Undone | 38

Uhm, tak to celé ještě trochu zamotáme, co vy na to? 😀 Asi bych ty telenovely měla vypustit, abych vás pořád tak netrápila, což? Ale když ono mě to napětí asi baví víc 🤷‍♀️😅.Věrným komentujícím děkuji za příspěvky pod dílem, je to radost si počíst. Ale to vy víte. ❤️ Mějte krásný začátek října a užijte si zase o trochu delší díl (teda, nevím, jak se mi to pořád daří 😅). Hezký páteček 😊, B.

Hudba: SYML - Where’s My Love

Zůstali jsme ve stejné pozici – já vsedě s nohama přitaženýma k tělu, Tom v dřepu přede mnou s dlaněmi opřenými vedle mého těla. Bradou jsem se dál opírala o svá kolena, Tom, díky tomu, že byl napřímený v zádech, měl obličej v úrovni mé hlavy. Hleděli jsme si zblízka do očí. Ještě před hodinou bych za tohle byla ráda, užívala bych si každé jeho mrknutí, srdce by se mi radostí tetelilo při každém jeho slovu. Teď to bylo celé jinak. Teď jsem vyčkávala, co řekne, a obávala se toho, kolika odmítnutí se díky jeho slovům v následujících chvílích dočkám. Foukl vítr a pramínky vlasů, které mu trčely z gumičky, zavlály podél jeho obličeje. Na předloktích mu vyskočila husí kůže, které jsem si nevšimla. Byla jsem totiž zaměstnaná tím, že jsem oplácela jeho onyxový pohled, že jsem sebe kontrolovala, abych nevydala ani hlásku, abych se nedívala jinak, než by bylo vhodné.

„Máš vedle sebe místo?“ zeptal se mě. Zatřepal se v ramenou, jak mu bylo najednou chladno.

„Mám,“ řekla jsem bez přemýšlení a zvedla jednu paži, ve které jsem držela roh deky. Tom se usadil vedle mě, a zatímco jsem pokládala paži kolem jeho ramen, abych i jeho zakryla pod deku, přitiskl se k mému boku co nejvíc to šlo. Poposedla jsem si a znovu si rukama objala skrčené nohy. Myslela jsem, že bude Tom sedět vedle mě schovaný pod dekou, aniž by se mě nějak extra dotýkal. Zvlášť po tom, co jsme si řekli v kajutě. On mě však objal kolem ramen, což vlastně nebylo ani třeba, a přitiskl mě blíž k sobě.

„Zahřejeme se, co ty na to?“ zamumlal.

„Chtěl sis promluvit. Tak povídej,“ pobídla jsem ho. Nechtěla jsem tu sedět v jeho objetí, zatímco by čas utíkal a já mu ještě hůř odolávala. Nechtěla jsem trpět tím, že bych si to objetí užívala, s vědomím, že to cítím jinak než on. Chtěla jsem si to vyjasnit co nejdřív, co nejdřív mít klid a vědět, na čem jsem. „Vždycky si ke mně byl upřímný. Tak buď i teď.“

Tom se zhluboka nadechl. Cítila jsem, jak ke mně sklopil hlavu, chtěl se mi podívat do tváře, já však zůstala ve stejné pozici a dál jsem hleděla před sebe na moře. Znesnadnila jsem mu to, ale to mi teď bylo jedno. Kdybych se mu měla dívat do očí a poslouchat, že jsem pro něj tou pouhou sousedkou, asi bych neudržela slzy. Bojovala jsem v sobě s tím rozporem, který ve mně probouzel – objímal mě a zahříval, i když nemusel, staral se o mé pohodlí, ale naštval se, když jsem ho políbila, a choval se, jako bych extrémně překročila jeho hranice. Jak jsem se v tom měla vyznat?

 

Jemně dlaní přejel přes mé rameno. „Jsi i ty ke mně upřímná?“ zamumlal náhle svou otázku.

Přetočila jsem k němu svůj pohled a překvapeně zvedla obočí. „A to je to, o čem sis chtěl promluvit?“ zeptala jsem se. „Tome, jestli máš něco na srdci, tak mi to řekni. Jestli ne, tak mě tady nech samotnou a běž si po svých,“ zamračila jsem se na něj.

