Undone | 06

Jsem tu s dalším dílem, opět o kousek delším, než běžně psávám. Zase bylo potřeba „dopsat myšlenku“, jak jsem říkávala na střední, kdy jsem s povídkami vlastně začínala... Oh, to byly časy! 😅 Moc vám chci poděkovat za komentáře u minulého dílu, celkově za vaši aktivitu. 🖤 Tak. Tom je soused, už to konečně víte, a teď se dostat k tomu, co se mezi nimi má stát a co mám naplánováno. 😀 Užijte si dnešní díl a přeji příjemný skorovíkend. 😀 Vaše B.

Hudba: Goo Goo Dolls - Iris

Nedokázala jsem se hnout, zůstala jsem strnule civět před sebe, zatímco se vousáč pár kroky protáhl mezi krajem terasy a venkovním nábytkem. Sledovala jsem, jak se houpavou chůzí blíží ke mně a svému psovi, zatímco se mu na tváři objevuje pobavený výraz. Ve zlomku vteřiny mi myslí proběhlo několik myšlenek, jedna horší než druhá. 

Mým sousedem je vousáč, který mi ze své dobroty zaplatil noc v motelu. Strávili jsme spolu noc, sakra. Odešla jsem v jeho triku. Do prdele, vždyť to triko mám teď na sobě. Pohledem jsem rychle střelila po otevřeném francouzském oknu. Má smysl teď před ním utíkat? Už mě viděl, nemůžu se přece jen tak otočit na patě a beze slova odejít. Jen bych se ještě více ztrapnila. Bože, to ho teď budu potkávat? Proč mi tak buší srdce? Proč mi hučí v uších? Proč cítím, jak mi rudnou tváře? Proč –

„Neříkej mi, že ses od toho večera ještě nepřevlékla,“ prohlásil jako první a na jeho rtech se mihl úšklebek. Žádný pozdrav, žádné představení, pouze jízlivá poznámka na uvítanou. Musel mi dát vědět, že poznal svoje triko. Pohledem sjel přes mé tělo a očima se na chvíli zdržel u mých odhalených nohou, než se mi znovu podíval do obličeje.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se a musela si odkašlat, aby můj hlas nezněl tak chraplavě. Jako bych se právě probudila z transu. Přešlápla jsem z nohy na nohu a paže si překřížila na hrudi v ochranném gestu. Odsunula jsem bokem poznámku o tom, jak netaktní osoba je, že narušuje moje soukromí, a ještě k tomu vytahuje věci, které bych chtěla zapomenout.

„Bydlím,“ odpověděl mi s ledabylým trhnutím ramen a současně se krátce uchechtl. Jako by mi tím dával najevo, že na hloupější otázku jsem se nemohla zeptat. Ruce měl strčené v kapsách volných černých tepláků, které mu končily v půli hubených lýtek. Chodidla měl holá a tmavě zelené triko mu slušivě viselo na ramenou. „Spíš by mě zajímalo, co tu děláš ty,“ vrátil mi otázku, zatímco pomalu nakláněl hlavu na stranu. Jako by nevěřil ani mě, ani svým vlastním očím.

„Slyšela jsem, že místní soused sotva vystrčí nos z bytu,“ začala jsem, aniž bych se obtěžovala mu odpovědět na jeho dotaz. „Co se stalo, že jsi ho právě dnes musel vystrčit?“ zvedla jsem jedno obočí. Polkla jsem a doufala, že se mé horké tváře uklidnily. Hlas se mi nepatrně třásl, ale to jsem snad slyšela pouze já. Spoléhala jsem na to. Sama jsem měla co dělat, abych zaplavená studem nevzpomínala na noc před pár dny, kdy mé tělo ovládlo alkohol. Uklidňovala jsem se tím, že toho barmana už v životě neuvidím. Ale vesmír mi přichystal překvapení. Naše životy se měly opět protnout.

