Extraordinary #11

Moc chci poděkovat za komentáře, jste zlatí. :) Doufám, že se Vám tehle díl bude líbit, stihla jsem ho napsat ještě před odchodem - dneska mám další hraní. :/ :D No, doufám, že až přijdu, tak si přečtu pořádnou várku komentářů! :D A nevím, jak to bude s díly nadále, protože budu mít celkem perný týden.. :) No, zatím a užijte si dílek :) B.

PROTOŽE se paní Kaulitzová musela rozvalovat v křesle, Bill hned zabral druhé, nezbývalo mi nic jiného, než se posadit na pohovku vedle Toma. Asi se to předpokládalo, že si sedneme vedle sebe, když jsme teď pár. Všimla jsem si Billova zvídavého pohledu, když jsem se protahovala kolem Toma a sedla si na druhý konec sedačky. Seděli jsme od sebe na délku celé pohovky. Nakonec jsem si trochu poposedla a posunula se k Tomovi. Ten se ležérně opřel o opěrku, rozvalený, jak to uměl jenom on. Nohy měl natažené až ke mně a ruku měl kolem mých ramen. Viděla jsem na něm, jak se do toho nutí, ale všechno to byla jeho volba. Odkašlala jsem si a natáhla se pro svoji skleničku s červeným vínem.

"Bude se na něco připíjet?" zeptala jsem se. Hned jsem zalitovala toho, že jsem něco takového vypustila z pusy. Tom se na mě zděšeně podíval a lehce zakroutil hlavou. Bill se usmál a jejich matka se už natahovala pro svoji skleničku.

"No samozřejmě, že na vás dva," podívala se na mě a na Toma, tak nuceně posazené vedle sebe. "Jsem ráda, že si Tom konečně někoho našel. Bill by mohl taky, už bych byla ráda babička. Za chvíli mi bude šedivět hlava a nebudu mít ani jedno vnouče, kterému bych mohla vykládat svoje příběhy."

"Tak na vás," mrkl na mě Bill a natáhl se ke mně, aby si se mnou připil. Cinkavý zvuk zahltil místnost.

Když jsem spolkla nasládlé víno, postavila jsem skleničku zpátky na konferenční stolek a zády se opřela o pohovku. Na ramena mi hned spadla Tomova ruka. Příjemně hřála. Byla jsem ráda, že se nedržel mých slov, aby na mě už nikdy nesahal, protože mi bylo docela chladno. Teď jsem za jeho tělesné teplo byla ráda. Přistihla jsem se, že si nějak moc všímám Tomovy vůně. Určitě to nebude stejná, kterou posledně rozbil. Tahle byla o hodně jemnější, nebyla tak kořenitá, ale měla něco do sebe. Pomalu si vás dostávala, až jste byli naprosto ztraceni. A tak jsem se teď cítila. Ztracená mezi realitou a lží, kterou jsme tu servírovali Tomově máti.

"Julie, řekni nám o sobě něco," pobídla mě jejich matka.

"Mami, to se naprosto nehodí," řekl Tom. Podíval se na mě. Nechápala jsem, proč to řekl a jak mohl vědět, že o sobě nerada mluvím. Mlčela jsem.

"No, jestli nechceš, tak samozřejmě nemusíš," usmála se hned. "Přemýšlela jsem, že bys mi mohla klidně tykat, jsem Simone. A jsem moc ráda, že tě poznávám," natáhla ke mně ruku se sklenicí vína. Vzala jsem svoji a přiťukla si s ní.

"Tak ahoj, Simone," usmála jsem se na ni. A taky sama pro sebe, jak mi to hezky vychází. Jestli mě jeho matka má hned ráda, nebude těžké pak Tomovi znepříjemnit pár dní z jeho líbezného života.

"A jak ti dopadla ta zkouška?" zeptala se mě hned.

"To se dozvím až po víkendu. Ale myslím, že dobře," pokývala jsem hlavou.

"Vidíš, Tome, taková chytrá holka," usmála se na něj. Ten jen protočil oči a radši se dál díval z okna, naprosto nezúčastněn naší debaty.

Simone, jak jsem jí teď měla říkat, měla opravdu dobrý splávek, to se musí nechat. Už byla pořádně rozdivočená, a abych řekla pravdu, docela jsem se nasmála. Poslouchat historky z Tomova dětství mi dělalo takovou radost! Sama bych ho nemohla znemožnit víc. Přece nemůže být nic víc ponižujícího, než matka, která vykládá naprosto cizí osobě, což jsem byla, o tom, jak se Tom pomočoval až do kdo ví kolika let. Bill sem tam něco přihodil, ale protože se ho to většinou taky týkalo, jeho tváře nabíraly červenou barvu. Tom byl ale podrážděný. Nesmál se, nešklebil, nevyjadřoval žádné emoce. Jen vedle mě seděl, pořád mě držel kolem ramen a sem tam se napil vína.

