Grayscale: 18. Azurová

Chtěla jsem díl zveřejnit už včera, ale nakonec se to psaní nějak protáhlo, že jsem kapitolu dopisovala až dnes. Všechno jsem si po sobě pročetla, tak doufám, že je kapitola bez hrubek. Někdy po sobě najdu takové věci, až je mi hanba. 😅 Doufám, že se bude líbít, kam se posuneme s dnešním dějem. Užijte si počtení. 😊 B.

Cítila jsem úlevu od tlaku v hlavě, který jsem vnímala po většinu týdne, nechtěla jsem ji však přičítat Tomově tiché společnosti. Od odchodu Elodie jsme neřekli jediného slova. Na pár chvil jsem si dovolila zavřít oči – jak jsem měla v původním plánu, jen jsem poslouchala hudbu, která k nám tlumeně přicházela. Když jsem po chvíli oči zase otevřela, setkala jsem se s Tomovým pohledem. Přistihla jsem ho, že si mě prohlíží. Ani se to nesnažil skrývat, ani neuhnul zrakem, když jsem ho při tom načapala. Očividně mu to vůbec nevadilo.  Aniž bych cokoliv řekla, vstala jsem. Sice bylo fajn užívat si klidu, ale v jeho přítomnosti se mi nechtělo zůstávat příliš dlouho. Setkání nás dvou bylo v poslední době téměř vždy za podivných okolností, pro mě trapných nebo bolestivých situací. Ať už to odpoledne, kdy jsem šla za Bobem a vyběhla z podniku se slzami v očích, nebo naše první společná šichta, kdy jsem naštvaně odešla do noci se slovy, že se chová jako kokot. A k tomu našemu úplně poslednímu setkání, ve které se s ním o mně bavil Sid, jsem se nechtěla vracet ani v myšlenkách.

„Půjdu, než se ti vrátí společnost,“ řekla jsem. „Nechtěla bych, aby se nevrátila jen kvůli tomu, že tu ještě sedím,“ dodala jsem. Položila jsem chodidlo na terasu a vzhlédla ke dveřím, ke kterým jsem mířila. Když už jsem chtěla zvednout i druhou nohu, zahlédla jsem za sklem dveří Sidovu tvář. Zarazila jsem se. Rychle jsem ucouvla zpět ze schodů, zpět do větší tmy. Když jsem došlápla na trávník zahrady, rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kde bych se mohla schovat. Během toho, co jsem se točila kolem své osy a očima bloudila po zahradě, kterou ani neosvětloval měsíc, protože se dnes skrýval za mraky, jsem už slyšela zvuk otevíraných dveří. Hudba byla najednou slyšet jasněji. A já napůl vyděšeně, napůl znechuceně pohlédla zpět ke dveřím do domu. Sidovu opilou tvář jsem nestihla vidět, výhled mi zatarasil Tom. A naštěstí i Sidovi.

„Není tu Olive?“ zeptal se.

„Není.“

Tom svou odpověď pronesl tak přesvědčivě, že bych mu uvěřila i já sama, kdyby právě nepronesl lež o mně samotné. Ani jsem se nehnula, abych na sebe neupozornila, jen jsem pevně svírala pití, aby mi nevyklouzlo z prstů a já se tak trapně neprozradila. Možná jsem stála na špatně osvětleném kousku trávníku, bylo mi však jasné, že mě teď Sid nevidí hlavně díky tomu, že se Tom cpe do dveří a skoro o hlavu převyšuje Sida. A to jsem ani netušila, že to byl Tom, kdo dveře otevřel, nikoliv Sid, jak jsem si myslela.

„Hele, před chvílí odsud odešla Elodie, šla si shánět nějaké pití. A taky chtěla hrozně tančit. Co kdybys šel za ní a roztočil to s ní?“ navrhl mu Tom. Už jsem viděla, jak chytá Sida kolem ramen a otáčí ho na cestu zpět do domu, aniž by vlastně počkal na jeho odpověď. A že si tu touhu po tanci Tom vymyslel, Sid ve svém podnapilém stavu vůbec nepoznal.

