Grayscale: 42. Safírová

Moc a moc díky za vaše komentáře. 😊❤️ Doufám, že vás bude následující kapitolka bavit. 🤩 B.

Po takových aktivitách jsem se obvykle v následujících minutách začala oblékat. Málokdy jsem zůstala do rána, leda bych byla opravdu hodně unavená a nechtělo se mi v noci vracet domů. Teď jsem nebyla unavená, ani jsem se nechystala domů. Byla jsem hladová. Chtěla jsem další kolo, cítila jsem, že tohle jedno uspokojení mi teď nestačilo. Zdali to bylo tím, že jsem s nikým dlouho neskončila a měla týdny sucha, je otázkou na jiné dny. Teď jsem chtěla přemýšlet jen nad jedním – Tomovým tělem. Tím, co s ním dokázal. A co dokázal udělat mně. Zpětně mnou projela příjemná vlna vzrušení od podbřišku, když jsem si vzpomněla na uplynulé minuty. Spokojeně jsem se přetočila na bok sledovala, jak si Tom natahuje spodní prádlo.

„Neříkalas, že se… zapotím?“ zeptal se. Rty se neusmály, ale v očích jsem viděla šibalský výraz, kterým mě chtěl dostat.

Pomalu jsem si olízla rty a líně se pousmála. Prohlédla jsem si ho. U krku se mu vlasy kroutily, lepily se ke krůpějím potu. Jedna z nich stekla dolů po jeho kůži mezi prsní svaly, které se zvedaly a klesaly se stále rychlejším dechem. „Měl by ses zamyslet nad svým výkonem, jestli máš pocit, že ses ani nezapotil,“ odvětila jsem. 

Mírně zvedl jedno obočí, rty se tentokrát do úsměvu roztáhly. Naklonil se nad matraci postele a opřel se dlaní kousek od mého loktu. Přiblížil se, takže jsem teď cítila, že se opravdu zapotil. Obklopilo mě jeho pižmo, smyslné a plné vzrušení a touhy. „Jdu do sprchy. Přidáš se? Můžeme tam dál debatovat o mém výkonu,“ hlesl kousek od mého obličeje. Hleděl mi do očí a já v nich viděla, že ani jemu naše jedno kolo nestačilo. Kolem ramen mu vířila aura touhy, chtěl mě a konečně se tomu nebránil. Mohli jsme se teď chtít navzájem, sbírat výhody našeho spojení, které bylo… dokonalé.

Vztáhla jsem ruku a polštářky prstů projela strniště na jeho tváři. „Nepřidám se,“ odvětila jsem a palcem přejela přes jeho pootevřené rty. „Můžeš ale popřemýšlet a třeba zpytovat svědomí, bude-li to třeba. Pak mi můžeš říct, jestli jsi na něco přišel.“

„Takže tady budeš, až se vrátím?“ zeptal se, lehce naklánějíc hlavu na stranu. „Není to tvá taktika, abych já šel do sprchy, ty čekala, až odejdu, a pak se neslyšně vypařila?“

Očima jsem sklouzla k jeho rtům. „Budu tady.“ Zvednu pohled k jeho temným duhovkám.

„Kdyby sis to přece jen rozmyslela a chtěla se přidat, dveře koupelny nechám odemčené,“ sdělil mi. Bez dalšího slova, bez políbení nebo nějakého dalšího dotyku se napřímil a odešel.

Jak mohl hádat, jaká je moje taktika při povyraženích na jednu noc? Řekl mu to Sid? Nebo má sám nepřeberné množství zkušeností, které ho přiměly se na tu otázku zeptat?

 

Než se Tom vrátil ze sprchy, stihla jsem zkontrolovat Billa, který klidně spal schoulený v klubíčku. Stihla jsem zajít do kuchyně a napustit si vodu, stejně tak jsem myslela i na Toma. Vrátila jsem se zpátky do jeho pokoje s dvěma sklenicemi vody a svou kabelkou, kterou jsem předtím nechala v kuchyni, a jen zkontrolovala, že na mém displeji nepřibyla žádná zpráva. Když se dveře Tomovy ložnice zase otevřely, zrovna jsem stála u jeho nenaplněné knihovny. Bylo tu pár knih, několik sešitů a pár listů, které byly počmárané textem, akordy a zatížené obyčejnou tužkou. Rychle jsem stáhla ruku, kterou jsem chtěla první listy sebrat a začíst se, a otočila se čelem do místnosti.

