Sweet memories - 5.kapitola

Děkuji za předchozí komentáře. Jste zlatí. :) Užijte si tenhle díl, nevím, kdy bude další, protože nadcházející týden bude pekelný. Přeji příjemné počtení. :) B.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila do kuchyně. Ve dveřích jsem se potkala s Billem, nesl si sklenici s vodou k televizi, u které s Tomem pořád seděli. S úsměvem se na mě podíval, ale hned koutky stáhl dolů, když mě uviděl.

"Ty jsi zase plakala?" přejel klouby prstů po mé tváři. "Netrap se pořád, ani trochu ti to nesluší," zavrtěl hlavou.

"Ale Bille, prosím tě," protočila jsem oči a zhluboka se nadechla. "Neznepokojuj se, jsem v pořádku. Jenom pár slz," pousmála jsem se.

"Kdyby sis potřebovala popovídat, víš, že moje dveře jsou otevřené," mrkl na mě. "Moje ložnice je nahoře," ukázal prsty po schodech.

"Děkuju," přikývla jsem a obešla ho, abych se dostala do kuchyně. Stoupla jsem si ke kuchyňské lince a do konvice napustila vodu, abych si uvařila čaj. Vytáhla jsem ze skříňky hrníček a čekala, až se mi dovaří voda. S rukou v bok jsem sledovala vzor na kuchyňské lince a přemýšlela nad tím, jestli vůbec kdy budu mít někoho u sebe. S Patrickem jsem se měla tak skvěle, těžko se mi na něj zapomínalo. Nechtěla jsem na něj myslet, chtěla jsem se přes to přenést, ale lehce se to řeklo, hůř provádělo. Povzdychla jsem a pak vylekaně zalapala po dechu, když se vedle mě objevil Tom. Odkašlala jsem si a prsty si prohrábla vlasy. Když jsem k němu zvedla pohled, jen zamrkal a mlčky si začal napouštět vodu.

Bokem jsem se opřela o kuchyňskou linku a podívala se na něj. Založila jsem si ruce na prsou a dál se tvářila nekompromisně.

"Řekni mi, čím jsem ti tak hrozně ublížila, že mě nenávidíš," naklonila jsem hlavu na stranu. Cítila jsem, jak mi po ramenou sjely vlasy, až mi z toho naskočila husí kůže. Tom se napil ze sklenice a dopustil upitou vodu, ale pořád mlčel. "Je moje přítomnost tak otřesná? Zabírám ti snad prostor? Dýchám tvůj vzduch? Copak nepamatuješ na to, jak jsme se vždycky bavili? Všichni tři jsme byli skvělí přátelé, proč nemůžeme pokračovat tam, kde jsme skončili?" zvedla jsem obočí. Našpulil rty a pak si je na chvíli schoval, otřel je o sebe a podíval se mi do očí.

"Už jsi skončila?" zeptal se a nezapomněl do svého hlasu zamíchat dostatek jízlivosti. "Osuš si ty slzy, kdo se na tebe má pořád dívat," ohrnul horní ret, jako by byly slzy něco nechutného.

"Umřel mi snoubenec," řekla jsem rozklepaným hlasem. "Mám právo brečet," zamračila jsem se na něj a přemáhala se, abych se tady na místě hned nerozbrečela.

"Když myslíš," pokrčil rameny. Otočil se k odchodu, ale já jsem tuhle situaci chtěla vyřešit. Jenže on se choval jako malý fakan, který by potřeboval jenom nafackovat.

"Chováš se jako kretén," zavolala jsem za ním.

"Bylo mi potěšením," odpověděl. Povzdychla jsem a znovu se otočila ke kuchyňské lince. Konvice se už dávno vypnula, voda už nebyla horká, jak jsem potřebovala. Znovu jsem ji začala ohřívat, zatímco jsem si schovala obličej do dlaní. Ach jo.

S čajem jsem se vydala zpátky do pokoje. Když jsem procházela obývacím pokojem, Bill se na mě otočil.

"Car, půjdeš s námi dneska do klubu? Za-tr-sat?" usmál se a zahýbal boky.

"Kroutíš se jako nějaká štětka, Bille," naklonila jsem hlavu na stranu. Tom se uchechtl, ale nepodíval se na mě, nezareagoval nijak jinak.

"No tak, nebuď labuť. Užijeme si spoustu srandy," natáhl ke mně ruku a znovu se zavlnil v bocích.

"Nevím, jestli budu v náladě na nějakou zábavu," pokrčila jsem rameny. Bill jen povzdychl a založil si ruce na hrudi. Hned nasadil výraz, který mi jasně říkal, co si myslí.

"To tě mám jako opravdu přemlouvat?" odfrkl si.

"Hele, sám jsi mi říkal, že se kolem vás motá spousta novinářů. Nebudeme přilévat olej do ohně tím, že se s vámi někde ukážu," vymlouvala jsem se dál. "A navíc, opravdu nejsem v náladě," zavrtěla jsem hlavou a pokračovala ve své cestě do pokoje. Zavřela jsem se a položila čaj na noční stolek. Posadila jsem se na posteli a na klíně si otevřela knihu, kterou jsem měla rozečtenou už pár měsíců. Patrick mě od ní vždycky vyrušoval, vždycky jsem mu za to nadávala, ale teď mi to neskutečně chybělo.

*flashback*

Seděla jsem na pohovce, nohy jsem měla pokrčené pod sebou, loktem jsem se opírala o opěrku a v rukou držela knihu, kterou jsem si nedávno koupila.

