Promiseland * 30

Na tento díl jste si sakra dlouho počkali. Když vám řeknu, že jsem sama překvapená, jak dlouho ta neplánovaná pauza zabrala, budete mi věřit? Nikdy jsem nechtěla dopadnout jako kapela a být jako oni se slovíčkem soon, ale když on tomu osud asi tak chtěl... Co vám budu povídat, ty měsíce jsem se neflákala. Dospělý život je dospělý život, a ač jsem singl a bez dětí, stejně je to záhul. Ale podzim se hlásí k životu, čekám, kdy jen začnou chladné a deštivé dny, kdy budu moct s klidným svědomím zalézt pod peřinu a psát.

Poslední dny jsem četla povídku od prvního dílu, abych se dostala zpátky do obrazu děje. Někde v koutu mysli vím, že jsem s touhle povídkou měla plány, ale jaké, to kdybych věděla. :D Ale nevadí. Já, duše tvořivá, něco vymyslím i takhle. (A zároveň mi v tichosti našeptává hlásek múzy, že bych mohla popřemýšlet nad vánoční povídkou - blázním?! :D).

Jestli tu ještě někdo je: děkuji a klaním se vám. Jestli se pod tímhle dílem, tak zbloudile opožděným, objeví komentář: ruce vám líbám. Snad se bude děj líbit, snad jsem z toho nevypadla úplně. Snažím se a budu se i nadále snažiti.

Luv ya, vaše B.

Hudba: Coldplay - Miracles

Stála jsem u zrcadla a česala si vlasy. Po noci, kterou jsme napůl prospali a napůl probděli, jsem se necítila unavená a neodpočinutá, ale počítala jsem s tím, že se něco takového projeví až během dne. Když mi zazvonil budík a vytrhl mě tak z poklidného spánku, Tom se jen zavrtěl na matraci postele. Vstala jsem a nechala jsem ho spát, vždyť se během noci více nadřel, když jsem zůstala ležet na zádech a on odvedl veškerou práci. Při vzpomínce na ty chtíčem nabyté chvíle jsem zastavila pohyb ruky, hřeben mi zůstal v dlani a na chvíli jsem přestala s pročesáváním vlasů. Zadívala jsem se na odraz svého obličeje v zrcadle. Vypadala jsem šťastně. Tváře jsem měla narůžovělé, dýchala jsem pootevřenými rty, které se roztahovaly do drobného úsměvu. V očích mi jiskřilo, kůži jsem měla takovou živou. Být s Tomem mi očividně svědčilo. Ty měsíce s ním se projevily.
Vyšla jsem z koupelny a tiše našlapujíc po koberci jsem se vydala ke své skříni. Stála jsem tu ve spodním prádle a vybírala si, v čem se dnes vydám do práce. Snažila jsem se být co nejtišeji, abych Toma neprobudila. Už nejednou se stalo, že tu přespal, ale tohle bylo snad poprvé, co jsem ho v noci hledala po domě, co takhle trpěl nespavostí, co se musel unavit fyzicky - sexem, aby se vydal do říše snů. A proto jsem mu tohle ráno nechávala. Nebylo pochyb o tom, že to potřeboval.

Ačkoliv Tom předešlý večer koupil zásobu pizzy, kterou plánoval i na snídani, nakonec jsme byli schopni ji všechnu sníst. Já tak dnes musela připravit něco jiného, co bych ráno pojedla, ne že bych se chystala tak nezdravě začít den. Otevřela jsem ledničku a prohlédla si její police. Vytáhla jsem jeden ovocný jogurt a druhý tady nechala Tomovi, kdyby tu chtěl pojíst, než pojede domů. Pustila jsem kávovar, a zatímco se mi připravovala káva, vytrhla jsem z bloku jeden list papíru, na který jsem Tomovi začala psát vzkaz. Sotva jsem odložila tužku, zabořila jsem malou lžičku do jogurtu a pustila se do snídaně. Hotovu kávu jsem si přelila do přenosného hrnku, který jsem si vzala na cestu do školy. Ještě jsem jednou vyšla do patra do své ložnice, abych položila papír se vzkazem k Tomovým věcem, kde jsem měla jistotu, že si ho všimne. S posledním pohledem do Tomovy spící tváře jsem vyklouzla z ložnice zpět na chodbu. Pár vteřin na to jsem opouštěla vchodové dveře svého domu a startovala motor auta, abych se dostala do školy včas.

