Promiseland * 38

Uf. Sama jsem si musela připomenout poslední díly, abych si osvěžila, kde jsem vlastně skončila. Dotahuju plány, které mám v hlavě už několik měsíců, do konce, a musím říct, že ten pocit, že je konečně dostávám do slov povídky, je nepopsatelný. Kolikrát jsem měla čas/chuť/energii napsat sotva pár řádků, ale nějak jsem se k tomu prostě dohrabala, že jsem ten díl dopsala. Ach, kéž by další šel rychleji...

Chtěla bych vám popřát krásné počtení. Nevím, kolik vás tu vůbec ještě je, asi se budu divit tomu, zda se tady vůbec nějaký komentář objeví, protože ta nečinnost z mojí strany si ponese své "následky", já vím. A když se tu nějaký čtenář najde, budu jedině ráda a potěšena. Doufám, že tu ještě někdo je, ráda bych nějakou duši obradovala. Ať se příběh líbí. ♥

Hudba: Pink - A Milion Dreams

Neřešil jsem, jestli jsem to řekl moc brzo. Prostě jsem to řekl, protože jsem to tak právě teď cítil. A z jejích reakcí mi bylo jasné, že to bylo vyslovené v pravou chvíli. Lehce naklonila hlavu na stranu a v jejích očích bylo vidět, že ji sice slova překvapila, ale nebyla z nich v nějak velkém šoku. To pro mě bylo to hlavní. Nezdálo se, že bych přestřelil a vyděsil ji tím, bylo to však nečekané pro nás oba. Na jejích rtech se usadil spokojený úsměv a mám tělem se rozlila vlna příjemného tepla.

Polštářky prstů přejela po mé tváři, a to zas vyvolalo úsměv na mé tváři. "Opravdu to tak cítím," dodal jsem tichým hlasem.

"Já taky," zamumlala. Její tváře byly narůžovělé a v jejích očích jiskřilo nadšením. Kdyby nás někdo sledoval, museli jsme vypadat jako dva puberťáci, kteří prožívají první zamilování. Hlavou se opřela o mé rameno a já se k ní lehce sklonil, abych si mohl ještě více užít její blízkosti. Položil jsem svou paži kolem jejích ramen. Seděli jsme chvíli tiše, vnímali jeden druhého v tichosti a sledovali okolní přírodu. Bylo opravdu krásné počasí, slunce příjemně hřálo, ale nebylo horko. Bylo hezky, příjemně. A myslím, že to mělo nějaké dočinění i s tím, že jsem se já sám cítil skvěle.

Zhluboka jsem se nadechl a jemně stiskl její rameno. V tomhle od hluku odstřiženém kousku světa jsme strávili už nějakou chvíli a já začínal ztrácet představu o tom, kolik je asi hodin. Ranní odvoz, který jsem si včera večer domluvil na devátou hodinu, jsem hned po telefonátu s Billem přesunul na jedenáctou, a bylo možné, že se ten čas právě blížil. Zavrtěl jsem se a Thea ke mně zvedla pohled, upoutalo to její pozornost.

"Je mi tady tak skvěle, že bych tady nejradši zůstal ještě nějaký čas. Takový klid ve svém životě potřebuji častěji," povzdychl jsem si. "Ale myslím, že se budeme muset zvedat, jestli nechceme, aby nás Bill hned ve dveřích nehezky pokáral," řekl jsem. Schválně jsem zvolil takové slovo, které jemně popisuje Billovu schopnost naštvat se a být nepříjemný půl dne. Nemyslím si, že by něco takového před Theou předváděl, ale rozhodně bych si pak já vyslechl pár ostrých slov.

"Pokud máme přislíbeno být někde jinde, tak si tohoto místa užijeme někdy v budoucnu," usmála se na mě.

