Autor: Crazy.DE.Bill
Opírala jsem se o černou kuchyňskou linku a snažila se v sobě najít nějakou pozitivní energii. Přemýšlela jsem, jak se Tomovi dostat pod kůži. Toho Toma, kterýho zná každej, nemělo cenu popisovat v rozhovoru na dvě stránky. Takhle chvástat se umí každý. Musím vymyslet něco, čím ho dostanu na kolena. Možná bych se s ním mohla vážně vyspat a pak tam napsat svůj názor. Ušklíbla jsem se sama sobě a rychle tu myšlenku zahnala, takhle se nikdy neponížím.
Nakonec jsem vzala plechovku coly a vrátila se zpátky do konferenční místnosti. Doufala jsem, že mě něco napadne.
"Tak co tam na mě ještě máš, už se nemůžu dočkat tvých dalších všetečných otázek." usmíval se na mě, hned jak jsem vstoupila do dveří.
Posadila jsem se zpátky na svoje místo a úsměv jsem mu oplatila. "Možná bys mi mohl říct něco ty sám. Zkusit nějak spontánně říct něco o sobě." navrhla jsem mu. Moc jsem nespoléhala na to, že by mi prozradil něco víc, kromě naučených frází, ale člověk nikdy neví.
"Fajn, zkusím to." na chvíli vypadal, že snad přemýšlí. Páni, že by uměl myslet? "Třeba miluju auta. Mám rád rychlou jízdu. Jo, v autech taky." zasmál se.
"Asi by to nešlo ani jednou bez těch dvojsmyslů, že?" neodpustila jsem si poznámku.
"Ne, to máš pravdu nešlo." culil se na mě. "Chtěla jsi, abych mluvil, tak poslouchej."
"Už toho začínám litovat." řekla jsem spíš pro sebe, ale i tak mě slyšel. A pravděpodobně mu to bylo fuk.
"Takže moc dobře si vzpomínám na moje první auto, hned jak mi bylo osmnáct, mohl jsem řídit SUV Cadillac Escalade, byl to fakt obr, kdoví kde mu je teď konec." usmíval se.
"Tys ho rozflákal?" vyvalila jsem na něj oči. Opravdu profesionální otázka.
Tom se rozesmál. "Ne, nerozflákal. Zůstal v Německu. Já umím řídit."
"Aha." nejspíš mě to trošku zklamalo. Slyšet třeba historku, jak hrdina Tom vyleze s pár škrábancema ze sešrotovanýho auta a ještě přitom zachrání svýho malýho brášku by se mi docela líbilo. Rozhodně by to bylo něco, co tu ještě nebylo.
"No ale bylo to vážně hezky prostorný auto, na zadních sedačkách se dobře daly provádět různý věci... jestli mě chápeš." tajemně se na mě usmál a kmitl jazykem po svém pircingu ve rtu.
Protočila jsem očima. "Jasně. A kolik holek navštívilo tvé zadní sedadlo?"
Ušklíbl se. "Bylo jich celkem dost. Po nějaké době mě to přestalo bavit počítat."
"Fajn, tohle nemá cenu rozebírat. Myslíš si, že jsi dobrý řidič?" vzdala jsem to a přela na další otázku.
"Jasně že jo." odpověděl hned bez mrknutí oka. Že se ptám. "Kdybych o sobě pochyboval, tak by mi to tak nešlo. Proto to nejde Billovi." uchechtl se.
"Promiň, já zapomněla na to, že vynikáš ve všem." řekla jsem ironcky.
"Nevadí, stane se." usmál se, jako by tu ironii v mém hlase neslyšel. "Ale řízení mi vážně jde. Proto vždycky řídím já a ne Bill. Jsem v tom lepší. Já prostě zdědil všeho víc než on. Taky proto jsem byl na světě první."
"Jo, to bude tím." musela jsem se na něj vážně úžasně šklebit, ale nedalo mi to. Nemohla jsem se tvářit normálně, když přede mnou sedělo... tohle. Začínala jsem mít pocit, že to jeho chování není jen slupka, do které se schovává, ale že takový vážně je. Jenže to by ho už musel Bill zabít, ne? Kdo by ho snesl? Já s ním strávila jen pár hodin a mám chuť ho zabít.
