Snowflakes in your hair *31

Myslím, že píseň mluví za vše. Hodně jsem přemýšlela nad tím, kam příběh dál posunout, stála jsem na křižovatce a rozhodovala se, kterým směrem se Monika s Tomem vydají. Snad budete spokojeni s tím, kam  nakonec ti dva vykročí. 😊 Přeji příjemné chvíle u následujících řádků. 🙏 Vaše B.

Hudba: Zedd - Stay The Night ft. Hayley Williams (acoustic)

Zakrojila jsem nožem do papriky a vyčistila semínka z jejího středu. Snažila jsem se soustředit na práci a příliš nevnímat veselou konverzaci z vedlejší místnosti, kde Lena s kluky hrála nějakou deskovou hru. Sem tam bylo slyšet Billovo nadšené výsknutí a zatleskání dlaní, když se mu dařilo, Georgovo nabručené nadávání, když hra nepokračovala podle jeho plánu. Heidi se asi nezapojovala, protože ji nebylo vůbec slyšet, věděla jsem však, že tam sedí. Když jsem šla uklidit stoly před večeří, viděla jsem ji rozvalovat se po pohovce. Sice se na mě ani nepodívala, za což jsem byla ráda, věnovala však Tomovi tolik pozornosti, že mě to vytáčelo. Na jednu stranu jsem možná chápala, že to dělá. Určitě si myslela, že na to má právo. Přece jenom ještě byla jeho zákonnou manželkou, protože sama protahovala rozvodové řízení. Očividně se rozhodla nevzdat to a ještě zabojovat, i když jí dal Tom jasně najevo, že pro něj už jejich vztah skončil. Ale vidina toho, že s ním tráví čas, že na něj sahá, že ho třeba i líbá… to mi nedělalo dobře. Mohla bych však být ráda, že spolu sedí mezi ostatními. Kdyby tu nebyli a vytratili se někam do jednoho z pokojů, asi by mi to leželo v žaludku mnohem víc. Byla jsem taky vděčná za to, že jsem dnes měla na starosti večeři. Měla jsem dobrou výmluvu pro to, abych byla schovaná v kuchyni a nemusela přihlížet tomu, jak se Heidi natřásá. Nemohla bych říct ani slovo a jen to tiše snášet. Takhle jsem to aspoň nemusela vidět, stačilo mi to tušit. Při tom pomyšlení jsem svírala rukojeť nože mnohem pevněji, než jsem plánovala. 

Shrnula jsem nakrájenou papriku do nachystané misky a pokračovala v práci. Očistila jsem cibuli a začala ji připravovat stejně jako papriku – na drobné kostky. Začínaly mě štípat oči, ale na to jsem nedbala. Dál jsem kmitala nožem po dřevěném prkýnku, abych uslzenou cibuli co nejrychleji naporcovala. Když jsem za sebou uslyšela něčí pohyb, ohlédla jsem se, abych zjistila, jestli se nepletu. Pohlédla jsem do Tomovy tváře, stál ode mě na metr a s prázdnou sklenicí se opíral o kuchyňskou linku. 

„Prosil bych dolít džusu,“ řekl místo jakéhokoliv jiného pozdravu. V jeho obličeji byl neutrální výraz, nedokázala jsem odhadnout, jestli je teď naštvaný, že se tu objevila jeho ženuška, nebo je mu to úplně u zadku. Byla to však věc, kterou bych moc ráda věděla. Kdybych měla jasno v tom, jak se k tomu staví sám Tom, mnoho věcí by mi to usnadnilo. Věděla bych, jestli si můžu nárokovat čas s ním, nebo si nemám dělat plané naděje a zase ustoupit do pozadí jako ta, která se jen stará o jejich blaho.

Hřbetem dlaně si přejela přes tvář, abych utřela stékající slzu. „Džus je v lednici. Teď se budeš muset obsloužit sám,“ odpověděla jsem mu a hlavou pokynula k lednici.

„Doufám, že jsou ty slzy jen kvůli cibuli, ne z nějakého jiného důvodu,“ namířil proti mně ukazováček, zatímco v ostatních čtyřech prstech dál držel sklenici. Přesunul se k lednici, aby z ní vytáhl džbán s pomerančovým džusem, který byl už dostatečně vychlazený. Nevím, jestli to byl jen můj pocit nebo to byla realita, ale zdálo se, že i naše konverzace – nejen ten džus – byla najednou chladnější.

„Ano, je to jen cibulí,“ přikývla jsem, ač bych mohla klidně trpět kvůli tomu, že se v jeho přítomnosti zase objevovala Heidi. Naštěstí jsme teď měli pár minut soukromí, otázkou však zůstávalo, jak dlouho nám tohle vydrží. Na chvíli jsem přestala s přípravami večeře, mohla jsem si dovolit trochu odpočinku, a sledovala, jak zase schovává džus do útrob lednice. Když ke mně vzhlédl, zatímco upíjel čerstvě nalitého džusu, setkal se s mým upřeným pohledem. 