"Přesně tak, mám v plánu se tady s tebou ještě někdy zastavit," oplatil jsem jí úsměv. Schválně jsem volil taková slova, která potvrzovala naši společnou budoucnost, a Thea se tomu nijak nebránila. Neucukla, neušklíbla se, když jsem mluvil o tom, že budeme i nadále spolu. Líbilo se mi to, jak to znělo mým uším. Jakou odezvu to vyvolávalo na mé duši. Vzbuzovalo to mírnou vlnu klidných emocí, jako bych byl v loďce, která se houpe na tichém a spícím moři.

Thea vzala mou dlaň, která byla pořád trochu rozbolavělá po včerejším večeru, do svých prstů a zvedla ji ke svým rtům. Letmými polibky obdarovala klouby mých prstů, než ke mně zvedla pohled. "Jdeme?" hlesla.

Jen jsem přikývl. Po tomhle jejím gestu, ve kterém jsem cítil nesmírně velkou vlnu lásky a náklonnosti, jsem ztrácel slova. Asi by se mi zlomil hlas, kdybych teď měl promluvit. Je možné, že tahle žena čekala na mě?

Vraceli jsme se stejnou cestou, abychom byli u jejího domu co nejdříve. Přicházeli jsme a řidič, který tu pro nás byl včera a poskytoval nám odvoz na ples a z i plesu, už se svým vozem stál před úzkým chodníčkem, který vedl k domovním dveřím Theina domu.

"Můžeme hned vyrazit?" zeptal jsem se jí.

"Jen bych se chtěla převléct do něčeho jiného, když už mám jít na takovou událost jakou je oběd s tvojí rodinou," podívala se na mě.

Pohledem jsem sjel její nynější ošacení a laškovně našpulil rty. "Hele, já ti můžu říct, že si oblečení tolik nevšímám, jak se utápím v tvých krásných očích, takže -"

"Zajímavé, včera to vypadalo naprosto jinak," přerušila mě se smíchem.

"Ale to jsi měla šaty, které toho víc odkrývaly, než zahalovaly!" vykulil jsem na ni oči.

Thea se zasmála a já se musel zasmát s ní. "Bude to jen minutka, slibuju," řekla a vytáhla se na špičky, aby mě letmo políbila na tvář, než se pustila mé ruky. Přidala do kroku a snad si i zvesela poskočila, než zabočila na úzký chodníček.

Zůstal jsem stát u auta a sledoval její mizející záda, než jsem se otočil čelem ke sklům bočních dveří. Okýnko na straně spolujezdce se stáhlo dolů.

"Pane?" oslovil mě řidič.

"Během deseti minut určitě vyjedeme," přislíbil jsem. Snad Thea není jako téměř všechny ostatní ženy a opravdu se jí v tomto dá věřit. Snad. Zůstal jsem stát venku u auta a z kapsy džínů si vytáhl cigaretu. Vložil jsem ji mezi rty a připálil si ji. Potáhl jsem poprvé a dlouze vyfoukl, než jsem se podruhé nadechl kouře. Na svůj zvyk jsem neměl dlouho cigaretu v ruce, a to se mi stávalo snad jen ve studiu, když jsem byl opravdu zakousnutý do tvorby nové hudby. S druhou osobou se mi to stávalo málokdy, spíš jsem si v cizí přítomnosti zapálil, nehledě na své okolí. Tedy kromě Käthe. A jak se zdálo, teď i Thea zaměstnávala mou mysl, že mi chuť na nikotin nepřišla tak neústupná. Vlastně jsem na cigaretu téměř celé ráno nepomyslel. To je co říct.

Thea vyšla z útrob domu chvíli poté, co jsem vyfoukl poslední oblak kouře a uhasil nedopalek podrážkou své boty. Když jsem uviděl letní šaty, které si vybrala, musel jsem se pousmát. Opět jí to slušelo a kdybych ji takhle potkal někde na ulici, vůbec bych si netipl, že je to učitelka na základní škole. Rozhodně bych se za ní však otočil. Čím dál víc jsem si všímal toho, jak půvabná žena to je. To drobné pousmání neopouštělo mé rty a když se Thea přiblížila, probudily se ve mně gentlemanské vlohy. Otevřel jsem zadní dveře auta a pokynul jí, aby jako první nastoupila.

