Grayscale: 19. Královská modř

Tak hurá na další díl, no ne? 😊 Přeji příjemné počtení. Za případné hrubky pardon, díl je zveřejňován mimo domov a z jiného zařízení 😅 B. 

Podvolila jsem se. Nechala jsem se vytáhnout na nohy a vést Markem až do koupelny, ve které jsem tento večer ještě nebyla. Celou dobu jsem si držela obě ruce na obličeji. Cítila jsem, jak mi nosem teče tekutina, protože to i při té bolesti lechtalo. Nebylo pochyb, že mi tekla krev. Když jsem chtěla hnout prsty, které jsem si u nosu držela z obou stran, už jsem pociťovala lepkavou konzistenci krve. Neřešila jsem okolní hosty Billovy párty, z nichž jen někteří postřehli, že se mi něco stalo. Někteří už byli tolik opilí, že sotva věděli o světě. 

„Běžte ven,“ nakázal Mark dvěma dívkám, které si v koupelně před zrcadlem kontrolovaly svůj vzhled. Ani jsem si je pořádně neprohlédla, teď mi bylo jedno, jestli je znám. Bylo však na nich vidět, že si nás oba měří pohledem, ale v tuhle chvíli mi to bylo opravdu jedno. Už jsem se těšila, až si umyju ruce, zchladím nos a snad i studenou vodou ulevím od bolesti hlavy. Nebylo mi ani trochu dobře. 

„Díky,” zahuhlala jsem přes dlaně, když se Mark zády opřel o dveře a hlídal tak, aby sem nepřišel někdo nežádoucí. Lokty jsem opřela o kraj umyvadla a hned pustila vodu z kohoutku. Opláchla jsem si prsty, které byly umazané od krve, a pak si napustila trochu vody do dlaně. Naklonila jsem se až k proudu vody a začala si opatrně jemnými pohyby omývat obličej. Zpočátku jsem se na sebe ani nepodívala. Neměla jsem odvahu. Zároveň mi bylo jasné, jakou barvu by měla moje aura. Byla jsem plná naštvání na Sida. Byla by krvavě rudá, přesně jako moje prsty. A nechtěla jsem ji teď vidět. Jenom bych se ještě více naštvala. 

„Chceš něco přinést?“ zeptal se mě můj doprovod, který mi evokoval nějakou osobní ochranku.

„Nemusíš mě tady hlídat, Marku. Díky za tvou péči, ale klidně se běž bavit,” řekla jsem mu. „Od teď to už snad zvládnu,” dodala jsem s nadějí, že tomu uvěří a že díky tomu odejde. 

„Vím, že se zrovna neznáme, Olive,” začal, „ale nejsem takový, abych tě tu teď nechal samotnou. Co když máš otřes mozku a sekneš tady sebou o zem?” řekl. Udělal ke mně pár kroků, až jsem pocítila jeho blízkost díky teplu, které jsem vnímala u svého boku. 

Zvedla jsem pohled a podívala se na něj přes odraz v zrcadle. Jen koutkem oka jsem zahlédla svůj zraněný obličej. „Žádný otřes mozku nemám,” oponovala jsem a krátce zavrtěla hlavou. „Jen mi teče trochu krve z nosu, protože mě do něj někdo praštil. To je vše,” řekla jsem a slabě se pousmála. Jenže ten můj úsměv moc jako úsměv nevypadal. Když jsem ho uviděla v zrcadle, byl to spíše bolestivý škleb. 

„Pomáhá ta voda nebo ti mám přinést trochu ledu?” zeptal se. „Je dostatečně studená? Nebo ti mám přinést něco jiného? Řekni si, Olive,” pobídl mě. „Chceš panáka nebo dva na otupení bolesti?“ navrhl s drobným pousmáním, pro nadlehčení situace.  

Sama pro sebe jsem se uchechtla. Kdybych byla zvyklá pít alkohol, asi by to pro mě bylo snadné. „Já si svoje pití nechala na terase na stolku. Nevím, jestli ho vlastně vůbec ještě chci,” řekla jsem popravdě. 

