Shopgirl's diary [04]

Tak, doufám, že se Vám povídka zamlouvá čím dál víc :) B.

WARNING: sex, násilí, vtip

LEŽELI jsme vedle sebe. Tom kouřil cigaretu, já jsem jenom zírala na strop. Tom vyfoukl kouř a típl nedopalek do popelníku, který byl na nočním stolku. Lehl si na bok a podíval se na mě. Pousmál se a prsty přejel přes mé břicho.

"Cos vůbec celou tu dobu dělala?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny a dál koukala nahoru. "Přece něco zajímavého ano," dál naléhal.

"Co bych ti měla říct? Našla jsem si práci, přestěhovala se a udělala tlustou čáru za starým způsobem života. Sice se s Heffem vídám, ale to je všechno. A pak jednoho dne poprvé přijdu pozdě do práce a musí mi v křesle sedět Bill. A pak má ještě tu odvahu mě pozvat na večeři, protože nemá s kým jít," řekla jsem. "A náhoda, koho ještě nepotkám, že?" podívala jsem se na něj.

"Ty se na mě zlobíš?" pošeptal svou otázku.

"Než jsem potkala tebe, tak se mi v životě skvěle dařilo. Potom jsem musela všechno známé opustit a začít znovu. A když jsem se konečně uchytila i v tom novém, tak se zase objevíš?"

"Adelle," pousmál se a posadil se. "Vždyť jsi dneska nemusela-"

"Neříkej mi, že jsem nemusela," přerušila jsem ho, "protože ty jsi jako parazit, který nikdy nedá pokoj."

"Tak to vřelé díky," založil si ruce na prsou a zamračil se na mě. "Kolik bereš za noc teď?" zeptal se jízlivě.

"Debile," sykla jsem na něj a posadila se. Začala jsem na sebe házet oblečení, v rychlosti jsem si natáhla kalhoty a triko, mikinu jsem zapnula jenom na půl a posbírala si vše, co jsem si vzala s sebou. "Děkuji za příjemně strávený večer," ušklíbla jsem se na něj.

"To jako půjdeš pěšky?" zeptal se. "Nechoď přece, já jsem to tak nemyslel," žadonil.

"Měj se, zmetku."

Na recepci jsem se zeptala, jestli by mi mohli zavolat taxík. To byla opravdu chyba, že jsem se mu dneska podvolila. Ten chvilkový nápad, že by všechno mohlo být jako dřív, jsem neměla nikdy připouštět. Vyšla jsem ven a založila si ruce na prsou. Nervózně jsem klepala nohou a doufala, že Toma nenapadne jít za mnou. Schválně jsem si stoupla víc do stínu, aby tu byla aspoň malá možnost, že si mě nevšimne. Po několika minutách opravdu vyšel ven a začal se rozhlížet na všechny strany. Když už jsem doufala, že to vzdá, vytáhl mobil. Než jsem stihla na tom svém nastavit tichý režim, rozezvonil se mi v ruce. Tiše jsem zaklela a zvedla pohled k přicházejícímu Tomovi.

"To ses tu jako chtěla schovávat, dokud neodjedu?" zeptal se a schoval mobil zpátky do kapsy.

"Cos čekal? Nehodlám se s tebou vybavovat, čekám na taxík."

"Adelle, zavezl bych tě," řekl.

"Už je moc hodin, potřebuju jet přímo domů," vymýšlela jsem si. Nenapadl mě naprosto žádný spásný nápad, jak bych se ho mohla zbavit. Tolik mě naštval tou otázkou, kolik beru teď. Opravdu se mě to dotklo. Přece už přes rok si vydělávám poctivou prací.

"Zavezu tě, vždyť to říkám," zopakoval s mírným povzdechnutím.

"Abych ti ukázala, kde bydlím? To víš, že jo," odfrkla jsem si. Zkontrolovala jsem čas. Kde ten taxík vězí? Už by tu přece mohl být. S Tomem jsme určitě nejeli takovou dálku.

"Taky je šance, že sem vůbec nepřijede. Je to tady docela zapadákov," konstatoval.

"Musí přijet," řekla jsem, ale spíš to bylo moje nynější přání. Nechci se tolik snížit, abych ho nakonec musela poprosit o odvoz.

"Prosím. Já se ti omlouvám. Nasedni ke mně, odvezu tě," vzal mě za ruku. Jeho dotyk byl tak příjemný, ale pořád jsem byla dost naštvaná na to, abych tady zůstala stát klidně celou noc, jenom abych nemusela jet s ním.

"Kašlu ti na celý tvůj odvoz," zamračila jsem se na něj. Tom vzdychl a strčil si ruce do kapes.

"Fajn, budu tady stát tak dlouho, dokud nepřestaneš být tak umíněná," pokrčil rameny a vytáhl si krabičku. Vložil si jednu cigaretu mezi rty a zapálil si. Schoval zapalovač a dlouze potáhl. Pak uchytil cigaretu mezi ukazováček a prostředníček a loktem se opřel o bok. Vypadal při tom tak děsně sexy, že bych na něj nejradši teď hned skočila. Kdybych na něj nebyla pořád naštvaná.

