Extraordinary #25

Ah, tenhle děj mě napadl v autobuse, vymýšlela jsem opravdu co se dalo, tohle bylo asi nejrealističtější. :D Potřebovala jsem to, abych pak mohla domyslet další situaci, kde si to Tom vybere zpátky. No, nebudu prozrazovat, doufám, že uvidím spoustu komentářů. A snad dnešní čarodky přežiju, jedu do Ratíškovic na nějaké mecheche, tak se stavte. :D Těším se na komentáře :) B.

DALŠÍ den jsem si připadala jako před umřením. Nechtělo se mi nikam jít, i když mi žaludek zpíval hlady. Neměla jsem náladu ani vstát a dojít si na záchod. Když se mi ale zamotala hlava, rozhodla jsem se, že by mi neublížilo, kdybych si zašla aspoň pro nudle. Určitě to bude tím kouřením. Takovou dobu jsem neměla chuť na cigaretu a teď ji zase dlouho mít nebudu. Fuj, jenom při vzpomínce na to se mi obracel žaludek. Nasadila jsem si čepici a kšilt si stáhla nízko do obličeje, abych neoslepla z toho slunečního světla. Na rohu jsem si koupila hned dvě porce nudlí, abych měla ještě večeři. Rychle jsem se vrátila na byt a zpátky se rozvalila na pohovce, zatímco jsem jedny nudle rozbalila, abych je rovnou spořádala. Když jsem ucítila vůni jídla, už se mi začínaly sbíhat sliny. Možná, že celá moje nevolnost už je pryč.

Neměla jsem energii cokoliv dělat, ale nechtělo se mi jen tak ležet u televize a umírat vedrem. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Co bych mohla dělat? Na hodinky jsem ani nehleděla, určitě mu je nepovezu teď vracet. Všimla jsem si stohu knih v rohu místnosti. Že bych jednu sbalila a šla si číst do parku? Na čerstvém vzduchu se mi určitě udělá dřív lépe, než kdybych byla pořád zavřená. Vstala jsem a sehnula se k těm knížkám. Byla to jen beletrie. Vybrala jsem si svou oblíbenou Jane Austenovou a hodila ji na pohovku. Ze skříně jsem si vytáhla letní šaty, ve kterých mi nebude takové horko a rovnou zamířila do koupelny, abych trochu upravila svůj vzhled.

Když jsem vypadala trochu k světu, do kabelky jsem si strčila knížku, peněženku pro všechny případy, mobil a mohla vyrazit. Zamkla jsem a klíče přidala do obsahu mé tašky. Nasadila jsem si sluneční brýle a doufala, že venku nebudou lidi moc hlučet, aby se mi nerozskočila hlava. Pomalu jsem sešla schody a zamířila ven. Jakmile mě ovál vlažný vítr, děkovala jsem bohu, že dnes není takový pařák, jako včera. Nebylo to o moc lepší, ale neskomírala jsem. Aspoň něco.

V parku byl pěkný stín a chládek. Byl dobrý nápad tady vysázet ty stromy. Posadila jsem se na volnou lavičku a rozhlédla se kolem. Asi jsem nebyla jediná, koho napadlo si vyjít ven. Někteří tu byli se svými dětmi, hráli si na pískovišti a stavěli bábovičky. Jiní se sem přišli proběhnout se svými psy. Já jsem asi byla jediná, kdo sem přišel zvládnout kocovinu. Vzdychla jsem a rozevřela knížku na první kapitole. Už jsem ji skoro znala i pozpátku, ale stejně jsem ji pořád milovala. Určitě to není jako film, který by se vám okoukal. Knížka se prostě nedá očíst, teda aspoň já taková nejsem. U filmu si děj pamatujete, když trvá jenom hodinu a půl, ale knížku, které věnuji tolik času, si prostě nezapamatuju celou. I když u téhle je to trochu jiné, kvůli tomu, že jsem ji už četla opravdu hodně krát.

Už se mi dokonce udělalo líp a dostala jsem hlad. Zaklapla jsem knížku a podívala se kolem sebe. Lidí tu ubylo, ale zase ne tolik, abych byla sama. Ještě chvíli jsem seděla a jen tak pozorovala okolí. Dneska bylo opravdu krásně. Když mi ale žaludek znovu zakručel, tak jsem vstala a vydala se do centra, kde jsem hodlala vlézt do první restaurace, na kterou narazím. Posunula jsem si sluneční brýle na nose a zhluboka se nadechla nosem. Snad se mi už neudělá víc špatně.