„Přinesu ti nové,” rozhodl. A v ten moment se otočil na patě a už byl na odchodu. Asi potřeboval být nějak užitečný. Nebo mu dělal pohled na krev špatně a zároveň mu bylo blbé mě tu jen tak nechat?

„Marku,” oslovila jsem ho a nad umyvadlem, do kterého skapávala moje krev, jsem k němu pootočila tvář. „Nic mi nosit nemusíš. Klidně se běž bavit,” zopakovala jsem. Byla jsem naštvaná. A nechtěla jsem si to zbytečně vybít na nevinném Markovi, který se mi snažil být nápomocný. 

Mark se pousmál, chvilku se na mě zahleděl a připadalo mi, že mírně zbledl. „Já se vrátím,” přislíbil. A odešel.

Nechápala jsem, kde se to v něm bere. Moc jsem ho neznala, abych mohla hodnotit, zda je to jeho povaha, nebo na něj tolik zapůsobila Tomova slova. Při vzpomínce na Tomův pokyn se mi chtělo pousmát. Vlastně zapůsobila i na mě. Zareagoval by takhle, kdyby šlo o někoho jiného?

Už mám toho kurva dost. 

Postarej se o ni. 

Olive, co si to domýšlíš? ozval se hned můj rozum. A měl pravdu. Co si to domýšlím? 

Dál jsem se opírala ve shrbené pozici, hleděla na bílý povrch umyvadla, který zabarvovaly kapky mé krve, kterých příliš neubývalo, když jsem zaslechla kliku od dveří koupelny. Ani jsem se nepodívala, kdo přichází. Byl to sice delší čas, co Mark odešel, ale řekl, že se vrátí. Čekala jsem, že to bude on. Hudba nabrala na intenzitě a se zavřením dveří se zase utlumila. Večírek dál nerušeně pokračoval. Místo Marka jsem uslyšela Tomův hlas. Ztuhla jsem, aniž bych si to uvědomila. 

„Otoč se.”

Překvapila jsem samu sebe a poslechla. Zastavila jsem tekoucí vodu, a zatímco jsem si polštářky ukazováčku a palce svírala nozdry nosu k sobě, napřímila jsem se v zádech. Bylo zvláštní ho najednou vidět ve světle, po tom, co jsme spolu proseděli několik minut v šeru na terase. Zvláštní, ale ne zneklidňujícím způsobem. Co mě však vykolejilo, bylo, kolik prostoru z koupelny dokázal zabrat. Jako by se jeho široká ramena sotva vlezla do rámu dveří, jako by jeho vysoká postava téměř sahala ke stropu. 

Tom se na mě podíval. „Takhle to nezastavíš,” řekl. Pohledem sklouzl od umyvadla k mé tváři. Přiblížil se a odložil vedle umyvadla všechno, co přinesl: sklenici s kostkami ledu, kuchyňské papírové utěrky, celou láhev rozpitého alkoholu. 

„Tak se poděl o zkušenosti, když jsi takový chytrák,” huhlala jsem s ucpaným nosem, zatímco jsem mu viditelně ustupovala. Má nevrlost byla zřetelná. 

Tom se na mě zadíval na pár vteřin a jedno jeho obočí se mírně nadzvedlo. „Prvně kokot, pak chudáček, teď chytrák?” shrnul všechny mé oslovení jeho osoby do jedné věty. „Čím jsem si to jen zasloužil?”

Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že je to teď přesně ten vztek na Sida, který jsem si nechtěla vybít na Markovi. Chtělo se mi podotknout, že je Tomův problém, že sem přišel, ale ovládla jsem se. Chystal se mi pomoct, byla bych sama proti sobě, kdybych na něj byla protivná. Tak jsem jen zatnula zuby a už nepromluvila. 

„Vyskoč nahoru,” dal mi další, stroze pronesený pokyn. 

A já opět poslechla. Vytáhla jsem se na kamennou desku, která svým povrchem připomínala mramor. Bylo v ní zapuštěné umyvadlo a dávala koupelně dostatek prostoru na odložení věcí. Nezkoumala jsem kartáčky v kelímku, pastu a očividně zbytečné žiketky, když vezmu v potaz Tomovo i Billovo strniště, a radši jsem zavřela oči. 