Kdybych tušila, jak se bude dnešní den táhnout, nejspíš bych zůstala v posteli s Tomem. Nevstávala bych, zvonící budík bych vypnula v první vteřině, v klidu se otočila na druhý bok a přitulila se k jeho tělu. Když jsem frustrovaně zavřela dveře kabinetu po čtvrté vyučovací hodině, s povzdychnutím, které jasně napovídalo o mé momentální náladě, jsem se sesunula do svého křesla. Elsie se na mě podívala zpod řas, a než ke mně plně zvedla hlavu, dočetla si poslední řádky diktátu, který právě opravovala.

"Tady zní někdo pěkně nabroušeně," zkontaktovala.

Zhoupla jsem se v křesle a zaklonila hlavu ke stropu. Dál jsem upírala pohled nahoru, když jsem jí odpovídala. "Čeká mě teď hodina volna, protože má moje třída tělocvik," odpověděla jsem.

"Mám takový pocit, že tím to nebude," prohlásila. Když jsem k ní sklopila víčka, viděla jsem na ní, že má zájem o to, jak se cítím a proč, ale já vlastně ani sama nevěděla, co mi tuhle náladu způsobilo.

"Přijde mi, že se to dneska neskutečně táhne. Taky se nemůžeš dočkat, až ti dnešní hodiny skončí?" zeptala jsem se jí.

"Ani ne," trhla rameny. "Ale přesně takové chvíle jsem prožívala, když jsem byla ty první dny s Jamesem. Ze začátku, kdy to bylo plné vášně a polibků a mně se od něj nechtělo hnout ani na krok," usmála se na mě. "Pokud jsi teď až po uši zamilovaná, je pak pochopitelné, že bys odsud nejradši vypadla a byla někde jinde. S někým jiným," významně zvedla obočí.

"Elsie," oslovila jsem ji a do hlasu dala dostatečný důraz, abych dala najevo, co si o jejím názoru myslím. Jsem přece dospělá, a tak nemusím mít tendence puberťačky, ne? "Takhle se chovat by nebylo přiměřené mému věku," řekla jsem jí.

"Zlatíčko, může ti být klidně i šedesát, ale jakmile láska udeří, dělá z nás všech otroky hormonů," zasmála se. "Jen si přiznej, že jsi šťastně zamilovaná, a nejradši bys byla někde jinde než v práci a dělala mnohem větší oplzlosti, než jen seděla v kabinetu ve volné hodině. Na tom přece nic není," dodala. Na její tváři zůstával úsměv, který byl nakažlivý. I já jsem se usmála.

"Taky máš volnou hodinu?" zeptala jsem se jí, když se ozval zvonek a ona se nezvedala z místa. Na jednu stranu mě to zajímalo, na stranu druhou jsem už chtěla změnit tohle téma. Nebyla snad jediná chvíle, kdy by si mě nedobírala, že jsem se hned pustila do vztahu s Tomem, sotva jsem zrušila zasnoubení s Jeromem. Nemyslím si, že by jí Tom vadil, ale bavilo ji dělat si ze mě srandu. Možná si tím dokazovala, že tehdy měla o Jeromovi pravdu. Možná tak dávala najevo, že by chtěla o našem vztahu s Tomem vědět víc, ale podávala to velmi zvláštní formou. Naštěstí však pochopila, že když jsem takhle uhnula z tématu, nechci v něm pokračovat.

"Mám," odpověděla mi. "Zajdeme někam na kafé, mimo náš výborný školní automat?" naklonila hlavu na stranu.

"Klidně můžeme," přikývla jsem.

Když jsem se vrátila na poslední hodinu, cítila jsem se zase plná energie. Byla jsem namotivovaná na pětačtyřicet minut matematiky, kterou jsem hodlala do těch hlavinek nasoukat horem spodem. Vešla jsem do třídy s úsměvem, který na mě během předešlé hodiny nebyl tolik vidět.

"Ještě jednou dobrý den, třído," pozdravila jsem je a pokynula jsem jim, aby se posadili. Odložila jsem věci, které jsem nesla v rukou, na katedru, a posadila se na židli. Zvedla jsem pohled a rozhlédla se po třídě. Slíbila jsem jim malou prověrku z látky, kterou jsme za poslední měsíc probrali. Na jejich tvářích bylo znát, že čekají nepříjemné minuty testování. Povzbudivě jsem se na ně pousmála. Takový malý test přece není nic hrozného. A pokud dávají v hodinách pozor, nemůže je nic překvapit.

