CttE - 2.kapitola

Tak, jelikož čekám na přednášku a nechce se mi dopisovat zápisky, sepsala jsem další díl, který jsem tu měla rozepsaný. Těším se na Vaše komentáře :) B.

Jules

Nechápu, proč se tu tak dlouho zdržuje. Už měl svoje pití dávno vypité, ale i tak tu prostě musel dýchat vzduch. Neměla jsem náladu se tady na něj dívat. A vadilo mi, že jsem neměla nic, čím bych ho vyhnala. Byl tu jediný zákazník, takže jsem nemohla říct, že zbytečně sedí na místě, kde už mohl být další zákazník. Sakra, dnešek je opravdu na nic. Radši jsem k němu stála zády a četla si časopis, který přinesla Mindy. Ona seděla na druhém konci a luštila nějakou osmisměrku.

"Ehm, slečno," ozval se. Otočila jsem se na něj.

"Ještě jedno?" zeptala jsem se. To by teda byl dobrý, kdyby vypil dvě lattéčka za sebou. Mně by se klepaly ruce už po tom prvním. Nesnáším kafe.

"Ne," zavrtěl hned hlavou. "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli bych vám nemohl vynahradit fakt, že jsem vás málem přejel," uculil se. Překvapeně jsem se na něj podívala. Co si o sobě myslí, kretén?

"Hele, chlapečku, nesnaž se."

"Snad se nenecháte přemlouvat," skousl si ret a svůdně přivřel oči. O co mu jde? Tohle by určitě nedělal jenom tak. Má audi, drahý mobilní telefon, přecpanou peněženku. A jemu jde o to, aby mi vynahradil takovou banalitu?

"Vůbec mě nemusíte přemlouvat. Prostě na to zapomeňte. A jestli je to všechno, tak promiňte, ale je tu další zákazník," pokrčila jsem rameny a podívala se na malého klučinu, který šel zřejmě od doktora. Jeho máma mu objednala jeden zákusek a posadili se ke stolu u okna.

Tom

Už jsem nevěděl, co dělat. V mobilu jsem projel všechny internetové stránky, které by mě zajímaly, ale ještě jsem nevymyslel způsob, jakým bych ji na sebe upozornil. Naprosto mě ignorovala. Jindy by mi to vyhovovalo, ale teď mi to vadilo. Vzdychl jsem. Budu si muset dát s Markem další schůzku a zeptat se ho, co má ráda a co ne. Jaké jsou její přednosti a jestli má cenu se snažit, když má takovou náladu, jako dnes.

"Ehm, slečno," řekl jsem nakonec. Opravdu chytré, Tome. Když se otočila, měl jsem pocit, jakoby mě pohledem nejradši přizabila. Minimálně.

"Ještě jedno?" zvedla obočí a podívala se na můj prázdný pohárek od latté. Kdybych si dal i druhé, měl bych aspoň šanci tu zůstat déle. Možná bych ale popřemýšlet doma nad tím, jak rozlousknout tenhle oříšek.

"Ne. Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli bych vám nemohl vynahradit fakt, že jsem vás málem přejel," usmál jsem se. Ani jsem to říct nechtěl, ale když jsem se podíval do jejích očí, nějak to ze mě samo vypadlo. Mlčela a několikrát mrkla, než odpověděla.

"Hele, chlapečku, nesnaž se," řekla nakonec. Sakra, ona mi to ani trochu nedělá jednodušší. Tohle Markovi pěkně vytmavím. Kde ji jenom splašil?

"Snad se nenecháte přemlouvat," naklonil jsem hlavu na stranu. Budu na ni muset vytáhnout svoje esa z rukávu, jinak to nevidím.

"Vůbec mě nemusíte přemlouvat. Prostě na to zapomeňte. A jestli je to všechno, tak promiňte, ale je tu další zákazník," odbyla mě. Pootočil jsem hlavu k mladé matce s malým klukem. Díval jsem se na Jules, jak je obsluhuje. Usmála se na ně. A na mě se jenom mračila. Pche, to si vyberu.