„Klidně se opři,” řekl. Věděla jsem, že je za mnou veliké zrcadlo, ale opět jsem ho uposlechla. „Pořád se ti motá hlava?”

„Ne,” zamumlala jsem. Pootevřela jsem oči jen na pár chvil, abych se podívala, co dělá.

„Konečně taky nějaká odpověď,” okomentoval to, zatímco ze skříňky pod umyvadlem vytáhl čistý ručník. Naskládal do něj pár kostek ledu, které přinesl. Ručník zamotal, aby nepřišel led do přímého styku s mou kůží, a podal mi ho. „Dej si to na čelo.”

Sice se naše prsty setkaly, když jsem si od něj ručník jednou rukou přebírala, ale teď jsem měla jiné myšlenky v hlavě, než abych si všímala, zda to se mnou něco udělalo. Opět, již poněkolikáté za sebou, jsem ho bez remcání poslechla. Podal mi složený kousek papírové utěrky, který jsem si automaticky přitiskla pod nos. Když začal chystat druhý ručník, při pohybu jeho dlaní jsem si všimla, že má odrané klouby prstů jedné ruky. 

„Jak ti je?”

„Kromě toho, že tu asi pomalu vykrvácím? Úplně skvěle. Boží párty,” pronesla jsem ironicky. Tom ke mně střelil pohledem, nic však neřekl. Jeho pohled byl i tak dost výmluvný. Zavřela jsem oči. Než abych se znovu musela setkat s tou výčitkou v jeho očích, to se radši budu utápět ve svých vlastních myšlenkách.

„Druhý ručník ti dám na zátylek. Nelekni se,” varoval mě. Dál jsem nechávala víčka zavřená, jen jsem trochu oddálila hlavu od zrcadla, o které jsem se opírala. Nemusela jsem otevírat oči, abych odhadla, jak blízko stojí. Hřály mě jeho boky mezi mými koleny, cítila jsem jeho vůni, která se ke mně dostala i přes potlučený nos. 

Zhluboka jsem se nadechla. 

„Kontrolovala sis, jestli nemáš ten nos zlomený?” zeptal se. 

„Zas takovou ránu jsem nedostala.”

„I tak…” odmlčel se. Tím mě lehce vyděsil. Když jsem rychle otevřela oči, setkala jsem se s jeho zkoumavým pohledem. Tentokrát ho věnoval mému nosu, jako by snad mohl jen tak zrakem zjistit, jak na tom jsem. „Opři se. Podržíš tím ten ručník za hlavou a já ti–”

„Není třeba. Jak jsem už řekla, zas tak velká rána to nebyla. Žádné křupnutí jsem neslyšela. A dýchat přes nos mi jde taky docela dobře. Jen potřebuju zastavit krvácení a budu v pohodě,” shrnula jsem to. Zahlédla jsem, jak Tomovi během mých slov slabě zacukaly koutky rtů. Chtělo se mu smát, ale bránil se tomu. Aby neukázal emoce nebo chtěl být vůči mě ohleduplný? Tipovala jsem to spíše na první variantu. 

„Do teď jsi mě ve všem poslušně poslechla. V čem je problém, že ti chci jen… Budu opatrný,” řekl mi. Očima těkal po mé tváři, jako by hledal jakékoliv indicie k tomu, co se se mnou děje. 

O to mi úplně tak nešlo, zároveň se mi to nechtělo přiznávat. Nebála jsem se bolesti. Nechtěla jsem, aby se mě dotkl. A když jsem se ušklíbla, vzal to jako můj projev souhlasu. Sevřela jsem rty, přitiskla k sobě víčka. A když se mě jeho teplé prsty dotkly na obou stranách mého nosu, polkla jsem. 

Nebylo to bolestí. 