"Co se pořád tak potutelně usmíváš?" zeptala se. Když jsem jen trhl rameny, aniž bych cokoliv řekl, se smíchem zavrtěla hlavou. Co bych jí na to měl odpovědět? Jsem do tebe stále větší blázen a sám tomu pořádně nerozumím. To by bylo upřímné, ale nahlas to vyslovit by ze mě mohlo udělat opravdového blázna. Nebo ne?

I já jsem nasedl do auta, a to se pak rozjelo směrem k mému domovu. Nebyl jsem nervózní, ale jak se zdálo, tak Thea trochu ano. Když jsem ji chytil za ruku, její prsty se sotva znatelně třásly. Sledoval jsem, jak se jí zvedá hrudník s každým nádechem. Pomalu vydechla pootevřenými rty. Dívala se přes sklo okýnka na své straně auta a možná ani nevnímala můj dotyk.

"Na co myslíš?" zeptal jsem se jí polohlasně, moc jsem nechtěl, aby řidič náš rozhovor poslouchal. Když ke mně otočila hlavu a pohlédla do mých očí, jemně jsem stiskl její prsty, které jsem i dál držel v těch svých.

"Snažím se uklidňovat a nemít od dnešního oběda příliš velké očekávání, ale stejně se nemůžu ubránit různým scénářům, které mi probíhají hlavou," odpověděla upřímně. Od včerejšího večera, kdy jsme s tou upřímností a otevřeností začali, jsem měl pocit, že náš vztah nabral na síle. Měl naprosto jinou příchuť, všechno, co jsme teď spolu dělali, mělo jiný náboj. Líbilo se mi to. Cítil jsem v tom důvěru. Jistotu. Jasnou představu společné budoucnosti.

"Zlato," oslovil jsem ji a naklonil se k ní, abych ji zlehka políbil na tvář. "Ať už to dopadne jakkoliv, jsem si jistý tím, že Bill z tebe bude nadšený. Ten tě už dávno přijal za součást našich životů. A jestli se obáváš o Käthe, tak nemusíš. Ta dokáže být někdy tak citlivá a rozumná zároveň, až mě děsí, jak dospěle se chová," řekl jsem.

Thea se zasmála. Možná se snažila, aby to neznělo nervózně, ale mně to neuniklo.

"Beru to tak, že ti na tom záleží. A toho si cením," zamumlal jsem, než jsem ji znovu políbil. Pustil jsem se jejích prstů, abych jí mohl zlehka prohrábnou vlasy, které jí spadaly přes ramena. "Budu s tebou celou dobu," pošeptal jsem kousek od jejího ucha. "Budu ti nablízku, aby ses o mě mohla opřít, kdykoliv budeš potřebovat," slíbil jsem.

"Tome, jsi otec a na to já nezapomínám. Moc dobře vím, že nejsem na prvním místě ve tvém životě," podívala se na mě. Uvědomil jsem si, na co těmi slovy narazila. Neslibuj něco, co nemůžeš splnit.

"Musím ti prozradit jednu důležitou věc. Käthe je pro mě nejdůležitější, to ano, ale ty jí doháníš v těsném závěsu. A kdybych se mohl rozpůlit, bylo by to jen kvůli vám dvěma," hlesl jsem.

Vpila se do mých rtů. Chápal jsem to jako vřelé poděkování, které nevyjádřila slovy, ale činy. Cítit její rty na těch mých pro mě teď znamenalo mnohem víc, když jsem věděl, čím jsme si předešlou noc prošli. Co jsme si řekli. Co jsme spolu prožili. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem se někomu takhle svěřil, komu jsem kdy bez obav vyprávěl o svém životě, kromě Billa nebo kluků z kapely. Na světě bylo málo těch, kteří mě znali tak dobře, jako osoba, ke které jsem se teď tak tiskl. Odtáhl jsem se a zhluboka se nadechl, pohledem vyhledávajíc ten její. Nemuseli jsme nic říct, výraz v očích stačil. Byli jsme teď jako jeden.

