Promiseland * 12

Tenhle díl jsem plánovala mnohem dřív, ale co vám budu povídat, opakovala bych se. Práce, rodina, rodinné návštěvy, Vánoce a mnohdy i lenost a únava... I když jsou pauzy mezi díly mnohem delší, než bývalo zvykem, doufám, že i tak si dokážete příběh užít. Těším se na vaše ohlasy, komentáře... Krásné počtení. ♥

B.

Hudba: Birdy - Wings

Chvíli jsem si pohrávala se lžičkou, se kterou jsem jezdila po nadýchané pěně na povrchu kávy, než jsem ji ponořila do šálku, abych si kávu s mlékem zamíchala. Po očku jsem sledovala, jak Tom skládá kupované muffiny z krabice na podnos. Vše prováděl mlčky, a jako tomu bylo i dříve, nepřišlo mi to ticho mezi námi nijak trapné. Když postavil poslední muffin na místo a posunul podnos směrem ke mně, očima se upnul k mému obličeji. Naše pohledy se střely a já na chvíli zpomalila pohyb ruky, ve které jsem držela lžičku a míchala si nápoj.

"Nabídněte si, Theo," pousmál se.

"Děkuji," pokývla jsem hlavou. Při pohledu na to jídlo mi hlasitě zakručelo v břiše, hned jsem ucítila sladkou a lákavou vůni. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně zmeškala oběd s Elsie proto, abych odvezla nemocnou Käthe co nejdříve domů. Neváhala jsem a jeden muffin si hned vzala mezi prsty. Oči jsem měla sklopené ke svým dlaním, ale viděla jsem, že se ke mně Tom otočil zády. Znovu začal obsluhovat kávovar, aby tentokrát připravil kávu pro sebe. Neodolala jsem, zase jsem se v této nestřežené chvíli pustila do prohlížení jeho těla, které bylo znovu skryté pod vrstvou volného oblečení. Jak se zdálo, nepodlehl módě upnutých džínů a touze ukazovat pod přiléhavým trikem své svaly, o kterých jsem prostě věděla, že tam jsou. Zamyslela jsem se nad tím, jak obyčejné a jednoduché oblečení si vybíral, i když o něm bylo znát, že pro něj peníze nejsou problém, až jsem se pozapomněla na to, že ho sleduji. Otočil se ke mně čelem, znovu jsme si navzájem pohlédli do očí. Sotva jsem se probudila pod silou toho pohledu, pousmála jsem se. Uhnula jsem očima k muffinu v mých prstech a začala si pohrávat s papírovým košíčkem, ve kterém bylo těsto upečeno.

"Dneska s dobrou náladou?" zeptal se.

Nechápavě jsem nakrčila nos. "Jak to myslíte?" naklonila jsem hlavu na stranu. Znovu přilákal mou pozornost. S takovou se do toho muffinu nejspíš nezakousnu, ale v jeho společnosti mi byl přednější on sám než kousek jídla v mém žaludku.

"Vzpomínal jsem včerejší večer. Doufám, že dneska máte dobrou náladu," vysvětlil.

"Ah…" povzdychla jsem si a chápavě pokývla hlavou. "Tohle," dodala jsem ne zrovna nadšeným tónem hlasu. "No, popravdě, celý den jsem na to nějak nepomyslela, takže jsem náladu dobrou měla," trhla jsem rameny. Stydlivě jsem klopila zrak ke svým nehtům, kterými jsem olupovala čokoládové těsto z papírového košíku, a neodvažovala se k němu zvednout obličej. I tak jsem si všimla, že se přiblížil, přesunul se od kuchyňské linky s kávovarem směrem k ostrůvku, u kterého jsem seděla. Lokty se opřel o dřevěnou desku stejně jako já - ačkoliv jsem seděla a on jen stál, a položil svůj hrníček blízko tomu mému.

