Extraordinary #03

Činila jsem se, už tu mohla být kapitola dříve, ale díky Mily, která zdržovala, máte ji tu až teď :D.. No, a moc Vám chci poděkovat za komentáře. Jste zlatí a nejvíc si toho cením, opravdu. :) A jelikož už mám zítra školu, uvidíme, jak se mi bude dařit psát povídku nadále, snad to bude stejně často. Ale taky bude zítra ten prolog, tak to možná trochu zvolním. :) Těším se na Vaše ohlasy. B. :)

S vozíkem plným alkoholu jsem přešla k pokladně. Byla jsem tu poslední. Mladá prodavačka se na mě znaveně podívala.

"Pohněte, už zavíráme," popohnala mě. Když viděla obsah mého vozíku, hned vyžadovala občanský průkaz.

"Víte, ale to není pro mě. Musím to donést jednomu… známému," dořekla jsem. "Kousek dál pořádá večírek."

"Promiňte, ale nemůžu vám to prodat," zavrtěla hlavou.

"Slečno, prosím," naléhavě jsem se na ni podívala. "Možná ho znáte, bydlí tady v té čtvrti boháčů," vysvětlovala jsem jí dál. "Jmenuje se Kaulitz."

"Tom Kaulitz?" zeptala se. Její výraz se naprosto změnil. Úplný obrat. "Samozřejmě, že ho znám. A on si kupuje pití v našem obchodě?" zajásala. "To je úžasné."

"Ano, taky si myslím," přikývla jsem s falešným úsměvem a nervózně se podívala na hodinky. "Co kdybyste mi to namarkovala, zavřela obchod a šla tam se mnou, hm?" navrhla jsem. Řekl, že je mu jedno, jak ho seženu.

"Tak fajn. Asi spěcháme, že?" zeptala se duchapřítomně. Jen jsem přikývla. K tomuhle se radši vyjadřovat nebudu.

Přišla jsem zpátky. Čekala jsem, že bude stepovat venku před dveřmi a sledovat hodinky, ale nebyl tu. Vešla jsem tedy dovnitř a pobídla i tu prodavačku, která se mi během cesty představila jako Claire. Ukázala jsem jí, kudy se dostane dovnitř a sama zamířila s alkoholem do kuchyně. Naskládala jsem lahve ke dřezu a doufala, že teď můžu odejít. Když jsem se ale otočila, ve dveřích stál nějaký kluk. Díval se na mě nechutným výrazem perverzáka. Olízl si rty, což zřejmě mělo působit svůdně. Nikdo to ale nesvede tak, jako zdejší majitel.

"Ahoj, kotě," mrkl na mě a přesunul se od dveří k pultu, který byl uprostřed kuchyně. Momentálně to byla jediná překážka mezi námi dvěma.

"Nejsem kotě," zavrtěla jsem hlavou.

"Co kdybychom se zdejchli, hm?" zeptal se a pak se napil pití, které měl nalité ve sklenici. Asi to muselo mít grády, protože se oklepal, sotva to polkl.

"Já se zdejchnu určitě, ty nevím, co budeš dělat," pokrčila jsem rameny. Odvážně jsem se vydala ke dveřím. Opatrně jsem procházela kolem něj. Netušila jsem, jestli mám čekat nějaký útok, nebo si ve své opilosti ani nevšimne, že odcházím. Věci se ale semlely nějak rychle. Uvědomila jsem si, že jsem uvězněna mezi jeho svalnatými pažemi, zády se opírám o stěnu a jediná cesta ven by byla ho kopnout do citlivých míst. Ale tak hrubá zase nechci být.

Vzdychla jsem. "Opravdu musím jít," podívala jsem se na něj. Zamrkal a naklonil hlavu na stranu.

"Nemusíš. Já tě chci mít tady."

"Vždyť mě ani neznáš," zavrtěla jsem hlavou.

"To je sice pravda, ale poznat se můžeme. Nic nám v tom nebrání," přibližoval se. Dlaněmi jsem se mu zapřela do hrudi a snažila se co nejdál se oddálit od toho odéru. Takhle to netáhlo ani z toho Kaulitze. Tohle je opravdu zvrhlý večírek.

"Hele, jenom jsem přišla doplnit zásoby alkoholu. Teď musím jít," snažila jsem se dál. Byl ale příliš silný. Už jsem se bála o své zdraví, když jsem přes jeho rameno uviděla další postavu ve dveřích.

