Promiseland * 39 * konec

Byl to těžký start, to vám povím. Po takové dlouhé době psát. Mám pocit, že se do toho musím dlouho dostávat, zvlášť, pokud se jedná o příběh, který takhle dlouho čeká na svůj velký závěr. Už od prázdnin mám v mysli ukončení, ale až teď se k tomu dostávám. Jsem však ráda, že si můžu ve své mysli pomyslně odškrtnout rozepsanou povídku, přilepit k ní "splněno" a bez výčitek se pustit do přemýšlení nad dalším příběhem. Já tu vánoční povídku chci letos opravdu nějak vykoumat. 😀

Vlastně ani nevím, kolik vás tu ještě je. Asi moc ne, ale to se ničemu nedivím. Sama jsem byla takovou dobu neaktivní, že ten občasný komentář je neuvěřitelným pohlazením po duši. Někdy se mi nechce věřit tomu, kam jsme to všichni dotáhli - po tolika letech mě pořád ještě napadne, že bych mohla něco napsat, vy po tolika letech ještě stále máte na mysli, že byste si něco přečetli. Je to celé prostě kouzelné.

A neuvěříte, co mě přimělo si vyhradit v tenhle večer čas a konečně tu povídku dopsat! Začala jsem opět sledovat Divokého anděla (pro odreagování je to jako stvořené, to vám povím 😀). A jak jsem se tak "vztekala" nad tím, co se tam děje, vzpomněla jsem si na nemálo příběhů, které jsou v podstatě to samé a které jsem sama vyplodila. 😀 A tak je to tu. Velké finále, na které jsme všichni čekali. Dalo by se to rozepsat do více dílů, dalo se to ale i ukončit dřív, dala se udělat spousta věcí. Já se rozhodla takto. Prostě mi chyběla už jen ta poslední finální tečka. Z toho sledování Milagros a Iva mám rozněžněnou duši (zrovna jsem ve fázi dílů, kdy se už doopravdy chtějí vzít 😀), tak možná proto i takový konec tady. Ale spělo to k němu tak jako tak. Tak potěšme své romantické duše a zatlačme slzy dojetí. 😀

Pokud se tu ukáže nějaký komentář, tak mám pro vás jediné - jste skvělí, že tu ještě jste. ♥ Užijte si počtení, těším se na brzké shledání. (To abych ty telenovely sledovala dál, když mě tak motivují 😀). Vaše B.

Hudba: Extreme - More Than Words

Seděl jsem na terase, na stole před sebou jsem měl položenou kávu, a sledoval jsem, jak si Thea hraje se psy. Házela jim míčky a smála se tomu, jak se za nimi honili a předbíhali se v tom, kdo jí ho zpět přinese jako první. A společně se psy tam běhala i Käthe, závodila se zvířaty, a smála se stejně vesele jako Thea. Psi byli pro mou dcerku vlastně jediní přátelé, které ve svém dětství poznala. Kvůli našemu stylu života neměla žádné jiné. Nehrála si na dvorku na předměstí se sousedovými dětmi, nechodila do školky, aby poznala jiné děti. Vždycky jsme si zakládali na svém soukromí a před světem jsme se spíše skrývali, což samozřejmě mělo dopad i na život Käthe. Teď ve škole teprve poznávala, o co všechno jsme ji ochudili, ale jen proto, abychom ji ochránili. Snad mi to ale nebude mít za zlé, že jsem takhle v její výchově rozhodl. Teď, v tento moment, se zdálo, že jí nic nechybí. Smála se, Thea spolu s ní a psi běhali kolem nich. Rodinná idylka, řekli byste si.
Potáhl jsem z cigarety a spokojeně vyfoukl kouř. Oběd dopadl dobře. Snažil jsem se nemít příliš velká očekávání, ale lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že jsem tajně nedoufal, že to všechno dopadne skvěle. A to se mi splnilo. Pociťoval jsem teď tak silnou vděčnost, že bych těžko lovil z paměti vzpomínku, která by aspoň trochu připomínala tu dnešní pohodu. Na to, že jsme s Theou nespali moc dlouho, jsem se cítil relativně odpočinutý, a podle toho, jak se teď bavila Thea, bych mohl usuzovat, že i ona měla dostatek energie.