„A to jsem si myslel, že jsi byla tak oprsklá jen proto, že jsi byla na mol. Ale sleduju, že je to tvoje –“

„Ten večer mi nepřipomínej,“ přerušila jsem ho a ani si neuvědomila, jak zdatně přetočil řeč znovu ke mně. Zamračila jsem se, obočí se mi stáhlo k sobě. Nespokojeně jsem zafuněla a uhnula pohledem. Zadívala jsem se do západu slunce a na chvíli pevně sevřela čelist, než jsem se nadechla k dalším slovům. „Za ten večer se ti omlouvám,“ vysoukala jsem ze sebe s velkým přemáháním. „Měla jsem neskutečně podělaný den. Prošla jsem otřesnými pohovory a prohlídkami bytů. Večer se na mě vybodla kámoška a…“ odmlčela jsem se.

„A to se s tebou před pár dny ještě rozešel přítel. A ty jsi potřebovala upustit páru,“ dořekl za mě slova, která jsem mu ten večer musela zopakovat asi mnohokrát, když si je tak dobře pamatoval. „Chápu. Jen by mi bylo milejší, kdybys tu páru neupouštěla na mě.“

Nejistě jsem naklonila hlavu na stranu, zatímco jsem pohledem znovu vyhledala jeho oči. „Jak to myslíš?“

„Tak, jak jsem to řekl,“ trhl rameny. Sklopil se, aby poplácal svého psa po boku, a několikrát svými dlouhými prsty přejel po jeho páteři. „Schytal jsem nadávky a mlácení snad za všechny chlapy, kteří tě kdy opustili,“ řekl. „Jestli ses jim chtěla pomstít, už nemusíš. Zvládla jsi všechno za jeden večer.“

Oči se mi rozšířily pochopením, o čem mluví. Teď se mi ve vzpomínkách promítlo snad všechno. Ten křik. Pláč. Bušení do jeho hrudi. Házení věcí. Další pláč. A další křik. Nadávky a vyčítání. Pokusy o vyhrožování. A opět další pláč.

 

Krátce jsem se na něj podívala, zatímco mi tváře začínaly znovu nabírat rudou barvu. „Já…“ vydechla jsem. Na chvíli jsem si schovala obličej do dlaní, abych tu hanbu, co mě pohltila, skryla. Marně. „Omlouvám se ti,“ zopakovala jsem, co jsem říkala i předtím.

„V mojí přítomnosti už po alkoholu nesahej, prosím tě,“ zažertoval.

„Nehodlám se vyskytovat v tvojí přítomnosti,“ odvětila jsem hned. Ani jsem si neuvědomila, jak krutě moje slova zněla. Až když jsem uviděla výraz v jeho tváři, přinutilo mě to podat vysvětlení. I to však příliš nepomohlo. „Totiž… Varovali mě před tebou.“

„Cože?“ vypadlo z něj. Výraz v jeho očích se změnil. Už tam nebylo pobavení jako doposud. Teď se tvářil smrtelně vážně, rysy v jeho tváři zhrubly.

„Prý jsi neskutečný proutník,“ zopakovala jsem Nadiina slova.

„Ale kdeže,“ nesouhlasně nakrčil nos. Sledovala jsem, jak si špičkou jazyka ovlažuje spodní ret. „Jen mám rád dámskou společnost. Na tom přece není nic špatného,“ řekl a založil si ruce na prsou.

„Neříkal jsi, že opilé holky nevyužíváš?“ tázavě jsem se na něj podívala. Z toho večera jsem si pár věcí pamatovala, a tahle byla jedna z nich. Kvůli téhle jsem se cítila nejvíc zahanbeně. Protože právě tato informace mi byla sdělena následně po tom, co jsem se snažila políbit kluka, který mě chtěl ukonejšit. A já bych po něm hned skočila. Co to o mně vypovídalo, jsem radši ani nechtěla pomyslet.

„Taky že ne. Ty, co sem ke mně chodí, moc dobře vědí, co dělají,“ odpověděl mi. „A mimochodem,“ nadechl se, aby udělal dramatickou pauzu, „myslíš, že já bych potřeboval některou opíjet, aby se mnou šla?“ zvedl obočí.

Odfrkla jsem si. „Opravdu jsi tak nechutně namyšlený?“

„Jen se nedělej. Sama ses natahovala po pusince,“ zasmál se. „A to stačilo, abych ti řekl, že nejsi holka k zahození,“ dodal. A intonace, jakou tu větu řekl, mi zvedla mandle. 

