Extraordinary #01

Tak, po náročném víkendu jsem si sedla a sepsala další díl :) Kdo jste četli zahraniční povídku 25 dní s panem Arogantním, možná se Vám může zdát, že je to skoro to samé. Abych ale řekla pravdu, tenhle nápad jsem měla nějakou chvíli před tím, než jsem tu úžasnou povídku začala číst :) Celý se pak zrealizoval během jedné cesty autobusem, kde jsem pak už vymyslela i děj a konec celé povídky. Tak doufám, že se Vám bude Extraordinary líbit. A aby to mělo šťávu, musela jsem z Toma udělat arogantního, jako je i v oné povídce. :) Těším se na Vaše komentáře a snad to chápete :) B.

ODKAŠLALA jsem si. Když jsem si sundala sluchátko, zopakoval svoji otázku.

"Uh-huh," řekla jsem po chvíli. Pořád jsem nemohla odpoutat pohled od těch úžasných provazců svalů. Musel si myslet, že jsem retardovaná. "Omlouvám se, netušila jsem, že bude někdo doma. Neřekli mi, kdy mám chodit, tak jsem myslela, že je to jedno," vysvětlila jsem.

"No, jak vidíš," naklonil hlavu na stranu a začal hned s tykáním, "tak doma jsem."

"Jindy ale přijít nemůžu, mám školu," zavrtěla jsem hlavou.

"Snad tu školu nemáš dvacet čtyři hodin denně, ne?" zeptal se a sundal si ručník z ramen. To opravdu myslel vážně?

"Ano, mám," odpověděla jsem, i když jsem sama tušila, že mi na to neskočí. Založila jsem si ruce na prsou. Ještě jednou si mě prohlédl od hlavy k patě a pak jen zvedl jedno obočí, jako bych ho nehorázně obtěžovala.

"Příští týden přijď jindy," rozkázal a odešel. Ještě jsem se dívala za tou prdelkou, která byla bohužel skrytá pod sněhově bílou osuškou.

Utřela jsem prach i v ostatních místnostech, které byly zařízeny stejně luxusně. Když jsem chtěla vytáhnout vysavač, abych mohla vyluxovat jeden jediný koberec v celém domě, který byl na chodbě, zase se objevil ten majitel. Tentokrát měl na sobě šedé tepláky posazené nízko v bocích, šedé tričko s těžko přehlédnutelnou dírkou na hrudi a na rukou veliké hodinky. Byl bosý. Odkašlal si. Když jsem se napřímila a podívala se na něj, opíral se o rám dveří a ruce měl schované v kapsách svých volných tepláků.

"Ano?" pobídla jsem ho. Když si odkašlal, snad něco chtěl, ne?

"Čekám návštěvu, takže by se mi docela hodilo, kdybys to trochu uspěchala."

"Hele, makám jako šroubek. Sama spěchám," zamračila jsem se na něj. Bože, to je tak arogantní blbeček. Možná má nejluxusnější dům ze všech, které znám, ale na slušnosti mu to moc nepřidává.

"Na tohle se vykašli," řekl a podíval se na vysavač, který jsem konečně vytáhla. To ho mám teď schovat?

"Fajn," hodila jsem hadici zpátky. A to jsem měla dobrou náladu. Opravdu popřemýšlím nad tím, že změním den a čas úklidu v tomhle domě. Zavřela jsem dveře kumbálku a strčila si sluchátka zpátky do uší. Prošla jsem kolem něj a zamířila chodbou dozadu, abych zadním vchodem odešla. Když má mít návštěvu, nemá cenu se tu zdržovat.

Dotyk na rameni mě ale přinutil, abych se otočila. Natahoval ke mně ruku, v níž bylo několik bankovek a seznam na nákup.

"Jsem uklízečka," ujasnila jsem mu své povolání.

"Potřebuju doplnit zásoby," pokrčil rameny. Zvedla jsem pohled od jeho tetování na prstech do jeho obličeje. Měl několikadenní strniště, dokonalý tvar rtů, který byl podtržen černým piercingem v koutku, krásné oči a řasy, které by mu mohla závidět každá dívka.

"Nemám čas," řekla jsem, když jsem se podívala na hodinky. Lhala jsem, ale nebudu mu kupovat jídlo. Na to ať urychleně zapomene.

"Sámoška je hned naproti," protočil oči. Zase jsem ho tolik obtěžovala? Znovu ke mně postrčil peníze s nákupním lístkem. Vzala jsem si to od něj a rezignovaně sklopila ramena.

"Výjimečně."