„Jestli mám něco na srdci?“ zopakoval moje slova. „Eden, mám toho spousty. Jen nevím, jak to formulovat, abych se zas nedočkal lítajících předmětů a vražedných pohledů, které bys mi věnovala,“ řekl a prsty si položil na prsa.

„Ale prosím tě,“ protočila jsem oči. „Nebuď posera a řekni to, jak potřebuješ. Já se s tím už nějak poperu,“ ušklíbla jsem se. „Ostatně, jindy ti to nedělalo problém napálit mi pravdu do tváře.“

„Okej,“ řekl a na pár vteřin našpulil rty, než pokračoval. „Eden, nemůžu se zbavit divného pocitu, že se od dnešního rána chováš jinak,“ začal. Pohledem přejížděl přes můj obličej a já se sakra snažila, abych na sobě nedala nic znát. „Beru to, že byl dneska náročný den, i já na sobě cítím, že jsem psychicky unavený a možná i trochu více podrážděný, ale… s tebou je prostě něco jinak. Chováš se jinak. Díváš se jinak. Jsi…“ odmlčel se.

„Jiná?“ doplnila jsem ironicky jeho odmlku. „Tome,“ oslovila jsem ho a poposedla si, abych se dostala z jeho vzdálenosti. Bylo mi jedno, že mi deka i jeho paže sklouzly z ramen a teď vlhký mořský vítr ovlažoval mou nahou kůži. „Uvědomuješ si doufám, že jsem ti tady měla hrát přítelkyni. Vymáčkla jsem ze sebe maximum, abych byla věrohodná a nebudila sebemenší podezření. Kvůli tobě jsem se přemáhala, co to šlo. Pokud se ti něco nezdálo, tak jedině proto, že jsem svou roli zvládla na jedničku a přesvědčila dokonce i tebe.“

„V tom to není, Eden,“ zavrtěl hlavou.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret. Sakra. Jak z toho ven?

„Včera bych ti tahle slova ještě věřil. Ale dnes?“ ušklíbl se, když pokračoval. „Neříkáš mi celou pravdu. Něco s tebou je. Nevím, jestli ti něco řekla Heidi, nebo jsem ti nějak ublížil já, aniž bych věděl, ale… dráždí mě, že nemůžu přijít na to, co s tebou je,“ zavrtěl hlavou. „Jindy totiž v tobě čtu jako v otevřené knize. A teď… teď mi něco brání. A právě proto se tě ptám, jestli jsi ke mně upřímná.“

„Jsem k tobě upřímná,“ zalhala jsem. Neřekla jsem pravdu pro své vlastní dobro, a taky proto, abych neztratila jeho přátelství. Nechtěla jsem přijít o ten kamarádský vztah, který jsme si jako sousedé vybudovali. A i když by se to někomu mohlo zdát padlé na hlavu, právě teď jsem to tak potřebovala. „Nevím, čím bych tě měla přesvědčit o tom, že v tom nic víc není. Hledáš problém tam, kde není, Tome,“ zavrtěla jsem hlavou. „Pokud mi ale nechceš věřit, nic s tím nenadělám,“ pokrčila jsem rameny.

„Jsi moje kamarádka, Eden, a nechtěl bych, aby mezi námi byly tajnosti. Většina vztahů – přátelských, partnerských i pracovních – mi ztroskotala právě na tajnostech. Nechci, aby se to opakovalo i s tebou. Vážím si tě, Eden,“ zamumlal.

„Ještě aby ne, když ti chutnají moje dobroty z trouby,“ pomlaskla jsem si a loktem šťouchla do jeho žeber.

Tom se krátce zasmál, než si špičkou jazyka ovlažil rty. „Eden, vážně. Jen kvůli tomu se s tebou nebavím,“ krátce zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.

„U mě se nic nezměnilo, Tome,“ řekla jsem a založila si ruce na prsou, abych se zahřála. Zvedal se vítr, který byl na mé kůži čím dál chladnější. „Teď je otázka, jestli se něco nezměnilo u tebe, když ti něco nesedí,“ trhla jsem rameny. Sotva jsem ta slova vypustila z pusy, rychle jsem zastavila všechny své představy o tom, jak bych si přála, aby mi odpověděl. Uzavírala jsem své touhy a city do velké krabice, zalepovala je pevnou páskou a radši přihlížela k tomu, co mi říká můj rozum. A ten opakoval jediné: nebuď naivní. Nebuď snílek.