"Já vím." usmíval se jak pitomec.
"Tak dál, co tvoje další auta?" změnila jsem rychle téma, než se zase začne rozplývat nad tím, jak je dokonalej.
"Moje audinka." usmál se, jako by mluvil o vlastním dítěti nebo v jeho případě spíš milence. "Mám model R8, tam sice tolik místa není, ale i tak je tam na sex dost místa."
Zavřela jsem oči a zatřásla hlavou. On se mi vážně jen zdá. "To jsem vědět nepotřebovala."
"Ale fanynky třeba jo. Rád bych si to někdy vyzkoušel na přední kapotě té mé krásky. Jen musím potkat nějakou speciální holku, která mi bude stát za to, abych riskoval, že tu kapotu možná trošku poničíme." usmíval se, jako by si to snad představoval.
Bylo to těžké, ale tohle jsem nechala bez komentáře. Neměla jsem potřebu to s ním probírat dál, i když tahle informace se snad bude dát nějak použít. "Dobře, a co nějáká další auta?"
"Zatím nejsou potřeba. Když jedeme s našima pejskama, bereme většinou Billovu Q7, protože tam je místa dost."
"Vaši pejsci." usmála jsem se. To by mohlo být jedno z témat, u kterých by nemusel mít žádné narážky na sex. "Je úžasné, jak se o ně staráte."
"Patří do naší rodiny. Všechny jsme zachránili z útulku, kdyby to šlo, klidně si jich pořídíme dalších deset." Usmíval se, ale tentokrát tak nějak jinak... možná upřimněji.. Každopádně to vypadalo o dost líp, než když na mě házel ty svoje svůdný úsměvy.
"Vysvětlíš svým fanynkám, proč neříkáte jejich jména na veřejnosti?"
"Protože by asi nebylo moc dobrý, kdyby na nějedna přes druhou pokřikovaly. Máme chytré psy, na fanynky už si zvykli, někdy se nechají i pohladit, ale kdyby na ně všechny volaly jménem, nejspíš by se z toho zbláznily. Stačí, že křičí na nás, nám to ale naštěstí nevadí." Zase se usmál, tentokrát už to nebylo tak upřimné jako předtím.
"Jak ti zbývá čas na pejsky, když se musíš věnovat hudbě a všemu kolem ní, večírkům a holkám?"
"Na ně je čas vždycky. Není nic hezčího, když si doma konečně sednu a ten můj pitomeček si lehne ke mě, hodí mi hlavu na klín a otravuje tak dlouho, než ho začnu hladit a povídat si s ním." uchechtnul se. Jeho upřimný výraz byl zpátky.
"Povídat si?" sledovala jsem ho.
"Jasně, říkám mu o všem, jen mi nějak neodpovídá, nebo aspoň ne slovně. Někdy do mě šťouchá čumákem nebo ubreptává. Ale to asi pochopí jen ti, co mají doma psa." mávl nad tím rukou. "Ne nadarmo se říká, že pes je nejvěrnější přítel člověka."
"Tak to jsem měla možná udělat rozhovor s ním, když mu říkáš všechno." zavtipkovala jsem.
"Tak příště." zasmál se. "Dneska už budu muset končit."
"No jasně, promiň, nějak jsem zapomněla na čas." podívala jsem se na hodinky. Sedíme tu už skoro dvě hodiny.
"V pohodě. Zítra nemám čas, ale můžu přijít pozítří. Zase v deset?" byl nějak moc milej.
"Dobře, jasně. Tak v pátek. Už to snad nebude trvat moc dlouho." posbírala jsem si věci, vypla diktafon a hodila ho do kabelky.
"Nemusíš spěchat, je to docela sranda." culil se na mě. "Tak ahoj v pátek."
"Ahoj." řekla jsem ještě než zmizel ve dveřích. Mám dva dny na to vymyslet něco, čím se mu dostat víc pod kůži.
Žádné komentáře:
Okomentovat