"Nemáš snad plnit má přání?" zeptal se. "Když tě požádám třeba o uvaření večeře, měla bys bez brblání nastoupit k plotně," ušklíbl se.

"Jsem uklízečka!" řekla jsem znovu a ještě razantněji.

"Splníš cokoliv. Bez keců," rozhodl a nekompromisně se na mě krátce podíval. "Jinak bych si taky mohl stěžovat," ušklíbl se. A potom, na podtržení svých slov, se otočil na patě. Dívala jsem se na jeho mizející záda a přemýšlela, jak to vykoumat, aby se tohle nikdy neopakovalo.

Sámoška sice byla hned naproti, ale protože jsem se držela zásady nechodit hlavními dveřmi, cesta mi trvala déle. Musela jsem obejít celý blok, abych se dostala naproti. A když jsem přišla zpátky s jeho nesmyslným nákupem, nevrle postával za dveřmi. Hned mi vzal tašku z ruky a zamračil se.

"To jsi to snad sama vyráběla?" zavrčel.

"Bože, můžeš mi políbit prdel," oplatila jsem mu stejným tónem. Sklopil pohled a přejel mou postavu od noh nahoru. Olízl si rty a uculil se.

"Tak ji nastav, ne?" mrkl na mě. Protočila jsem oči.

"Hele, jestli naše panstvo už nic nepotřebuje, tak bych se ráda vrátila do školy," založila jsem si ruce na prsou. Párkrát zamrkal a potom se beze slov otočil a odešel. Ano, opravdu si přehodím úklid tohohle domu. Ale ještě nevím na kdy.

Na odpolední přednášce jsem byla tak naštvaná, že jsem se ani nemohla soustředit. A ani jsem nevěděla, jestli se těším do toho kina. Ale Sindy se mě snažila rozveselit, aniž by se pídila po důvodu mé rozmrzelosti.

"Hele, Juli," oslovila mě. "Jestli se takhle budeš mračit i před Katty a Anett, tak nevím, jestli tě do toho kina budou chtít."

"Já vím, ale když to prostě jinak nejde. Takový blbeček!" vykulila jsem na ni oči a zapsala si název učebnice, kterou nám profesor doporučil ke zkouškám.

"Neříkala jsi, že se s majiteli nesetkáváš?" zeptala se. Zřejmě pochopila, že se jedná o moji práci.

"No, jenom některé. Třeba Robertsovi potkávám. Nebo aspoň paní Robertsovou. A u těch jejich sousedů se zase vídám s tou starou paní, co u nich bydlí. Ale jinak zbývající domy bývají dopoledne prázdné," pokrčila jsem rameny.

"A o koho se teda jedná?"

"Nevím," vzdychla jsem. "Robertsovou znám, protože se mi představila. Jinak neznám jména, výplata mi chodí do agentury, přece," podívala jsem se na ni.

"No já vím. Ale to ses ani nepídila po tom, kdo by to mohl být?" zvedla obočí. "A jestli je to opravdu tak luxusní, jak jsi říkala, už tuplem bych pátrala po jménu. A pak se k němu nenápadně přitočit v nějakém klubu…"

"Ty jsi pako," zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. "A i kdyby, s tímhle idiotem nechci mít nic společného, než aby mi zaplatil za úklid, který musím dělat. Sakra, doteď jsem to měla docela ráda."

"Juli," usmála se. "Prostě na něj musíš vyzrát. Nenech se jím vydeptat, ne?" povzbuzovala mě.

"Tobě se to řekne. On je tak arogantní!"

"Tak nasaď masku ignorace."

"Chmpf," odfrkla jsem si. Drahá Sindy, kdybys jenom věděla.

Kino bylo úžasné. Po dlouhé době jsem měla popcorn a bavila se, aniž bych musela myslet na školu nebo práci. A mohla jsem být venku dlouho do noci, protože další den jsem měla volno. Konečně vytoužený víkend, kdy jsem mohla sedět doma u televize, kde mám sotva pět kanálů, a cpát se lacinými brambůrky. Těšila jsem se, až budu mít svůj klid, nebudu se stresovat. Nikomu nebude vadit, že budu nenalíčená, neučesaná a budu mít na sobě vytahané triko a tepláky. Zřejmě jsem ale byla hodně naivní, když jsem si myslela, že by to takhle bylo. Když jsem podepisovala smlouvu, samozřejmě, že jsem ji jenom prolétla očima a pořádně nečetla všechny smluvní body. Netušila jsem, že tam bylo napsáno, že pokud si mě nějaký z těch bohatýrů zavolá i o víkendu, budu muset být k mání. A proto jsem byla v šoku, když mi v sobotu kolem šesté ranní volalo číslo agentury.