„Máš pocit, že jsem se změnil?“ zeptal se mě. Napřímil se v zádech, čímž se ode mě oddálil, co mu sedačka dovolovala. Několikrát zamrkal víčky. Když jsem se teď na něj pozorněji podívala, viděla jsem, jak má unavený obličej a oči drží sotva otevřené.

„Já ten pocit nemám,“ zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem mu tady říkat, že v jeho gestech a pohledech hledám něco víc, než tam zřejmě je. To bych si pak vyslechla přednášku o tom, jak do jeho činů vkládám svá očekávání, a na to jsem teď neměla náladu. „Jen nabízím druhý úhel pohledu.“

„Okej,“ zamumlal.

„Jestli s tím máš problém, můžu se ve své roli tvé přítelkyně zítra krotit,“ trhla jsem rameny. „Ty bys ale měl taky ubrat. Přestaň mě objímat, když to není nutné, přestaň mi líbat ruce. A budeme mít oba jasno.“

„Okej,“ zopakoval to jedno pouhé slovo. A já cítila, jak mi na hruď padá velká tíha a dýchá se mi čím dál hůř.

Chvíli jsme se oba dívali na moře, Tom schovaný pod dekou a já sedící vedle něj zakrytá jen napůl, než jsem znovu promluvila. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala veškerou odvahu, abych se zeptala na otázku, která mi teď začala hloubat v hlavě.

„O čem s tebou chtěla Heidi mluvit?“ otázala jsem se, aniž bych se na něj aspoň krátce podívala.

„Ale,“ začal. „Vyslechl jsem si starou ohranou písničku o tom, jaká to byla chyba, že jsme se rozvedli,“ odpověděl polohlasně a lehce trhnul rameny. „Přidala ovšem novou sloku. Ta se týkala tebe a toho, že jsi určitě jen pouhá zlatokopka, tak ať si na tebe dám pozor. A pak opět zpátky ke starému tématu, že s ní bych měl jistotu, že je se mnou jen kvůli mně, a ne kvůli mému jménu,“ povzdychl si.

„Takže podle ní jsem zlatokopka?“ překvapeně jsem zvedla obočí a teď už k němu pohled přetočila.

„Uhm,“ souhlasně přikývl. Očima přejel přes mé tělo. „A taky běhna. A levná coura, co si potřebuje ve svém životě přilepšit. A že mě určitě ovládáš přes sex a ať si uvědomím, že to není to jediné, co činí dva ve vztahu šťastnými,“ pousmál se. „Jednoduše žárlí,“ shrnul svá slova.

„Tak tedy účel splněn, ne?“ zamumlala jsem.

„Nechtěl jsem, aby žárlila,“ vyvrátil má slova, a přitom zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem, aby mi dala jednou pro vždy pokoj. A to se snad podařilo, když uviděla, že jsem se štěstím rozzářil, když jsi mě políbila.“

Několikrát jsem zrychleně zamrkala víčky. „Cože?“

„Byl to hezký polibek, Eden,“ přiznal. „Příjemný. Líbat umíš, to se musí nechat,“ přitakal. Jako bychom se právě bavili o počasí nebo o tom, jaké je naše oblíbená barva. A přitom to byla tak intimní věc a on o tom dokázal mluvit s takovou lehkostí. Zaráželo mě to.

„Tak proč jsi pak tak vyšiloval?“ nechápala jsem. Hleděla jsem do jeho tváře a přemýšlela nad tím, jestli snad trpí nějakou psychickou poruchou. Vždyť se na jednu stranu choval, jako by to byl děsný problém, že jsme se políbili, a teď mi tu říká, že si to vlastně užíval? Je to normální?

„Protože nechci, aby sis od toho slibovala něco víc,“ hlesl. „Pro tvé dobro, Eden,“ dodal a lehce se ke mně naklonil. Přivřel oči, jako by teď pod drobnohledem zkoumal každý můj pohyb, změnu mimiky, sebemenší gesto.

Protočila jsem oči a snažila se do toho vložit co nejvíc. Teď jsem nehrála falešnou přítelkyni, teď jsem hrála nezamilovanou sousedku. „Tome, prosím tě,“ pomlaskla jsem si. „Nejsi tak neodolatelný, jak si myslíš,“ zalhala jsem. „Jsem úplně v klidu,“ přidala jsem další lež. „V centru mého zájmu je stále doktůrek. Toho chci, s tím mi přece pomáháš,“ připomněla jsem mu a přinutila své rty k drobnému pousmání. Má slova mi v uších zněla neskutečně strojeně, slyšela jsem, jak moc lžu. Zdálo se však, že Tomovi ta odpověď stačila. Přesvědčila jsem ho. Alespoň prozatím.