„Hej!“ zamračila jsem se na něj. Měla jsem chuť ho znovu praštit, tentokrát však proto, že si to zasloužil sám. Nejednalo by se o žádnou pomstu celému mužskému pokolení. „Byla jsem trošičku opilá. To se nepočítá.“

„Trošičku,“ zopakoval po mně a posměšně si odfrkl. „A proto si do postele netahám opilé holky,“ připomněl své životní moudro. Založil si ruce na prsou, až se mu svaly na předloktích vyrýsovaly. A když jsem po těch svalech přejela až k zápěstí, oči se mi rozšířily překvapením.

„Ty máš moji gumičku! Co jsem se jí nahledala!“ zvolala jsem a udělala k němu krok. Doposud jsem si držela odstup, avšak mé nadšení z nálezu gumičky otupilo mou obezřetnost. „Kde jsem ji zapomněla, v tom motelu? Už jsem myslela, že si budu muset pořizovat takovou druhou,“ řekla jsem a nadšeně se podívala do jeho tváře. On však svůj výraz nezměnil, pořád se tvářil tak nezúčastněně, téměř krutě.

„Našel jsem ji v autě. Myslel jsem si, že je tvoje. Kdo jiný by ji tam taky nechal,“ zamumlal. A zatímco si s ní začal pohrávat a potahovat za ni, jako by začal přemýšlet nad tím, že mi ji vlastě dát nechce. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit, proč mu tak dlouho trvá, aby tu gumičku stáhl ze svého zápěstí.

„Třeba jedna z těch tvých poběhlic?“ pronesla jsem a nedokázala si pomoct, abych to neřekla jízlivě.

„Moje dámské společnosti ke mně jezdí taxíkem,“ odvětil.

„Egh,“ otřepala jsem se. „Hele, nemusíš mi toho říkat víc,“ zavrtěla jsem hlavou. Natáhla jsem k němu svou dlaň a pohybem prstů mu pokynula, aby mi gumičku dal. „Jen mi prostě vrať tu gumičku.“

„Ty mi vrať moje triko, ve kterém jsi tak sprostě utekla,“ oplatil mi stejnou mincí. Zamračila jsem se na něj a stejně tak se zamračil on na mě. A když pohledem sjel po mém těle, cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz.

„Můžu ti ho vrátit, až ho vyperu,“ řekla jsem rychle, abych zahnala ten pocit, který se mi začínal po těle rozlévat.

„Chceš gumičku teď? Tak mi vrať triko taky teď,“ trhl rameny.

„Nebudu se teď před tebou vysvlékat. Vrátím ti ho potom,“ řekla jsem důrazněji. Hodlala jsem si stát za svým. Jen ať si chlapec nezvyká na to, že bude všechno po jeho. Ano, byla jsem ráda za to, že mi pomohl a toho večera mě nezneužil, i když teoreticky mohl. Ale aby si teď kvůli tomu myslel, že se mnou může zacházet jako s póvlem, nehodlám dopustit.

„Tak se rozluč se svou oblíbenou gumičkou,“ pronesl a několikrát za ni zatahal, až mu práskla do zápěstí. Přemýšlela jsem, jestli ho to bolelo, ale nedal na sobě nic znát.

„Jsi pitomec,“ otitulovala jsem ho. „Měla jsem tak skvělý den! Byla jsem nadšená z toho, že se konečně stavím na vlastní nohy, konečně můžu samostatně dýchat,“ začala jsem postupně zvyšovat hlas s tím, jak rozrušenější jsem byla. Paží jsem se rozmáchla, abych ukázala směrem ke svému bytu. Když jsem však uviděla, že při pohybu mé ruky strnul a přivřel oči, musela jsem se zasmát. „Neříkej, že se mě bojíš.“

„Kdo by se tě nebál, když jsem se před pár dny místo vděku dočkal pohlavků,“ zamračil se na mě. „A teď? Než abys mi teda poděkovala, když už jsi konečně střízlivá, ještě mě tu zdržuješ,“ řekl a tím mě naprosto nesmyslně obvinil.

„Ty jsi opravdu pitomec,“ zavrtěla jsem hlavou. „Namyšlený vousatý pitomec,“ ukázala jsem na něj prstem.