"V tom případě se omlouvám, že jsem to vzpomněl. Nechtěl jsem vám zase působit nějaké trápení," pronesl a v jeho tlumeném hlase bylo znát pochopení. Cítila jsem z něj spřízněnost, která mi v posledních týdnech mého života chyběla. Elsie se zaobírala svým novým objevem, se kterým trávila zřejmě veškerý volný čas, Jerome se od našeho zasnoubení začal chovat podivně - podivněji než předtím, a já zůstala sama pro sebe ještě více, než tomu bývalo dříve.

Pomalu jsem si olízla rty. Chtěla jsem se pousmát, chtěla jsem mu říct, že je to v pořádku, že se nic nestalo, ale nešlo mi to. Nebylo to tím, že by to nebyla pravda, ale spíš vzniklou situací. Když jsem k němu zvedla pohled, jeho tvář byla mnohem blíž než kdy předtím. Horkost se rozlila celým mým tělem spolu s příjemným pocitem vzrušení z toho, že ho mám tak blízko. Polkla jsem a nasála vzduch přes pootevřené rty. Plíce se mi sice naplnily, ale nezdálo se, že by nějaký kyslík doputoval do mé hlavy. Jako bych prožívala zatmění. Němě jsem hleděla do jeho tmavých očí, obdivovala jsem husté a uhlově černé řasy, které lemovaly ty oči, které teď oplývaly laskavostí a přátelstvím, a nevydala ani hlásku.

"Co se stalo?" zvedl v zájmu jedno obočí. Hlas měl tichý, jako by jím nechtěl porušit tu atmosféru, která teď mezi námi panovala. Pohledem se neustále fixoval na mé oči, jen chvílemi během mrknutí sklouzl ke zbytku mé tváře.

"Správně by otázka zněla: 'co se nestalo'," opravila jsem ho. "Jerome je pitomec, tak bych to asi shrnula," hlesla jsem. Při vyslovení jména mého snoubence jsem sklopila pohled. Nedokázala jsem se na Toma dívat a zároveň v klidu mluvit o muži, kterého jsem si měla vzít. Měla, ale teď opravdu nevím, jestli i chtěla. Prsty jsem přejela přes svůj levý prsteníček, kde byl ten prsten, který změnil hromadu věcí.

"Jo, to my chlapi někdy umíme dokonale," řekl a sám si vzal jeden z muffinů, které před chvílí nachystal.

Neodpověděla jsem, jen jsem se neurčitě pousmála. Omotala jsem prsty kolem hrnku s latté kávou. Potřebovala jsem si urovnat myšlenky, získat trochu času. Jak jinak to udělat, než se napít a protáhnout tak to ticho, které se mezi nás zase dostalo?

Prsty jsem ulomila kousek z muffinu a vložila si to sousto do úst. Pohledem jsem pořád přejížděla po svých prstech, na Toma jsem se už několik minut nepodívala. Mlčení jsem držela jak já, tak i on. Měla jsem pocit, jako by to tady byla oáza klidu, kterou jsem dlouho nemohla nikde najít. Nemusela jsem se tady ničím zaobírat, nemusela jsem se zatěžovat myšlenkami na to, co budu muset dělat, co mě ještě čeká a nemine. Povzdychla jsem si.

"Teď jsem si uvědomila, že jsem vás nejspíš probudila, když jsem přijela," řekla jsem a poposedla jsem si. "Asi se chystáte pracovat, neměla bych tady otálet a déle vás zdržovat," podívala jsem se mu do tváře.

"Theo," oslovil mě a na jeho rtech se objevil pobavený úsměv. "Nemusíte odcházet, pokud opravdu nechcete," zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. "Já jsem za vaši návštěvu rád, aspoň jste mi trochu zpestřila šedé dny plné stereotypu. I když je teda důvod vaší návštěvy zrovna takový," pronesl konec svých slov se znepokojením otce, který se obává o svou dceru, ač se jedná nejspíš jen o nachlazení. "Nejsem takový workoholik, abych seděl ve studiu sedm dní v týdnu," usmál se o něco veseleji.

"Co jsem zatím slyšela, tak to tak teda vypadalo," pokrčila jsem lehce rameny. "Ale co bych vám mohla vyčítat, já si zase práci nosím domů," dodala jsem. Sevřela jsem mezi prsty hrníček, a ještě jednou se napila svého lattéčka, které už bylo chladnější a dalo se pít, aniž bych se musela strachovat o to, že si popálím jazyk nebo hrdlo.