Lokty jsem se opřela o desku stolu. "Napíšeme si krátký test," oznámila jsem jim, abych to připomněla všem, abych je nenechala dlouho na pochybách o tom, jestli jsem na to náhodou sama nezapomněla. "Nemusíte se ničeho bát, během deseti minut budeme hotoví," dodala jsem ještě. Třídou se roznesl šum hlasů. Málokdy jsem před nějakou prověrkou zněla tak pozitivně, toho jsem si byla vědoma. A že za tu změnu opravdu mohl Tom? Toho jsem si vědoma už tolik nebyla. Zatím.

Vysbírala jsem sešity, do kterých měli žáci vypočítat pár příkladů, a plynule navázala na další učivo. Vzala jsem fixu do prstů a začala na bílou tabuli psát příklady, které jsem pro ně na dnešek připravila, na kterých bych jim mohla vysvětlit, o co se jedná. Už dávno jsme upustili od používání bílých kříd, které jen prášily po třídě a nejednou se někdo rozkašlal, protože křída až příliš vysušovala vzduch. Když jsem dopsala, otočila jsem se zády k tabuli a zadívala se do třídy.

"Prosím o vaši pozornost," promluvila jsem, abych je utišila. S mým zvýšeným hlasem se přestali bavit, zmizel šum a jejich oči se upřely na mě. V tuhle chvíli jsem dosáhla toho, čeho jsem chtěla. A mohla jsem se pustit do vysvětlování.

Ke konci hodiny matematiky jsem žákům zadala cvičné úkoly, které měly do konce hodiny stihnout, v jiném případě by je museli dodělat doma. Všichni se poslušně pustili do plnění příkladů, až na jedinou osobu. Když jsem pohledem přejela přes pilné žáky, setkala jsem se s pohledem Käthe, která zůstávala sedět, ale žádné příklady nevyplňovala. Už v téhle třídě nějaký měsíc byla, tak to určitě nebylo tím, že by snad nerozuměla zadání. Jelikož jsem na ni nechtěla mluvit přes celou třídu, všechny rušit od jejich počítání a upozorňovat tak na její odlišnost, přešla jsem mezi lavicemi, zkontrolovala ostatní žáky a až poté se dostala až ke Käthe.

"Děje se něco, Käthe?" zeptala jsem se jí. Sehnula jsem se k ní, abych se nad ni nepovyšovala, ale zdálo se, že si ona takového gesta vůbec nevšimla. Její tvář měla neutrální výraz, když mi odpovídala, ale ve slovech bylo něco víc než jen neutrální tón.

"Nechce se mi to dělat," odpověděla a lehce trhla rameny.

Překvapena jejími slovy jsem rychle zamrkala víčky. "Ale tohle je teď tvůj úkol. Když jsi žákem téhle školy, máš povinnost plnit, co ti učitel v hodině zadá," snažila jsem se jí vysvětlit.

"Táta říkal, že nemusím dělat, co nechci," stála si tvrdohlavě za svým. Když jsem hleděla do jejího obličeje, který lemovaly zlatavé vlasy, na moment se mi nechtělo věřit, že je to Tomova krev. Když však našpulila spodní ret, zahlédla jsem v tom náznak mimiky jejího otce.

Pousmála jsem se. "Věřím tomu, že to táta myslel jinak, než jak jsi to pochopila," řekla jsem jí. Snažila jsem se nebýt přísná, vysvětlit jí to klidně a přimět ji tak k tomu, aby se pustila do zadaných úkolů jako ostatní žáci, ale její neoblomnost mi začínala brnkat na nervy.

"Jak to můžete vědět, paní učitelko Kingová?" zeptala se mě. Když nevinně zvedla své světlé obočí, polkla jsem, přemýšlejíc, jak bych jí mohla odpovědět. Naklonila jsem hlavu na stranu.

"S jistotou to nevím, ale věřím tomu, že tě táta nenabádal k tomu, abys ve škole nedělala, co máš za úkol," odpověděla jsem.

"Ale mě se nechce," zopakovala svá slova. "A když mě někdo do něčeho nutí, mám přece právo to nedělat," zavrtěla hlavou. Na to, kolik jí bylo let, mluvila nějak moc rozumně. To by mě zajímalo, jaké dospělé debaty poslouchala, že si odnesla zrovna taková slovní spojení.

"Pokud to neuděláš teď, budu tě muset nechat po škole," řekla jsem. Napřímila jsem se v zádech a sklopila k ní pohled. Do teď jsem se snažila být milá, ale když hodlá provokovat, já se nenechám.

"Proč?"

"Protože mi odmlouváš. Tak jako doma posloucháš rodiče nebo prarodiče, tak máš poslouchat učitele ve škole," trhla jsem rameny. "Po obědě se vrať zpátky do třídy a úkoly vypočítáš po škole," řekla jsem jí. Prsty jsem sevřela do pěstí, odhodlaná si stát za svým rozhodnutím, které se teď mohlo zdát přísné, ale já věřila tomu, že jí jednou bude ku prospěchu. Po těchto mých slovech se třídou roznesl šum.