Tázavě zvedl jedno obočí a polkl lok džusu. „Copak?“

„Tome, ještě jsem ti ani nepoděkovala za to, jak ses… obětoval, dá-li se to tak říct,“ začala jsem. „Díky, že jsi mě zachránil před šéfovým běsněním. Ač je mi jasné, že si určitě ještě něco vyslechnu, až budeme sami, možná to nebude taková hrůza, když ses za mě přimluvil,“ řekla jsem a v ruce si pohrávala s nožem, abych aspoň trochu zmírnila napětí, které jsem teď cítila. 

„V pořádku,“ odpověděl jako by nechumelilo, svůj postoj vyjádřil i lehkým pokrčením ramen. „Jen si samou nervozitou neubliž, prosím tě,“ popíchl mě a pohledem sjel k noži, který jsem držela v rukou. Sklopila jsem pohled ke svým prstům a chvíli sledovala lesklé ostří, které bylo umazané od šťávy z krájené zeleniny, než jsem ho odložila stranou. Dlaněmi se opřela o kraj kuchyňské linky. Znovu jsem vzhlédla do jeho tváře. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli a nic neříkali.

Tom ke mně najednou udělal krok, stál teď mnohem blíž, než by se na hosta a Michaelova zaměstnance slušelo. Zuby jsem si přejela přes spodní ret. Zvažovala jsem, jestli se mám zeptat na to, co mě teď tížilo. Možná, že teď s Tomem nebudeme mít jedinou chvilku o samotě. Nemohla jsem tušit, jak moc se chtěla Heidi snažit o to, aby se kolem něj neobjevila nějaká další osoba. To, že si přišel pro sklenici džusu, může být má první a poslední příležitost, jak s ním mluvit.

„Vyklop to,“ pobídl mě. „Jde na tobě vidět, že máš něco na jazyku. Tak sem s tím,“ řekl polohlasně, zatímco mi prsty pokynul, abych mluvila. Očima přejížděl přes můj obličej a čekal, co ze mě vypadne. Jak se zdálo, nervozita, kterou jsem já sama cítila, zapůsobila i na něj.

„Uhm,“ odkašlala jsem si, abych si pročistila hrdlo, než jsem tišším hlasem položila svou otázku. I já jsem ubrala na intenzitě hlasu, šeptali jsme tu jako dva tajní milenci. Zdaleka jsme však jimi nebyli. Ještě ne. „Co teď budeme dělat?“ 

Tom nespokojeně vydechl. Otázka s tolika možnými odpověďmi, avšak se zdálo, že ani jednu teď není snadné vyslovit. Zeptala jsem se na to samé, na co v jeho koupelně, když mě k sobě tiskl, jako by to mělo být naposledy. Teď jsme stáli kousek od sebe a já zvažovala, jestli to opravdu nebylo poslední objetí, které jsem od něj mohla mít. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a sledovala jeho obličej, chtěla jsem zachytit jakoukoliv známku toho, že nad mou otázkou přemýšlí. Zhluboka se nadechl a sotva viditelně trhl rameny. Neví. On neví.

Zamrkala jsem víčky. „Co vlastně můžeme dělat?“ poupravila jsem svou otázku. „Jestli budeš mít Heidi za zadkem a nedá ti ani chvíli, nevím, jestli se do toho chci pouštět, Tome,“ řekla jsem. Sice mě ta slova bolela, ale možná bylo lepší ukončit to v začátku, než do toho budeme oba mnohem více zapletení.

„Co to říkáš, Moni?“ zvedl lehce obočí a v jeho očích byla najednou zřetelná něha, kterou jsem doposud neviděla. Odložil skleničku s nedopitým džusem vedle sebe a zase se mi o kousek přiblížil. Chladnější konverzace byla tatam, teď to byl Tom, kterého jsem poznala na vrcholu, Tom, který pevně objímal mé tělo, protože nechtěl, abych odešla. Teď přede mnou stála osoba, která mi předtím řekla, že mi věří a že se mnou chce trávit čas. Nyní jsem hleděla do očí Toma, který poodhalil závoj a ukázal mi svou něžnou, jemnou stránku.

„Pořád je to tvoje žena,“ zašeptala jsem, sotva jsem samu sebe slyšela. Ta slova jsem spíše artikulovala, zřejmě jsem podvědomě nechtěla slyšet tu holou pravdu příliš hlasitě. Ve vedlejší místnosti se ozvalo znovu hlasité výsknutí a já leknutím pevněji sevřela okraj kuchyňské linky, o kterou jsem se stále opírala. Byla teď mou kotvou, měla jsem jistotu, že nepadnu k zemi, pokud za sebou budu mít aspoň nějaký kus nábytku.