"Ach bože, to už je tolik hodin?" zvolala Simone, když se podívala na čas, který ukazoval luxusní DVD přehrávač. "Už bych měla dávno spát," protáhla se a zívla. Vzpomínala jsem, kdy jezdí večerní rozvozy. Už bylo před půlnocí, takže to jezdilo každou hodinu. Simone se zvedla. "Jdete taky spát?"

"Já určitě," řekl Bill. Podívali se na nás dva. Pokrčila jsem rameny.

"Asi tady nebudeme sedět sami," usmála jsem se a taky vstala. Podívala jsem se na Toma. Zvedl ke mně unavený pohled. "Jdeš, zlato?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Jo," přikývl. Simone s Billem byli už dávno pryč, než se Tom zvedl.

"Zavolám si taxíka," pošeptala jsem. Zavrtěl hlavou.

"Jestli máma neuvidí, že jdeš do mého pokoje, bude se pídit po tom, co se stalo," odpověděl mi tiše.

"To si ze mě děláš prdel," procedila jsem mezi zuby. Protočila jsem oči a rezignovaně se otočila na patě. Za ty peníze mi to snad stojí, ne? A za tu pomstu ještě víc.

"Dobrou noc," zavolala Simone od svých dveří, které byly až nebezpečně blízko těm Tomovým.

"Dobrou," odpověděla jsem jí a vešla dovnitř. Zůstala jsem stát u dveří. Tom je zavřel a choval se, jako bych byla vosk. Přešel k posteli, kde si rozsvítil lampičku. Potom otevřel skříň a začal si svlékat triko, které měl na sobě.

"Bude ti moc vadit, když budeme ležet na jedné posteli? Je snad dostatečně velká, abychom se tam nepotkali, ne?" krátce se na mě podíval a pak si začal rozepínat pásek u kalhot.

"Snad si nemyslíš, že si tam lehnu?" ukázala jsem na postel. "Poskvrněná, fuj," zavrtěla jsem hlavou. Tom jen vzdychl a pokrčil rameny. Sundal si i kalhoty a v boxerkách přešel k posteli. Pohled na jeho nahé tělo mě vzrušoval. Určitě bych takové myšlenky měla připsat tomu vínu, ale jeho by mohla chtít opravdu každá. Posadil se. Zatímco si sundával hodinky, které pak položil na noční stolek, posměšně se na mě podíval.

"Takže budeš u těch dveří stát, dokud matka neusne, aby ses vyplížila domů? A ráno přijedeš ještě před tím, než vstane, aby tě viděla vycházet z mého pokoje?"

"Kdy obvykle vstává?"

"Kolem sedmé, půl osmé," pokrčil rameny. Vzdychla jsem. Mělo by cenu se tři čtvrtě hodiny štrachat domů, spát sotva pár hodin a pak zase jet sem, abych nebudila podezření ohledně našeho vztahu?

"Sakra práce!" vztekla jsem se a podupla si nohou. Tom se na mě pobaveně podíval.

"Takhle se vztekáš?" uchechtl se.

"Dej si pozor, abys nepřišel k úrazu, ty bastarde!" křikla jsem na něj. "Už se nenechám využívat. Seru ti na prachy, jdu to říct," trhla jsem naštvaně ramenem. Už jsem chytala za kliku, ale Tom mě vzal za zápěstí tak silně, až mi prsty samy povolily. "Au," pošeptala jsem a podívala se na něj. I přes jeho neutrální tvář jsem viděla, jak se ovládá, aby mi tady něco neudělal.

"Nikam nejdeš."

"Proč ti pořád záleží na tom, co si myslí matka?" vysmekla jsem se mu a založila si ruce na prsou.

"Protože je to matka," procedil mezi zuby. Zamračeně jsem na něj hleděla. Oba dva jsme zlostí funěli, dokud se neozvalo tiché zaklepání na dveře.

"Je všechno v pořádku? Slyšela jsem, že se hádáte," pootevřely se dveře a v nich stála Simone, odlíčená a v noční košili. Teď jsem měla možnost. Když budu myslet na něco hrozně smutného, rozbrečím se. Už jsem cítila, jak se mi derou slzy do očí. Jsem dobrá, klidně jsem mohla jít na herečku.

"Nic se neděje," vzlykla jsem a mávla rukou. "Klidně běž spát, Simone."

"Zlatíčko, co se stalo?" vešla a hned mě objala. "Cos jí udělal?" zeptala se Toma, přičemž se její tón hlasu změnil k nepoznání. "Snad mi neříkej, že jsi jí ublížil."

