Forbidden [02]

Vím, jsem hrozná, že jsem v téhle povídce nepokračovala už dávno, když jsem měla. Jenže mi do toho vlezla ta vánoční, tak jsem neměla moc času na tuhle. Ale s dnešním dnem, kdy si všichni užíváme tepla domova (doufám), brzo i plného břicha (doufám taky), jsem se rozhodla, že zveřejním díl i téhle povídky. Dlužím to Dee, narozeninová povídka by neměla zůstávat dlouho nez přibývajících kapitol, že? No, tady máte další dáreček, na další se můžete těšit za hodinu. Prozradím vám, bude to Untouched. :) Užijte si tenhle díl. :) B.

WARNING: 18+

KDYŽ jsem tak nějak dotančila, rychle jsem se klidila z pódia. Celou dobu jsem se snažila se na něj nedívat, ale prostě to nešlo. Cítila jsem jeho pohledy, věděla jsem, že se na mě pořád dívá. Že mě pozoruje tím svým nenasytným okem, kterým mě zkoušel sbalit. V šatně jsem se posadila na židli a podívala se na sebe do zrcadla. Jako bych ještě teď cítila jeho pohled, kterým sjížděl mé linie. Je mi už jasné, proč se ptal, jestli se neznáme. Jestli je to pravidelný návštěvník, potom si můj obličej musel zapamatovat, i když na něm mívám tuny make-upu a líčidel. Zoufale jsem sledoval svůj odraz v zrcadle. Jestli teď vyjdu z klubu, abych mohla jít domů, a nepotkám ho, budu snad věřit v existenci Boha. Vytáhla jsem vatový tamponek a hned na něj vymáčkla trochu odličovacího mléka, abych ze sebe dostala líčidla. Dneska jsem tančila opravdu dlouho, už jsem byla i unavená. Další kolo ze mě nedostanou ani hlasitým potleskem a povzbuzováním. Budou si muset počkat na zítřek. Dneska jsem opravdu grogy.

Přehodila jsem si ucho kabelky přes předloktí a prsty si prohrábla vlasy, které jsem si nechala rozpuštěné. Už jsem několikrát přemýšlela, že bych si je ostříhala, ale v mém zaměstnání se více cenily dlouhé vlasy. Tak jsem je nechala růst, dokud jsem je neměla dlouhé až skoro na bedra. Starat se o ně nebyla žádná sranda, ale byla jsem teď na ně pyšná. Kdykoliv se daly svázat do drdolu, aby mi nezavazely, takže jsem se rozhodla, že se jich už nezbavím. Věděla jsem, že mají kluci radši dlouhé vlasy. A je sice pravda, že v mém publiku neseděli kluci, ale rovnou staří chlapi a hovada, ale pořád měli ptáka mezi nohama. Povzdychla jsem si a zatlačila do dveří, aby se mi otevřely. Vyšla jsem na ulici a rychle se rozhlédla, když jsem ucítila cigaretový kouř. Ano, chodilo se do téhle uličky kouřit, chodilo se sem dělat různé další věci. Ale zrovna jeho jsem potkat nechtěla.

"Já věděl, že tě odněkud znám," usmál se na mě a špičkou jazyka si přejel po svém plném spodním rtu, který zdobil piercing. Přiložil si cigaretu mezi rty a dlouze potáhl, až konec cigarety zbělel.

"No vidíš, ale já tebe pořád neznám, ani mě to netíží," pokrčila jsem rameny a chtěla kolem něj projít, ale jeho další slova mě zastavila.

"Ví brácha, jaký poklad má ve vedlejším bytě?" naklonil hlavu na stranu. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se do jeho obličeje. Bylo tady šero, pouliční světlo moc neplnilo svoji práci, takže jsem na něj stejně pořádně neviděla.

"Proč by to měl vědět?" napodobila jsem jeho postoj a založila si ruce na prsou. "Je snad nějaký důvod? Nemusí znát zaměstnání své sousedky, na kterou se dokáže jenom mračit, ne?" zamrkala jsem.