Držel jsem ji za ruku, když jsme vstupovali do našeho domu, ze kterého se ozývaly různé zvuky. Hrála tu televize, byl slyšet šramot z kuchyně, stejně tak i Billovo veselé prozpěvování, což mohlo znamenat jediné - příprava jídla se mu dařila.

"To jsem zvědavý, co za specialitu brácha dneska vymyslel," pronesl jsem, když jsem za Theou zavíral dveře. "Když se mu posledně připálila rýže, myslel jsem, že celý hrnec poletí i s připečeným jídlem oknem," řekl jsem. "To jsem netušil, kolik sprostých slov zná, dokud se mu něco nepodařilo v kuchyni."

"Má rád vaření?" zeptala se.

"Zkouší všechno možné, ale jak se zdá, tahle záliba je pro něj něčím víc. V tomhle koníčku může mít hned odměnu, když lidem kolem chutná," pousmál jsem se.

"A nikdo není tolik rozmazlený v jídle, jako náš Tom, takže mi dá opravdu zabrat, abych uspokojil jeho chuťové pohárky," uslyšel jsem za sebou. Otočil jsem se na patě a pokývl na Billa na pozdrav.

"Jak jste to tu beze mě zvládli?"

"Líp, než bys myslel. A rozhodně nevypadáme tak zničeně po včerejší noci jako ty," řekl. "Co jsi proboha dělal?" zvedl obočí, zatímco k nám udělal pár dlouhých kroků, aby nás přivítal. Objal mě, krátce, ale pevně, a pak u Theu. Silně ji k sobě přitiskl a s úsměvem na rtech ji pozdravil jako vítanou osobu. "Moc rád tě vidím, Theo," zamrkal víčky. "Už jsem se začínal obávat, že tě Tom snad nepřivede. Ale jsem rád, že jste tu oba dva."

"Děkuju za pozvání, Bille," odpověděla Thea a nedala na sobě znát, že by jí bylo takové osobní přivítání snad nepříjemné. Usmívala se, nervozita jako by ji opustila. Nebál jsem se o to, že by zpanikařila a chtěla uniknout, s postupujícím časem jsem nabýval na jistotě, že přesně takhle to má být.

Bill se na ni ještě jednou usmál, než svůj pohled znovu přetočil ke mně. "Tak co jsi dělal, rozdával rány a sám jednu schytal?" zeptal se a prsty pokynul k mému vybarvujícímu se zranění.

"Na plese se objevil můj bývalý snoubenec. A když se natáhl po mně, tak Tom opravdu rozdával rány," odpověděla Thea za nás oba. Bill se na ni podíval a překvapeně zvedl obočí.

"Dobře, chtěl jsem si z tebe utahovat, Tome, ale jak se zdá, choval ses jako opravdový kavalír," řekl a už jenom tím slovem si ze mě dělal srandu. Zasmál jsem se a nehodlal na to nijak reagovat. Ono ho to přejde, je lepší do toho nerýpat a dál to v něm nepodporovat. "Ale jsem rád, že jste oba dva tady a v pořádku," dodal. "Pojďte do jídelny, jídlo bude za chvíli na stole."

"A Käthe?" zeptal jsem se.

"Zavolám ji, běžte, dejte si něco k pití," pokynul nám směrem k jídelně, zatímco se sám odebral směrem k obývacímu pokoji, odkud se ozýval zvuk televize. Bylo jasné, že u ní sedí Käthe. Byla neděle, a to znamenalo proud pořadů s pohádkami, které se už opakovaly, ale Käthe to vůbec nevadilo. Nebránil jsem jí v tom, kolikrát se stalo, že jsem se na ně díval s ní. Ať je člověku osm nebo třicet, pohádky jsou věčné.