„Něco tě tam zaujalo?“ zeptal se Tom. Kolem pasu se mu držela osuška jakoby jen silnou vůle. Měl ji uvázanou nízko, proklatě nízko.

Pohledem jsem přejela přes jeho jinak nahé tělo. „Tak nějak pořád zapomínám, kdo doopravdy jsi,“ řekla jsem a drobně se pousmála. Ačkoliv mám tu vzpomínku, kdy mi do očí vmetl své jméno a vyhledal ho v mobilu, spojenou s hořkým pocitem jeho nedůvěry ve mně, jako by to teď bylo vedlejší. Teď tu byl, neosočoval mě, nevyhrožoval, abych mlčela. Tehdy jsem měla co dělat, abych se postarala o tátu, pořád řešíme půjčku kvůli dílně, která nevychází a on si myslel, že snad vyzvoním světu, že se sem přestěhovali?

„A kdo doopravdy jsem?“ zvedl obočí. Zastavil se pár kroků ode mě, až ke mně dolehla vůně jeho sprchového gelu.

„Jsem Tom Kaulitz. Zná mě celý svět,“ promluvila jsem tím nejhlubším hlasem, jaký jsem dovedla vyloudit, abych ho parodovala.

Tom se zasmál. „Tak nezním,“ oponoval. Jeho smích a rozzářený a pobavený obličej mě zasáhl do srdce. Není divu, že po těm šílí půl světa. Tedy, alespoň co jsem se dočetla, když mi zvědavost nedala a já si ho opravdu vyhledala, po tom, co mi sám prozradil, že jsou o něm na internetu tisíce článků. Když se usmíval, vypadal pekelně přitažlivě.

Opřela jsem se o psací stůl, který stál hned vedle knihovny. „Řekni mi, když tě zná celý svět a podle všeho se vám dobře daří, proč jste se s bráchou stěhovali sem?“ zeptala jsem se, co mi už nějaký čas leželo v mysli, ale Bill otázky ohledně stěhování vždycky nějakým způsobem smetl ze stolu. „Není to tady kdoví jak malebné městečko, aby se sem chtěli stěhovat lidé z Kalifornie.“

„A co už o našem stěhování víš?“ odpověděl mi otázkou. Přistoupil ke mně blíž a opřel se předloktími o má ramena. Ucítila jsem tíhu jeho svalů, která mi dělala podivně dobře, a vůně sprchového gelu zintenzivnila.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret. „Bill mi toho moc neřekl. Asi si myslí, jak umí skvěle kličkovat a měnit téma, ale je to jen tím, že jsem ho nechala. Když se kolem toho dělají takové tajnosti, tím moje zvědavost jen roste,“ řekla jsem popravdě. Vzhlédla jsem do jeho tváře, která teď byla o kousek výš než běžně díky tomu, že jsem se opírala o stůl a Tom stál mezi mýma mírně rozkročenýma nohama. Nehty jsem zlehka přejela přes neporušenou kůži na jeho žebrech a sledovala, jak mu naskakuje husí kůže, než jsem se znovu podívala do jeho očí. „Budeš ten z bratrů Kaulitzových, který mi odpoví a bude to upřímné?“

„Udržíš tajemství?“ zeptal se Tom. Znovu místo odpovědi položil otázku. V očích mu zajiskřilo.

„Ty víš, že ano,“ odvětila jsem.

Hned na to se ke mně Tom naklonil, jako by mi chtěl opravdu vyzradit tajemství, které nesmí nikdo slyšet. Krátce se nadechl a já s napjatýma ušima očekávala, co řekne. „Jsme tu kvůli hloupé sázce,“ zašeptal.