Ani jsem nehleděla na název restaurace a rovnou do ní vešla. Už jsem se těšila na klimatizovanou místnost. Vešla jsem dovnitř a oddychla si. Bylo tu nadmíru příjemně, asi se tu zdržím déle, než jsem původně plánovala. Posadila jsem se k volnému stolu a rozhlédla se kolem. U vedlejšího stolu seděl nějaký mladík. Usmál se na mě, tak jsem mu úsměv oplatila. Objednala jsem si vodu s ledem a z jídelního lístku si vybrala lehký zeleninový salát s kuřecím masem zamotaný v tortille. Než mi jídlo přinesli, vypila jsem všechnu vodu, kterou jsem měla. Musela jsem si objednat druhou. No snad mám u sebe tolik peněz. Poslední dobou jsem se nějak rozmáchla a ani trochu nešetřila.

Dojedla jsem jídlo a podívala se velikým oknem ven. Vypadalo to tam docela přijatelněji, než když jsem vcházela dovnitř. Taky jsem se s jídlem mazlila, moje hodinky teď ukazovaly půl čtvrté. Pravda, v parku jsem strávila hodně času. Než jsem dopila svoji snad čtvrtou vodu a zaplatila, už bylo pár minut před čtvrtou. Vstala jsem a zkontrolovala si, jestli jsem něco nenechala u stolu. Když jsem procházela kolem toho mladíka, který tu kupodivu pořád seděl, oslovil mě.

"Promiňte, slečno, neznáme se odněkud?" zeptal se a pitomě se uculil.

"Myslím, že ne," zavrtěla jsem hlavou. Bože, tak to jsem se pěkně minula s jeho zařazením. Určitě to není žádný milý člověk. Jeho hlas byl tak nechutný, až mi vstávaly vlasy na zátylku.

"Určitě ne?" znovu se na mě podíval a nechutně si olízl rty. Určitě při tom nevypadal tak sexy, jako Tom.

"Ne," odpověděla jsem důrazně. Otočila jsem se na patě a hodlala zmizet co nejdřív. Fuj, ten byl nechutný.

Zamířila jsem k bytu. Procházela jsem kolem několika výloh, tak jsem se u nich zastavila a prohlížela si oblečení, šperky, kabelky a šátky, které mě zaujaly. Asi u třetího obchodu, u kterého jsem se zastavila, jsem si všimla, že za mnou jde pořád stejná osoba. Podle toho hnusně zeleného trika jsem poznala, že jde o toho kluka z restaurace. Je možné, že by měl stejnou cestu? Asi bude nejlepší nejít hned domů. Proto jsem přešla ulici a šla k nákupnímu centru. Nepřidávala jsem na kroku, abych se neprozradila, že o něm vím a bojím se ho. V hlavě mi kolovaly vzpomínky na dvě hodiny sebeobrany, které jsem absolvovala a hned si nadávala, že jsem tam přestala chodit. Znervózněla jsem ještě víc, když se obloha zatáhla bouřkovými mraky. Otočila jsem se a viděla, že ten nechutný kluk jde za mnou. Zrovna se otočil k nějakému novinovému stánku a hned si začal prohlížet nějaký časopis. On se za ním schovával?

Teď už jsem do kroku přidala. Opravdu jsem se bála, cítila jsem, jak se začínají klepat kolena. Měla jsem nepříjemný pocit v břiše. Prsty mi brněly. Kdyby se mě teď někdo dotkl, sesypala bych se na zem. Co po mě může chtít? Přece jsem mu jasně řekla, že ho neznám. Kdyby se chtěl seznámit, přece by mi to řekl a nepronásledoval mě. Vytáhla jsem mobil. Někde jsem četla, že takové úchyláky odradí, když vidí, že osoba telefonuje. Hned jsem vytočila Sindino číslo a přiložila si mobil k uchu.

"Zvedni to, sakra. Zvedni to," šeptala jsem. Zastavila jsem se na přechodu a počkala na zelenou. Když jsem se otáčela za autem, abych se podívala, kde je, stál kousek ode mě. Nechutně se usmíval. Musel tušit, že už před ním utíkám.

Hodila jsem mobil zpátky do tašky a zamířila na protější chodník. Nesledovala jsem, kam jdu, jenom jsem ho chtěla mít mimo dosah, abych se mohla někde skrýt. Teď bych vlezla i do hnusného kontejneru, jen kdybych měla jistotu, že ho neotevře. Zabočila jsem kolem rohového domu. Ulice se tu křížily jedna přes druhou, snad budu mít štěstí a zamotám ho natolik, že mě ztratí. To bych se ale nemohla ztratit sama. Podívala jsem se na ceduli, na které byl název ulice. Uvědomila jsem si, že stojím mezi továrními budovami. Rozhlédla jsem se kolem. Nebylo tu ani živáčka. Za mnou taky nikdo nestál, tak jsem trochu přidala do kroku a zahnula za roh téhle ulice. Sakra, ona je slepá? Dřepla jsem za jeden kontejner a znovu vytáhla mobil. Sindy to opět nezvedala. Co sakra dělá? Jestli zase šuká s Benem, tak mu uřežu ptáka, sakra. Vždyť já tady umírám strachy!