"Kdybys byla milejší a víc se umívala, určitě by se na tebe nemračil," řekl a znovu si potáhl. Jen jsem zavrtěla hlavou. Vlastně ani nevím, proč se tady s ním bavím. Jenom s ním ztrácím čas, zbytečnost tady stát. Strčila jsem si ruce do kapes a bez jakýchkoliv dalších slov směřovaných k jeho osobě jsem odešla.

Když jsem strčila klíče do zámku od hlavních dveří a vešla dovnitř, chtěla jsem dveře pustit, ale slyšela jsem něčí hlas s prosbou, abych počkala. Přidržela jsem je a zvedla pohled do Billových očí.

"Ah, to jsi ty?" ušklíbla jsem se a pustila ho dovnitř.

"Díky," řekl se vší slušností a prošel kolem mě. Začal stoupat po schodech, sledovala jsem, jak ladně nakračuje na další a další schod. Najednou mi v hlavě probleskla Tomova slova, že bych se měla míň mračit. Ani jsem neměla potřebu někdy přemýšlet nad tím, jak asi působím na lidi, dokud jsem nepotkala tady ty dva. Odkašlala jsem si a přidala do kroku, abych ho dohnala. Chtěla jsem zkusit jednu věc.

"Bille, počkej," zavolala jsem na něj a stoupla na poslední schod, který nás dělil. Překvapeně se ke mně otočil a se zvednutým obočím čekal, co ze mě vypadne. "Asi… asi jsme nezačali zrovna nejlíp, že?" naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se. "Jsem Hannah," natáhla jsem k němu ruku. Chvíli na mě koukal, jako bych snad spadla z višně, než mi ruku na oplátku stiskl.

"Jsem Bill. Jak už očividně víš," olízl si rty. Nepřestávala jsem se usmívat, když jsem mu v rychlosti povyprávěla o tom, jak se ke mně Tom cpal na kafé. "Jo, to by na něj sedělo," pokýval hlavou a slabě se usmál, jako by mi pořád nedůvěřoval.

"Přesně to samé říkal o tobě," ukázala jsem na něj prstem a pak vyšla poslední schody k podestě, která byla před našimi byty. "No, tak se hezky vyspi," ještě jsem se na něj usmála a pak si odemkla dveře. Vešla jsem do bytu a chtěla za sebou zavřít, ale Bill na mě zavolal.

"Počkej, ehm,… Hannah," usmál se, když si vzpomněl, jak jsem se mu vlastně před několika vteřinami představila. "Jdeš teď hned spát?" zvedl obočí. Nechápavě jsem zamrkala. "Ehm," znovu si odkašlal. "Myslel jsem, že bychom… Já nevím, dali spolu kafé? Abychom se poznali?" uculil se. Podívala jsem se mu do očí a přemýšlela. Takové pozvání jsem vždycky odmítala, ale co kdybych se v rámci svého pokusu o milou já nechala pozvat?

"Není to kafé, jaké měl na mysli tvůj bratr?" ujišťovala jsem se s úsměvem. Hned zavrtěl hlavou a pootevřel dveře svého bytu.

"Zvu tě k sobě," řekl a mávl rukou, abych klidně vešla dál. Nechala jsem si svou tašku za dveřmi a sundala si kabátek, který jsem pověsila na věšák, a zavřela za sebou dveře svého bytu.

"Fajn. Ale maximálně jedno kafé, protože se chci pořádně vyspat," usmála jsem se na něj a prošla kolem něj do jeho bytu. Automaticky jsem se zula a zůstala stát u prahu jeho předsíňky. Měl skoro stejný byt, možné jenom moderněji zařízený. Pobídl mě, abych se šla klidně posadit do obývacího pokoje, že postaví vodu na dvě kávy. S úsměvem jsem přikývla a zamířila k jeho pohovce. Posadila jsem se na kraj a rozhlédla se kolem sebe. Kromě křesla a televize tady nebyl skoro žádný nábytek, spíš jenom různé vázy, obrazy a fotky.

