Extraordinary #06

Opět mě potěší Vaše komentáře. Jsem moc ráda, že se Vám povídka líbí a doufám, že se bude líbit i nadále. Docela jsem se dostala do děje, tak mi to snad půjde od ruky i nadále a vy se můžete těšit na další Tomovu aroganci. :D Ne, kecám. Teď jsem chtěla postupně odhalovat jeho hezkou stránku, už se to částečně povedlo v tomhle díle. Tak, snad se tu objeví spousta komentářů :) B.

Btw, teď jsem na alien wall četla, že má Tom chřipku. :D To je náhodička. Snad jsem to na něj tou povídkou nepřivolala :D :D

OTEVŘELA jsem dveře do jeho domu a nasupeně napochodovala do obýváku, kde jsem čekala, že bude. Taky byl. Překvapeně se na mě podíval.

"Co tu děláš?" zeptal se.

"Co si o sobě myslíš?" začala jsem se svým proslovem. "Snad si nemyslíš, že potřebuju tvoje milodary? Já chci peníze, které si poctivě vydělám, ne nějaké charitativní příspěvky na chudé," zamračila jsem se. "Ty peníze si sežer, udav se s nimi," hodila jsem je na stůl. Odkašlal si a poposedl. Vypadal lépe, než včera. Deku měl přehozenou jenom přes nohy.

"Fajn, jestli si chceš peníze poctivě vydělat, tak prosím," pokrčil rameny. "Měla bys ale vědět, že si je zasloužíš. Přijelas večer, sháněla mi chlast, plus riziko, že tě chytnou," odkašlal si. "Potom jsi mi koupila léky, ty jsi zaplatit chtěla, ne?" podíval se na mě a upil z hrnku, který doteď držel v dlaních. "A aniž by ses musela vracet, přišla jsi. V podstatě si zasloužíš každý cent, který mi teď vracíš," prohodil chraplavě a zase si odkašlal. Dál si mě nevšímal, díval se na televizi na nějaký blbý pořad. Vztekla jsem se. Ale teď na sebe. Pořád jsem ho viděla jako nehorázného aroganta, že mi nedošlo, že by mohl myslet na tohle. Přece ale neklesnu tak hluboko, že bych si peníze vzala zpátky. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale zastavil mě.

"Ještě jsem neřekl, že můžeš odejít."

"Dneska tu ani nemám co dělat," otočila jsem se zpátky čelem k němu.

"Když tu jsi, tak si můžeš zpátky vydělat ty peníze," řekl a bradou pokynul k penězům na stolku. Aniž by se na mě podíval, samozřejmě.

"A to jako jak?" založila jsem si ruce na prsou. Zase pokrčil rameny a mlčel. Vzdychla jsem. Zády jsem se opřela o stěnu a čekala, jestli z něj něco vypadne. Sledoval ale televizi a jediným jeho pohybem bylo zvednutí hrnku k ústům. Po nějaké chvíli jsem se sesunula k zemi a posadila se, nohy jsem složila pod sebe. Z něj asi jenom tak něco nevyleze.

"Už je ti líp?" zeptala jsem se. Přikývl. Jenom přikývl. Protočila jsem oči a podepřela si bradu dlaní. Dívala jsem se na televizi, a i když to bylo z blbého úhlu, stačilo mi to. Nechápu, jak se na to může dívat. Pořad o tom, jak se staví auta a motorky. Jakoby to nemohl přepnout na něco záživnějšího. Po nějaké době, když se znovu napil, ke mně natáhl ruku.

"Je prázdný," řekl jenom. Vstala jsem a vzala hrnek. Mlčky jsem zamířila do kuchyně, do konvice napustila vodu a postavila ji zpátky, aby se voda ohřála. Vybrala jsem nějaký ovocný čaj, hrnek vypláchla a pak do něj dala pytlík. Když se konvice vypnula, nalila jsem vodu do hrnku a zamířila zpátky do kuchyně. Postavila jsem ho zase před něj. "Myslel jsem, že si uděláš taky, když si budeš vydělávat peníze," zvedl ke mně pohled.

"To mi ty peníze vrátíš za vaření čaje a čumění na televizi?" zeptala jsem se. "Díky, ale asi jdu domů," zavrtěla jsem hlavou.

"Fajn," olízl si horní ret. "Takže se zřejmě uvidíme ve čtvrtek."

"Fajn," zopakovala jsem po něm.