Mé obočí překvapeně vystřelilo nahoru. „Teda,“ zamumlala jsem. „Čekala bych všelicos, ale tohle teda ne,“ uchechtla jsem se. „Je vám deset, že se vsázíte?“ 

Tom jen zlehka naklonil hlavu na stranu a jemně trhl rameny. Ten pohyb jsem pocítila až ve svých ramenou, o které se stále opíral svými pažemi. „Možná jsme byli až moc zhýčkaní a už nevěděli, jak přebít nudu. Jinak nevím, jak nás mohlo napadnout na tu sázku přistoupit,“ odvětil. Jeho hlas zněl podivně, jako by potřeboval, abych té odpovědi uvěřila. Mírně jsem přivřela oči a v mysli se zaměřila na otevírající se okenice jeho oken duše. 

Chrpová.

Tom byl odhodlaný. Ale k čemu? Ke splnění té sázky, o které tvrdí, že je hloupá?

„Ta sázka je časově omezená.“

„A co máte splnit?“ zeptala jsem se.

„Normálně žít, vydělávat peníze a vyjít s tím, co vyděláme normální, obyčejnou prací,“ odvětil. „Jsme tu jen na pár měsíců,“ prozradil.

Našpulila jsem rty. „Co znamená pár měsíců?“

Tom prsty prohrábl vlasy nad mým uchem a polštářkem palce přejel po mé líci. „Není to úplně přesně stanoveno, ale myslím, že to bude maximálně pět, šest.“

Pokývla jsem hlavou. Už tady byli skoro dva. Když posunul pažemi a teď položil dlaně na má ramena a jemně promnul mé trapézové svaly, neovládla jsem se a tiše zasténala. Slastně jsem přivřela oči.

„Tak to vypadá, že by sis dala masáž,“ pousmál se. Změnil téma a mně to teď nevadilo. Nechala jsem ho, stejně jako vždycky Billa. Nebyla jsem ten typ, který by druhé nutil k vyzrazení všech detailů. Už tak jsem lidem zasahovala do jejich soukromí tím, že jsem mohla vidět barevné aury prozrazující jejich niterné pocity, prožívání. Když si chtěl nějaký kousek nechat pro sebe, momentálně mi to nevadilo.

Znovu jsem zasténala, když zesílil a povolil stisk.

„Ještě jednou vydej takový zvuk a budeme si muset dát ještě jedno kolo,“ zamumlal.

Otevřela jsem přivřené oči a zahleděla se do jeho tváře, na rtech se mi usadil poloviční úsměv. Jak se zdálo, opravdu jsme oba chtěli víc. Olízla jsem si rty a zuby si přejela přes spodní ret. „Pročpak? Něco to s tebou dělá?“

„Ty víš, co to se mnou dělá,“ odvětil. Přitom přešlápl z nohy na nohu a přiblížil se mi, až se svým rozkrokem otřel o můj klín. Byl zase vzrušený, což bylo přes osušku snadno viditelné. Snadno hmatatelné. Znovu mi stiskl svaly.

Jen tvoje sténání byla naprostá symfonie.

V mysli mi vyvstala vzpomínka na Tomova upřímná slova z toho opilého večera, kdy jsem se zmítala pod jeho hbitým jazykem a zkušenými prsty. „Ty chceš, abych zasténala.“

„Stejně jako ty,“ odvětil mi.

 

Když jsme podruhé téže noci oba skončili nazí, tatam byla divokost prvního sexu. Tentokrát by se to dalo přirovnat k mileneckému milování – pomalému, avšak stále neskutečně intenzivnímu. Svými boky pomalu přirážel mezi mými stehny, ležela jsem pod ním a oddávala se jeho polibkům, kterými posel celé mé tělo. Laskal mou kůži na krku, na prsou, dlaněmi přejížděl přes žebra a pas, za který mě přidržoval, když do mě vnikal hlouběji než doposud. Vlnila jsem se pod ním, roztoužená a chtivá každého jeho doteku. Uměl mé tělo dostat na hranu vyvrcholení a držet mě tam několik chvil, dráždil mě, aniž bych toho vrcholu dosáhla. Tak neskutečně příjemný a nepopsatelný orgasmus jsem snad v životě nezažila – pozvolný, a tak intenzivní, až mi brněla kůže na těle. Cítila jsem, kdy se blížím k výbuchu napětí v mém těle, stejně tak to poznal Tom. Zpomalil tempo, až jsem myslela, že to už není možné, a líně zhoupl boky proti mým.