"Sladíš?" zeptal se mě od kuchyňské linky, nakoukl přes korálkový závěs, který nás odděloval.

"Ne, ani mléko," odpověděla jsem a poposedla si, abych se mohla zády opřít o opěrku. Složila jsem si ruce na klíně a přemýšlela, jestli jsem vůbec udělala dobře, že jsem souhlasila s takovým ponocováním. Možná jsme moc tlačili na to, abychom se poznali. Možná jsem prostě kafé slušně odmítnout a zapadnout do svého bytu, abych se mohla co nejdříve okoupat a zapadnout do postele.

Když přede mě postavil dva hrnky s kávou, s úsměvem jsem sledovala, jak si sedá vedle mě. Olízla jsem si rty a najednou si připadala nervózní. Opačné pohlaví jsem vždycky odmítala, vlastně jsem skoro nevěděla, jak navázat nějaký kontakt. Odkašlala jsem si a čekala, jestli s něčím začne sám. Pozval mě k sobě, takže si asi chtěl popovídat.

"Už se vracíš z práce?" zeptal se, když se podíval na hodinky. Když ke mně zvedl pohled, viděla jsem na něm, že sám není ve své kůži.

"Jo. Dneska jsem končila dřív," odpověděla jsem a pomalu si olízla rty. "Odkud ses ty vracel, že jsi zpátky tak brzo?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Byl jsem u Toma doma, ale jako to vypadalo, zapomněl na naši schůzku a zase si zmizel, kdo ví kam," mávl rukou. "Někdy je na zabití," procedil mezi zuby. Zasmála jsem se a pokývla hlavou.

"Sourozenci. Chápu," pousmála jsem se. Prsty jsem si vjela do vlasů a opřela si hlavu o dlaň, znovu jsem se rozhlédla po obývacím pokoji a zhluboka se nadechla. "Sleduju, že tady máš hodně obrazů. Máš rád umění?" podívala jsem se na něj. Zvedl pohled od hrníčku s kávou, který držel v prstech, a pokývl hlavou.

"Jo. Dalo by se říct, že ho doslova miluju," zamrkal a sám se podíval po jeho stěnách. "S každým kouskem mám spojenou nějakou vzpomínku. Třeba támhle ta váza," ukázal do rohu pokoje, "ta je z Japonska. A ten obraz nad ní je z Francie. Ale docela se k sobě hodí na to, že jsou skoro z opačné strany zeměkoule."

"Hodně cestuješ?" vypadlo ze mě hned. No, když byl v Japonsku a Francii, je jasné, že asi cestuje. Hned bych si dala facku za tu pitomou otázku. Usmál se, až se mu kolem očí vytvořily vějířky vrásek, a pomalu přikývl.

"Ano. S Tomem a ještě dvěma kluky máme kapelu. Teď máme delší dobu tvůrčí pauzu, ale ano. Cestujeme," odpověděl mi.

"A kde jste ještě byli? Já jsem vždycky chtěla projet celý svět, ale nakonec jsem zkysla tady," poposedla jsem si, abych byla tělem více natočená k němu, a natáhla se pro hrnek, abych trochu upila.

"To by tě nezajímalo," mávl rukou a lehce zakroutil hlavou.

"Ne, povídej," pobídla jsem ho. "Jako malá jsem vždycky poslouchala babičku, ta taky hodně cestovala," usmála jsem se při vzpomínce na své krásné dětství.

"Mám ti udělat tvoji babičku?" zasmál se hned a napil se kávy. "Fajn," olízl si rty. "Tak, prvně jsme začínali po Evropě. Francie, Itálie, Belgie a tak," zamrkal. "Potom Anglie. Když jsme se dostali do Ameriky, měli jsme pocit, že jsme dosáhli vrcholu. Ale nakonec ještě byla Asie, což byl náš sen odmalička. Ale nakonec jsme si dali pauzu, abychom začali pracovat na dalším albu," trhl rameny.