"Nic jsem neudělal," zavrtěl hlavou a zněl překvapeně. Podívala jsem se na něj. Protože měla Simone otočenou hlavu k němu, neviděla mi do tváře. Ušklíbla jsem se na něj a pak znovu opřela hlavu o její rameno a tiše vzlykla.

"Jsi moc hodná, Simone," pošeptala jsem.

"To bude v pořádku," pohladila mě po vlasech.

"Jo," popotáhla jsem. Tom jenom spráskl ruce a posadil se na postel. Takhle aspoň získám čas, zkrátím ten, který s ním tady budu muset trávit.

Když po několika dlouhých minutách přesvědčování, že je vše v pořádku, Simone odešla, Tom už dávno ležel. Byl na boku, zády ke mně, takže jsem netušila, jestli spí, nebo ne. Simone tu zůstala dlouho, už mohly být klidně dvě hodiny v noci. Lampička pořád svítila, ale ne Tomovi do obličeje. A protože jsme šeptaly, možná i usnul. A já bych snad mohla několik hodin vydržet. Půjdu si dolů uvařit kávu nebo se vyspím na pohovce. Vzdychla jsem a posunula se na posteli, abych dosáhla na zem, ale Tomův náhlý pohyb mě překvapil. Otočil se na druhý bok, jen tak se převalil přes záda, ale dostal se tak až do poloviny postele, kde jsem se právě nacházela já. Opřel se o loket a tázavě se na mě podíval.

"Divadýlko už skončilo?" zeptal se jízlivě.

"Chmpf," odfrkla jsem si. "Nevím, kdo si tady pořád na něco hraje."

"Měla jsi před matkou dělat spokojenou přítelkyni," připomněl mi.

"Jak by s tebou mohla být nějaká holka spokojená?" zamračila jsme se na něj.

"Ty jsi taková mrcha!" sykl.

"Tak to si potom můžeme potřást rukou, protože ty nejsi o nic lepší," pokrčila jsem rameny.

"Měla bys být pyšná na to, že ses dostala do mojí postele," ušklíbl se.

"Po tom jsem zrovna toužila. Můžeš mi říct, kde bereš tolik sebevědomí? Ani není možné, aby to jedna osoba snesla. Být s tebou v místnosti je úděsné!"

"Tak to mě velice mrzí, že to musíš snášet," řekl a lehl si na záda. Rukou si podložil hlavu a podíval se na strop. "Pokud vím, tak to domů nemáš zas tak daleko."

"A tím chceš říct co?"

"Padej," zamračil se na mě. Nenávistně přivřel oči. "Vypadni a už se tady neukazuj."

"A jak to vysvětlíš své drahé matce, hm?"

"Brečela si, protože ti umřela babička. A odjela jsi, abys byla se svou rodinou. Jednoduché, nemyslíš?"

"Zas tak ti to neulehčím, koblížku," zavrtěla jsem hlavou. "Chtěla jsem odjet, to jo, ale teď jsi mě dokonale přesvědčil, abych zůstala. Takže," řekla jsem a rozvalila se na posteli. "Nevstávám dřív než v deset."

"To si myslíš, že budeš-"

"Dobrou noc, zlatíčko," ušklíbla jsem se na něj a do oslovení dala dost jízlivosti, aby pochopil, že to nebude mít lehké.

Tom vstal a obešel postel. Chytl mě pod koleny a na zádech, aby mě mohl nést v rukou. Překvapeně jsem se na něj podívala a chytla se ho kolem krku.

"Co si myslíš, že děláš?" zamračila jsem se na něj.

"Tady nebudeš. A protože sama neodejdeš, odnesu tě," odpověděl stroze.

"Nikam nejdu," nesouhlasila jsem.

"To se pleteš."

"Budu křičet," varovala jsem ho. "Zase přiletí tvoje matka, jako nějaká stíhačka, a tentokrát nebudu muset brečet, to mi věř. A poletíš ven ty a ne já," řekla jsem. Tom se zastavil uprostřed pokoje.

"Co si o sobě myslíš?" podíval se na mě s odporem.

"Jsem přece tvoje přítelkyně, pamatuješ?" poplácala jsem ho po rameni. "Takže mě pusť, ať si můžu jít lehnout. Nechci mít kvůli tobě zítra pytle pod očima."

"Fajn. Pak si nestěžuj matce," zamračil se. Vrátil se zpátky k posteli a z výšky mě pustil na matraci. Skoro mi to vyrazilo dech. Otočil se.

"Kam jdeš?" zeptala jsem se.

"S tebou v jedné místnosti nebudu. Je to úděsné!" vrátil mi a odešel. A na znamení svých slov silně práskl dveřmi.

B.