„Elodie?“ zeptal se Sid a v jeho hlase najednou bylo slyšet pobavení. „Mhm, kámo, je načatá?“ zachechtal se. Z jeho slizké otázky se mi zhoupl žaludek.

„Víc než to. A je celá tvoje, kámo,“ odpověděl mu Tom. Poplácal ho po rameni, než se Sid dal k odchodu. Chvíli se za ním díval, než dveře zavřel a otočil se ke mně čelem.

 

Pár vteřin jsme opět mlčeli, než jsem přenesla váhu z jedné nohy na druhou. „Co to sakra bylo?“ zeptala jsem se. O pár kroků jsem se přiblížila, abychom na sebe nemuseli mluvit z několika metrů. Netoužila jsem po tom, aby mě Sid náhodou i přes tu hlasitou hudbu zaslechl, a ještě se kvůli tomu vrátil. Zastavila jsem se pod schody na terasu. Musela jsem k němu zvedat obličej, ale to jsem musela vždycky, když jsem s ním mluvila.

„Ty jsi mě zbavila Elodie, já tě zbavil Sida. Jsme si kvit,“ řekl mi.

„Díky,“ vypadlo ze mě.

„Není za co děkovat,“ zareagoval hned a pár kroky se přiblížil i on ke mně. „Kdybych ho neposlal pryč, zase bys po něm něco hodila. A kdybys po něm něco hodila, něco rozbila na střepy, hádej, kdo by to musel zase uklízet? Byl bych to já,“ zdůraznil svá slova tím, že se dlaní opřel o svou hruď. „A to opakovat nehodlám,“ řekl a rázně mezi námi mávl rukou. Tím mi dal i odpověď na to, kdo po mě uklízel ten drobný nepořádek, který jsem ve své zlobě natropila v podniku.

Zamračila jsem se na něj. „I ty jeden chudáčku,“ rýpla jsem do něj. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a sklouzla pohledem vedle jeho těla. Za dveřmi bylo vidět procházející siluety hostů, hlasitá hudba dál pokračovala. Nechtělo se mi tam vracet, ani trochu.

Tom přešlápl z nohy na nohu a strčil si ruce do kapes kalhot. „Nevím, co mi vadí víc. Jestli oslovení chudáčku nebo kokote,“ řekl.

Nechala jsem jeho poznámku bez odpovědi. Nechtěla jsem se k tomu vracet. A očividně jsem se nechtěla vracet k více věcem – třeba k té situaci se Sidem. Když se k ní vyjádřil Alex, ani to nebylo nepříjemné. U Toma jsem si tím nebyla jistá. Radši jsem nechtěla vědět, co si o tom myslí.

„Proč jsi přišla, když se očividně straníš společnosti?“ zeptal se.

„A proč ty pořádáš večírek, když se očividně straníš společnosti?“ oplatila jsem mu stejně jízlivým hlasem, kterým se ptal i on mě. Během svých slov jsem vyšla schody, abych nebyla o tolik níž. Přesto jsem k němu musela vzhlížet, pokud jsem se mu chtěla dívat do tváře.

„Je to převážně Billova iniciativa,“ trhl rameny.

„Billova iniciativa je i moje přítomnost,“ zareagovala jsem. Sledovala jsem jeho rty, které se pomalu roztahovaly do sotva znatelného úsměvu. „Bill má asi spoustu věcí pod palcem,“ dodala jsem. Chtělo se mi povzdychnout. Měla jsem ho jen pozdravit a hned odejít.

„Touché,“ zamumlal s neskrývaným pobavením v hlase. Očima přejel přes mou tvář a zlehka naklonil hlavu na stranu, jako by si měl chtěl více prohlédnout. Jako by mě snad zkoumal. Měla jsem pocit, že mě skenuje stejným pohledem, jakým se já dívám na lidi ze svého okolí, když o nich chci více zjistit tím svým vlastním způsobem.

Znejistěla jsem. Není možné, že tu teď naproti sebe stojí dvě osoby, které mají obě synestezii, že ne? Hned jsem tu myšlenku zavrhla. To rozhodně nebylo reálné. Určitě jsem si to jen domýšlela, vždyť takový pohled může mít kdekdo. To, že lidi zkoumám já, neznamená, že to nedělají i druzí. Jen z jiných důvodů. Přesto ve mně jeho pohled vyvolal otázku, co by asi viděl, kdyby uměl to, co já. Jakou barvu by teď moje aura měla?

