Double - 7.kapitola

Autor: W.

---

Tom mě zavedl zpátky domů a já se snažila utěšit. Nevím, proč tak najednou jsme začala brečet. Asi tím, že mi chybí mamka, která je pro mě vším.

Byla jsem v pololehu na gauči v obývaku a dívala se před sebe, jak nějaký psychouš.

Tom si dřepnul před mně.

"Potřebuješ něco" pohladil mě po stehně. Jen jsem se zaraženě dívala před sebe a po chvíli zavrtěla záporně hlavou.

"Řekni mi, co se stalo" díval se na mě se soucitem v očích. Znovu jsem zavrtěla záporně hlavou.

"Nevěříš mi?" zkusil to jinak. Další zavrtění hlavou.

"Já nám udělám něco dobrého k jídlu jo?" slabě jsem přikývla a nevnímala jeho přítomnost.

Tom se postavil a nahnul se nad mně já se podívala vzhůru. Uviděla jsem jeho udivený výraz a přitáhla si ho k sobě a políbila. Plné smyslné a nadýchané rty si hráli s mimy. Byl to jako sen. Odtáhla jsem se.

"Promiň" zvedla jsem se co nejrychleji a vyletěla do svého pokoje.

"Co jsem to udělala?"jsem dveře a zamkla je.

"Já jsem taková kráva!" chodila jsem po pokoji s rukama na hlavě

"Bože, já dělám jednu blbost za druhou" vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila číslo na mamku. "Mami?" opatrně jsem řekla.

"Co je? Chceš mi ještě více vynadat?" pocítila jsem její udivený tón.

Promiň, já to tak nemyslela" nahrnuly se mi slzy do očí a vzlykala jsem do telefonu.

"Já nevím, co to do mě vjelo, promiň" znovu jsem řekla, típla hovor a hodila mobil na postel.

Mel?" ozvalo se bouchání do dveří.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Odemkni!" poznala jsem Toma, kdo jiný by to tak asi mohl být.

"NE!" "Dělej, Meliso, odemkni!" naléhal.

"Co chceš?" odemkla jsem a vší silou otevřela dveře.

"Co se zase děje?" asi určitě si všimnul mé opět ubrečené tváře.

"Já ani nevím, promiň za to, co jsem udělala. Já nevím, proč jsem to udělala, byla to blbost, promiň" omlouvala jsem se. Vzal mé tváře do svých velkých rukou a přitáhl si mě.

"Ale to nemůžeme" začala jsem říkat malý protest, ale ten byl následně umlčen. Jeho rty hráli souboj s mými a já se neudržela a začala ho líbat, jak utržená ze řetězu. Opřel mě o zeď, a dál mě hladově líbal.

"Co to děláme" od táhla jsem se a olízla jsem si spodní ret. Ukazováčkem přejel přes mou linií rtů.

"Jsi krásná" podíval se mi do očí a já v jeho viděla upřímnost.

"Vím, protože jsi s Riou a ta je stejná jako já" vysvětlila jsem mu.

"Ne!" Vyhrkl hned a nadechl se k pokračovaní" máš hezčí úsměv a máš ho častěji" zazubil se.

"Jsi blbec" bouchla jsem ho do lopatky, když jsem měla svoji ruku na jeho zádech. Těžce vydechl.

"Vážně a navíc má něco navíc než Ria" sjela mi rukou na pas.

"A to co?" řekla jsem ironicky.

"Tuhle malou pichu" jemně do ní dloubl prstem, která byla na krku. Sáhla jsem si tam.

"Sakra, co když to poznají!" vyhrkla jsem.

"Kdo, co pozná" založil si ruce na hrudi pobaveně.

"Tu pichu" řekla jsem nešťastně a přeběhla jsem k zrcadlu.

"Nejde moc vidět" vydechla jsem potěšeně.

"Říkám pravdu" rozhodil ruce Tom. Vyplázla jsem do zrcadla jazyk a nechala to být.

"Já nechápu, proč jsem to udělala" otočila jsem se a opřela se o stěnu.