Když jim šla odnést jejich objednávku, zdržela se tam déle, než bylo potřebné. Zato ale ta druhá dívka, co doposud seděla opodál, přišla ke mně. Naklonila se přes pult a zatímco se dívala za svojí kámoškou, radila mi: "Já být vámi, přijdu jindy. Dneska nepochodíte," pošeptala. "Má opravdu blbou náladu. A navíc, zrovna má období, kdy se hádá s přítelem, takže je u ní kretén každý kluk," pokrčila rameny.

"Fajn, díky," usmál jsem se na ni. Normálně bych ji ještě pozval někam na skleničku, ale můj jediný cíl je teď Jules. A kdybych si začal s její kamarádkou, ať už cokoliv, moc bych si nepomohl. Sebral jsem si věci a vyšel ven z kavárny. Hned jsem nasedl do auta a rozhodl se, že zbytek dne strávím doma u televize.

Než jsem se ale domů vrátil, musel jsem zavolat Markovi. Zvedl to hned po prvním zazvonění.

"Ty zmetku!" oslovil jsem ho hned. "To jsi mi neřekl, že je to taková náladová fúrie!"

"Ty jsi ji už potkal?" zeptal se překvapeně.

"Cos myslel? Ona pracuje v kavárně, kde jsem prožil svoje dětství. Jestli si myslíš, že ti pomůžu s touhle, tak se pleteš," zavrtěl jsem si pro sebe hlavou.

"Hele, kámo. Tu musíš nějak získat," podporoval mě.

"Prdím ti na to," dál jsem si stál při svém.

"Tome, už s tím počítám, sakra. Tohle mi nemůžeš udělat," řekl zoufale. Vzdychl jsem. Odkdy jsem taková měkota?

"Dám jí ještě jednu šanci. Jestli bude stejně protivná, tak se s ní rozejdi, jak chceš."

"Díky moc, fakt," začal, ale já jsem ukončil hovor. Sakra, to jsem tomu dal. Byl jsem rozhodnutý, že to prostě nechám plavat. Přece kvůli ní, holce, se kterou ani nechci být, nebudu držet celibát, dokud se nerozjedou. Umřu.

Jules

Ve škole jsem rovnou zamířila do knihovny. Musím pracovat na seminární práci a ani trochu se mi do toho nechce. Vytáhla jsem si knížky, které se týkaly tématu, které jsem si zvolila a posadila se k prvnímu volnému počítači. Nalistovala jsem potřebné stránky a dala se do čtení. Možná bych byla schopná dočíst první řádek, kdyby mi nezačal zvonit mobil v kapse. Vytáhla jsem ho a podívala se na jméno na displeji.

"Co chceš?" zeptala jsem se Marka. Šeptala jsem, ale i tak se po mě někteří otočili.

"Zlatíčko, co kdybychom si zítra zašli do kina?"

"Nemůžu. Řekla jsem dneska. Zítra jsem ve škole a pracuju na seminárce. Pamatuješ?" připomněla jsem mu.

"Ah, sakra. Na to jsem nepomyslel."

"Nečekaně," protočila jsem oči.

"A kdy budeš dneska doma? Stavil bych se za tebou, hm?" navrhl. Bože, proč mě dneska musí všichni někam zvát?

"Nevím, kdy přijdu, Marku," pošeptala jsem naléhavě. Snad pochopí, že teď prostě nemám čas.

"Tak já tě nechám pracovat a večer ti napíšu, co ty na to?"

"Fajn. Zatím," štěkla jsem a stiskla červené tlačítko. Pro jistotu jsem si vypnula zvuky i vibrace, abych nebyla rušena vůbec.

Z knihovny jsem odcházela asi tři hodiny po tom, co jsem tam přišla. Už mě vyháněla uklízečka, tak jsem nechala knihy na stole, vypnula počítač a odešla. Napsala jsem sotva dvě stránky z plánovaných deseti. Jestli to takhle pomalu půjde i nadále, můžu se těšit, že mě nepřipustí k závěrečné zkoušce. Rozhodla jsem se, že domů půjdu pěšky. Rovnou jsem se stavila v obchodu pro nějaké jídlo, které bych si mohla udělat na večeři. Dneska půjdu brzo spát. Zítra si před školou zaběhám, osprchuju se a zapomenu na to, že jsem dneska potkala toho dementa, co mi pokazil celý den.

