CttE - 1.kapitola

Tak, už pomalu začínám psát tuhle povídku, asi budu trochu pomalejší, přece jenom, mám teď hodně seminárek na sepsání, než začne zkouškové.. Takže, asi budou díly přibývat pomalu, zároveň s aktuální sérií. Těším se na Vaše komentáře u téhle první kapitoly :) B.

Tom

Než jsme s Markem začali hrát střílečku, připili jsme si pivem. Z láhve. Sice bych dal přednost něčemu tvrdšímu, ale ještě není ani večer, na tož noc, abych si nalil vodku. Rozvalil jsem se na pohovce a opřel si spodek láhve o břicho.

"Tak mluv," podíval jsem se na něj. "Co přesně chceš?"

"Já vím, že to může znít absurdně, ale opravdu by se mi hodilo, kdybych s ní měl důvod se rozejít. Máma ji naprosto zbožňuje a už nás vidí u oltáře," vzdychl a otřepal se nad tou představou.

"Tak si nějaký důvod vymysli," pokrčil jsem rameny.

"Tome," oslovil mě. "Mají na sebe kontakt. Bože, ony spolu chodí nakupovat!"

"Ah, tak to jsi doslova v koutě," zasmál jsem se. "Jak ti s tím mám pomoct, prosím tě? Jsi ztracený případ," dál jsem si ho dobíral.

"Kvůli tomu tě nepotřebuju. Tohle mi už říkají kluci," ušklíbl se.

"Fajn. Takže, chceš po mně, abych ji pozval na večeři, nebo co?" zeptal jsem se a znovu se napil piva. Mark zavrtěl hlavou.

"Spíš by to chtělo… já nevím. Udělal bys cokoliv?"

"Podle toho, co za to," uculil jsem se.

"Není moc, co bych ti mohl nabídnout, to víš."

"Vím," řekl jsem. Přemýšlel jsem, co bych po něm mohl chtít. "Máš její fotku?" zeptal jsem se. Přikývl a začal vytahovat z kapsy peněženku. Když mi ukázal přeloženou fotku jeho s nějakou hnědovlasou dívkou, usmál jsem se. "Tohle mi bude možná stačit."

"Hele, nechci, abys jí zlomil srdce."

"Jo, na to jsi tady ty, co?" praštil jsem ho do ramene a vrátil mu fotku. "Tak se s ní nerozcházej, když ti na ní tak záleží."

"Hele, problém je ten, že už je na obzoru jiná," vysvětlil. Zasmál jsem se.

"Chlape, ty jsi ostuda našeho pohlaví," zavrtěl jsem nad ním hlavou. Nechat se deptat od matky kvůli holce. Opravdu ztracený případ.

Když Mark odešel, nudil jsem se jako prase. Možná bych mohl zajít do města, někde posedět a popřemýšlet, jak tu kost klofnout. Ta nemůže být obtížný cíl, určitě je to cuchta, která mi hned skočí kolem krku po prvním úsměvu. Jestli chce ale Mark opravdový důvod, rád mu ho poskytnu. Hodil jsem na sebe mikinu a vzal si klíče od auta. Vyjel jsem od domu. Zařadil jsem se do provozu. Jednu ruku jsem nechal na volantu a druhou si volně položil do klína. Se slunečními brýlemi na nose jsem sledoval okolí. Nemusel jsem se cítit jako frajer, vím, že jsem. Stočil jsem volant doprava a zabočil. Dostal jsem chuť na kafe. A hned tady za tou jednosměrnou ulicí je moje oblíbená kavárna. Po obou stranách byla zaparkovaná auta. Přibrzdil jsem, abych si mohl prohlédnout jednu blondýnu, která procházela za jedním z těch aut.

"Hmm," zamumlal jsem si pro sebe a ještě se za ní otočil. Když jsem se začal znovu věnovat řízení, na přechod mi zleva vkročila nějaká brunetka. Byla štíhlá a vysoká. Na nohou měla obyčejné kecky, přes tělo černou tašku, hnědou koženou bundu a béžové kalhoty. Celkově byla dost dobře oblečená. A její drobný obličej schovávala za slunečními brýlemi. A toho všeho jsem si stihl všimnout během toho, co jsem dupl na brzdu a zastavil těsně u jejích kolen. Šokovaně se na mě podívala a pěstí mi praštila do kapoty. Podle výrazu v její tváři bych řekl, že začala nadávat. Stáhl jsem okýnko a vykoukl ven.