Když přijel taxík, už jsem otvírala zadní dveře, když Tom hodil papírovou bankovku na sedadlo spolujezdce a řekl řidiči, aby odjel, že už ho nepotřebujeme.

"Fajn, to by bylo. Teď pojď," vzal mě za ruku a táhl ke svému autu.

"Co kdyby tě viděly fanynky, že se se mnou taháš?"

"Na večeři jsi byla s Billem, ne? Momentálně jsi jeho přítelkyně," pokrčil rameny, jakoby se nechumelilo.

"Cože?" hlesla jsem. Zastavila jsem se. Otočil se ke mně s úsměvem na tváři.

"Snad sis nemyslela, že si jenom tak vyjdeš s jedním z Kaulitzů a média si tě nevšimnou."

"To mi ještě tak scházelo," zavrtěla jsem hlavou.

"No, tak tady neokouněj, aby neměli možnost nás vyfotit, a pojď," pokynul mi. Následovala jsem ho, v podstatě jsem musela, protože jeho stisk byl opravdu pevný. Až u svého auta mě pustil a otevřel mi dveře. Beze slov jsem nasedla. Hodlala jsem ho svým mlčením pěkně potrápit. Nenapadlo mě, že by celou konverzaci mohl obstarat sám.

Sotva jsme se ocitli na silnici, zabořila jsem se hlouběji do sedadla a ruce si zkřížila na prsou.

"Adelle, musíme se domluvit na tom datu, kdy mám přijít," začal. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím, jestli to myslí vážně. Krátce se na mě podíval a pak se zase věnoval řízení. "No se divíš, jestli Rie nepřinesu nějaké šaty, docvakne jí, že se na něco vymlouvám. Vztah, jaký teď s ní mám, mi naprosto vyhovuje. Takže to nechci komplikovat."

"Na to jsi měl myslet dřív," pošeptala jsem.

"Cos říkala?" Naklonil se ke mně.

"Nic," odsekla jsem. Od téhle chvíle mlčím, ať si říká, co chce.

"Jak myslíš. Zítra ti někdy kolem oběda zavolám, abychom se domluvili. Nějakou dobu nebudu mít čas, kvůli kapele, ale snad se to nějak skloubí. Kdyby nebylo zbytí, udělal bych si pro tebe čas." Zase se na mě krátce podíval. Otočila jsem hlavu ke svému okýnku a dívala se na šmouhu, ve kterou se teď okolní noční krajina proměnila.

"Nemohl bys jet trochu pomaleji?" zeptala jsem se.

"Snad se nebojíš," zasmál se, ale trochu uvolnil pedál plynu. Jeho poznámku jsem přešla bez nějakého komentáře, radši.

Když už jsme vjížděli do centra, musela jsem mu nadiktovat, kudy přesně má jet, aby se dostal na cestu k mému domu. Pro jistotu jsem mu neříkala číslo popisné a nechám ho, aby zastavil třeba u sousedů. Pěkně počkám, až odjede, a pak se vydám domů. Když už musí vědět, kde bydlím, nemusí vědět, kde přesně.

"Zastav tady," pokynula jsem mu, když po dvaceti minutách vjížděl do naší ulice. Mně cesta trvá vždycky kolem půl hodiny, ale protože Tom jezdí jako staré prase, byla jsem doma dřív, než jsem čekala. Zastavil u krajnice. Odepnula jsem si bezpečnostní pás a otevřela dveře.

"Dobrou noc," hlesl.

"Tobě taky," zamračeně jsem se na něj podívala a vystoupila. Hned jsem se začala hrabat v kapsách na znamení, že hledám klíče. Naštěstí nečekal, až vejdu domů, a hned se vydal na cestu zpátky. Sotva jeho červená zadní světla zmizela za rohem, přeběhla jsem silnici ke svému domu. Rychle jsem odemkla a vešla dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla. Konečně.

Jak se dalo očekávat, další den jsem byla v práci naprosto nemožná. Možná to ani nebylo tím, že jsem spala dohromady asi tři hodiny, ale neustálou nervozitou z toho, že mi Tom má volat. Kdykoliv se rozezvonil mobil, srdce se mi rozbušilo jako po maratonu. A ani jednou to nebyl on. Když už bylo po půl třetí a Suzie odcházela domů, rozloučila jsem se s ní a pak si natáhla nohy na stůl. Na dnešek jsem naštěstí neměla tolik zákazníků a mohla jsem se věnovat kolekci a výběru barev. Ale ani nad tím jsem nemohla trávit zase tolik času, tak jsem se natáhla pro časopis a rozložila si ho na nohy. Zula jsem si lodičky, ve kterých jsem dneska neskutečně trpěla a sesunula se v křesle níž, abych co nejvíc ulevila bolavým lýtkům.