„Ale prosím tě,“ zavrtěl hlavou a na zlomek vteřiny zavřel oči, než se na mě znovu podíval. „Byla tu i předtím a stejně jsme dokázali využít den tak, že jsme byli sami,“ řekl a zuby si přejel přes spodní ret. Když zavadil o piercing, který mu zdobil obličej, srdce mi radostně poskočilo.

„Byli jsme sami, protože Heidi odcházela s Billem a Georgem a ty sis vymýšlel, že bys chtěl snídani do postele,“ protočila jsem oči. „Mám neblahé tušení, že když znovu přijela, je to jenom proto, aby teď s tebou trávila veškerý čas,“ řekla jsem a pevně sevřela rty. Vlastně jsem tady vyjednávala, jestli ho budu vůbec moct vidět, aniž bych musela snášet přítomnost i někoho dalšího. Nebylo mi v tom ani trochu dobře. Nikdo nevěděl, co se mezi námi stalo, nikdo nám tak nemohl zametat cestičku, abychom si čas o samotě opravdu užili. Měli jsme na to vůbec nárok?

„Zkusím to nějak zařídit,“ slíbil, jako by snad bylo v jeho moci tuhle věc nějak naplánovat. Vztáhl ruku a zlehka mě pohladil po tváři, zdálo se, že mě tím dotekem chce povzbudit, než své prsty schoval v kapse džínů, které měl na sobě. Olízl si rty a pomalu naklonil hlavu na stranu. „A ty mi mezitím můžeš dál nosit snídaně do postele. Aspoň tak budeme mít šanci se vidět v soukromí,“ zašeptal a jeho rty se roztáhly v drobném pousmání.

„Tome,“ zamumlala jsem jeho jméno a zavrtěla hlavou. Přece musí sám vědět, že to takhle nepůjde. Jak se však zdálo, zaobírala jsem se tím více než on. Netrápilo ho to tolik jako mě, nebo to jen nechtěl dávat najevo? Už na vrcholu jsme se bavili o tom, že si chceme užít přítomnosti a vůbec neřešit, co nás čeká a nečeká. Jen jsem netušila, že to pro mě bude tak náročné, ani zdaleka jsem nemyslela na to, že by se nám mohli věci takhle zkomplikovat.

„Anebo mi můžeš do pokoje přinést i dnešní večeři. Stejně nemám náladu teď jíst s tou rozdováděnou bandou vedle,“ kývl hlavou k místům, kde se nacházel zbytek obyvatel naší chaty. „Tady jim otevřeš láhev, to bude jistota, že se zabaví, a ty zůstaneš se mnou a povečeříme spolu. Co ty na to?“ navrhl.

„To nepůjde, promiň,“ odmítla jsem, ač nerada. „Mám službu, nemůžu to zase nechat na Leně. Měla bych tu zůstat a postarat se o to, aby hostům nic nechybělo,“ řekla jsem naučenou frázi, kterou do mě a Leny Michael hustil horem spodem. Host je na prvním místě. A k Tomově smůle skupina převyšovala přání jednotlivce. „Podle mé pracovní náplně bych měla odcházet jako poslední a přicházet jako první na snídani.“

„A chceš být i dneska tak zodpovědná, nebo to dokážeš na jeden večer hodit za hlavu a ať si radí?“ zeptal se. Pohybem svého těla opět zkrátil mezeru mezi našimi těly, teď už jsme se k sobě téměř tiskli. Mohli jsme si šeptat a zůstalo to jen mezi námi, nebylo tu teď nikoho, kdo by nás vyrušil. Cítila jsem jeho tělesné teplo, vyzařovalo z něj a dělalo dobře mé hrudi.

„Nechtěj po mě, abych porušovala další pravidla,“ zavrtěla jsem hlavou. „Už tak…“ odmlčela jsem se. „Už tak to dělám,“ zamrkala jsem víčky a na chvíli uhnula očima, protože jsem nevydržela ten pohled, který mi teď věnoval. Cítila jsem, jak mi stoupá horkost do tváří a moje srdce začalo bušit o poznání rychleji. Mluvit takhle o věcech, které se mezi námi udály, pro mě nebylo snadné. I když jsem nebyla úplně otevřená, stejně jsem se překonávala. Nebyla jsem na to zvyklá a že jsem to tak dokázala udělat, byla jedině Tomova zásluha. On se mi otevřel a řekl mi věci, které se nesnadno vyslovují. Já to teď dokázala jen naznačit, ale i v tom jsem se cítila jiná. 