Zasmál se. „Nejsem tak neodolatelný,“ zopakoval po mně se smíchem. „Dobře.“ Poposedl si a dlouze se na mě zadíval. „Jsem rád, že jsme si to vyjasnili, Eden,“ začal zase s vážnějším hlasem. „Nemám mnoho opravdových přátel, proto bych o tebe nechtěl přijít.“

„Žádné strachy,“ hlesla jsem. „Jestli mi nepomluvíš nějaké jídlo nebo neojedeš kámošku, můžeme být dál nejlepší kamarádky od vedle,“ popíchla jsem ho. Zase jsem sklouzávala do toho starého způsobu konverzace s Tomem – jedině s žerty. Jinak to pro mě v tuhle chvíli nebylo přípustné. Bránila jsem se tím, chránila jsem svou citlivou duši.

 

Po svých slovech jsem vstala. „Jdu spát, Tome,“ oznámila jsem mu. „Už jsem fakt unavená.“

„Počkej, jdu s tebou,“ přidal se ke mně. Stejně jako já vstal. Čekala jsem, že spolu se mnou vykročí směrem ke kajutě. On však náhle položil paži kolem mých ramen a přitáhl mě k sobě. Přitiskl mě ke své hrudi a silně mě objal. „Díky,“ zamumlal do mých vlasů. Dýchala jsem jeho vůni, cítila jeho tělesné teplo a kolem svého těla jeho pevné svaly. Hlavou jsem se opírala o jeho prsa a pažemi objímala jeho pas. Užívala jsem si tu chvíli, jako by to mělo být naposled, co jsem mu takhle blízko. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se nerozbrečela, že mě takhle už nebude mít důvod objímat, a snažila se do toho objetí vložit jen to nejnutnější.

Jsi moje kamarádka, Eden.

Jsem jeho kamarádka. Nic víc. Pomalu jsem se odtáhla, a tak jako první ukončila tohle objetí. Ač mi byla zima a právě teď bych nejradši zůstala v jeho objetí mnohem déle, otočila jsem se na patě a vydala se zpět k naší kajutě. Tom mě následoval, byl dva kroky za mnou. Když jsme vešli do dveří naší provizorní ložnice, nepronesli jsme jediného slova. U něj to bylo možná únavou a že už se mu nechtělo mluvit, já však mlčela, abych ovládala své emoce. V hlavě jsem si přemítala naši poslední konverzaci a snažila samu sebe přesvědčit o tom, že je dobře, že proběhla. Tom mi vyjasnil, že po tomhle víkendu budeme stále jen přátelé. Důrazně mi dal najevo, abych si nemalovala růžovou budoucnost, abych nedělala tu chybu, kterou jsem dělávala vždycky – snila.

Jsi snílek, Eden.

Nemohla jsem se divit, že mě má takhle Tom uloženou v mobilu. Nepletl se, pokud mě takhle označil. Byla jsem snílek. To se projevilo i teď.  Zase jsem se nechala unést svou romantickou duší, už jako mnohokrát. Ač jsem si myslela, že se to s Tomem nemůže stát, protože ho znám a vím, jaké řeči o něm kolují, stejně jsem neodolala. Každé jeho políbení mých kloubů, každé objetí, každý letmý dotek jsem si postupně představovala jako opravdový. Chtěla jsem věřit tomu, že to tak má i Tom. Teď mi dal však jasně najevo, že se pletu. A já bych mu za to měla být vděčná. Aspoň teď vím, že musím svou pozornost zaměřit jinam. Někam hodně daleko od Toma.