„Hele, slečinko,“ začal a už se dlouze nadechoval, ale než stihl říct cokoliv dalšího, jeho pes se začal dožadovat pozornosti. Hned k němu sklopil zrak a mně se na chvíli přestal věnovat. Využila jsem toho. Prostě jsem kolem něj prošla a zamířila do svého nového bytu. Nedbala jsem toho, že za mnou zavolal podrážděné hej. Zavřela jsem francouzské okno a zatáhla záclony. Doufám, že toho souseda často potkávat nebudu.

 

Udělala jsem si příjemný večer. Na večeři jsem dojela zbytek pizzy, který zbyl z rychlého oběda s Nadiou a Evanem. Potom jsem si napustila a nasypala do ní sůl. Pustila melodickou hudbu a na několik dlouhých desítek minut zůstala nečinně ležet v horké vodě. Cítila jsem, jak se mi sůl rozpouští na kůži a příjemně šimrá. Po tom celodenním stěhování to bylo jako balzám na duši i tělo. Chtěla jsem si připomenout ten skvělý pocit, že jsem ve vlastním bytě – samostatná a dospěle zodpovědná, a tím potlačit to nepříjemné podvečerní setkání se sousedem na terase. Hlavou jsem se opřela o smotaný ručník, kterým jsem si podložila pod krkem, a na chvíli zavřela oči. Můj život teď dostává naprosto nový směr. Zhluboka jsem vydechla. Tohle si budu muset opakovat jako mantru. A věřit tomu, protože nastavení mysli ovlivňuje mnohé. Pokud si chci přivolávat pozitivní události do mého života, stejně tak musím i myslet. A potom mi vesmír do života pošle samou radost. Svým pozitivním nastavením si to přivolám. Už nechci trápení a pláč, který mi přivodil rozchod s Joelem. Chci se mít dobře. A hned od zítřka začnu. Po koupeli jsem zamířila do své ložnice. Měla jsem ráda vůni čistého prádla, a proto jsem se těšila, až položím hlavu na čerstvě povlečený polštář. S dobrým pocitem, že dnešní den dopadl tak dobře, jsem zhasnula lampičku. Uklidněná relaxační koupelí jsem usnula během několika minut.

 

Probudila mě hlasitá hudba. Na mobilu jsem zkontrolovala čas, a když mi do očí zasvítily číslice oznamující půl třetí, frustrovaně jsem zabručela. Přetočila jsem se na záda a zahleděla se na tmavý strop, zatímco se dunění z vedlejšího bytu ozývalo dál.

„No skvělé,“ procedila jsem mezi zuby sama pro sebe a dlaněmi si zakryla oči. Tak tohle ne!

Nevím, jestli to měla být pomsta za to, že jsem od něj na terase odešla bez rozloučení, nebo prostě pozapomněl na to, že má po dlouhé době zase nějakého souseda. Dozvuky mého příjemného večera byly najednou tatam, když jsem byla tak hrubě vytržena ze spánku. Nespokojeně jsem si povzdychla. To jsem ještě netušila, že to horší mělo přijít. Do teď jsem mohla žít v domnění, že moje ložnice sousedí s nějakou z jeho místností – nejlépe obývacím pokojem, ve kterém se nachází a kde si pustil hudbu. Jenže když se za chvíli ozvaly pravidelné tupé údery, docvaklo mi, že hned za zdí, u které jsem měla postel, stála také jeho postel. A že v ní právě teď není sám.

„Panebože,“ hlesla jsem. Rychle jsem se posadila na posteli a potlačila vzpomínku na to, jak jsem za přesně takového zvukového doprovodu načapala svého bývalého přítele s jeho tajnou milenkou. Vstala jsem a opustila ložnici, abych to nemusela dál poslouchat. Zavřela jsem za sebou dveře a zamířila do obývacího pokoje. Jako bych dnes při rozbalování věcí měla tušení, že budu deku na pohovce potřebovat. Na konferenčním stolku jsem měla položený laptop, který jsem si hned zapnula. Vyhledala jsem si následující díl rozkoukaného seriálu, avšak i tady byla hudba z vedlejšího bytu rušivá. Vytáhla jsem tedy sluchátka a připojila je k laptopu. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, zahnat vzpomínky na Joela a vytvořit zvukovou bariéru, díky které bych mohla zase usnout. K tomu byl seriál jako stvořený. Sotva jsem si nasadila sluchátka a já v uších uslyšela úvodní znělku seriálu, uklidnila jsem se. I tak si ale budu muset se sousedem pohovořit o tom, že tohle nehodlám tolerovat. 