„Dobře,“ hlesl. „Povečeřím tady. Zůstanu tam, kde budeš ty,“ pousmál se. „Ale pak bych s tebou chtěl strávit celou noc,“ našpulil rty. Tváře mi zahořely ještě více, ač jsem si myslela, že se stupeň mého červenání už zvýšit nedá. Očima přejel přes můj obličej a očividně si užíval, co se mnou jeho slova dělala. Vyvolával ve mně hromadu pocitů, které jsem dlouho nepocítila. Když teď z hlavy vypustím okolnosti a na chvíli zapomenu na to, že ve vedlejší místnosti sedí jeho žena, se kterou se rozvádí, mohla bych se mít krásně. Vždyť přede mnou stojí pohledný muž, který mi tu říká, že se mnou chce zůstat každou minutu. Co víc bych si jen mohla přát?

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a chvíli ho skousla, abych se udržela a neplácla první věc, která mi přišla na mysl. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ukočírovat své červenání, ač jsem teď po sobě chtěla nadlidský výkon. Usmála jsem se na Toma a oplatila mu tak radostný výraz, který se usadil i na jeho tvářích.

„Tome, měla bych pokračovat ve vaření, aby vůbec nějaká večeře byla,“ řekla jsem a klouby prstů si odhrnula vlasy z čela. Záměrně jsem nereagovala na jeho slova, myslím, že viděl dost jasně, že moje tváře, moje tělo mu odpovědělo samo.

„Rozumím,“ pokývl hlavou. „Snad jsme teď nevyčerpali dnešní dávku štěstí, že nás tady nikdo nevyrušil a my si mohli užít chvíli vzájemné společnosti,“ řekl. Zhoupl se na svých chodidlech, a tak se ke mně naklonil nejblíž, jak to v tento moment bylo možné. Polštářky prstů přejel po hraně mé čelisti a nechal kloub ukazováčku pod špičkou mé brady, čímž držel můj obličej blízko tomu svému. Jeho rty byly pouhé milimetry od těch mých, téměř jsme se políbili. Cítila jsem divoce pulzující srdce ve své hrudi, jako by mi chtělo vyskočit přes žebra ven. Bušilo jako o závod, posilněné adrenalinem, který mi teď proudil tělem. Vždyť hned ve vedlejší místnosti byli všichni obyvatelé chaty, ani jeden netušíc, co se odehrává v kuchyni pár metrů od nich.

„Nepokoušej to naše štěstí,“ zašeptala jsem proti jeho rtům.

Krátce se nadechl, stále udržujíc tu mikroskopickou vzdálenost. „Pro pokračování si přijdu večer.“

V následující vteřině se odtáhl, ukončil tím to trýznění, které však pro mě nemělo šťastný konec. Nepolíbili jsme se, zůstala mezi námi minimálně jedna nedokončená věc. Měla jsem pocit, jako by mi rty brněly od toho napětí, od toho zklamání, že se polibku nedočkaly. Tomova záda zmizela ve dveřích kuchyně, vrátil se ke zbytku do společenské místnosti, já však nebyla schopna pohybu několik dalších sekund. Dlaněmi jsem pevně svírala okraj kuchyňské linky, až mi klouby bělely, srdce mi freneticky bušilo a nebylo schopné zmírnit divoké tempo. Hleděla jsem do míst, kde ještě před chvílí stál, a strnule zaujímala stále stejný postoj. Až když se ozval další veselý smích a Billovo hlasité zvolání, že tu hru hraje naposledy, trhla jsem sebou. Jako bych se probudila z transu, rychle jsem zamrkala víčky a olízla si suché rty. Otočila jsem se zpět čelem k rozdělané práci a vzala do dlaně nůž. Už jsem ho nesvírala tak pevně jako předtím, teď jsem spíš měla co dělat se svými myšlenkami. V hlavě jsem měla chaos, zmateně mi tam pobíhalo hned několik slov, které mi tu Tom před chvílí řekl.

Zůstanu tam, kde budeš ty.

Kéž by to bylo možné i po té době, co jeho dovolená skončí. Jak to bude vypadat, když on bude balit kufry a odjíždět do své domoviny, zatímco já budu zůstávat tady? Dřív jsem si myslela, že je tohle práce snů, ale teď jsem začínala vidět mezery, kterých jsem si dříve nevšimla, dříve mi nevadily. Jsem tady svázaná povinnostmi. Byla to jen iluze svobody?

Pro pokračování si přijdu večer.

Kolik těch večerů nám zbývá? Trhaně jsem se nadechla. Předtím jsem se těšila, až ty dva týdny utečou a on odjede, jak mi pil krev a vytáčel mě. Když je teď všechno jinak a my jsme si blíž, dny jako by ztratily svých dvacet čtyři hodin. Polkla jsem knedlík v krku. Nechtěla jsem pomyslet na to, kolik času jsme vlastně promarnili.

Snad jsou ty slzy kvůli cibuli.

Teď už ne, Tome. Teď už ne.

B.