Tom si s úsměvem odkašlal. Poposedl a napřímil se v zádech. "Theo, podívejte, mám pocit, že ten váš dnešní obětavý čin musím odvděčit něčím větším, než jen kávou a kupovaným muffinem, který navíc objednával Bill a ne já," podíval se na mě. "Kdybych mohl čímkoliv oplatit tu vaši laskavost…" odmlčel se, čímž mi vlastně nabídl, abych popřemýšlela o tom, co bych si mohla přát.

"Ale prosím vás," zavrtěla jsem hned nesouhlasně hlavou. Už se mi na jazyk drala slova, že něco takového by snad udělal každý, ale hned jsem se zarazila. Neměla jsem tu jistotu, že by to každý opravdu byl ochotný udělat, navíc v tomhle sobeckém a uspěchaném světě. Ani jsem si nevzpomněla na svou práci, na to, že po mě ředitel chtěl, abych se Toma zeptala, jestli by byl ochotný pomáhat s přípravami divadla pro rodiče, něco takového jsem naprosto vypustila. A v tuhle chvíli to bylo jedině dobře, protože jsem si tím aspoň nekazila den, který zatím pokračoval tak úžasně.

"Tak mě napadla první věc, se kterou si snad nebudu moc troufat," naklonil hlavu na stranu.

"Ano?" pobídla jsem ho. Zvedla jsem obočí a čekala, co z něj vypadne, když to takhle dopředu okomentoval, hlavou mi problesklo hned několik možných scénářů, a to jeden šílenější než druhý.

"Co kdybychom si tykali? To vykání mi přijde, jako by nám mělo být šedesát let a my chtěli zachovávat nějaké tradice či dekorum, ale v našem případě… Je to hrozný kýč, nemyslíte?" zeptal se.

Zasmála jsem se, krátce, ale dostatečně hlasitě. Jemu, jak to uvedl, ale taky sama sobě, jak jsem si mohla ze začátku myslet, že je tenhle muž neskutečný pitomec a morous. "Myslím, že tykání je úplně v pořádku," přikývla jsem.

"Tak fajn, Theo," oslovil mě stejně jako dříve, ale přitom jsem měla pocit, že je v tom něco jiného. "Pověz mi, čím bych ti mohl tvé dnešní jednání oplatit?" znovu se zeptal na věc, kterou jsem už chtěla dávno přejít.

"Řeknu ti, Tome," oplatila jsem mu způsob komunikace, kterou zvolil, s oslovováním a důrazným tykáním, jako bychom si chtěli tu nově nabytou blízkost dostatečně užít. "Postarej se o Käthe, aby nebyla nemocná moc dlouho. To mi bude stačit," podívala jsem se na něj. Když se jeho rty roztáhly do úsměvu, nedokázala jsem se od jeho obličeje odpoutat. Stále jsem na něm visela očima, a jak se zdálo, nebyla to věc, která by Tomovi vadila. Znovu mezi námi nastávala ta atmosféra, která tu už nejednou byla. Vzájemně jsme si hleděli do očí, nerušeně sledovali toho druhého, a jako bychom se odhodlávali něčemu dalšímu, co mělo přijít, ale stále to tu nebylo kvůli rozumovým zábranám. Nechovali jsme se pod vlivem našeho chtíče a emocí, chovali jsme se jako dva rozumní dospělí… a přitom bychom chtěli víc.

Překvapeně jsem zamrkala, když se v místnosti ozvalo tiché cupitání psích tlapek. Tom přesunul svůj pohled někam za mě a já se rychle otočila, abych zjistila, co se to tu děje. Dva psi - jeden velký a černobílý, druhý malý a hnědobílý - přiběhli do kuchyně. Tom hned vstal a začal se s nimi vítat, jako by se neviděli dlouhou dobu. Hleděla bych na to pohrávání člověka se zvířetem celou věčnost, kdyby se od prahu dveří neozval cizí hlas.