"To je ale pracovní morálka," uslyšela jsem od dveří dobře známý hluboký hlas. Rychle jsem zvedla pohled od článku o liposukci a shodila nohy ze stolu, až jsem si shodila složku s pečlivě utříděnými návrhy sukní.

"Sakra," zaklela jsem hned a sehnula se, abych to posbírala. Když jsem se chtěla napřímit, bouchla jsem se do hlavy o stůl takovou silou, až se mi na chvíli zatmělo před očima.

"Nemusíš si kvůli mně ještě ublížit," zasmál se Tom a posadil se do křesla naproti mně, jakoby mu to tady patřilo.

"Tohle je snad zavolání?" zamračila jsem se na něj. Zrovna dneska jsem na něj neměla náladu. Mohl si za to v podstatě sám, on to byl, kdo mi zkazil včerejšek. Dobře, napůl zkazil. Tom jen pokrčil rameny a protáhl se. Ruce si spojil za hlavou a podíval se na mě.
"Adelle, copak ti nedochází, že je mi tvá společnost příjemná?" uculil se.

"Ale mně tvoje není," odsekla jsem. Lokty jsem se opřela o stůl a prsty jsem spletla dohromady, abych skryla, jak se mi klepou.

"Jo, jasně," prohodil a přežvýkl. Potom udělal velikou bublinu, praskl ji a znovu přežvýkl. Vypadal jako malý klučina, který potřebuje napráskat na holou.

"Co chceš?" zeptala jsem se, když tak mlčel delší dobu a jen na mě zíral.

"Přišel jsem vybrat šaty, nepamatuješ?" Usmál se a spustil ruce. "Tak, máš tu nějaký katalog?"

"Pracovní doba je do tří," řekla jsem a hlavou kývla k velkým nástěnným hodinám, na kterých bylo pár minut po třetí. Tom líně následoval směr mého pohybu a kouknul se na hodiny.

"Tak to máš potom blbé, že pracuješ přesčas, co?" zvedl obočí. Olízl si rty a rozhlédl se kolem. "To jsi tu sama?"

"Momentálně ano," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. Nemohla jsem tušit, že se na mě po takové odpovědi vrhne. Vstal a dlaněmi se opřel o stůl. Sklonil se nade mnou, a když byly jeho rty kousek od mých, tiše promluvil: "Takže nebude vadit, když si to tady rozdáme?"

"Jdi k čertu." Oči jsem přivřela do úzkých štěrbinek a zatvářila jsem se nedůtklivě.

"Nedělej, určitě se ti po tom ročním celibátu stýská po pořádném sexu."

"Namyšlenost ti nechybí, co?" prohodila jsem. Opřela jsem se o sedadlo, takže jsem se od něj oddálila. Aspoň teď budu mít čistší myšlení, jestli to v jeho přítomnosti vůbec jde.

"Dneska jsi vstávala prdelí nahoru?" uchechtl se a obešel stůl, takže teď stál přímo přede mnou. Opřel se o něj a založil si ruce na prsou. Musela jsem se odsunout o kousek dál, židle ale narazila do stěny za mnou, takže jsem byla v pasti. "Adelle, přiznej si to," naklonil hlavu na stranu. "Toužíš po mně."

"A ty si přiznej, že ne každá po tobě šílí. A navíc, pamatuj na svoji přítelkyni. Ria by zřejmě nebyla šťastná, kdyby se o tomhle dozvěděla, nemyslíš?"

"A zrovna ty bys jí to říkala, že?" pousmál se. Zase si olízl rty. Opřel se o opěradla mé židle, takže mě uvěznil. Od slunečních brýlí, které se houpaly zavěšené na jeho triku, jsem zvedla pohled k jeho nádherným očím. "Včera jsi na Riu moc nemyslela, tak kde se v tobě najednou bere ta ohleduplnost?" pošeptal. Zamrkala jsem a mlčky sledovala jeho další pohyby. Opatrně se přibližoval k mým rtům, jakoby měl strach, že bych mu snad utekla. Jako bych toho byla schopná.

"To není dvakrát dobrý nápad," vzpamatovala jsem se, když už jsem cítila jeho horký dech na svých rtech. Tom se zarazil, ale neoddálil se. Mrkl, takže se jeho dlouhé řasy o sebe otřely, a nosem dlouze vydechl.

"Taky budu paličatý," varoval mě. Zamračila jsem se. Jako lavina se na mě řítily další a další problémy. Se jménem Tom Kaulitz snad není spojeno nic jiného, než jenom trable a starosti. Nedokážu mu odolat, ale taky nechci. Proč teda mám pořád pocit, že to nepřinese nic dobrého?

"Nenávidím tě," hlesla jsem.

"Nápodobně," oplatil mi Tom. Ruce jsem omotala kolem jeho krku a přitáhla si ho blíž. Vpila jsem se do jeho plných narůžovělých rtů a přála si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Teď jsem si mohla užívat, ale věděla jsem, že jednou přijde den, kdy se budu muset zase vytratit, říct mu sbohem a zamést za sebou stopy. Mojí nynější snahou bude ten den co nejvíc oddálit.

B.