"Adriane!" křikl Kaulitz. Bože, jak jsem ho za ty dny nesnášela, teď jsem byla ráda, že přišel. "Co děláš?" zeptal se. Ah, chytrá otázka, opravdu. Ale díky ní se onen Adrian musel otočit a já už nebyla uvězněná mezi jeho pažemi. Hned jsem si od něj stoupla o kus dál a upravila si triko, které se mi vyhrnulo díky tomu, jak jsem uhýbala před jeho chtivými rty.

"Hele, takhle kočička mi nechce dát. Pořád se vymlouvá, že už musí jít," zabrblal. Kaulitz se na mě podíval, opět si prohlédl mé tělo od noh nahoru, což mě na něm začínalo opravdu štvát, a pak se ušklíbl.

"Ty říkáš kočička? Neviděl jsi holky, které teď přijely?" kývl hlavou někam za sebe. Adrian se na něj překvapeně podíval.

"Fakt?" nadšeně zamrkal. Prosím, ať už odejde. Snad je to vysvobození.

"Jo. Ale jestli si chceš pohrát s touhle," podíval se na mě povýšeně. "Je to tvoje volba."

"Cože?" zamračila jsem se na toho blbečka. "Za tohle mi neplatí, rozhodně ne!" naštvala jsem se a šla ke dveřím. "Pustíš mě?"

"Ale kámoš si chce pohrát," ušklíbl se. Zvedl jeden koutek a podíval se někam za mě. Otočila jsem se na Adriana. Opíral se o kuchyňskou linku a nevypadal, že by vnímal.

"Asi nevnímá, takže, buď tak laskav," znovu jsem se podívala do jeho krásného obličeje a naznačila mu, aby ustoupil. Chvíli se na mě díval, jakoby přemýšlel, a pak si stoupl bokem. I tak bylo ve dveřích málo prostoru, doslova jsem se kolem něj musela protáhnout. Cítit dotyk jeho svalnatého těla, i když bylo schované pod vrstvou oblečení, a za těchto okolností, bylo zvláštní. Kdyby se jednalo o nějaký romantický film, ještě by na mě zavolal a něco chtěl. Něco, co by změnilo celý vztah mezi námi.

"Počkej," uslyšela jsem jeho hlas. Bože, to není možné, aby na mě doopravdy zavolal. Otočila jsem se. "Kdo je ta dívka, která s tebou přišla?"

"Pomohla mi s tím chlastem," pokrčila jsem rameny.

"Fajn. Teď padej odsud, než si to Adrian rozmyslí," ušklíbl se na mě a pak zmizel ve dveřích do obývacího pokoje. Jestli tady budu muset uklízet, myslím, že se dneska vykašlu na nějaký klub. I když, nebylo od věci to tu taky pozvracet, ať si to pak uklidí sám. Ale to by se nestalo. Uklízet bych musela stejně já.

Dopravou jsem dojela ke svému bytu. Když jsem procházela kolem jednoho baru, který tu byl, zrovna ven vyšel jeden číšník, aby si zakouřil.

"Ahoj, Julie," pozdravil mě.

"Čau," usmála jsem se.

"Neříkej, že jdeš domů. Je sobota večer, pojď se napít, ne?" nabídl mi. Chvíli jsem přemýšlela.

"Nemám u sebe ani penny," pokrčila jsem rameny.

"Zvu tě. Dneska je tu plno, nikdo si nevšimne, že tu piješ s obsluhou," uculil se. Pokrčila jsem rameny.

"A nebudu tě zdržovat od práce?"

"Neblázni," zase se usmál a hodil nedopalek na zem. Špičkou boty ho uhasil a nabídl mi rámě. "Pojď."

Neváhala jsem. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Proto jsem šla. Když za mě chce platit, tak prosím. Posadila jsem se k baru a nechala ho, ať mi nalije, co sám uzná za vhodné. Dneska jsem byla tak vytočená, že jsem teď měla právo si trochu užít.

"Hele," usmála jsem se na něj, když přede mě postavil pivo a prvního panáka. "Ty mě znáš jménem, proč ne já tebe?"

"Minule ses tu pěkně opila a rozdávala telefonní číslo všem kolemjdoucím," zasmál se a pokrčil rameny.

"Proto mi volalo tolik cizích čísel," pokývala jsem hlavou. Zase se zasmál. Pozvedl svého panáka a usmál se.

"Jsem Adam, těší mě."

"Ahoj, Julia. Ale to vlastně víš," pokrčila jsem rameny. Přiťukli jsme si a pak jsem to do sebe otočila. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se nemyslet na ten pálivý pocit v krku.