"To snad není konec příběhu, ne?" naoko jsem se zhrozila. "Povyprávěj nějakou příhodu, ať tě můžu teda líp poznat," podívala jsem se na něj zpod řas. Usmál se a poposedl si. A začal vyprávět.

Když jsem asi potřetí zívla, musela jsem se i protáhnout. Bill se na mě podíval, jako bych udělala nejhorší věc na světě.

"Ne, nenudíš mě," zavrtěla jsem hlavou se smíchem. "Jen jsem dneska přetažená," potlačila jsem další zívnutí a promnula si svaly na ramenou. Odložila jsem prázdný hrnek na stolek a očima zkontrolovala čas na jeho hodinkách, které měl ke mně natočené.

"Ani se nedivím, sedíme tu už přes hodinu," usmál se. "Když začnu povídat, prostě mě někdy musíš stopnout," zasmál se.

"V pohodě," mávla jsem rukou a vstala. Jak jsem měla ve zvyku, protáhla jsem se a sehnula se, abych se dlaněmi dotkla země, aby mi křuplo v zádech.

"Ty jsi teda ohebná," hvízdl obdivně. Podívala jsem se na něj a pohodila vlasy.

"Léta praxe," pokrčila jsem rameny a upravila si triko, které se mi při protahování lehce vyhrnulo. Bill vstal taky a vzal dva prázdné hrníčky, aby je hned odnesl do kuchyně.

"Jsi snad gymnastka?" zasmál se a poodešel. Uslyšela jsem cinknutí hrníčků o dřez. Kdyby gymnastka.

"Něco takového," odpověděla jsem a přešla k oknu, které odtud vedlo do ulice. Povzdychla jsem si. Další den za námi. Neskutečně to utíkalo. Zítra zase do práce. A pak zase domů a zase do práce. Už mě tenhle stereotyp unavoval. Ale teď jsem poznala Billa, paradoxně díky Tomově radě, tak mi snad trochu ty dny prosvětlí.

Když se kousek ode mě ozval jeho hlas, s cuknutím jsem se otočila.

"Co jsi říkal?" zvedla jsem obočí. "Zamyslela jsem se a…" odmlčela jsem se. No, asi mu to radši vysvětlovat nebudu.

"Nechtěl jsem tě vylekat, promiň," pousmál se. "Jen jsem ti říkal, že bylo milé takhle posedět a pokecat…" odkašlal si. "Těžko navazuju vztahy. Nebýt tvojí dnešní nabídky, asi bychom se na sebe mračili ještě hodně dlouho."

"No, dneska jsem v lepší náladě," zalhala jsem. "Jinak bych se asi zavřela v bytě a kašlala na nějaké kafé," strčila jsem si ruce do kapes.

"Tak můžeme děkovat osudu, že?" zamrkal a přešlápl z nohy na nohu. Zhluboka jsem se nadechla a několik vteřin mu mlčky hleděla do očí, než jsem se rozhodla, že budu první, kdo přeruší tuhle trapnou chvíli.

"No, tak já ti děkuju za kávu a… půjdu na kutě," pokývla jsem si pro sebe hlavou a pomalu se vydala ke dveřím. Sehnula jsem se, abych si nazula boty, a natáhla se po klice. Ještě jsem se k němu otočila, než jsem úplně opustila jeho byt. "Dobrou noc," usmála jsem se na něj.

"Tobě taky. A zase se někdy sejdeme na pokec," pokývl hlavou. Usmála jsem se a souhlasně přikývla, než jsem přešla ke svým dveřím.

"Tak ahoj," řekla jsem nakonec a zalezla do svého bytu. Sotva jsem zavřela dveře, opřela jsem se o ně. Nebyl to zase tak ztracený čas, jen co je pravda.

B.