 

Díky sluchátkám jsem usnula. Avšak jsem taky díky nim neslyšela svůj budík. Navazující díly seriálu se automaticky spouštěly, a tak jsem během svého spánku promeškala několik epizod. To by mi tak nevadilo. Co mě po probuzení popudilo, bylo to, že už bylo časné dopoledne. Měla jsem v plánu si přivstat a jít si nakoupit, protože moje lednička zela prázdnotou. Místo toho jsem byla polámaná ze spaní na pohovce, uši mě bolely z toho, že jsem na nich několik hodin měla sluchátka, a ještě jsem vstávala později, než jsem chtěla. Odhodila jsem deku stranou a pomalu naklonila hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Prsty jsem si promnula trapézové svaly a napřímila se v zádech. Byla jsem podrážděná, a to jsem teprve otevřela oči. Takto jsem si svou první noc v novém bytě opravdu nepředstavovala. S kartáčkem v puse jsem pochodovala po bytě a uvažovala, jak si dnešní den zorganizuji. Svou práci pro Joela staršího jsem už měla hotovou, stačilo ji jen dnes odeslat. Potom bych si mohla zajet do obchodu, abych si dovybavila byt podle svých představ, zároveň si i nakoupila zásoby jídla na později. Ale první a důležitou věc, kterou musím udělat, je nastolit pravidla s mým otravným sousedem.

 

Z pyžama jsem se převlékla do pohodlného tmavomodrého tílka, které mělo volnější střih, a doplnila ho světlými kraťasy. Už teď dopoledne bylo teplo, to jsem si ani nechtěla představovat, jakých teplot teploměr dosáhne přes den. Takticky jsem zvolila trasu přes terasu. Když se tak mohl dostat on ke mně, určitě se tak můžu zase vplížit já k němu. Nechtěla jsem jít přes chodbu a klepat na jeho dveře od bytu už jen z toho důvodu, aby se mi nevyhnul, kdyby v kukátku zkontroloval, kdo ho hned dopoledne přichází navštívit. Prošla jsem terasou, která byla uzpůsobena velmi podobně jako druhá polovina u mého bytu, a zůstala stát před stejně velkým francouzským oknem. Bylo otevřené a žádné záclony nebránily ve výhledu do jeho obývacího pokoje. Byl uzpůsoben jinak, tak nějak chladně. Kombinace dřeva a tmavého kovu ve mně vyvolávala pocit odcizení. A to byl možná vousáčův záměr. Vkročila jsem dovnitř a hned jsem ucítila čerstvě připravované palačinky. Žaludek mi zakručel hlady a v puse se mi seběhly sliny. Jako omámená jsem šla za tou vůní, dokud jsem nepřišla do prostorné kuchyně. Byla na začátku chodby, která se velmi podoba té, která byla v mém bytě. Jak se však zdálo, jeho kuchyň byla od obývacího pokoje rozdělena tlustou zdí, která na svém konci měla další zárubeň bez dveří, a tak byla průchozí místností. Zůstala jsem stát na místě, když jsem u kuchyňské linky spatřila drobnou blondýnku. Právě se otáčela na patě s pánví v ruce, aby z ní sundala další usmažené palačinky. Ztuhla v půli pohybu a zatvářila se provinile. Když na mě pár vteřin zírala a nic neřekla, chopila jsem se slova.

„Kde je?“ zeptala jsem se bez jakéhokoliv pozdravu. Můj hlas zněl hrubě a bylo očividné, že moje nálada je na bodu mrazu.

„Kdo jsi?“ neodpověděla mi a místo toho položila zase otázku ona mě. „Neřekl mi, že se vídá ještě s někým jiným,“ zavrtěla hlavou. Jako by ji ta slova měla dostat z bryndy, do které si myslela, že se řítí. A možná byla na vině i ona, pokud byla ta, se kterou bušil o stěnu mé ložnice.

„Kde. Je?“ zopakovala jsem svůj původní dotaz mnohem rázněji.

„Sprchuje se,“ řekla opatrně. Polkla a opatrně odložila pánev zpátky na plotnu, kterou pak vypnula.

„Strávila jsi tady noc?“ zeptala jsem se, jen abych se ujistila, že můžu za své nevyspání být naštvaná i na ni. 

