Sweet memories - 10.kapitola

Wau, už jsme u desítky. To to docela utíká, co? :) Tak jak se vám povídka doposud líbí? S úsměvem dodávám, že stále ještě nejsme ani trochu u toho, co plánuju. :) Těším se na jakýkoliv ohlas. :) B.

Na procházce se psy jsem si aspoň trochu pročistila hlavu. Bylo chladno, ano, ale mě to nevadilo. Doufám, že dneska zase padnu unavená do postele a nebudu mít moc času na přemýšlení. Vracela jsem se domů asi po hodinové procházce, takže jsem nebyla sama, kdo by hned nejradši lehnul do postele. Sotva jsem psům odpoutala vodítka, odevzdaně se vydali ke svým boudám. S úsměvem jsem vodítka pověsila zpátky na místo a natáhla se po klice dveří do domu. Když se přede mnou samy otevřely, tak tak jsem stihla uhnout.

"No kde jsi, už je po tobě sháňka," usmál se na mě Bill. "Nemůžeš je venčit tak dlouho, potom to budou chtít i po mně a bráchovi."

"Jednou za čas jim to neublíží. A tobě taky ne," píchla jsem ho loktem do žeber a usmála se na něj. "Konečně vzhůru?" zvedla jsem obočí. Jen pokrčil rameny a vložil si cigaretu mezi rty. Rychle jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře, abych nepouštěla dovnitř kouř z cigarety, kterou si právě zapálil. Sundala jsem si z hlavy kapuci a prsty si prohrábla vlasy. Když jsem zvedla hlavu, setkala jsem se s Tomovým pohledem. Zrovna sešel schody a mířil k televizi. Překvapeně se podíval na hodinky.

"To jsi přišla teď?" zamrkal. Přikývla jsem. Olízl si rty a jen si odkašlal, když vcházel do obývacího pokoje. Vešla jsem za ním a zamířila do svého pokoje.

Zavřela jsem se a posadila se na postel. Hlavou jsem žuchla do polštářů a schovala obličej do dlaní. Dneska to vidím na další sledování hororů. Opřela jsem se o lokty a podívala se na zavřené dveře. Zatímco jsem houpala nohama, přemýšlela jsem, co dneska budu dělat. Pohledem jsem sklouzla ke křeslu, které stálo u okna. Měla jsem na něm položenou knihu. Naklonila jsem hlavu na stranu a vstala. Otevřela jsem dveře, Bill i Tom seděli u televize. Zavřela jsem je za sebou a dala si ruku v bok.

"Co budeme dneska dělat?" zeptala jsem se jich. Tom ke mně nezvedl pohled, jak nečekané, ale Bill se na mě omluvně podíval.

"Promiň, beruško, ale dneska s Tomem jdeme do studia," naklonil hlavu na stranu. "Už je to potřeba," pokrčil rameny.

"Ah, takže se vrátíte až nad ránem, že?" povzdychla jsem. Bill přikývl.

"Ale je pravda, že Tom nemusí, dneska je potřeba nahrávat jenom zpěvy. Ty už kytaru máš, ne?" podíval se Bill na svého bratra.

"Jo, to pravda je," odpověděl mu. Měla jsem pocit, jako by Tom teď Billa nejradši přizabil. "Ale i tak tady nezůstanu," pokračoval.

"To bych po tobě ani nemohla chtít," ušklíbla jsem se a otočila se na patě, abych vešla zpátky do pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi možná hlasitěji, než bych měla, ale ani trochu mi to nevadilo. Tom se choval jako kretén, to se nezměnilo.

Ležela jsem na posteli a listovala módním časopisem. Nechtělo se mi nic číst, tak jsem si jenom prohlížela obrázky. Pohledem jsem sjela modelku, která měla na sobě upnuté kazetové šaty s volány kolem pasu. Vypadalo to sice hezky, ale stačilo by pár kilo navíc a už by to byl otřesný kousek. Ušklíbla jsem se, když jsem na další stránce narazila na naprosto nevhodnou kombinaci. Mně to tak aspoň připadalo, nechápala jsem, jak to mohli návrháři považovat za módu. Z myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře. Otočila jsem se na bok, abych viděla, kdo vlastně přichází. Samozřejmě, že to byl Bill.

"Carol, nechceš jít do toho studia s námi? Mám špatné svědomí při představě, že tady budeš sama," naklonil hlavu na stranu. Usmála jsem se na něj a zavrtěla hlavou.

"Půjdu brzo spát. Nemusíš se vůbec strachovat," zamrkala jsem. Nehodlám dělat Tomovi přítěž, kdo se pak má dívat na ty jeho otrávené obličeje. Ani mě nebaví poslouchat jeho kecy. Vyhýbat se mu bude nejlepší. Až bude mít dobrou náladu, přijde sám. To se s ním potom budu bavit klidně celý den, ale jenom až bude mít veselou náladu. Jestli si vůbec ještě pamatuje, co to je.

"Ale Carol, můžeš tam jít s námi. Teď máme jiné studio, než jaké jsme měli před lety. Je tam víc místností, vyspíš se klidně i tam," pokrčil rameny. Zaměřila jsem se na jeho obličej a znovu se usmála.

"Nepřemlouvej mě," olízla jsem si rty a posadila se na posteli. Bill si strčil ruku v bok a krátce si odkašlal.

"Jestli se chceš zase nalévat skotskou, tak ve studiu ji máme taky," zamrkal. Jen jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. "Fajn, vidím, že tady nepochodím. Ale kdybys něco potřebovala, budeme na mobilu. Když ne já, tak Tom určitě. Neboj se ozvat," ukázal na mě prstem.