„Ty mě trápíš.“

„A to se ti líbí,“ zamumlal proti mým rtům. Nepletl se. Kdybych už dávno chtěla mít tenhle sex za sebou, prostě bych převzala iniciativu a dokončila, co on oddaloval. A to, že mě takhle odhadl a prokoukl mě, co se týče mých tužeb, mě kupodivu vůbec neděsilo.

Znovu mě políbil.

Byla mezi námi bezmezná vášeň.

Chtíč.

Když se jeho víčka zatřepotala, pod náporem slasti jsem se prohnula v zádech.

Ach. Můj. Bože.

 

Hlavou jsem se opírala o ruce složené pod polštářem a sledovala Tomův spokojený výraz. Ležela jsem na břiše, on vedle mě na boku a prsty kroužil po mé nahé kůži. Hladil má záda, občas sledoval linii mé páteře až ke kříži, pohladil mě přes oblinu zadečku, který jsem měla přikrytý tenkou přikrývkou, která zakrývala i jeho pas, a putoval zase nahoru. Možná kreslil nějaké obrazce, to jsem však nevnímala. Jen jsem se kochala jeho tváří, kterou jsem si teď mohla prohlížet, když se on soustředil na něco jiného. Když se kolem jeho hlavy začala objevovat aura, kterou jsem poznala jen u něj, moje zvědavost jen stoupla. 

Zlatě měděná.

Zase jsem měla chuť se ho zeptat, na co myslí. Kdybych měla jiný způsob, jak zjistit, co takhle aura znamená, už bych ho dávno zvolila. Ale objevovala se u něj v tak rozdílných situacích, že jsem neměla žádné vodítko, jak to odhalit. Když hledal klíče. Když utíral sklenice a uklízel po dlouhém pracovním dni za barem. Když jsme seděli na písku na tom kousku pláže, který jsem mu ukázala, a sledovali jsme západ slunce. Tyto situace neměly na první pohled nic společného, kromě jeho aury. A iritovalo mě, že jsem neznala její důvod.

„Zase si mě takhle prohlížíš?“ zeptal se. Natolik jsem se ztratila ve svých myšlenkách, že jsem nepostřehla, že se jeho prsty zastavily a nechal dlaň ležet na mých bedrech. „Jako bys mi chtěla vidět až do hlavy,“ řekl tiše, ovšem v žádném žertu.

„Taky že chci,“ zareagovala jsem dřív, než jsem stihla ta slova lépe promyslet.

Tom zvedl jedno obočí. „Proč?“

„Na co jsi teď myslel?“ zeptala jsem se. Přešla jsem jeho otázku nejen proto, že jsem teď nevěděla, jak odpovědět, ale taky proto, že jsem prostě potřebovala vyřešit tuhle záhadu. Co sakra tahle barva znamená?

„Není to poprvé, co se mě na tohle ptáš, chvilku po tom, co si mě prohlížíš jak nějaký úchyl, myšlenkami očividně úplně mimo,“ konstatoval s drobným pousmáním. Pomalu si olízl rty. „Prozraď mi, proč se ptáš, a já ti prozradím, na co jsem myslel.“

Zhluboka jsem se nadechla. Kdybych mu tohle prozradila, byl by první osobou v mém životě, které jsem to řekla. Nevěděl to o mně nikdo, dokonce ani táta. Ten jen neměl rád ten pohled, který jsem mu jako malá kdysi věnovala.

Nedívej se na mě tak. Tenhle pohled mívala tvá matka. Už ho nechci nikdy vidět, Olive.