Käthe je po škole!

Stačilo se ohlédnout a znovu začít kontrolovat, kdo jak pracuje, a třída zase utichla. Nikdy jsem to nechtěla dopracovat do stavu, kdy bych byla takovou učitelkou, která jen píše poznámky, uděluje tresty a nechává žáky po škole, ale co jsem měla dělat? Pro teď to snad bylo dobré řešení.

S plným břichem jsem se vracela z jídelny do kabinetu. Chtěla jsem si vzít knihu, kterou jsem měla rozečtenou už několik týdnů, a pustit se do ní, zatímco bych hlídala Käthe, jak po škole plní své úkoly. Svým kabinetem jsem jen prošla a znovu jej zamkla. Elsie měla ještě jednu hodinu, pokud jsem si dobře pamatovala. Procházela jsem chodbou ke třídě, kde měla Käthe čekat. Když jsem vešla do otevřených dveří, poslušně seděla na svém místě.

"Pojď za mnou dopředu," pobídla jsem ji.

Neprotestovala. Vstala a vzala si své věci, které přesunula do první lavice. Posadila se a beze slov se lokty opírala o desku stolu. Hleděla na mě a čekala, co dalšího jí řeknu.

"Můžeš se pustit do cvičení, které jsem vám v hodině matematiky zadala," připomněla jsem jí, proč tady vlastně zůstává. Zdálo se mi, jako by nechápala, co se tady děje, proč je právě takhle potrestaná, ale zároveň jsem měla z jejího výrazu ve tváři pocit, že moc dobře ví, co se děje, a jen si se mnou takhle zákeřně zahrává.

"Co to čtete, paní učitelko?" zeptala se, když viděla, že si v prstech držím knihu.

"Knihu básní," odpověděla jsem.

"O čem jsou?" vyptávala se dál.

"O lásce, o životě," znovu jsem jí odpověděla.

Käthe naklonila hlavu na stranu a dlaní si podepřela bradu. "Přečtete mi nějakou?"

"Käthe," povzdychla jsem si, "máš psát cvičení z matematiky, hodina angličtiny tě čeká zítra. A tam se bude probírat něco jiného než tahle sbírka básní. Na tu jsi ještě mladá, řekla bych, že bys to nepochopila," zavrtěla jsem krátce hlavou.

"To mi táta říká každou chvíli, že jsem ještě moc mladá. Ale mě to už nebaví," zamračila se.

"Neboj se, dočkáš se dřív, než bys myslela," pronesla jsem polohlasně. Zády jsem se opřela o opěrku židle a podívala se do jejího obličeje. "Tak se pusť do těch úkolů, ať tady nesedíme do večera," pobídla jsem ji.

Käthe zvedla obočí. "No fajn," našpulila rty v nespokojeném výrazu tváře. Pomlaskla jsem si. Holka se začíná pěkně vybarvovat.

Neuplynulo ani pár vteřin, co jsem sklopila pohled ke knize, a Käthe výrazně hlasitě povzdychla. Snažila jsem se to ignorovat s tím, že je to projev její nějaké nelibosti, ale když se ten zvuk ozval poněkolikáté, přece jenom si tím získala mou pozornost.

"Paní učitelko, já nevím, jak to vypočítat," podívala se na mě. Zuby si přejížděla přes spodní ret ve výrazu frustrace, že sama neví, co s tím. Běžně jsem se setkávala s tím, že si věděla rady se vším, co měla ve škole udělat, byla v učivu mnohem dál než její vrstevníci, ale jak se zdálo, právě teď narazila na něco nového. Proto během hodiny odmítla pracovat? Trpěla jí tohle její učitelka, když se vzdělávala doma? Takhle to ale přece nejde.

"Chceš to ještě jednou vysvětlit?" zeptala jsem se jí.

"Ano, prosím," přikývla. Teď to byla zase milá holka, jak jsem ji znala po většinu dní. Nálady se u ní zřejmě střídaly tak často, jako aprílové počasí. Nebo to byl její způsob zvládání obtíží a překážek. Kdo ví.

Vstala jsem. "Tak jo, podíváme se na to," řekla jsem a obešla lavici, abych se posadila na volné místo vedle Käthe. Nahlédla jsem přes její rameno do sešitu a zadívala se na příklad, který právě teď měla vypočítat. Už jsem pokládala prst na řádek s čísly, která špatně vypočítala, abych jí prozradila, kde udělala chybu a na co by si měla dát příště pozor, když se od dveří místnosti ozval hluboký hlas.