Vedle mě slabě zavrzala židle, když se do ní posadil Bill. Letmým pohybem prstů si hbitě vytáhl cigaretu z mé krabičky, která ležela na stole u mého hrnku kávy, a vložil si ji mezi rty. Pokynul mi, abych mu půjčil zapalovač, a já to mlčky bez protestů udělal. Jeho první potáhnutí z cigarety bylo dlouhé, jak se snažil rozpálit tabák.
„Tak jaký byl tedy večer?“ zeptal se, zatímco mu mezi rty ucházel kouř. „Co mi k tomu můžeš říct, když teď nejsou poblíž uši tvé dcery?“ zvedl jedno husté obočí. Zvědavost v jeho očích byla hmatatelná, hořel touhou po detailech, které jsem mu teď ale nechtěl dávat. Ještě ne, chtěl jsem si ten čas s Theou ještě nechat pro sebe.
Odklepl jsem popel do skleněného popelníku a pomlaskl si. „Byl skvělý,“ odpověděl jsem. Očima jsem sledoval svou přítelkyni a spokojeně přivřel oči, když jsem viděl, jak se snadno baví s mou dcerkou. S mou princeznou.
„Thea to s dětmi určitě umí, že?“ konstatoval fakt, který byl nám oběma zřejmý.
„Je nejoblíbenější učitelkou na škole,“ řekl jsem mu informaci, kterou mi kdysi sama Thea vpálila do tváře. Tehdy, při našem prvním setkání, kdy jsem neměl svůj den a byl jsem otrávený a vyčerpaný z práce ve studiu. To bylo před několika měsíci, ale teď mi to přijde, jako by od té doby uplynulo mnohem víc času. O kolik byl teď můj život jiný!
„To, jaká je ve škole, ještě nemusí znamenat, že je taková i v soukromí. Jenže tady jde vidět, že je to opravdu dobrosrdečná osoba,“ usmál se Bill. „Käthe si ji zamiluje, dřív nebo později budou nerozlučná dvojka, uvidíš,“ tipoval si, čímž snižoval mé obavy a napětí, které se mi v podvědomí ozývaly. Teď jsem je ale nechtěl do mysli vpustit. Když si i Bill myslel, že jsem s touhle ženou nešlápl vedle, přinášelo to pocit klidu mé duši.
„Mhm,“ souhlasně jsem zabručel v odpověď. Vlastně se mi nechtělo moc mluvit, byl jsem v dobrém rozpoložení a dnešní den se dařil, nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co bude. Počkám si až co budoucnost přinese. Teď jsem se chtěl nechat rozptylovat jen tím, jak se Thea zvonivě smála, a tak dokonale doplňovala ten obraz mého života, který se začal pořádně vybarvovat až s narozením Käthe.

Bill se nadechl a znovu se chopil slova, přerušil sotva půlminutové ticho. „Mimochodem, dnes slaví svátek… Helene,“ zamumlal. Otočil jsem se k němu rychle, jako by do mě píchl ostrou tužkou. Sotva jsem uslyšel to jméno, čelist se mi pevně sevřela a téměř mi zuby zaskřípaly zlostí. Proč mi chce kazit den, který byl doposud příjemný? Proč si zase nevidí do pusy a musí z ní vypouštět všechno, co mu přijde na mysl?
„Proč proboha aspoň jednou v životě nemůžeš svůj tok myšlenek cenzurovat, Bille?“ odsekl jsem možná víc nepříjemně, než jsem původně chtěl a zamýšlel.
Pokrčil rameny. „Taková je realita.“
„Ale už ne má realita. Já už mám život jinde,“ odpověděl jsem s trochu mírnějším hlasem.
„Vím, že jsi to jméno neslyšel řádku let. V tomto domě, v naší rodině a mezi našimi blízkými je toto jméno tabu. Ale myslím si, že není na škodu si na něj zvykat, Tome,“ naklonil hlavu na stranu. Ukazováčkem a prostředníčkem, mezi kterými držel doutnající cigaretu, se poškrábal na čele.
Nechápavě jsem nakrčil obočí. „Proč?“
„Protože se hojíš. Tvé srdce už není na milion kousků. Je to vidět den za dnem, že Thea ti pomáhá tam, kde jsi sám už byl bezradný. Miluješ ji a ona miluje tebe, a to ti dává sílu zvládnout slyšet i to jméno, které tu bylo zakázané. Spolu jste silní. A tak jako ty jsi včera pomohl jí, aby jednou provždy její bývalý snoubenec pochopil, že už v jejím životě nemá místo,“ řekl a pohledem sklouzl ke kloubům mé ruky, které se barvily podlitinou, „tak ona nevědomě pomáhá tobě, abys uvolnil aspoň trochu místa pro matku Käthe. Ať chceš nebo ne, její matkou zůstane. I když se k ní nehlásí, i když o ni nemá vůbec žádný zájem. Myslím, že by bylo na škodu, kdyby Käthe neznala jméno své matky a nevěděla, kdo je ta osoba, která se jí takhle sprostě zřekla.“
„Ty ses zase díval na doktora Phila, co? Nebo Sex ve městě? Kde se berou tvá moudra, drahý bráško?“ zeptal jsem se s jízlivostí v hlase. Bill mou poznámku přešel bez odpovědi a pokračoval v tom, co mi chtěl sdělit.
„Zamysli se nad tím, Tome. Má to něco do sebe. Neříkám, abys Helene vyhledal a představil ji Käthe. Říkám jen, aby znala to jméno. Přece nechceš své dceři dál tajit část života, která k ní prostě patří,“ řekl mi, čímž mě usadil. Tohle mi nikdy dřív neřekl. Opravdu čekal na to, až budu v pohodě? To si mám opravdu myslet, že doposud jsem byl jako hromádka neštěstí a až Thea mi pomohla postavit se na nohy, žít?