„Víš co, opravdu jsem nevěděla, že má přítelkyni. Promiň. Já… nechtěla jsem se dostat do takové situace. Ale to je asi teď fuk. Já rychle vypadnu, ať… musím jít,“ brebentila. Začala se rozhlížet po kuchyni, jako by hledala své věci. A zatímco ze stolu popadla kabelku a přehodila si ji přes předloktí, z druhé strany místnosti se ozval sousedův hlas.

„Alison?“ oslovil ji. „Ty už odcházíš?“ zeptal se. A pak v následující vteřině padl jeho pohled na mě – nezvaného hosta. „Co tu – “ začal, ale svou větu nedokončil.

„Jmenuji se Amélie, ale to teď nevadí,“ přerušila ho. „Ano, odcházím,“ přikývla hlavou a pak pohledem rychle střelila ke mně, jako by se snad bála toho, že začnu ječet. „Omlouvám se. Opravdu se omlouvám,“ vyhrkla. Proběhla kolem něj a jen na chvíli se dotkla jeho hrudi, než vyběhla na chodbu. Otevřela dveře bytu, aby světelnou rychlostí zmizela a nás dva tu tak nechala samotné.

 

Zatnula jsem zuby a naštvaně si založila paže na hrudi. Jako by nevěnoval pozornost tomu, že tu stojím. Vešel do kuchyně a začal se mlsně dívat po stole, na kterém byla připravena snídaně pro dva. Talíř s horou palačinek, které byly čerstvé a voňavé, doplňovaly dva talíře s nakrájeným ovocem a javorovým sirupem. Byly připravené příbory pro dva a dva prázdné talíře. Stoupl si ke kávovaru a stiskl tlačítko pro přípravu kávy, než se zase otočil ke mně.

„Čemu vděčím za tvou milou návštěvu?“ zeptal se a dal si ruku v bok. Pohledem jsem přejela přes jeho ležérní postoj a zamračila se na něj. Vyšel ze sprchy, o tom nebylo pochyb. Vlasy měl možná svázané na vrchu hlavy, pár vlhkých pramínků se mu však kroutilo kolem krku. A tílko, které měl na sobě, odhalovalo víc jeho opálené kůže, než zakrývalo.

„Ty máš ve vlasech moji gumičku,“ konstatovala jsem, co jsem teď viděla. Nechtělo se mi věřit tomu, že by sám vlastnil gumičku růžové barvy.

Trhl rameny. „Ty máš ve skříni moje tričko,“ oplatil mi. „To jsi přišla kvůli tomu?“ líně zvedl obočí. Chvíli bylo mezi námi ticho, jen chrčení jeho kávovaru rušilo přítomnou napjatou atmosféru.

„Přišla jsem si stěžovat na hluk, který mě v noci probudil. Nevím, jestli sis vůbec všiml, kolik hodin bylo, než sis začal pouštět kulisu ke svým milostným hrátkám,“ procedila jsem mezi zuby. „Kvůli tomu jsem se nevyspala.“

„Já se vyspal naprosto skvěle. Nevím, o čem mluvíš,“ řekl a pobaveně si pomlaskl. Vzal mezi prsty hrníček s hotovou kávou a hlasitě usrkl.

„Ty jsi ale sobecký pitomec,“ sykla jsem. „Omlouvám se, že jsem rušila,“ dodala jsem. Už jsem se chtěla otočit a odejít, ale jeho další slova mě překvapila. 

„Nemusíš se omlouvat,“ řekl. „Vlastně bych ti měl poděkovat,“ pokračoval a tím mě přiměl, abych se na něj nedůvěřivě podívala. Zvedl pohled od hladiny kávy ve svém hrnku. „Nemohl jsem se jí zbavit,“ dodal a kývl směrem, kterým se jeho dámská společnost před pár vteřinami vydala. „Pomohla jsi mi, ani nevíš jak.“

„Bylo mi potěšením,“ ucedila jsem a snažila se do těch slov dát všechnu svou jízlivost, kterou jsem v sobě měla. Se zamračeným výrazem ve tváři jsem se opět chtěla vydat zpět do svého bytu, avšak jeho slova mě zastavila podruhé.

„Přidáš se? Mám snídani pro dva.“

B.