 

Lehla jsem na postel a přikryla se. Ležela jsem k Tomovi zády, stejně tak on ležel zády ke mně. Jen chvíli jsem hleděla do tmavého pokoje, než jsem zavřela oči. Chtěla jsem co nejdříve usnout, abych dala odpočinout unavenému tělu, ale mé myšlenky v hlavě mě zaměstnávaly dál. Snažila jsem se je zastavovat, ale všechno bylo tak čerstvé, že to prostě nešlo. Ač mi Tom tvrdil, že mě má za kamarádku – a já se na ta slova upjala, abych si uchránila zdravý rozum – stejně mi tu několik věcí nesedělo. Když se choval mile a jako přítel před svědky, mohla jsem počítat s doteky a polibky na klouby prstů. Proč to však chtěl udělat, když jsme byli sami na pláži? To by přece kamarád neudělal. Proč mi říkal, že si užil polibek? Proč se jeho zorničky rozšířily, když mě poprvé uviděl v šatech, učesanou a nalíčenou? Proč mě při focení políbil na tvář – gesto zbytečně přemrštěné a nepotřebné? Nebo jsem teď já byla ten, kdo hledal problém tam, kde nebyl?

Povzdychla jsem si a přetočila se na záda. Uplynulo už několik desítek minut, co jsme zhasli a ulehli, a já stejně nebyla schopná usnout. Uslyšela jsem, že i Tom změnil polohu, myslela jsem si však, že už dávno spal a hýbal se tak ve spánku. Když tiše promluvil, srdce mi leknutím vyskočilo až do krku.

„Nemůžeš usnout?“ zašeptal.

„Nejde mi to, ano,“ odpověděla jsem stejně tichým hlasem.

„Mám to stejně,“ znovu promluvil, a přitom si i povzdychl. Neviděla jsem, kde Tom leží, ale podle toho, odkud jsem uslyšela jeho hlas, jsem tipovala, že je kousek ode mě. Ležela jsem na zádech, a kdybych viděla, že Tom hledí mým směrem, asi bych se červenala. „Chceš zase uspat? Tak jako tu první noc, kdy jsme vedle sebe leželi a ty ne a ne usnout?“ zeptal se a v jeho hlase bylo slyšet pobavení.

Při té vzpomínce jsem se pousmála. „Kde jsi na tenhle způsob přišel?“ zamumlala jsem a pootočila hlavu za zvukem jeho hlasu. Neodpověděla jsem na jeho otázku, místo toho jsem radši převedla konverzaci na jiné téma.

„Uspávala mě tak mamka, když jsem byl malý. A já tak uspával Charlotte, když u nás byla na prázdninách,“ prozradil.

„Charlotte?“

„Gustavova dcera. Zatím jedináček, brzo však starší sestra,“ ujasnil. „Čas od času jsme se navštěvovali, a když byl Gustav s rodinou u nás ve Státech, chtěli si s Lindou vyjít ven. Pár večerů jsem měl Lottku na starosti já. Je to zlatá holka,“ pokračoval, aniž bych ho pobízela. Znělo to, jako by nemohl udržet, aby ten zážitek se mnou nesdílel. Jako by toho byl plný a teď si užíval, že na to vzpomíná.

„Nedovedu si tě s dětmi představit,“ řekla jsem. Jindy bych tu myšlenku udržela a neřekla nahlas, teď ve tmě to však bylo jiné. Bylo snazší být upřímná.

„Náhodou…“ zasmál se trochu hlasitěji. „Děti mě milují. Moc dobře vědí, že jsem nejlepší strýc na světě,“ dodal. „Je se mnou zábava a dokážu se s nimi honit po zahradě klidně půl dne. A to milují. Když je konečně někdo neodmítá a dělá s nimi všechny ty blbiny, co si přejí.“

„Nevěřím svým uším,“ zasmála jsem se spolu s ním. Přetočila jsem se na bok a dlaněmi si podložila hlavu. Pohodlně jsem se uvelebila na polštáři a zahleděla se do tmy do míst, kde jsem předpokládala, že Tom leží.

„To si piš. Akorát je pravda, že mnoho úrazů, co se kdy Charlotte staly, byly za mého dozoru,“ tiše se uchechtl. „Většinou to bylo nevinné bouchnutí, odřené koleno nebo srážka s mým loktem, ale jednou jsme museli jet i na šití,“ řekl, čímž mě nalákal k dalšímu poslouchání. A když jsem ho pobídla, aby vyprávěl dál, zároveň jsem si tím zajistila způsob, jakým usnu. Se zájmem jsem poslouchala příběh o tom, jak Charlotte upadla při házení s balonem, ale než se Tom dostal do fáze vyprávění, kdy odjížděli do nemocnice, už jsem dávno spala. Znovu jsem usnula za zvuku jeho hlasu. 

B.