Bill típl konec cigarety v popelníku a vstal. „Kdo si dá zmrzlinový pohár?“ zavolal nahlas na svou neteř, kterou tak rád rozmazloval. Věděl, jak zareaguje. Získá si tím její pozornost a znovu bude – aspoň na chvíli – nejdůležitější osobou v jejím životě. Protože bude připravovat dezert, který by Käthe mohla jíst pořád.
„Jéé!“ ozvala se hned Käthe a ve vteřině zapomněla na to, že chtěla chytit míč, za kterým se rozběhl i Stitch. Rozběhla se směrem k terase a tentokrát ani nemyslela na to, aby se mě zeptala, jestli může dezert sníst.
„Brzdi, brzdi, zlato,“ poposedl jsem si a natáhl paži, abych ji zachytil v jejím běhu. Když se mi podívala do očí, lehce jsem naklonil hlavu na stranu. „Budeš to jíst pomalu, ať tě zase nebolí bříško, ano?“ zvedl jsem varovně jeden ukazováček.
„Ano, tati,“ přikývla.
„A běž si prvně umýt ruce, hrála ses se psy,“ udělil jsem jí ještě rodičovský pokyn, než jsem ji propustil ze svého sevření. Käthe hned poslechla. Byla možná hodně opečovávaná, ale byla taky dobře vychovaná. Byl jsem na ni nesmírně pyšný. Sledoval jsem, jak odchází do domu. Když jsem svůj pohled otočil zpět před sebe, setkal jsem se s pohledem Thei. Pomalu se ke mně přibližovala, lehce našlapovala přes trávník, jako by byla víla. Druhá žena mého života, za kterou jsem byl vděčný a bez které jsem si teď nedovedl představit den – když ne osobně, tak jsme byli v kontaktu aspoň po telefonu.
Zastavila se těsně pod prvním schodem na terasu, necelé dva metry od místa, kde jsem teď seděl, a podívala se na mě pobaveným pohledem.
„Mám si jít taky umýt ruce, protože jsem si hrála se psy?“ zeptala se a schovala si dlaně za záda, jako by byla neposlušná školačka.
Zasmál jsem se. „Ne, ty pojď ke mně, zlato,“ pokynul jsem jí dlaní. Poslechla mě. Vystoupala na terasu a sklonila se ke mně, paže stále držíc za zády. „Polib mě,“ zašeptal jsem. Zřejmě to však byl zbytečný pokyn, protože se zdálo, že to sama plánovala. Neváhala. Hned zlehka přitiskla své rty k těm mým. Tělem mi hned projela radostná vlna vzrušení, jako by se mi po jejích polibcích stýskalo a já je teď konečně zas mohl mít.
Po chvilce se odtáhla a pousmála se. „Ale stejně si ty ruce jdu umýt,“ zamumlala, než se napřímila. „Jdeš taky dovnitř?“
„Jdu,“ přitakal jsem. Nechal jsem šálek s nedopitou kávou na stole. Teď jsem měl jinou prioritu – čas s mými drahými. A zmrzlinový pohár.