"Nemusíš mít strach. Kdyby hořelo, tak budeš první, kdo o tom bude vědět," popíchla jsem ho. Poslal mi vzdušný polibek na rozloučenou.

"Tak my jdeme. Zatím se tu měj," mávl prsty a zavřel za sebou dveře, když jsem mu popřála pevné nervy při natáčení. Sama jsem se otočila zpátky k časopisu a nevěnovala okolí pozornost. Až když jsem uslyšela motor odjíždějícího auta, bylo mi jasné, že jsem teď opravdu osiřela.

Připadala jsem si, jako bych byla zpátky ve svém bytě. Sama, bez kohokoliv dalšího. I za těch pár dní, co jsem tady byla, jsem si zvykla na to, že se kolem mě pořád někdo motá. Ať už je to usměvavý Bill, nabručený Tom, nebo psi, kteří by mě nejradši celou olízali. Bylo neuvěřitelné, jak skvělý život si vedli. V porovnání s nimi jsem byla opravdu ubožačka. Až teď jsem opravdu viděla, jak chabě jsem si žila. Stačilo mi to, ano, ale na luxus se lehce zvyká. Nemuset každé ráno vstávat do práce, nemuset se strachovat o to, jestli budu mít peníze na obyčejný chleba. Tady jsem mohla zůstat až do důchodu a stejně by mě uživili. Povzdychla jsem si a dlaní si podepřela bradu. S cuknutím jsem se lekla, když mi na postel vyskočil jeden z jejich psů. Podrbala jsem ho za ušima a zahleděla se do jeho odevzdaných očí.

"Tak ty si umíš otevřít, jo?" olízla jsem si rty a posunula se blíž k němu. "Taky nechceš být sám, že?" zamrkala jsem. Venku je určitě chladněji po tom deštivém dni, tak se nedivím, že kluci pustili psy dovnitř. Dál jsem ho drbala za ušima a hladila jeho hebkou srst. "Věděla jsem, že nebudu úplně sama," pousmála jsem se a odložila časopis bokem. Zhasnula jsem lampičku, která mi tady svítila jako jediná, a položila hlavu na polštář. Zhluboka jsem vydechla a převalila se na záda. Pes se hned posunul ke mně a hlavou se mi uvelebil na břiše. Usmála jsem se. "No jo. Za ušima tě asi nikdo dlouho nedrbal, co?" pošeptala jsem do tmy a dál prsty přejížděla bezchybnou srstí. Zavřela jsem oči a užívala si pocit přítomnosti, i když jenom zvířecí. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. Když všichni odejdou, on zůstane. Přitiskla jsem víčka pevněji k sobě. Neděsilo mě, že jsem tady sama. Spíš jsem se obávala toho, co přijde. Budoucnost je nejistá a to na tom nejvíc nenávidím.

S cuknutím jsem otevřela oči a zamžourala do tmy. Probudilo mě bouchnutí dveří a to, že se pes neklidně zavrtěl. Když jsem uslyšela tiché zahvízdání, bylo jasné, že se vrátil Tom. Pes zakňučel a začal vrtět ocasem, ale dál ležel na mojí posteli. Tom rozsvítil lampu v obývacím pokoji. Jelikož jsem měla otevřené dveře, kužel světla dopadl až do mého pokoje. Jen jsem si dlaněmi zakryla oči a otočila se na druhý bok.

"Sakra, co kdybys to zhasnul," procedila jsem naštvaně mezi zuby. Nesnášela jsem, když mě někdo probudil a pak se ještě choval tak neohleduplně. Tom ale nereagoval na moje slova, vešel do mého pokoje a posadil se na kraj postele. Překvapeně jsem si stáhla dlaně z očí, když jsem uslyšela jeho vlídný hlas.

"Tak ty jsi tady?" zamumlal a sklonil se ke psu, aby se s ním chvíli pomazlil. "Půjdeš za mnou, nebo zůstaneš tady v pelechu?" zeptal se, i když musel dobře vědět, že mu pes těžko odpoví. Zamrkala jsem a dál sledovala Tomův úsměv na tváři. Nechtělo se mi věřit, že doopravdy vidím, co vidím. Bylo tady šero, takže jsem si nemohla být jistá, jestli mě nešálí zrak. Zhluboka jsem se nadechla.

"Kde je Bill?" zeptala jsem se. Ani se na mě nepodíval, když mi odpovídal, dál se věnoval svému mazlíčkovi.

"Zůstal ve studiu," odsekl mi a pak vstal z postele. Když se mi podíval do očí, hned jsem na obranu zvedla prst.

"Pes ke mně přišel sám, neukradla jsem ti ho," řekla jsem. Tom se uchechtl, ale ne jízlivě, jak tomu bylo doposud. Vypadalo to, že jsem ho opravdu pobavila. Otočil se k odchodu, ale ještě ve dveřích se zastavil.

"Jdu spát. Přeju ti klidný spánek, protože se umí docela dobře rozvalovat," ukázal prsty na psa, který dál ležel schoulený na středu mojí postele. Nevěřícně jsem zamrkala. S Tomem se dneska něco muselo stát. Ani jsem mu neodpověděla, neschopna slova jsem sledovala, jak zavírá dveře od mého pokoje. Ještě teď jsem měla před očima jeho úsměv. Byl krásný. Pohlednější, než kdy dřív. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce.

"Caroline, uklidni se!" napomenula jsem sama sebe. Chovám se opravdu jako pitomá puberťačka.

B.