"Zdravím."

Zvedla jsem pohled od bílých stránek sešitu a rty se mi roztáhly do úsměvu. Už jsem chtěla Toma důvěrně oslovit, ale ve zlomku vteřiny jsem si uvědomila, kdo sedí vedle mě. Naštěstí. Já jsem se usmála, ale rozhodně jsem neprojevila tolik radosti z jeho přítomnosti, jako to udělala Käthe.

"Tati!" výskla a rychle vstala ze židle. Rozběhla se přes třídu ke dveřím, kde dál postával, aby se s ním objala na uvítanou. Když už byla skoro u Tomových nohou, sehnul se do dřepu, aby mohl omotat paže kolem jejího hubeného těla. "Jak to, že jsi dneska přijel? Já myslela, že mě vyzvedne Mike nebo strejda Bill," vyzvídala. "Pojedeme do toho parku, jak jsi mi slíbil?"

"Zlatíčko, brzdi trošku, ano?" zasmál se, zatímco jí prsty uhlazoval světlé lokýnky. "Proč nečekáš v šatně?" položil tentokrát jednu z otázek on.

"Jsem po škole," odpověděla s lehkým pokrčením ramen. Tom během vteřiny zvedl oči, aby se podíval na mě a mou reakci, ale Käthe hned začala vysvětlovat, takže jsem se ani nemusela nijak namáhat. "Nechtělo se mi počítat, protože jsem nevěděla, jak to udělat. A nechtělo se mi ptát před všemi spolužáky. Tak jsem řekla, že to dělat nemusím, když nechci, protože jsi mi to sám říkal," pokývla drobnou hlavinkou.

Tom se zasmál. "Ale zlato, já to myslel trochu jinak. Tu taktiku, kterou jsem ti vysvětloval, můžeš použít venku s kamarády, ne ve třídě, kde máš poslouchat paní učitelku," naklonil hlavu na stranu.

"Ale tati…" začala, ale Tom ji umlčel, sotva jí položil dlaně na ramena.

"Zlato, já se na tebe nezlobím. Ale příště paní učitelku poslechneš, ano?" zeptal se. "Teď mi dej chviličku, jenom něco řeknu paní učitelce, a pak hned přijdu. Počkej na mě v autě, zlato," pokynul jí, zatímco z kapsy košile vytáhl dálkové ovládání od svého vozu. Letmo ji políbil do vlasů, než ji poplácal po lopatkách.

Zůstávala jsem sedět a dívala jsem se na ty dva, kteří se tak důvěrně bavili. Dvě spřízněné duše, krev krve, dcera s otcem. Když ji Tom poslal pryč, znejistěla jsem. Hlavou mi hned proběhla myšlenka ohledně toho, co mi asi chce říct, a rozjelo se mi hned několik scénářů. Zavřela jsem její sešit, který nechala ležet na lavici, a schovala ho do její tašky, kterou tu taky nechala. Poslechla svého otce doslovně - odešla během vteřiny, co ji poslal pryč, a nezajímalo ji, že tady nechává vše, co by si měla odnést domů.

"Theo," oslovil mě Tom.

Zvedla jsem k němu tvář. "Ano?"

"Pojď ke mně, kotě," pousmál se.

Hned jsem mu úsměv oplatila. Všechny moje negativní scénáře se rozplynuly, nepříjemná očekávání vymizela. Vstala jsem a poslechla ho stejně poslušně jako Käthe, což jsem si v tuhle chvíli ani neuvědomila. Udělal ke mně pár kroků, kterými přerušil vzdálenost mezi našimi těly. Nepolíbil mě však, udržoval mezi námi odstup, jako by měl strach, kdo by nás tady mohl spolu přistihnout. Vztáhl ke mně ruku, aby polštářkem palce lehce přejel přes mou tvář.

"Děkuji, že jsi mě nechala tak krásně vyspat," zamumlal.

Uculila jsem se. "To bylo to nejmenší, Tome," zavrtěla jsem hlavou.

"Něco pro tebe mám," mrkl na mě. Když strčil ruku do kapsy, v očekávání, co to bude, jsem s překvapením v očích hleděla do jeho tváře. Jerome mě nikdy neobdaroval jen tak. Den za dnem jsem se utvrzovala v tom, že jsem tehdy udělala dobré rozhodnutí. Tom byl mnohem lepším partnerem. Víc důkazů jsem snad už ani nepotřebovala.

B.