 

Tom o krok ustoupil vzad a dlaní pokynul k místu, kde se ještě před chvílí nacházel s Elodie. „Pokud se ti příliš nechce dovnitř, můžeš si ten drink vypít i tady ve větším klidu,“ nabídl mi.

Ještě jednou jsem se podívala přes sklo dveří do domu. Opravdu se mi tam nechtělo, zvlášť když jsem věděla, že je tam někde Sid, stejně tak i Elodie, Dora, Isabelle a kdoví, kdo další ještě, s kým jsem se neměla potřebu setkat. Pak jsem pohledem zabloudila do potemnělého koutu, který osvětlovala svíčka. Tomova nabídka vůbec nevypadala zle. Když jsem se po pár vteřinách zaměřila na jeho obličej a jeho tmavé oči, které mi nic neprozrazovaly, jen jsem mlčky přikývla na souhlas. Pár kroky jsem přešla dřevěnou terasu a posadila se na pohovku. Čekala jsem, že si Tom sedne zpět do toho nepohodlného křesílka, ale on žuchl vedle mě a rozvalil se v druhém koutu měkkého gauče.

„Možná posbíráš pár psích chlupů, tohle je Capperův oblíbený pelech,“ řekl.

Poposedla jsem si do trochu pohodlnější pozice. „To přežiju,“ zamumlala jsem. „A kde vůbec je?“ zeptala jsem se. Rychle jsem využila bezpečného tématu. „Dovedu si představit, že tahle party je pro něj spíše utrpením,“ dodala jsem. Stejně jako pro mě a pro tebe, domyslela jsem si, ale už jsem to neřekla nahlas. Zvedla jsem sklenici ke rtům a podruhé za večer z ní usrkla. Ledy už byly dávno rozpuštěné, stejně to nepomohlo tomu, aby mi nepřišla směs příliš alkoholická. Nebylo to nic pro mě, přesto jsem sklenici dál svírala v prstech, jako by to bylo poslední stéblo, kterého bych se mohla držet.

„Spí v garáži,“ odpověděl mi. „Dostal něco málo na uklidnění,“ pokračoval, jako by si všiml mého výrazu, kdy jsem v překvapení zvedala obočí. „Sice mu to nedělám rád, ale je to lepší, než kdyby trpěl kvůli Billově večírku,“ řekl mi. 

Hleděla jsem do plamene svíčky a nic neříkala. I Tom se na chvíli odmlčel. V tom náhlém tichu – i když doplňované hudbou – mi bylo podivně příjemně. Ačkoliv se bolest hlavy stále trochu ozývala, bylo to na čerstvém vzduchu o kousek lepší. Ty mírně tepající spánky mi byly připomínkou mé několikadenní snahy o něco, co ani nevím, jestli je možné. Zhluboka jsem vydechla nosem a zlehka se pousmála. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že je něco takového reálného?

„Nad čím přemýšlíš?“ 

Překvapeně jsem střelila pohledem k Tomově tváři a krátce se zasmála. „Co to máš za podivné otázky, prosím tě,“ řekla jsem a protočila oči. Schválně jsem použila jeho slova, stejně jako on použil ta moje při své otázce. „A navíc, i když byla moje odpověď podle tebe vágní, pořád dlužíš ty pár odpovědí mně,“ připomněla jsem mu.

Teď se zasmál on. A já mohla konečně vidět, jak jeho tvář vypadá, když se upřímně směje. Očima jsem přejela přes jeho obličej, na kterém si stíny hrály svou hru. Možná jsem k sobě nebyla dostatečně upřímná, abych si to přiznala, ale prohlížela jsem si ho dostatečně dlouho, jako bych si chtěla jeho rysy vrýt do paměti. Až to začínalo vypadat divně. 

„Zrovna jsem myslela na to rčení, že oči jsou okna do duše,“ řekla jsem. Uhnula jsem pohledem a radši se zase zadívala do plamene svíčky.

„Tohle vágní odpověď není,“ zhodnotil Tom tichým hlasem.