„Míváš takový zvláštní pohled…“ odmlčela jsem se. Byla to lež a z toho, jak se teď na mě podíval, jsem věděla, že mi na to Tom neskočil.

„Já mám spoustu zvláštních pohledů,“ odvětil.

Povzdychla jsem si a pevně sevřela rty. Mohla jsem mu to říct? Mohla jsem mu svěřit tajemství, které jsem si pro sebe držela celý svůj život, o které jsem se nepodělila s jedinou živou duší? Nakolik jsem mu mohla důvěřovat, že to nevyzradí? „Udržíš tajemství?“ zeptala jsem se ho, stejně jako se on před několika chvílemi ptal on mě, zatímco jsem se dozvídala pravý důvod toho, proč se přestěhovali z Kalifornie sem.

„Ty víš, že ano,“ řekl. I on odpověděl naprosto stejně, jako já. Krátce jsem se mu zahleděla do očí a pootevřela mentální okenice jeho duše.

Lila. 

Upřímnost.

„Já… ehm, ještě jsem to nikdy nikomu neřekla. Nevím, jak…začít,“ odmlčela jsem se. Na pár vteřin jsem zavřela oči, než jsem se na něj znovu podívala. Vyčkával, trpělivě, zatímco jsem hledala slova, kterými bych popsala, co se se mnou děje každý den. Co když ho to vyděsí? Nebo mi nebude věřit?

 

Když prsty přejel přes mou tvář a uhladil pramen vlasů za ucho, odhodlala jsem se. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem říkala následující slova. „Já… velice jednoduše řečeno, dokážu vidět prožívání druhých lidí.“

Tom líně zvedl obočí, mírně překvapeně. Ovšem ne tak šokovaně, jak jsem se obávala. „Dokážeš vidět prožívání druhých,“ zopakoval po mně.

„Mhm,“ přitakala jsem. „Když se soustředím – což je zřejmě ten úchylný pohled,“ nervózně jsem se pousmála, „tak vidím… barevné aury druhých. Je to asi nějaká forma synestezie, kterou… má nepatrné procento populace,“ soukala jsem ze sebe. „Ale nevím o nikom z blízkého okolí, kdo by… no, s nikým jsem se o tom v životě nebavila, takže vlastně nevím,“ řekla jsem. Hlas se mi nepatrně třásl. „Nikdy jsem to nějak víc nezkoumala.“

„Jak se zdá, jsi samé překvapení, Olive,“ uculil se.

„Tebe to neděsí?“

Trhl rameny a přetočil se nade mě, nahým klínem se otřel o můj. „Děsí mě spousta jiných věcí, ale tahle ani moc ne,“ zareagoval. Zlehka naklonil hlavu na stranu. „Co u mě vidíš teď?“

Zamrkala jsem, zahleděla se do jeho očí, dokud jsem nespatřila nádhernou tmavě modrou barvu, která se linula podél jeho ramen. Barva tak blízká královské modré, která pro mě znamenala bezpečí a kterou jsem dlouho neviděla. Pousmála jsem se. „Safírovou.“

„A co podle tebe znamená?“

„Důvěru,“ pošeptala jsem. Důvěru. Můžu mu věřit. Můžu mít jistotu, že to nikomu neřekne, že to zůstane mezi námi, stejně jako jeho tajemství bude v bezpečí u mě.

Tom se usmál a očima těkal mezi mými duhovkami a pootevřenými rty. „A jakou barvu vidíš, když se mě ptáš, na co myslím?“

„Zlatě měděnou. Takovou kombinaci barev, jakou jsem nikdy u nikoho neviděla. Nevím, co znamená, a to mě frustruje,“ přiznala jsem. Poprvé v životě jsem se cítila neskutečně svobodně. Neměla jsem žádné zábrany, nedržela se zpátky, nehlídala si, co říkám. Byl to skvělý pocit. „Na co v ty chvíle myslíš?“

Polštářkem palce přejel přes můj spodní ret a tiše toužebně vzdychl. „Na hudbu,“ zamumlal, očima fixovaný na mých ústech. „Skládám hudbu.“

B.