"Tome, jestli ještě jednou necháš venčení jen na mě, nakopu tě do koulí," promluvil muž, který byl možná stejně vysoký jako Tom, ale mnohem jemnější postavy. "Oh, bože, já netušil, že máš návštěvu," pousmál se. "Jsem Bill, Tomův bratr," představil se a hned přešel místností směrem ke mně. "Jsou ty muffiny chutné?" zeptal se, když uviděl, co stále držím mezi prsty. "Chtěl jsem si objednat své oblíbené, ale zjistil jsem, že ten krámek zavřeli. Musím teď otestovat muffiny po celém městě, abych našel takové, které by mi chutnaly," povzdychl si, jako by to bylo neskutečně utrpení. Jen jsem pozvedla obočí a nevěděla, co bych na to mohla říct. Doslova mě tou sprškou slov zahltil, a já teď neměla ponětí, jak se zachovat. On to však vyřešil za mě. Natáhl ke mně ruku, tak jsem ho napodobila a vložila svou dlaň do té jeho.

"Thea Kingová, těší mě," představila jsem se. Jeho dlaň příjemně hřála, ale ten dotek naších kůží se ani zdaleka nerovnal tomu pocitu, který jsem zažívala, když jsem se takhle vítala s jeho bratrem Tomem.

"Ah, třídní učitelka naší Käthe," pokývl hned hlavou. "Co za průšvih udělala, že tu v naší kuchyni sedí třídní učitelka?" zasmál se.

"Žádný neudělala. Onemocněla," odpověděla jsem.

"Jo, a hádej od koho to nachlazení asi chytla?" položil Tom otázku, na kterou jsme všichni znali odpověď. Bill jen protočil oči a něco si tiše zabručel. Nerozuměla jsem mu, ale jak se zdálo, Tom ano, a jen si nesouhlasně pomlaskl. Chtělo se mi pousmát nad tím, jak se jako sourozenci popichovali. Jen kdyby to nebylo kvůli zdraví někoho dalšího, ač se jednalo jen o zvýšenou teplotu a nevolnost.

"A vy už se cítíte dobře?" zeptala jsem se. "Pokud to bylo jen několikadenní nachlazení, Käthe může být fit raz dva," trhla jsem rameny.

"Jo, to ona bude," pokývl Bill hlavou. "Spíš bude problém ji udržet v posteli. Je to malá divoška," uchechtl se.

"A teď se budu opakovat: kdo z ní tu divošku dělá?" znovu se zeptal Tom na věc, která měla jasnou odpověď. "Jaké já to mám trápení, když chci vychovávat dítě, ale její strýc si z výchovy dělá srandu," zavrtěl hlavou, jako by to byla opravdu neskutečná přítěž. Když jsem pohlédla do jeho tváře, neodolala jsem a krátce se zasmála.

"Tome, vidíš, že ti tady nikdo tu masku chudáčka nevěří," řekl Bill a tím se přidal k mému smíchu. Ani jsem si neuvědomila, že se směju spolu s ním, nevšimla jsem si toho, jak se s jeho příchodem atmosféra v místnosti změnila z toho podivně příjemného napětí do veselé a pohodové nálady. Až když se za mým ramenem ozvalo i Tomovo uchechtnutí, myslí mi proběhla myšlenka, jaká tahle rodina asi je. Příjemná a přátelská. Takovou by chtěl mít každý. Při takových myšlenkách jsem si vzpomněla na Jeroma. Po několika hezkých minutách, kdy jsem od něj odvedla pozornost a plně se věnovala Tomovi, mi tam zase skočily otázky ohledně našeho vztahu. Budeme i my mít takovou rodinu, když se vezmeme? Dokáže se i on takhle zodpovědně postarat o svou dceru či syna? Zajistit dítěti výchovu, kdy by se klidně pohádal se svým bratrem, kdyby se příliš rozmazlovalo? Nedovedla jsem si představit, že by vládl pevnou rukou. Z nás dvou bych byla já ta přísná, ta potřebná, ta, co by všechno zařídila. Měla bych na krku dvě děti, místo jednoho potomka a manžela po boku, který by mě podporoval.