Docela jsem se bavila. Adam byl komik, jen co jen pravda. A i když tu bylo opravdu plno, přece jenom, byla sobota, Adam mě dokázal bavit skoro celý večer. Když neobsluhoval, opravdu byl jenom se mnou. Domů jsem se dostala někdy nad ránem. Když jsem se asi napotřetí trefila do klíčové dírky, hned jsem zamířila do koupelny. Vysvlékla jsem se a lehla si do vany. Pustila jsem vodu a napustila si deset čísel vody. I když jsem nebyla ponořená celá, nevadilo mi to. A protože jsem byla jenom kost a kůže, kvůli chudému příjmu potravy, voda mi zakrývala celé břicho. Pomalu jsem ho nafukovala a zase vyfukovala a dívala se, jak se díky tomu vlní voda na okrajích.

"Bože, asi jsem opilá," pošeptala jsem si a zasmála se sama sobě. Rychle jsem se okoupala, opláchla ze sebe mydlinky a pak se zamotala do osušky. Vypustila jsem vodu a u zrcadla si vyčistila zuby a odlíčila se. Potom jsem zamířila do pokoje, kde jsem se převlékla do pohodlného pyžama a lehla do postele jak dlouhá, tak široká. Hned se mi ale rozezvonil mobil, což nebylo dobré znamení. Zase tak brzo ráno. To je děs. Podívala jsem se. Zase cizí číslo. Ale teď jsem nikomu svoje nedávala, Adam se o to postaral. Ani jsem si nesedala a přijala hovor. Kdybych nebyla pod vlivem alkoholu, normálně bych cizí číslo nezvedala.

"Půjčovna vzducholodí," zasmála jsem se. Sotva jsem ale uslyšela na druhé straně hlas Kaulitze, smích mě přešel.

"Co prosím? Agentura mi dala tohle číslo-" odmlčel se. "Nedělej si ze mě prdel, jinak budeš pykat," zavrčel.

"Hele, tak mi nemáš volat. Teď jsem přišla, potřebuju se vyspat," vzdychla jsem a zavřela oči.

"Na to ti nehledím," zamumlal.

"Jsi opilý. Běž spát. Až se vyspím i já, přijdu ti uklidit."

"Ehm, sice bych si uklidil sám, ale klidně si přijď i v neděli."

"A co jsi teda-" chtěla jsem se zeptat, ale už pípal tón oznamující konec hovoru. No fajn.

Ani jsem nestihla položit mobil na stolík a už jsem spala. Několikrát jsem se vzbudila, abych si zašla na záchod. A když už byly tři hodiny odpoledne, převalovala jsem se. Proto jsem vstala a rozhodla se, že zajdu k tomu dementovi pouklízet. Převlékla jsem se do tepláků a volného trika. Ani trochu mi nebylo dobře, takže jsem neměla ani náladu být nějak pěkně oblečená. Na hlavu jsem si nasadila kšiltovku a na oči si dala sluneční brýle. Zamkla jsem za sebou byt a vyšla směrem k autobusové zastávce. Dneska jsem ani neběžela. Momentálně mi bylo opravdu blbě. Až skoro na omdlení.

Odemkla jsem dveře. Uvítala jsem to ticho. Zavřela jsem za sebou a rovnou zamířila do kuchyně. Šokovaně jsem zůstala stát ve dveřích. Nebylo známek po tom, že by tu včera byl večírek. V obýváku taky bylo uklizeno, všechny místnosti byly naprosto čisté a uklizené. Trpím halucinacemi? Když jsem šla ke koupelně, abych zkontrolovala toaletu, zrovna se dveře otevřely.

"No sakra," lekla jsem se. Ucukla jsem a hlavou se praštila o stěnu naproti dveřím do koupelny. Hned jsem se chytla za bolavé místo.

"Říkal jsem, že uklidím," řekl mi. Vzpomněla jsem si na první den, kdy jsem ho viděla. Kdykoliv jsem ho viděla polonahého, něco se mi stalo.

"Taky jsi říkal, že mám klidně přijet v neděli."

"To nebylo myšleno až tak doslova," ušklíbl se. Přivřel oči. Zamračila jsem se a založila si ruce na prsou.

"Ss," znovu jsem si promnula hlavu v místě, kde jsem se udeřila. "Takže můžu jít domů? Jela jsem zbytečně?"

"Jo," zamrkal a zavřel dveře koupelny. "Přijď v pátek, na úklid. Dřív tě potřebovat nebudu."

"No fajn. A laskavě mi nevolej," zamračila jsem se a otočila se na patě. Blbeček.

B.