"… bastarde," dozněla její další nadávka. "Laskavě se příště dívej před sebe, ne po pitomých blonckách."

"Ty máš teda ostrý jazýček," ušklíbl jsem se. Chtěl jsem se jí omluvit, ale její chování mě naprosto popudilo. Ví ona vůbec, kdo já jsem? Jak si dovoluje takhle se mnou mluvit?

"Dej si pozor, aby ti ten jazýček neublížil," křikla na mě. Ještě mi kopla do předního nárazníku a pak naštvaně odpochodovala na chodník na druhé straně přechodu. Vzdychl jsem a znovu vytáhl okýnko. Přece se kvůli ní nebudu rozptylovat.

Jules

Samozřejmě. Musela jsem zaspat, proč ne. Do školy jsem přišla na poslední chvíli. Bohudíky, že profesor zapomněl na prezenci, kterou kontroloval vždy na začátku, a zapsal si nás až na konci. Venku svítilo slunce, až protivně. Neměla jsem náladu na školu, už vůbec ne na to, jak budu ještě několik hodin stát za pultem v kavárně a muset se usmívat na zákazníky. A tu špatnou náladu jsem měla jenom kvůli Markovi. Hlavně, že mu celý týden říkám, že se dneska musíme vidět, ale on ne. Nepřijde a ani mi nenapíše. A když už jsem ztrácela trpělivost a zavolala mu, řekl, že je u kámoše. No jasně. A já si můžu trhnout nohou.

Zrovna jsem psala Mindy, aby za mě vzala těch pár prvních zákazníků, kteří by mohli přijít, protože nestíhám. To je u mě normální. Nestíhat. Procházela jsem kolem bloku bytovek a ani nevnímala okolí. Vešla jsem na přechod a zvedla hlavu od rozepsané textovky. Vyrušilo mě totiž tiché vrčení motoru. Málokdy tu potkávám auto a když ano, tak nějakou starou šunku, která hučí na sto honů. Tohle luxusní Audi nemohlo být nikoho odtud. Jak to ale vypadalo, řidič se rozhodl mě přejet. Sice měl tmavá skla, ale viděla jsem, jak se otáčí od mojí bývalé spolužačky, která šla zrovna po chodníku. Když si všiml mě, už jsem stála uprostřed zebry.

Zastavil pár centimetrů od mě. Cítila jsem srdce až v krku a ruce se mi třepaly pod tím návalem adrenalinu.

"Blbečku pitomý!" otitulovala jsem ho hned. Bouchla jsem do kapoty. "Jsi vůbec normální? Jsem snad na přechodu, ty bastarde!" křikla jsem. A on se obtěžoval si stáhnout okýnko dolů. Idiot. "Laskavě se příště dívej před sebe, ne po pitomých blonckách," řekla jsem naštvaně. Věděla jsem totiž, že chodila do basketu, měla krásnou postavu, piercing v pupíku, chodila do solárka a byla oblíbená všemi. I když jsme už nebyly spolužačky, krev mi pila kdykoliv jsem ji potkala.

"Ty máš teda ostrý jazýček," oslovil mě jeho hluboký hlas. Bože, ten musí mít testosteronu na rozdávání.

"Dej si pozor, aby ti ten jazýček neublížil," vztekla jsem se. Dement pitomý. Ještě on mi tak bude kazit den. To víš, že jo. Na podtržení svých slov jsem mu kopla do auta a pak pokračovala ve své cestě. Jestli mi něco bude chtít, tak mi může jedině políbit prdel.

V kavárně jsem si pospíšila, aby si někdo nevšiml, že jdu opět pozdě. Hodila jsem si věci pod pult, sundala si bundu a vzala si zástěru od Mindy, která tu už stála a čekala na mě.

"Díky moc," oplatila jsem jí úsměv.