Odešla jsem. Teď jsem byla tak naštvaná, že i kdyby po mě zase něco chtěl, asi bych prostě dělala hluchou. Přijela jsem na byt a hned, v zápalu, si otevřela zápisky a učebnice k předmětu, který jsem si dala jako první. Na naučení se celé půlroční látky jsem měla čtyři dny. Takže to vidím tak, že si zajdu do sámošky pro kafe a budu pít po hektolitrech. Zatím jsem se ale posadila k oknu jenom s černým čajem, tam je taky kofeinu požehnaně, a začala si podtrhávat části vět z první kapitoly. Potichu jsem si je opakovala a snažila si je zapamatovat. Jenom doufám, že mi to půjde snadno od ruky, abych se s tím nemusela moc piplat.

Když už bylo kolem půlnoci, zabalila jsem to. Stihla jsem tři kratší kapitoly. Sice mě jich moc nečekalo, ale když počítám s tím, že si to budu muset zopakovat, ještě zajít uklidit aspoň dva domy a nakoupit si jídlo, mám co dělat. Ale aspoň se nebudu nudit. Nemám zkouškové ráda, ale za ty následující měsíce volna před dalším zkouškovým mi to stojí. Plánovala jsem taky navštívit mámu, prý si našla nového přítele, ale to ještě nevím, jak mi vyjde. Je pravda, že jsme teď obě měly vlastní životy, naučily jsme se žít bez sebe. Ze začátku jsme si volaly pořád, skoro každý večer. Potom jenom jednou týdně a teď maximálně jednou za měsíc. Připadám si, jako bych se odstěhovala za vlastní rodinou a teď si posíláme jen přání k svátku, narozeninám a nějakým Vánocům. Je to divné, ale zřejmě nám to oběma tak vyhovuje. Mně teda jo. Vždycky jsem si přála být samostatná, zkoušet útrapy života na vlastní pěst a nebýt pořád schovaná pod máminými ochrannými křídly. A sen se mi splnil. Částečně.

Okoupala jsem se a ulehala do postele s dobrým pocitem, že jsem toho dnes stihla dost. Vybrat si výplatu, zapsat si zkoušky a už se i začít učit. Na Kaulitze jsem ani nechtěla pomyslet, protože kvůli němu mi zase začínala vřít krev v žilách. Doufám, že se brzo vyléčí, odjede si někam na dovolenou a já budu chodit zase do prázdného domu. Tak je to vždycky nejideálnější. Nikdo mi nekecá do práce a já nemusím být nervózní z toho, kdo ví, koho tam nepotkám. V ručníku kolem pasu a s kapkami vody stékajícími po vypracovaných svalech.. Oh, musím si zakázat tyhle vzpomínky na něj. Je to prostě blb a blbem zůstane, ať se děje, co se děje. A ještě na něj myslet před spaním. No já jsem se snad zbláznila.

Ráno jsem vstávala brzo, přesně podle budíku. Oblékla jsem se do tepláků a trika, jenom abych si zaskočila pro rozpustnou kávu a cukr, a vrátila se zpátky co nejdříve. Hned jsem zasedla k učení a pokračovala, kde jsem skončila. V sobotu mě snad nikdo otravovat nebude. A zatímco jsem snídala levné kukuřičné lupínky, stihla jsem si zhruba zopakovat včerejší látku. Samozřejmě, že nebudu moct hustit do hlavy všechno najednou. Proto jsem si na papírek vedle napsala čas, kdy jsem k učení zasedla, abych si dělala pravidelné pauzy. Takhle mi to vyhovovalo v zimním semestru, tak určitě bude i v letním.

Znuděně jsem pohupovala nohama, které jsem měla přehozené přes opěrku pohovky. Ležela jsem na zádech a nad hlavou si držela papír s hlavními daty, která se musím naučit. Nesnášela jsem dějiny a nesnášela jsem fakt, že každý předmět nějaké historické události obsahoval. Samozřejmě, že se všechno odvíjí od historie, ale já ji prostě nesnáším. A jak jsem čekala, tohle byl můj bod, kde jsem se zasekla a nemohla se pohnout z místa. Prostě data. Ble, hnus, velebnosti. Už jsem i přemýšlela nad takovými hloupostmi, jak si ty data přirovnat k určité události, ale nic nepomáhalo. Mohla jsem si pod čísly představovat cokoliv, stejně se mi to pletlo. Věděla jsem ale, že Sindy je na tohle dobrá, takže doufám, že bude sedět vedle mě a poradí mi. Taky by mohla nastat situace, že v testu nebudu mít ani jednu otázku ohledně historie. To bych byla šťastná.