"Čau zlatíčko," pošeptal Patrick vedle mě a posadil se ke mně tak blízko, že mě skoro utiskoval. Zlehka přitiskl rty na kůži na mém krku. "Copak děláš?"

"Čtu si knížku," povzdychla jsem a uhnula před jeho dalším polibkem, snažila jsem se soustředit na děj, ale Patrick mi to celé znesnadňoval.

"A je to zajímavé?" zeptal se na další banální věc. Kdyby mě to nezajímalo, tak bych se tomu asi nevěnovala. Jenže on měl tyhle otázky připravené, aby zaměstnal mou mysl, zatímco dostává mé tělo do varu. Prsty vjel do mých vlasů a jemně skousl kůži na mém krku.

"Samozřejmě," znovu jsem mu odpověděla. Tentokrát jsem si větu musela přečíst třikrát, abych věděla, čeho se vůbec týká. Jeho polibky byly žhavější a mé srdce splašenější.

"Co kdybys ji na chvíli odložila, hm?" pošeptal do mé kůže a dlaní sjel až na mé prso. Potom mi vyškubl knížku z prstů a odložil ji na konferenční stolek, rty dosahujíc na ty mé.

"Chtěla jsem-"

"Ššš," přiložil prst na mé rty. "Teď jsi jenom moje," olízl si rty a toužebně se mi podíval do očí. Zamrkala jsem a dlouze ho políbila. Prsty jsem vjela do jeho krátkých vlasů a probírala se jimi, jak jsem to milovala. Tohle mu určitě ještě vyčtu, ale momentálně jsem byla vzrušená natolik, že mi to ani nevadilo.

*konec flashbacku*

Zamrkala jsem a zavrtěla hlavou, abych se vrátila zpět do reality. Prsty jsem si setřela stékající slzu a zvedla pohled na stěnu před sebou. Jestli ani nebudu schopná dočíst tuhle knížku kvůli vzpomínkám na svého zesnulého snoubence, tak budu opravdu potřebovat psychologické vyšetření. Nechci být tak slabá, ale je to těžké. Je to příliš čerstvé, příliš bolavé. Prsty jsem si přejela přes víčka, která byla od pláče opuchlá a určitě i zarudlá. Musela jsem se pousmát, když jsem z vedlejšího pokoje slyšela Billův zvýšený hlas. Jelikož jsem zaslechla svoje jméno a Tomovu línou odpověď, bylo jasné, že se Billovi nelíbí, jak se ke mně jeho bratr chová. Bylo od Billa milé, jak se pořád staral o můj volný čas, snažil se se mnou být, čehož jsem si nesmírně vážila. Určitě mu ale moje věčné pofňukávání taky muselo vadit. Já sama sobě jsem už lezla na nervy. A on to chudák tiše snášel. Docela jsem chápala, proč se na mě Tom pořád mračí. Prostě se vyhýbal tomu, aby byl další obětí mého pláče. Nechtěl mít mokré rameno od mých slz.

Když můj tichý brekot, což byl jediný zvuk, který byl v pokoji momentálně slyšet, přerušilo zaklepání na dveře, posmrkla jsem a dlaní si setřela slzy.

"Ano?" zavolala jsem. Bylo jasné, že za mnou jde Bill, kdo jiný taky. Nakoukl dovnitř a pousmál se, když mě uviděl sedět na posteli.

"Promiň, že zase otravuju, ale… zítra půjdu na nákupy. Přidáš se?" zvedl obočí. "Tom se mnou nepůjde, zamíří do studia," pokrčil rameny, jako by to snad byla rozhodující informace. Olízla jsem si rty a sklopila pohled ke knížce, která byla otevřená pořád na jedné a té samé straně.

"Teď ti nemůžu říct," zamrkala jsem. "Uvidím, jak se ráno probudím. Stejně to bude až odpoledne, ne?" pousmála jsem se. Přikývl.

"Tak, budu s tebou počítat a prostě mi zítra řekneš, jak se cítíš, jo?" navrhl. Jen jsem přikývla. "Fajn," usmál se a ukázal na mě zvednutý palec. Pak jen prsty zamával a dveře zase za sebou zavřel. Jenom mu přidělávám starosti. Už bych se mohla trochu posbírat. Budu si muset dát předsevzetí. Od příštího týdne nebudu brečet. Budu myslet jen na svoji budoucnost, najedu na vlnu pozitivních událostí a prostě se přes to přenesu. Už je na čase.

S povzdychnutím jsem zaklapla knížku, ve které jsem si přečetla sotva půl kapitoly, a rozvalila se na posteli. Pomalu jsem si olízla rty a propletené prsty si položila na břicho. Měla bych si najít nějaký koníček. Manuálně zabavit svůj mozek, abych neměla tolik volného času a tolik možností vzpomínat. Probírala jsem se vším možným, co jsem v dětství dělala. Od chození do baletu, háčkování a hraní na flétnu, až po oblíbené kolečkové brusle. A pak mě to napadlo. Posadila jsem se na posteli a zahleděla se na svůj odraz v zrcadle. Když budu chodit běhat, budu tím víc unavená. Budu spát a nebudu myslet a zkoumat, jak by to s námi bylo, kdyby Patrick ještě žil. Ideální. Tohle jsem potřebovala. Začnu běhat. Aspoň udělám něco i pro své tělo, nejen pro svou mysl. A začnu hned teď.

B.