Strčila jsem si do pusy další kousek muffina a dopila zbytek kávy. Sice jsem stále měla neskutečný hlad, ale přece jsem se sem nepřišla najíst. Položila jsem prázdný hrnek na dřevěnou desku. Sotva jsem tak učinila, Tom přesunul svou pozornost od Billa zpátky ke mně.

"Už odcházíš?" zeptal se, když jsem se zavrtěla na barové stoličce a napřímila se v zádech.

Souhlasně jsem přikývla. "Dnes mě čeká ještě hromada práce," řekla jsem. Nechtěla jsem se vymlouvat, ale zmiňovat to, že jsem se neviděla s Jeromem od včerejšího večera, kdy jsme se nerozloučili zrovna v dobrém, a že jsem teď na něj myslela a přišla na to, že nás dva čeká nejspíš velice nepříjemný rozhovor, se dvakrát nehodilo.

"V tom případě tě vyprovodím," pousmál se a vstal ze stoličky dříve než já. Napodobila jsem ho a taky se postavila na svá chodidla. Pohledem jsem zabloudila k Billovi, abych se ve vší slušnosti rozloučila i s ním. Ten na mě hbitě mávl prsty, přikládajíce tiše vibrující mobil k uchu.

"Těšilo mě, Theo," zašeptal, než přivítal volající osobu.

"Nejspíš se někdy v týdnu stavím pro učivo a úkoly pro Käthe, abych s tím nemusel obtěžovat tebe," podíval se na mě Tom.

"Nebylo by to obtěžování," nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou, než jsem po jeho boku vykročila směrem k domovním dveřím. Krátce jsem se nadechla. "Bývá zvykem, že si to spolužáci mezi sebou nějak přinesou, ale Käthe byla v naší třídě tak krátce, že pochybuji, že by bylo některé z dětí ochotné," dodala jsem.

"Ano, právě takové pochybnosti mám i já," přitakal. Zastavil se na chodbě a natáhl se po klice dveří, aby mi otevřel jako správný hostitel, který vyprovází svou návštěvu. "Theo, kdyby tě cokoliv napadlo, s čím bych ti mohl pomoct, klidně se na mě obrať. Ten dnešek budu považovat za rozjednaný a ještě nevyřízený," řekl a pohledem sjel k mému obličeji.

Zvedla jsem k němu tvář a ve zlomku vteřiny mi zase myslí projela myšlenka, jak vysoký asi musí být, než jsem pochybovačně nakrčila nos. "Tome, to není třeba," naklonila jsem hlavu na stranu.

"Jsem příliš tvrdohlavý na to, abych v téhle situaci ustoupil," pronesl, "takže ti rovnou říkám, aby ses nesnažila se z toho vykroutit," ukázal na mě prstem.

Krátce jsem se zasmála. "Fajn," trhla jsem rameny. Překročila jsem práh jeho domu a vyšla na ulici. "V tom případě bych uvítala nějakou hezkou dovolenou," začala jsem s přeháněním. "Třeba výlet do Paříže by byl ideální," zavtipkovala jsem. Když se Tomovy rty roztáhly do úsměvu, na moment jsem zatajila dech. Komu by úsměv neslušel, že ano, ale tahle osoba s ním vypadala až bolestně dokonale.

"Však počkej, já ti ten výlet zařídím, a to budeš koukat," řekl najednou seriózně a přivřel oči do tenkých škvírek, jako by mi tím chtěl ukázat, jak vážně to myslí. Když se ale jeho koutky chvěly, jak se bránil dalšímu úsměvu, musela jsem se sama pousmát.

"To se opovaž," znovu jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Tenhle chlap je opravdu tvrdohlavý, jen co je pravda. Ale pokud si dokáže stát za svým a nemění názory častěji než ponožky, není to známkou dospělosti a vyzrálosti?

"Děkuji za návštěvu, Theo. Snad se příště ukážeš z lepších důvodů," pousmál se na mě. Když zlehka položil prsty na mé rameno, aby se tím dotekem rozloučil, mým tělem projela vlna vzrušení.

Olízla jsem si rty. "Ano, snad."

B.