A tak plynul den za dnem, já si pamatovala víc a víc látky. Je mi jasné, že to po zkoušce zapomenu, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že ji udělám. Když nastalo pondělí, začínala jsem být trochu nervózní. Uklidňovala jsem se faktem, že jsem se na to nevykašlala a něco mi v té hlavě zůstat muselo. Jenom doufám, že to podstatné. A po zítřejším testu rovnou zajedu k Robertsovým, vyklepané ruce uklidním při úklidu, zatímco si budu užívat té trochy volna. Nechám mozek vydechnout, abych mohla večer začít s dalším předmětem. Na ten se nejvíc netěším, proto jsem se domluvila se Sindy, že se to budeme učit spolu. A proto jsem nechtěla přijít ve čtvrtek uklízet ke Kaulitzovi. Podle toho, jak nám to půjde, to buď odložím, nebo nechám. Snad pochopí, že se prostě musím učit.

Když jsem se se Sindy sešla před třídou, kde jsme měli psát test, její výraz v obličeji mě naprosto vyděsil. Byla bílá jako stěna, měla kruhy pod očima a celkově vypadala sešle. Zato já jsem se cítila svěží, paradoxně. S takovou se budu vznášet, až to ze mě opadne.

"To prostě nedám," zavrtěla Sindy hlavou.

"To před prvním testem říkáš vždycky," mrkla jsem na ni. "Víš, že je to v pohodě. Učila ses, ne?"

"Jo, ale prostě… Jak můžeš být tak v klidu?" stáhla k sobě obočí. Nervózně se poškrábala na krku.

"Uklidni se," chytla jsem ji za ramena. "Umíš to, tak nestresuj, nebo začnu taky."

"Chtěla bych mít tvoje nervy," ušklíbla se.

"Tenhle test nás nemůže ohrozit, je to nejjednodušší, který nás toto zkouškové čeká."

"Díky, teď jsi mě uklidnila," vzdychla a promnula si kořen nosu. "Bože, už to chci mít za sebou."

"Sindy, ty nervačko jedna," zasmála jsem se jí. Jenom na mě vyplázla jazyk a dál stresovala s tím, že to prostě nedá.

Se Sindy jsme vyplněný test odevzdávaly mezi prvními, tak jsme si to hned nechaly opravit, abychom věděly výsledek. Nečekaně, Sindy měla plný počet, takže dostala A. Já jsem tam měla pár chyb, ale i tak jsem dostala stejné ohodnocení. Vyšly jsme z třídy a Sindy hlasitě vydechla.

"Bože," chytla se za zápěstí. "Úplně mi buší srdce!"

"Nevím, co pořád šílíš. Tohle bude brnkačka, přece," vykulila jsem na ni oči.

"To si řekneme, až nám uznají další semestr," vzdychla. Zasmála jsem se.

"Ty se nezměníš," zavrtěla jsem hlavou a podívala se na hodinky. "Hele, oslavíme to jindy, musím uklidit u Robertsů."

"Jasně, hezky vydělávej, já si asi zajdu do kina. Ulehčit hlavě," poklepala si prsty na spánek. Usmála jsem se.

"Tak si to užij, pa," řekla jsem jí a krátce ji objala kolem ramen. A potom jsem se vydala na zastávku, abych to měla co nejdříve za sebou. Aspoň se pak budu moct dřív učit.

Přijela jsem k nim a hned se zaposlouchala do ticha v domě. Kouzelné. Tašku jsem si nechala v kuchyni a hned začala s prací po celém domě - utřít prach, vyluxovat koberce a zamést podlahy, kde byl koberec nahrazen linoleem. Potom jsem si napustila vodu a umyla podlahy. Zatímco schly při otevřených oknech, pustila jsem se do koupelny. Vydrhla jsem záchod, sprchový kout i umyvadlo, vyleštila zrcadlo a pak spokojeně odcházela do další koupelny, která byla v přízemí. Když jsem procházela kolem kuchyně, uslyšela jsem, že mi zvoní mobil. Rychle jsem doběhla k tašce a podíval se, kdo mi volá. Co ten teď může chtít, vždyť u něj mám uklízet pozítří.

"Ano?" zvedla jsem mu hovor.

"Umíš vařit?" zeptal se. Odkašlala jsem si a přemýšlela, jestli to opravdu byla otázka, kterou mi chtěl položit.

"Podle kuchařky to zvládne každý."

"Fajn. Přijede mi rodina, takže potřebuju, abys něco udělala."

"Uvař si sám," nesouhlasila jsem. "Musím se učit."

"Kde teď jsi?"

"U Robertsů," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě a pak zalitovala toho, že jsem mu to řekla.

"Fajn, za dvacet minut jsem tam, stačí?"

"Stačí k čemu?"

"Půjdeme nakupovat," oznámil mi. No paráda.

B.