Bylo to tou podivnou intimitou, kterou jsem tu zažívala s naprosto cizím člověkem. Neznala jsem ho. O jeho historii jsem nevěděla vůbec nic. A přesto jsem věděla, že občas zažívá něco zvláštního, co se u něj projevuje tou zlatavě měděnou aurou, pro kterou jsem neměla žádné pojmenování. Netušila jsem, co to je, byla jsem si však jistá, že to pro něj značí něco intenzivního. 

Zlehka přejel po mém nosu a jemně stiskl nosní kůstku. Ta však teď byla enormně citlivá. Sykla jsem, přes zaťaté zuby jsem nasála vzduch. 

„Promiň,” ucukl. 

Otevřela jsem oči. „Vidíš? Všechno na svém místě, jen trochu bolavé.”

„Stejně by tě měl zkontrolovat nějaký doktor. Zavezu tě na pohotovost.”

„Tak to vůbec,” odmítla jsem. „Ne,” zdůraznila jsem a mírně zavrtěla hlavou. „Já se teď zvednu a půjdu domů, jak jsem původně plánovala,” řekla jsem. Odhodila jsem ubrousek do koše a z role kuchyňských ubrousků si od Toma nechala utrhnout další kus. 

Tom pohledem přejel po mé tváři a téměř neslyšně si povzdychl. Ustoupil o kousek vzad a hlavou pokynul k ruce pod mým nosem. „Už aspoň nekrvácíš?”

Oddálila jsem nově přiložený ubrousek jen na krátkou chvíli, než jsem ho přitiskla zpátky na místo. Už nebyl tolik nasáklý krví a to byl podle mě úspěch. „Je to na dobré cestě.”

Tom ucouvl ještě o kousek a posadil se na kraj vany. Zůstal tak přímo přede mnou, i když se lehce snížila úroveň jeho očí. A to při jeho výšce vůbec nevadilo. „Tak tomu dáme ještě chvíli, ať máme jistotu.”

„Nemusíš tu zůstávat.”

„Já vím,” zareagoval, přesto se nepohnul. 

Zamračila jsem se. Uhnula jsem pohledem, rychle jsem hledala jiné záchytné body, na které bych se mohla zaměřit. Tom byl až moc výrazným mezi stěnami koupelny, které se na jednou zdály být k sobě blíž, než když tu byl Mark. Toho jsem tolik nevnímala. „Ten chlast je tu na co?”

„Pouze na případnou desinfekci. Pít bych ti ho nedoporučoval, ať tu nekrvácíš do rána, a já tě hodlám odvézt, takže ho taky nebudu,” odpověděl mi. 

Krátce jsem se na něj podívala a sklouzla očima k rukám, které měl volně složené v klíně. „A tvoje ruka?” položila jsem další dotaz. 

Tom sklopil pohled ke svým prstům a párkrát s nimi zahýbal, jako by si potřeboval dát s odpovědí na čas. Polštářkem palce si přejel přes poraněné klouby druhé ruky. „To teď nestojí za řeč,” odbyl mě. 

Sundala jsem si ručníky ze zátylku a čela a odložila je vedle sebe. „Teď už fakt chci jít domů.”

„Ok,” přikývl Tom. Sledoval, jak se sunu zpět na svá chodidla. Otočila jsem se čelem k zrcadlu a blíž se k němu naklonila. Ubrouskem jsem si začala otírat zaschlou krev, abych nešla s umazaným nosem kolem ostatních hostů. Postřehla jsem, že se za mnou Tom napřímil do stoje. Záměrně jsem se soustředila jen sama na sebe. Pohlédla jsem si do očí, hlouběji než obvykle, a překvapeně pozorovala barvu své aury. Zrovna tuhle bych čekala snad jako poslední. 

Královská modř. Plížila se a kroutila se kolem mých ramen. Cítila jsem bezpečí. Kdybych neviděla svou auru, takový pocit bych si nepřiznala. Vůbec bych si neuvědomovala, že po všech událostech dnešního večera se až teď cítím opravdu v bezpečí. Přes odraz v zrcadle jsem si všimla Tomova pohledu. 

„Můžeme jít?” zeptal se. 