"Ano?" ozvala jsem se ochraptěle. Sotva jsem rozlepila oči, abych se podívala, kolik je hodin, znovu jsem je zavřela. To si ze mě někdo utahuje?

"Dobrý den, slečno Julie. Volal nám jeden klient, který je ve vaší lokalitě, přeje si, abyste tam přišla."

"O víkendu?"

"My pracujeme nonstop."

"V šest ráno?" pokračovala jsem.

"Pokud si to tak přeje klient, musíme mu vyhovět," řekla znovu a ještě nekompromisněji.

"Dnes je prvního dubna?" vzdychla jsem a posadila se.

"Doufám, že vám ten humor zůstane i nadále. Během půlhodiny buďte na místě, abychom vám nemuseli ubrat trestné body z platu. Jedná se o dům pana Kaulitze."

"To je který?" zeptala jsem se. Protáhla jsem se a vstala.

"Číslo 1875."

"Fajn. Díky za milé probuzení," zabručela jsem a ukončila hovor. Její další rádoby milé průpovídky bych asi nemohla poslouchat. Hodila jsem mobil na peřinu, do které bych se nejradši vrátila.

V koupelně jsem si opláchla obličej a vyčistila si zuby. Vlasy jsem si ani nerozčesávala, jenom jsem se svázala do drdolu a podívala se na sebe do zrcadla. Mám na to třicet minut. Třicet. Ale cesta dopravou bude trvat minimálně o deset minut víc. Sakra, s takovou budu za chvíli bezdomovec, protože mi z platu strhnou i to, co tam nikdy nebylo. Kaulitz. Nesnáším toho hajzla už jenom kvůli tomu pitomému jménu.

Měla jsem na sobě tmavé tepláky, ve kterých jsem chodívala běhat. Triko jsem měla asi o číslo větší, ale bylo pohodlné. Zapnula jsem si šedou mikinu až ke krku a nasadila kapuci. Když jsem vycházela z bytu, strčila jsem si do uší sluchátka. Nemá cenu si zlepšovat náladu, až ho uvidím, ručička bude zase ukazovat na mrzutost. Tepláky jsem si vzala s tím úmyslem, že aspoň trochu zapracuju na svém těle. K zastávce to bylo asi deset minut chůze do mírného kopce. Když poběžím, snad uskrblím pár minut navíc. Šetření. O tom je celý můj život. Šetřit časem, penězi, make-upem, jídlem, prostě vším. Už mě to vyčerpávalo.

Vysedla jsem a hned se zase dala do běhu. Pravidelně jsem oddechovala a snažila se se hned neudýchat. Když jsem pak odemykala zadní vchod k tomu Kaulitzovi, který zřejmě už netušil, co by si ještě nevymýšlel, mé hodinky ukazovaly pár minut po půl sedmé. Vzdychla jsem a tiše vešla dovnitř. Chtěla jsem se plížit, naivně jsem doufala, že by třeba spal a nic po mě nechtěl. Seděl ale v křesle v obýváku, kouřil cigaretu a na sobě měl pouze tepláky. Odkašlala jsem si a sundala si sluchátka.

"Tak jsem tady," řekla jsem, když mlčel, kouřil a ani mi nevěnoval pohled. Pořád se díval někam do prázdna a pomalu vyfukoval kouř.

"Neříkal jsem náhodou půl hodiny?" zeptal se a na chvíli schoval prsty v černém popelníku, který byl na konferenčním stolku vedle křesla.

"No promiň, ale samotná cesta trvá skoro čtyřicet minut," bránila jsem se.

"Snad promiňte, ne?" podotkl uraženě a konečně mi věnoval svůj pohled. Tmavý, plný zlosti a arogance. Prohlédl si mě, tak jako předchozí den, a ušklíbl se. "To na sebe nemáš nic lepšího?"

"To jsem si přišla vyslechnout kritiku, nebo uklízet?" založila jsem si ruce na prsou. Mlčel a dál si mě prohlížel. Potom se nadechl a sklopil pohled k opěrce křesla, na kterou polštářkem prostředníčku kreslil kolečka.

"Včera večer tu byl menší večírek. Potřebuju, abys uklidila ten pozvracený záchod, než tam přihodím taky."

"No paráda. Za tohle chci dostat připlaceno," procedila jsem mezi zuby a už se otáčela k odchodu, abych si vzala saponáty a gumové rukavice.

"Co, prosím?" zase se na mě podíval tím pohledem, který jasně naznačoval, jak ukradená mu jsem.

"Ale nic," mávla jsem rukou a radši zmizela ve dveřích.

B.