"Co myslíš?" dělal blbého.

"Co asi" usmála jsem se "to, že jsem tě políbila."

"Ale já jsem rád, že jsi to udělala" přitáhl si mě k sobě.

"Ale stejně to není správné, ty máš Riu a já… Já sice nikoho, ale…" nevěděla jsem jak to dokončit. "Žádné ale! Prostě to tak nechej být a ono se to časem nějak vyřeší" přitiskl si mě k sobě ještě víc a znovu mě začal líbat.

"Tome!?" uslyšela jsem velice známý a mě tak odporný hlas. Tom se ode mě odtáhl a vytřeštěně se díval na Riu.

"Rio?" vydralo se z jeho úst.

"Ty mrcho!!" vyběhla na mě a začala mě mlátit a tahat za všechno možné, co jsem měla na sobě. "Nechej ji být!" odtrhl ji.

"Jsi normální?" vyvalila jsem na ní mé uslzené oči a upravovala se.

"Tome? Jako co to má být?" pořád křičela.

"Já to vysvětlím!" bránil se. "Hmm, asi jsem lepší než ty!" řekla jsem a odběhla pryč.

"Promiň" vyběhl za ní a já se sesunula na podlahu. Vjela jsem si prsty do vlasů a nevěděla, co dělat. Bože to je den! Vzala jsem svůj notebooku a po několika dnech, co jsem tu ho konečně zapla.

"Mel, kde jsi?" přišla mi první zpráva od své nejlepší kámošky, na kterou jsem v Anglii úplně zapomněla.

"Zavoláme si?" poslala jsem jí zprávu přes skype a čekala než odpoví .

"Dobře" přišla mi jasná zpráva a já zapnula videohovor.

"Tak dke jis?" vyhrkla první otázku a já se svým příběh až to dneška začala.

"Lásko to je mi líto" poslala mi přes kameru smutný a zároveň chápavý pohled.

"To je v pohodě" pohodila jsem rameny." Při nejhorším přijedu zpátky" pokusila jsem se zazubit do kamery, aby mi kamarádka nevěděla, že jsem z toho všeho přešlá.

"Bublino, budu muset končit" oznámila mi smutným tonem. Stejně už bylo málo po páté hodině a já ji jen zdržovala.

"V pohodě" dala jsem si vlasy za ucho. "Jen tě zdržuju" uvědomila jsem si.

"Ne vůbec, jen musím do práce" smutně se usmála.

"Tak to jo, Ahoj" zamávala jsem jí. Poslala mi vzdušnou pusu a vypnula se.

"Tak to jsem posrala" bouchla jsem pěstí do stolu.

Tom:

"Rio, prosím stůj" snažil jsem se jí zastavit. Chytil jsem ji za ruku a natočil k sobě. Její tvář byla, zalítá slzami, což bych od ní nečekal.

"Co to jako mělo znamenat? Já jsem myslela, že mě miluješ?" nevěřícně se na mě dívala.

"Ale… Ale, já za to nemůžu! Ona se na mě úplně vrhla! Já za nic nemůžu" vydralo se mi z pusy, i když jsem to říct nechtěl.

"Co?"

"Rio, já tě miluju! A nemysli si, že ne!" objal jsem ji a políbil do vlasů.

"Neboj se, já si to s ní ještě vyřídím!" nasupeně řekla.

"Nechej to na mě" pousmál jsem se.

"Ne! Tohle musím já!" otočila se a namířila si to zpátky. Vletěla do domu a ihned si to namířila po schodech k pokoji od Melisi. Slyšel jsem jenom bouchnutí dveří a křik, ale slova jsem nerozeznal. Chtěl jsem tam jít a uklidnit Riu, aby po Melise nekřičela, ale neměl jsem odvahu.

"Neboj se, už si na tebe nic nedovolí!" zavolala na mě Ria ze schodů, když vylezla z pokoje od Melisi.

Bože jsem idiot. Jak jsem jí to mohl udělat.