučela v uších. Zavířila kolem mě jeho vůně, ucítila jsem horkost jeho těla.

"Samozřejmě," usmál se a dveře krátkým trhnutím otevřel. "Prosím," znovu pokynul dlaní, abych prošla jako první. Vydechla jsem a připomínala si na mysli, abych pamatovala na své vychování, abych se snažila vystřízlivět, abych neudělala nějaký trapas.

"Moje auto stojí támhle," uslyšela jsem za sebou, sotva jsem se ocitla na čerstvém vzduchu. Ohlédla jsem se přes rameno, abych zjistila, kterým směrem ukazoval, kvůli čemuž jsem se zastavila. Zřejmě to nečekal, protože překvapeně zvedl obočí, a tak tak se stihl zarazit na místě těsně před tím, než do mě šťouchl svým tělem.

"Pardon," hlesla jsem a ucouvla bokem, ale i on chtěl tím směrem uhnout. Znovu jsme se srazili. Jako bychom se na tak prostorném chodníku nemohli domluvit, kdo půjde vlevo a kdo vpravo.

Tom se krátce zasmál. "Teda, málokterá žena mě přinutila k tanečkům, ale my dva se sotva známe, a už tady předvádíme takové číslo?" znovu zavtipkoval. Kolem jeho očí se znovu vytvořily vějířky vrásek, jako už mnohokrát za tenhle večer. Pohledem jsem lpěla na jeho tváři, když se i mé rty roztáhly do úsměvu. Byl vtipný, to ano, a uměl mě tím rozesmát. Někdy byly ty žertíky až dětské, ale nikdy nebyly přes čáru.

"To je co říct, protože i já málokdy tančím," naklonila jsem hlavu na stranu. Jindy by byla taková situace plná trapnosti, kdy by jedna osoba kolem druhé poskakovala, jak by se snažila uhnout, ale on to dokázal převést v žert, při kterém jsme se oba dva pobavili a zasmáli. Tom očima přelétl přes mou tvář, na chvíli se zastavil u mých rtů, než se mi znovu podíval do očí.

"Tak tedy podruhé: moje auto je támhle," řekl a hlavou pokynul směrem za má záda. "Parkuju vždycky blízko, abych se nemusel táhnout přes několik bloků," dodal.

"To se teď hodí, protože se už vidím v posteli," pokývla jsem hlavou. Vykročila jsem směrem k parkovišti, na kterém mělo stát jeho auto, a hned při prvním rozhlédnutí se jsem poznala vůz, který jsem už jednou viděla. Bylo to to ráno, kdy jsme se viděli poprvé, kdy byl Tom nevyspaný a nevrlý po celé noci práce ve studiu, a kdy jsme se pohádali, ač jsme ani jeden takové povahy zřejmě nebyli. Hned se mi to potvrdilo, když světla auta krátce blikla. Tom odemkl auto a nastoupil na stranu řidiče. Hned nastartoval motor, ale čekal, až se posadím vedle něj. Otevřela jsem dveře a v té vteřině na mě dýchlo luxusní vybavení vnitřku, které bylo cítit příjemnou vůní do auta, pod kterou se skrýval slabý odér cigaretového kouře. Posadila jsem se a připoutala se, zatímco jsem obdivovala interiér.

Tom zvedl pohled od mobilu, který pohodil do přihrádky mezi našimi sedačkami. "Kam to bude?"

"Bydlím vlastně docela kousek," trhla jsem rameny.

Přikývl. "Tak navigujte," pokynul mi, než vyjel.

Jeli jsme v tichosti, dokonce ani rádio nehrálo. Cítila jsem napětí, které se mi stupňovalo v celém mém těle. Když jsem pokradmu kontrolovala Tomův výraz ve tváři, nezdálo se, že by pociťoval to samé, co já. Nebo to pociťoval, ale dokázal to dokonale skrýt. Palubní deska slabě zářila, což bylo jediné světlo, které teď v autě vydávalo jakoukoliv zář, a osvěcovala jeho obličej. Cesta pokračovala v tichosti několik minut, než jsem se nadechla, abych mu řekla, kolem kterého rohu má zatočit, a kde může zastavit. Vždy jen souhlasně zamručel, ale nic neřekl. Až když zastavil u kraje silnice, po které jsem se chtěla vydat ke svému domu, vypadlo z něj několik slov.

"Děkuji za příjemný večer, Theo. Ani bych neřekl, co se může z pracovní schůzky vyklubat," pousmál se.

"I já děkuji," odpověděla jsem mu hned, rychle si povolujíc bezpečnostní pás. "A nejen za večer a zaplacené pití, ale taky za tohle svezení," dodala jsem.

"Maličkost," řekl. Krátce si olízl rty. Dál mi hleděl do očí a já ten pohled oplácela, zatímco jsem prsty šátrala po klice dveří. Když se ozvalo tiché lupnutí, které prozradilo jejich otevření, několikrát mlčky zamrkal víčky. "Snad se nebude váš snoubenec zlobit, že jste se tak dlouho zdržela."

"Mám takové tušení, že ten už dávno spí, aniž by ho něco trápilo," trhla jsem rameny a uhnula pohledem, aby neviděl to zklamání, které mnou prostoupilo, když zrovna on připomněl, že jsem vlastně zasnoubená. Posunula jsem se po koženém polstrování sedačky, na které jsem seděla déle, než bylo potřeba. Najednou se mi tuhle noc nechtělo ukončit, nechtěla jsem odejít ze společnosti, ve které mi bylo tak dobře. Ale rozum mi říkal, že musím. A já moc dobře věděla, že prostě musím.

Tom se znovu nadechl. "Dobrou noc, Theo," popřál mi.

Ještě jednou jsem na něj přesunula pohled. "I vám, Tome," pousmála jsem se. Vystoupila jsem z auta a zabouchla za sebou dveře. Už jsem se jeho směrem nepodívala, otočila jsem se k autu zády a vydala se na cestu k domu. S každým krokem mi padala na ramena čím dál větší tíha, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. S každým krokem se mi chtělo brečet víc a víc, a přitom bych měla cítit spokojenost, že se konečně vracím domů.

Mohla za mou plačtivou náladu přemíra vypitého alkoholu?

Mohla za to skutečnost, že jsem nechtěla, aby tahle noc skončila?

Mohl za to ten prsten na mé ruce?

Postavila jsem se ke dveřím a strčila klíč do klíčové dírky, abych si otevřela dveře. Až do téhle chvíle jsem slyšela tiché předení motoru. Sotva jsem však otevřela dveře, motor auta se rozezněl o poznání hlasitěji, než se rychle vzdálil. Ohlédla jsem se přes rameno a jen jsem stihla mizející koncová světla na rohu ulice. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a pevně si ho skousla. Vešla jsem do svého domu a tiše za sebou zabouchla. Prsty jsem zabloudila ke stěně, kde jsem věděla, že je vypínač. Ve vteřině se mojí předsíní rozlilo žluté světlo. Sklopila jsem pohled k botníku. Jeromovy boty tu nebyly. Byla jsem tedy v celém domě sama. Vydechla jsem a odhodila svou tašku stranou. Zády jsem se opřela o dveře a přitiskla víčka k sobě.

Dobrou noc, Theo,zazněla mi v hlavě jeho poslední slova tohoto večera.

Jsi pěkně v prdeli, holka.

B.