Zamrkala jsem víčky. „Jasně,” reagovala jsem. Ještě jednou jsem se podívala na svůj obličej, abych zkontrolovala, jestli nejsem někde od krve, a pak se otočila k Tomovi čelem. Když mi dlaní pobídl, abych šla první, opět jsem mlčky poslechla. Na jeho půdě jsem ho nechávala velet, alespoň pro teď. Měla jsem chuť v pár situacích odporovat, ale ovládla jsem se. Když jsem však v práci byla já ta zkušenější, on měl i tak problém se mi podvolit. Jak jsme byli rozdílní!

Vzala jsem za kliku, dveře se však neotevřely. Koutkem oka jsem ho zahlédla, jak se přese mě naklání, aby dosáhl na klíč v zámku. Ani jsem nepostřehla, že při svém příchodu stihl zamknout. 

„Nechtěl jsem, aby nás někdo rušil,” vysvětlil dříve, než jsem se vůbec stihla nadechnout k nějakým slovům. 

Ohlédla jsem se a z větší blízky se podívala do jeho tváře. Všimla jsem si pihy na tváři, kterou zakrývalo jeho delší strniště, taky jsem postřehla, jak černočerné jsou jeho řasy. Nadechla jsem se, nic jsem však ze sebe nedokázala dostat. V hlavě jsem měla najednou vymeteno. Tom, aniž by přerušil náš oční kontakt, otočil klíčem v zámku. Nevím, proč to udělal a jestli v tom snad měl nějaký záměr, faktem však bylo, že mi byl najednou blíž než kdy dřív. Jakmile jsem uslyšela cvaknutí uvolněného zámku, ustoupila jsem stranou a nechala ho otevřít mi dveře. A opět jsem to ani v nejmenším neokomentovala. Vyšla jsem ven a záměrně uhýbala pohledům do všech tváří. Až když jsem přišla do obývacího pokoje, centra všeho dění, zahlédla jsem Billa mezi hosty. Vesele popíjel a přitom s někým konverzoval. Jen chvíli jsem stála na prahu místnosti, než jsem se rozhodla, že odejdu bez rozloučení. Však on mu to Tom případně vysvětlí. 

„Nerozloučíš se?” 

Za Tomovým hlasem jsem se ani neohlédla, když jsem mu odpovídala. „Nechci ho rušit,” vymluvila jsem se. Popravdě, v jeho blízkosti byla spousta lidí, se kterými jsem se nechtěla setkat. Isabelle nevyjímaje. Vydala jsem se směrem z domu. Vyšla jsem ven na ulici a vydechla uklidněním, když jsem uviděla Tomovo auto stát na příjezdové cestě. Když ho dálkovým ovládáním, které vylovil z kapsy, odemkl, hned jsem nasedla. Teď jsem to auto vnímala jako chráněný prostor. Abych už byla doma. Pryč od všech opilých a emoce prýštících lidí. 

Tom nasedl a tiše nastartoval motor. Hned jsem k němu přetočila svůj obličej. „Co?”

„Nepotkali jsme Sida,” konstatovala jsem. 

Tom prsty zlehka zabubnoval po kole volantu a jazykem si přejel přes zuby v gestu lehké frustrace. „Odvezl jsem ho domů hned, jak to bylo možné.”

Jen jsem zvedla obočí. Pohledem jsem od jeho tváře putovala po jeho natažené paži směrem k volantu, k prstům, které ho pevně svíraly. A když jsem si znovu, tentokrát ne v tak dobrém světle, prohlédla jeho odrané prsty, jeho předešlá odpověď najednou nepůsobila, že by mě odbyl.

Působila, že mě chránil, a přitom to nechtěl přiznat. 

„Vezmi mě domů, prosím,” zašeptala jsem. 

Tom vyjel, aniž by cokoliv řekl. Já nekomentovala jeho zraněné prsty, i když si všiml mého pohledu. Jako bychom mezi sebou měli úmluvu, že o tom není třeba mluvit. Bylo to tak lepší. Aspoň jsem se mohla dostat brzo do postele. Konečně. 

B.