Nezbývalo nic jiného, než zavolat někomu jinému. V mobilu jsem moc čísel neměla. Agentura mi těžko pomůže. Vzdychla jsem a u Tomova jména stiskla zelené tlačítko. Se zatajeným dechem jsem čekala, až to zvedne.

"Co je?" štěkl do telefonu.

"Tome, mohl bys pro mě přijet?" pošeptala jsem. Nakoukla jsem přes kontejner. Viděla jsem siluetu, jak se nebezpečně přibližuje. Rozklepal se mi hlas. Sakra, to jsem si moc nepomohla.

"Co se děje?" zeptal se hned. Jeho hlas se naprosto změnil. "Hele, jestli přijedeš do pěti minut na Lisso Street, tak ti budu do smrti vděčná," potáhla jsem. Nevím, proč jsem se zrovna teď musela rozbrečet.

"Jak ses tam dostala?" slyšela jsem ještě jeho slova, ale radši jsem hovor ukončila. Držela jsem mobil v ruce, zatímco druhou dlaní jsem si zakryla pusu, abych nebrečela nahlas. Byla jsem přikrčená u stěny, smrděly tu krabice a staré zbytky jídla. Mezi nohami mi proběhla krysa. Kdybych mohla, tak bych vypískla, ale nechtěla jsem se prozradit.

Uběhlo několik dalších minut, než jsem se zase odvážila nakouknout zpoza plastového kontejneru. Silueta patřila tomu mladíkovi. Stál kousek ode mě a měl ruce založené na prsou.

"Já jsem tušil, že tu budeš," uchechtl se.

"Nech mě na pokoji!" křikla jsem na něj.

"Neschovávej se, určitě si to užijeme oba," ušklíbl se a už si povoloval pásek u kalhot. Znovu jsem potáhla. Jsem v prdeli. Totálně. Udělal několik kroků ke mně. Vstala jsem a snažila se udržet na nohou. Popadla jsem první krabici, která mi padla pod ruku a hodila ji po něm.

"Jdi pryč!" řekla jsem rozklepaným hlasem. "Už pro mě jedou. Až tu budou, dostaneš nakládačku, že se ze země neposbíráš!" vymýšlela jsem si. To by ale musel Tom přijet hned teď. A v dáli nebylo slyšet ani jedno projíždějící auto. Zase se pár kroky přiblížil. Pod rukama jsem nahmatala kámen. Hodila jsem ho po něm. Nečekal to, a díky mojí dobré ráně jsem ho trefila do hlavy. Po straně tváře mu začala stékat krev.

"Zbláznila ses?" zavrčel. Zády jsem narazila do stěny. Ach bože, tohle je moje smrt. Už jsem viděla ten jeho nechutný obličej, jak se šklebí v křeči orgasmu. Obrátil se mi žaludek.

Už stál u mě. Zpocenými prsty mi přejel po obličeji. Ucukla jsem a podívala se do strany. Chtěla jsem ho kopnout, ale uhnul.

"Teď si na tebe dám pozor, ty mrško jedna," promluvil mi do obličeje. Ucítila jsem nechutný odér alkoholu a cigaret. Jestli to takhle táhlo i ze mě, tak končím s pitím. Sakra, Tome, kde jsi?

"Pusť mě," zaskučela jsem. Skoro jsem mu neviděla do obličeje, jaká tu byla tma. Oblohu rozťal blesk. Podívala jsem se nahoru. Na tvář mi spadlo několik velikých kapek. Kroutila jsem zápěstím, ale jeho sevření bylo pevné.

"Tebe si nenechám ujít," ušklíbl se a naklonil se ke mně. Přitiskl své nechutné rty na mé.

"Mmm," vzpouzela jsem se. Škubala jsem celým tělem, ale nebylo mi to nic platné. Už jsem myslela, že omdlím z nedostatku kyslíku, když se najednou odtáhl. Ne doslova, spíš, jako by ho něco ode mě vyškublo. Pustil mé zápěstí tak rychle, že mi nehty sedřel kůži na vnějších stranách dlaní. Otevřela jsem oči a přemýšlela, jestli dobře vidím. Stála jsem jako socha, nebyla schopna pohybu. Zády jsem se pořád opírala o stěnu a sledovala Toma, jak se napřahuje a dává mu první ránu do obličeje.

B.