Den plynul dál v příjemném a klidném duchu, odpoledne plné házení míčků a dovádění se psy se přehouplo v podvečer, během kterého jsme se museli uchýlit na pohovku do obývacího pokoje, protože posezení na čerstvém vzduchu přerušila drobná přeháňka. Po zmrzlinovém poháru, který nám všem Bill nachystal, jsme se tedy rozhodli, že se s Käthe podíváme na animovanou pohádku.
„Mám takové tajné podezření, že je ta pohádka spíš pro Billa než pro tvou dceru,“ zamumlala mi Thea, když si sedala vedle mě na pohovku. Vedle ní se uvelebila Käthe, avšak se spíše přitiskla k Billovi, který seděl ode mě na opačném konci pohovky.
„Já bych ti tvé podezření mohl jedině potvrdit,“ přitakal jsem a podíval se na svého bratra, který nás hned počastoval pohledem ala jasně, jen si ze mě dělejte srandu. Líbilo se mi však, že se Thea nebála vtipkovat na účet Billa. Neostýchala se, jak se zdálo, už se tady cítila jako mezi svými. Nebo jsem to tak aspoň vnímal.
„Ale aby v tom nebyl sám, klidně se přiznám. Já mám pohádky taky ráda,“ pokrčila nakonec rameny. Takhle její slova způsobila, že k ní Käthe na chvíli vzhlédla, jako by si chtěla ověřit, že opravdu slyšela správně. Thea si jejího pohledu nevšimla, ale já jsem to zpozoroval a nemohl se zbavit dojmu, že to na Käthe zapůsobilo tím správným dojmem. Snad to byla jen má touha, ale hned jsem pak měl pocit, že si má dcerka poposedla, aby byla Thei přece jen blíž. Jako by ta věta měla podpořit to spojenectví, na kterém obě celý den pracovaly.
Spokojeně jsem si povzdychl a pohodlně se usadil. Položil jsem paži kolem ramen Thei a užíval si toho pocitu, který ve mně vyvolala tím, že se svým bokem opřela o můj. Cítit její blízkost bylo vždycky příjemné a smět si to užívat i v přítomnosti mé rodiny bylo jako požehnání. Opravdu jsem se teď cítil skvěle. Bill by řekl, že jsem zamilovaný vůl, který nevnímá nic jiného. Musel bych mu teď dát za pravdu. Byl jsem zamilovaný až po uši. A to hned do dvou žen, které v mém životě figurovaly. Jednu jsem miloval bezmezně, protože to byla krev mé krve. Druhou jsem potkal před pár měsíci, ale postupně jsem oprávněně nabyl dojmu, že i tahle žena bude do mého života patřit na hodně, hodně dlouhou dobu.
Jemně jsem stiskl Thei rameno a tiše, bez jakéhokoliv zvuku, jsem přitiskl rty k jejím vlasům. Když jsem se oddálil, hned ke mně vzhlédla. Usmála se na mě. A v tom úsměvu jsem viděl obsaženo všechno, co se teď hlavou honilo mě, co jsem teď já sám pociťoval. V tomhle jsme byli na stejné vlně.

Jak jsem si odpoledne myslel, že mi počet hodin spánku bohatě stačil, teď jsem zjistil, že je tomu jinak. Neuplynula ani polovina pohádky, kterou jsme s Käthe a Billem viděli už aspoň tisíckrát, a mě začala přemáhat únava. Jen chvíli jsem s ní bojoval, párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych se trochu probral, což moc nepomohlo. Ta pohodlná poloha polosedu pololehu na pohovce spolu s tím, jak se ke mně Thea tiskla a hřála mě na mém boku, brzo způsobilo, že jsem oči zavřel. Prvně na delší chvíli, pak na ještě delší, až se z toho staly plné minuty, kdy jsem upadal do spánku a víčka už od sebe nerozlepil. Začal jsem oddechovat pomaleji, klidněji. A vůbec jsem přes své usínání nezaregistroval to, že nejsem jediný, kdo podlehl spánku.

Už se blížila finální scéna – šťastný konec pohádky, když se Bill odtrhl od obrazovky. Přišlo mu, že koutkem oka postřehl nějaký pohyb. Prvně si myslel, že se mu to jen zdálo, ale hned si všiml, jak jsou Tom, Thea a Käthe uvelebeni. Spící Käthe zlehka upadla hlava. Nejen ona usnula, Tom spal už dávno, stejně tak Thea. Käthe se tiskla k boku Thei, ve velmi podobné poloze se Thea tiskla k boku Toma. Společně vypadali, jako by k sobě patřili odjakživa. Bill se neubránil pousmání. Rodinka, pomyslel si. Konečně ses dočkal, bráško. Tomova paže objímala Theu, ale jeho prsty teď dosáhly i na vlnité vlásky jeho dcery. Ve spánku jemně prsty zahýbal, jako by i v tom klidném nevědomí chtěl svou dceru pohladit. Thea se zhluboka nadechla a zase vydechla, hlavu klidně opřenou o Tomovu hruď. Všichni tři spali jako když je do vody hodí. Dva dospělí kvůli probdělé noci a nedostatku spánku po bujarém večírku a dítě proto, že půl dne běhalo po zahradě se psy. Bill se tiše natáhl pro mobilní telefon, který ležel před ním na konferenčním stolku. Tuhle scénku prostě musí zdokumentovat.

A tak zvěčnil jeden z prvních momentů, který tihle tři trávili spolu.

V ten okamžik, kdy udělal fotku, vše zacvaklo na to správné místo.

Tihle tři patřili k sobě.

Teď už navždy.

*KONEC*

B.