Prošel jsem domem do jídelny a Thea mě následovala. Stůl už byl prostřený, byly tu připraveny čtyři místa. Jak se zdálo, Bill do poslední chvíle doufal, že opravdu přijdeme oba dva. Líbilo se mi to na něm. Neutuchající optimismus a nadšení pro věc, které mi dodávalo síly, odvahy.

Ohlédl jsme se na Theu. "Co si dáš k pití?" zeptal jsem se.

"Něco nealkoholického, prosím," odpověděla. "Po včerejšku je potřeba očista," zavtipkovala.

Zasmál jsem se. Když jsem se k ní otočil se sklenicí pomerančového džusu, zarazil jsem se v půli pohybu. Käthe stála ve dveřích, na sobě světlé šaty, světlé vlasy učesané do vysokého culíku, což byla určitě Billova práce. Moc jí to slušelo. Thea si všimla mého pohledu a sama se podívala do míst, které upoutaly mou pozornost.

"Ahoj, tati," pozdravila mě.

"Ahoj, zlatíčko. Jak ses měla se strejdou Billem, nezlobil tě moc?" zeptal jsem se a na Billa, který stál za ní, se ani nepodíval. Snažil jsem se něco vyčíst z výrazu v její tváři, ale nějak jsem nedokázal odhadnout, co si právě teď může myslet, co může cítit.

Käthe se pousmála. "Nezlobil. Ale moc si se mnou nechtěl hrát, říkal, že je na panenky starý, ale tomu se mi nechce věřit," zavrtěla hlavou. Ta dospělá fráze z dětských úst zazněla komicky.

Zasmál jsem se. "Pojď pozdravit Theu, princezno," pokynul jsem jí. Käthe udělala pár kroků do místnosti a poslušně natáhla dlaň, aby se s Theou mohla pozdravit jako to vídala u mne a všech ostatních návštěv, které k nám přicházely. Potřesení rukou, jako by patřila mezi dospělé.

"Dobrý den, paní učitelko Kingová," řekla.

"Ahoj, Käthe," usmála se na ni Thea. "Moc ráda tě vidím," oplatila jí pozdrav trochu méně formálně. "Když se vidíme tady u vás doma, nemusíš mě oslovovat jako paní učitelku," pronesla vlídným hlasem. Pustila její ruku a Käthe se krátce podívala na mě, jako by chtěla vědět, jestli si počíná dobře. Usmál jsem se na ni a pokynul jí, aby ke mně přišla. Zdálo se, že je z celé situace zmatená, a to jsem nechtěl. Odložil jsem sklenici s džusem na kraj stolu a dřepl si, abych viděl Käthe zpříma do očí.

"Zlatíčko, víš, jak jsme se bavili o tom, že Thea může být tvoje nová teta?" zvedl jsem jedno obočí. "Tak jí třeba říkej teto," navrhl jsem. S Theou jsme se o tom vlastně ani nebavili, ale teď mi to přišlo logické. Teď mi hlavně záleželo na tom, aby v tom bylo Käthe dobře. "Ale vlastně cokoliv je v pořádku," snažil jsem se ji uklidnit. Käthe přikývla.

"Dobře. Strejda Bill říkal to samé," prozradila.

"No vidíš," usmál jsem se na ni.

Käthe vztáhla ruku a prsty opatrně přejela přes mou tvář, přes stranu, kde jsem od Jeroma dostal ránu. Polkla a povzdychla si, než se mi znovu podívala do očí. "Vypadáš hrozně, tati," ohrnula horní ret a v jejích slovech byla slyšet ta nefalšovaná dětská upřímnost. A její slova nás všechny pobavila, a tím se uvolnila ta napjatá atmosféra, která se tu začínala tvořit.

"No pěkně děkuju," zasmál jsem se.

Zbytečně jsem se obával toho, jak to bude probíhat. Käthe opravdu každým dnem překvapovala. Přerušit domácí výuku a poslat ji do školy neslo své ovoce. Käthe se uměla chovat a vyjadřovat a já potkal Theu. Co víc si přát?

B.