"Další z nemožných dní?" zeptala se mě. Jen jsem přikývla. "Není to tady žádná sláva, nikoho jsi nepropásla."

"Jaká škoda," ušklíbla jsem se. Zasmály jsme se. "To ani nepřišla paní Wodnerová?" zeptala jsem se. Každodenní zákaznice, tlustoprdka, jak jsme jí s Mindy a Sandrou říkaly. Nikdy bychom se nikomu neposmívaly, ale když ona byla tak nemotorná. Jinak to snad ani nešlo.

Byla jsem zády opřená vedle kasy, takže jsem neviděla přes skleněnou vitrínu na procházející lidi. Mindy zase stála vedle kávovaru. Její oči se pohybovaly jako na tenisovém zápase - sem a tam, jak sledovala kolemjdoucí.

"A hele, někdo jde," usmála se. "Klidně si ho vezmi, potřebuješ si vydělat víc než já."

"Díky, jsi hodná," vděčně jsem se na ni podívala a otočila se k prvnímu zákazníku. A hned jsem zalitovala toho, že tu pracuju. Byl to ten namyšlený debílek s audinou. Protočila jsem oči a snažila se dál ovládat své emoce. Přece jenom, je to zákazník. A ten je na prvním místě.

"Co to bude?" zeptala jsem se. Dal si na čas, než si sundal veliké sluneční brýle. Pod nimi se skrýval pár krásných hnědých očí. Kéž by takové měl i Mark. Krátce jsem zavrtěla hlavou. Takové myšlenky si musím zakázat, ten pitomec mě málem zajel.

"Dal bych si latté," objednal si. Naklikala jsem na kase cenu. Než vytáhl peněženku, která byla mimochodem přecpaná k prasknutí, zase mu to trvalo. Bože, proč se chová tak zpomaleně?

"Bude to za chvíli," oznámila jsem mu a otočila se k němu zády. Mindy se na mě povzbudivě usmála. Kdyby jen věděla, co je tohle za osobu. Po chvíli jsem před něj postavila sklenici s jeho lattéčkem. Sklopil pohled k mému jménu vyšitému na zástěře. Svůdně si olízl rty.

"Díky, Jules," mrkl na mě. Panebože. Má vůbec tušení, že jsem stejná osoba, jakou málem srazil?

Posadil se z druhé strany pokladny. Nemohl si vybrat nějaké místo u okna, posadit se ke stolu? Nemám ani trochu náladu se na něj dívat. I když musím uznat, že je pohledný. Ale to ho vůbec neopravňuje mě připravovat o život. Sakra, nejradši bych tu seděla sama s Mindy. Už by jen stačilo, aby se tu objevil Mark. Potom by už moje nálada byla na bodu mrazu stoprocentně.

Tom

Cinknutí zvonku nad dveřmi oznámilo můj příchod do kavárny. Zhluboka jsem se nadechl. Bože, tady jsem s Billem a Andym strávil svoje mládí. Podíval jsem se na obsluhu. Byla tu jiná. Mladší. Určitě lepší, než ta stará rašple, která nás odtud vždycky vyháněla. Za pultem stály dvě dívky. Když se i ta druhá ke mně otočila čelem, zůstal jsem zaraženě stát. Je to ta stejná, která mi vběhla pod kola. A stejná, kterou mi Mark ukazoval. No to si ze mě někdo dělá srandu.

"Co to bude?" vzdychla a podívala se na mě unaveným pohledem. Ano, určitě musí být náročné tu pracovat, pomyslel jsem si ironicky. Budu to muset nějak vymyslet. Jestli začneme takhle špatně, asi těžko pomůžu Markovi. Sundal jsem si brýle a zavěsil si je za límec trička. Krátce mi pohlédla do očí, zavrtěla hlavou a pak už jen sledovala tlačítka na kase.

"Dal bych si latté," řekl jsem nakonec. Sakra, proč latté? Chtěl jsem přece preso.

"Bude to za chvíli," sdělila mi stejně monotónním hlasem, jakým řekla i svou první otázku. Kam se poděl ten ostrý jazýček?

B.