Doma jsem si udělala čínské nudle do hrníčku, počkala, až se řádně vyluhují a pak je snědla. Rychle jsem se okoupala a znaveně lehla do postele. Ještě jsem si chtěla číst doporučenou literaturu, ale na to jsem už neměla síly. Byla jsem opravdu vyčerpaná. Doufám, že usnu a vzbudím se ráno pořádně vyspaná a s dobrou náladou. I když, poslední dobou to nebyla žádná sláva. Ani nevím, co mě pořád tolik deptalo, možná to byl Mark, škola, nebo nervy před koncem semestru. Možná by nebylo od věci se s Markem rozejít a na tu dovolenou vzít prostě některou z holek. Jsem si jistá, že to tak nakonec dopadne, tak proč se ty týdny před tím trápit s ním a snažit se o něco, co už nemá smysl? Jenomže, na druhou stranu, jsme spolu opravdu dlouho. A ta dovolená by mohl být dobrý způsob, jak oslavit roční výročí. Ale kdybychom se celou dovolenou měli hádat, to opravdu radši řeknu Mindy. Říkal, že se ozve. Nezavolal a ani nenapsal. Když o moji společnost nestojí, proč bych ho měla brát na dovolenou?

Při takových myšlenkách mi trvalo trochu déle usnout, ale nakonec se mi to povedlo. A ráno jsem vstávala s dobrým pocitem. Půjdu si zaběhat a všechnu tu negativní energii ze sebe dostanu. Sotva jsem si vyčistila zuby, stáhla jsem si vlasy do culíku a vrátila se do pokoje. Ani jsem nemusela otevírat okno a viděla jsem, že slunce svítí jako divé. Zvolila jsem proto kratší kraťasy a volné triko. Do ledvinky, kterou jsem měla připnutou na paži, jsem schovala klíče od domu a mp3 přehrávač. Do uší jsem si dala sluchátka a už schody od bytu brala po dvou - sportovně. Vyběhla jsem z bytovky a zamířila k parku, kde se to po ránu vždycky hemžilo sportovci. I když je pravda, že teď už bylo skoro dopoledne.

Když jsem probíhala kolem aleje, trochu jsem zvolnila. Bylo tu pár lidí, kteří běhali se psy. Překvapilo mě ale, že je tu tolik lidí. Možná je vytáhlo ven slunce, kdo ví. Pomalým tempem jsem napojila svoji trasu na druhou část parku. Zničehonic přede mnou dopadl létající talíř. Zastavila jsem se. Nebyl tu nikdo, kdo by si házel. Jediný, kdo teď ke mně běžel, byl nádherný černý pes. Usmála jsem se. Zvedla jsem talíř a dřepla si k němu. Automaticky jsem si sundala sluchátko.

"Ahoj," podrbala jsem mu jeho krátkou srst. "Ty si krásný," pochválila jsem ho. "Kdepak máš páníčka?"

"Omlouvám se, ale… oh, to jsi ty?" usmál se můj včerejší první zákazník.

"To je váš pes?" zeptala jsem se zdvořile a naposledy ho pohladila od hlavy k ocasu.

"Můžeš mi tykat," řekl a úsměv mu pořád zdobil tvář. "Jsem Tom."

"Jules," stiskla jsem mu ruku.

"Dneska máš dobrou náladu?" zvedl obočí. Zasmála jsem se.

"Jsem dobře vyspaná, nikdo mě nechtěl přejet a svítí slunce," pokrčila jsem rameny. "Špatnou náladu jsem nechala doma."

"Fajn," znovu se usmál. "Dneska se asi stavím do kavárny, můžeš mi zase nachystat latté," otočil se ke mně bokem. Mlask na svého psa a dlaní pleskl do stehna. "Pojď, ty draku," řekl a rozběhl se. Pes za ním. Až teď jsem měla možnost si prohlédnout, co má na sobě. Černé tepláky, bílé triko a kolem hlavy stejně bílý šátek. Obyčejné, ale i tak mu to slušelo. A moc.

B.