„Přemýšlela jsem, jestli jsou ta okna u všech stejná,“ pokračovala jsem. „Myslím, že je to individuální,“ dodala jsem a podívala se zpátky na něj. „Zatímco by moje okna měla hezky vyleštěná skla a možná i nějaké květiny na parapetu, věřím, že tvoje by měla… hm, vlastně ani nevím, co,“ přiznala jsem a ledabyle mávla směrem k němu rukou. „Ale květiny určitě ne.“

Tom na mě chvíli hleděl, jako bych mluvila o tom, že je zeměkoule placatá. „Kolik jsi měla těch drinků?“

To jsi vždycky takhle divná?

Zasmála jsem se. „Vlastně jsem měla sotva pár loků. Takhle divná jsem i střízlivá.“ Odložila jsem pití na stolek před sebe. „Je to na mě silné, nejsem zrovna zvyklá pít,“ dodala jsem a zavrtěla se na měkkém polstrování pohovky. Zhluboka jsem se nadechla a znovu na pár chvil zavřela oči. V tom šeru to šlo velice snadno.

„Abys neřekla, že ti dlužím další odpovědi a že si stále zasloužím nějaké nehezké oslovení… řekl bych, že moje okna mají určitě pořádné okenice. S pořádnými úchyty,“ řekl.

„A okenice jsou pevně zavřené, co?“ tipla jsem si. Už jenom skrze to, jak málo jsem o něm věděla, to bylo velice snadné odhadnout. Aspoň tohle. Ještě chvíli jsem nechávala zavřené oči a zkoušela si představit okna s okenicemi, o kterých mluvil. V té mé představě se přede mnou okenice otevíraly. Otevíraly se, protože jsem chtěla, protože je to v mojí moci. I když jsem měla pocit, že to jde ztěžka, přesto jsem je trochu otevřela.

Podívala jsem se na Toma. A zatajila jsem dech.

Kolem jeho ramen se plížila azurová barva. Nebyla sytá, jako bych ji viděla u Billa, ale viděla jsem ji. Viděla jsem ji teď více než kdy předtím. Zůstala jsem civět na jeho auru, která mi teď naznačovala, že je vnitřně v pohodovém rozpoložení. Byla jsem ráda za to šero, které kolem nás bylo. Kdybych na něj takhle zírala během dne, rozhodně bych nepůsobila normálně. Přesto mě vnitřně těšilo, že se Tom cítil dobře, zatímco seděl v mojí přítomnosti, i přesto, že jsem mu kladla podivné otázky. A o to víc mě těšilo, že jsem to dokázala vidět.

Nedívej se na mě tak.

 

Ztěžka jsem polkla. Na spáncích jsem ucítila nepříjemný tlak, silnější, než jaký ke mně přišel během celého týdne. Na chvíli jsem zavřela oči, opět, abych se více koncentrovala na sebe, a polštářky prstů si přejela po kořenu nosu.

„Asi… asi půjdu domů. Nějak mě rozbolela hlava,“ hlesla jsem. Postavila jsem se na nohy a chtěla rychle vyrazit, zamotala se mi však hlava. Měla jsem odhodlání naučit se ovládat své myšlenky, možná jsem si ale nespočítala, kolik energie mě to bude stát.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Tom. Když jsem se na něj podívala, jeho aura byla zase pryč. Jeho okenice jsou zřejmě opět pevně zabezpečené. Postavil se vedle mě a dlaní zlehka přejel po mé paži ve starostlivém gestu.

„Jo, v pohodě,“ zamumlala jsem. „Jen jsem rychle vstala,“ dodala jsem na vysvětlenou. Chtěla jsem ucouvnout, potřebovala jsem však ještě pár vteřin, aby se mi před očima neobjevovaly bílé mžitky. Nadechla jsem se a zase vydechla nosem. „V pohodě,“ zopakovala jsem. 

Jakákoliv pohoda však v následující vteřině skončila.

„Olive!“ Koutkem oka jsem zahlédla Sidovu postavu, která se vyvalila z prudce otevřených dveří. „Mu-musíme si promluvit!“ zvolal. Byl opilejší, než se prvně zdálo nebo stihl svůj stav ještě posílit. Už jenom z toho, že se sotva držel na nohou, bylo znát, že by sám potřeboval jít domů. Jeho aura vířila spoustou barev, které mě teď svou sytostí až píchaly do očí. Měl v sobě spoustu lítosti a strachu, všemu tomu však vévodily výčitky a zoufalství.

„Někdy jindy,“ řekla jsem a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Teď už jdu domů.“

„Počkej!“ vyštěkl na mě. Natáhl ke mně ruku, chtěl mě chytit za rameno. „Počkej, prosím,“ dodal a zatvářil se přesně tak, jak se cítil. V očích měl lítost, jako by měl mít málem slzy na krajíčku. „Promluvme si, prosím,“ zaskuhral. Nehleděl na to, že jsme tu nebyli sami, já si toho však všímala. Ačkoliv se za ním objevili další opilí hosté, kteří si z toho nemuseli nic pamatovat, nedělalo mi dobře, že jsme měli publikum.

S přivřenýma očima, abych se chránila před gejzírem jeho emocí, jsem se zahleděla do Sidovy tváře a zopakovala svá předešlá slova. „Jindy, Side,“ zdůraznila jsem. Ukročila jsem a chtěla jsem co nejrychleji z téhle situace, terasy a z tohoto domu odejít. Netušila jsem, co má Sid v plánu, nemohla jsem počítat s tím, co jeho zoufalá a opilá mysl vymyslí.

Popadl mě za paži. V touze se mu hned vysmeknout jsem cukla. Někde zpoza jeho ramen se objevil Mark, jeden ze sousedů, které jsem potkávala, ale nikdy se s nimi pořádně nebavila.

„Side, dej si pohov.“

„Nech mě být! Já si chci jen promluvit s Olive!“

„Kámo, nejsi ve stavu, abys cokoli –“

„Hej!“ zvolal Sid a naštvaně jej přerušil v jakékoliv snaze o uklidnění. „Nech mě!“ zvýšil hlas. Zareagoval na to, že ho Mark chytl za rameno. Ucukl, aby se mu vytrhl, ale s jeho špatnou koordinací způsobenou alkoholem, to byl sotva zlomek vteřiny, kdy se jeho loket dostal od Marka až k mému nosu.

„Ah!“

Ucítila jsem ostrou bolest ve středu svého obličeje. Málem jsem upadla vzad, jenže za mnou stál Tom, a tak jsem narazila do jeho hrudi. Hned se kolem mě omotaly jeho paže, a já se zničehonic ocitla znovu vsedě na pohovce. Všechno to proběhlo nějak moc rychle, ani jsem nestačila postřehnout, jak se to stalo. Bolest zabírala veškerou mou pozornost.

„Vydržíš tu chvilku?“ zeptal se mě.

Sotva jsem vnímala, co se kolem mě děje. Ovládala mě bolest hlavy, teď se přidala i bolest nosu, který jsem si z obou stran pevně svírala všemi prsty. „U-hm,“ zahuhlala jsem přes dlaně, které mi zakrývaly pusu, ani se na něj nepodívala. Zavřela jsem oči a dýchala pootevřenou pusou, zatímco se pár metrů ode mě strhla mela. Sid se začal omlouvat ještě hlasitěji a znovu se dožadoval chvíle na rozhovor se mnou.

„Už toho mám kurva dost.“ Tomův nevrlý hlas byl sice tišší než Sidův, i tak jsem ho slyšela. „Hej, ty,“ zavolal na někoho. „Postarej se o ni.“

Slyšela jsem, že se Sidův hlas vzdaluje. Slyšela jsem spoustu šeptání, i spoustu nešeptání. Někteří z publika, které sem Sid nevědomky přivedl svou hlasitostí, proběhlou událost komentovali dost hlasitě. To mi teď dělalo nejmenší starost. Nos mě bolel tolik, až mi do očí vyhrkly slzy. Zhluboka jsem dýchala, snažila jsem se ukočírovat tepající bolest, ale sotva mi to pomáhalo.

„Olive?“

Podívala jsem se do Markových očí. Kolem něj zavířila tmavě hnědá aura starosti. Jako káva.

„Pojď se mnou. Musíme ti to zchladit.“

B.