Sweet memories - 6.kapitola

Děkuji za předchozí komentáře. Luv ya! ♥ Užijte si tenhle díl. :) B.

Převlékla jsem se do upnutějších tepláků a na tílko si navlékla mikinu s kapucí a klokaní kapsou. Začala jsem se protahovat, zatímco jsem vzpomínala, kde jsem nechala svůj mp3 přehrávač se sluchátky. Když jsem ho z tašky konečně vyhrabala, strčila jsem si ho do kapsy mikiny a vyšla z pokoje. Bill s úsměvem zvedl pohled od magazínu, který měl položený na klíně, a sledoval, jak přecházím obývacím pokojem. Tom mi samozřejmě nevěnoval jediný pohled, byl naprosto zaujatý televizí a pořadem, na který se dívali.

"Jdeš běhat?" vydedukoval, když jsem si začala nasazovat sluchátka. Přikývla jsem.

"Potřebuju přijít na jiné myšlenky. A vyčerpat se," pokrčila jsem rameny. Čekala jsem Tomovu narážku v podobě toho, že zná skvělý způsob vyčerpání se, ale ani nehnul brvou. S ním opravdu něco musí být, když ani neodpálkuje takovou skvělou přihrávku. Nevyužil šance, což mě dost překvapilo. Asi je mezi námi opravdu veliký blok.

"Neztrať se," usmál se Bill a pak znovu sklopil pohled k novinám. Zřejmě hledal, co je vlastně v televizi, na co by to mohli přepnout. Sakra, jejich život mít.

Už od domu jsem se dala do pomalého klusu. Snažila jsem se dýchat pravidelně, abych se neuhnala hned ze začátku a tak přišla o výdrž. Snažila jsem se vnímat jen rytmickou hudbu, která mi zněla v uších, a moc se neohlížet po okolí. S vzrůstající vzdáleností od domu jsem cítila, jak mi srdce buší silněji a silněji, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Cítila jsem ten příjemný pocit bolestivých svalů, které jsem už hodně dlouho neprotahovala. S jasnou hlavou, pročištěnou čerstvým vzduchem, jsem proběhla přes silnici a pokračovala dál na chodníku podél domů. Postupně se mi zkracoval dech, musela jsem dýchat častěji. Když mě začalo píchat v boku, uvědomila jsem si, že jsem bezmyšlenkovitě začala zrychlovat. Zase jsem zpomalila, v mírném tempu se dalo lépe ovládat dýchání. Možná jsem udělala chybu, že jsem si nevzala nějaké pití. Teď jsem měla sucho v puse, rty se mi lepily k sobě. Ani ovlažování jazykem nepomohlo. Ale už jsem se těšila, až přijdu zpátky a hned vlezu pod sprchu. To mám na sportování nejradši. Ten uvolňující pocit, když se z těla smývá pot a veškerá bolest pracujících svalů, následná vyčerpanost a klidný spánek až do rána. To je přesně to, co potřebuju.

Oběhla jsem pár bloků a už se vracela k domu v tempu rychlejší chůze. Už jsem mlela z posledního. O to mi šlo - pořádně se odreagovat, vyčerpat se, abych mohla dobíjet baterky celý večer, co bude Bill s Tomem pryč. Budu mít dům pro sebe, budu se moct vyspat do růžova. Když jsem od domovní branky vzhlédla, stihla jsem tak tak uhnout před neuvázaným psem. Tom se otočil od dveří, které zrovna zavřel, hvízdl a dlaní si poplácal po stehně. Pes poslušně přiběhl. Neměl s připínáním vodítka takový problém, jako tehdy Bill. Vypadalo to, že má Tom k tomu zvířeti blíže, než bych si mohla myslet. Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila, a vydala se po chodníku k domovním dveřím. Tom ke mně zvedl pohled a mlčky sjel moji postavu až k teniskám, které jsem měla na nohou. Olízl si rty a ještě jednou hvízdl, aby přinutil psa k odchodu. Ten ale dál vesele vrtěl ocasem, šťastný, že mě vidí. Sice jsem se s ním nějak nehrála, ale zřejmě pochopil, že jsem nová obyvatelka domu. Prošla jsem kolem Toma, rozhodnutá ho ignorovat stejně jako on mě, a otevřela si dveře. Když jsem uslyšela Tomovo tiché zabručení, jen jsem se ušklíbla. No jo, dneska je venčení na něm. Ale nevypadalo to, že by mu to vadilo. Aspoň bude doma chvíli klid. Budu mít čas se osprchovat, aniž bych se musela obávat, že zase dostanu vyhubováno za to, že jsem se zamkla. Choval se ke mně, jako bych byla malé dítě. Ale to spíš on je ten nevyspělý. Aspoň podle jeho pubertálního chování by se to dalo usuzovat.

Osprchovaná jsem se ležela na posteli. Už byl večer a já měla co dělat, abych neusnula. Ještě jsem se chtěla najíst před tím, než se převleču do pyžama a půjdu spát, ale nějak se mi nedařilo vstát z postele. Kručelo mi v břiše, ale prostě se mi tam nechtělo. Věděla jsem, že nemůžu nikoho potkat. Kluci odešli do klubu už před hodinou, Bill se přišel rozloučit, zatímco venku bylo slyšet startování motoru auta. Přetočila jsem se na bok a pažemi si objala břicho, přitáhla jsem nohy k tělu a schoulila se do klubíčka. Když mi ale znovu zazpíval žaludek, s rezignovaným povzdechnutím jsem se posadila. Fajn. Když si to moje tělo žádá, tak jim tu ledničku aspoň vyžeru do poloviny. I když toho určitě nespořádám tolik jako kluci, byl to dobrý pocit nemuset se starat o to, jestli je koupené jídlo. Tohle mi na pobytu tady vyhovovalo snad nejvíc.

Přešla jsem ztmavlými místnostmi až do kuchyně. Rozsvítila jsem světlo nad linkou a chvíli si protírala oči, abych přivykla náhlému náporu světla, které bodalo do očí. Otevřela jsem ledničku a očima rychle přejela přes police. Dala bych si i nějaké maso, ale tady se prostě nejí. Zřejmě se budu přece jen muset trochu postarat o vlastní zásoby toho, co kluci nejedí. Olízla jsem si rty, když jsem uviděla veliký kus nivy. Vytáhla jsem ji a zavřela lednici. Tentokrát budu muset pohledat ve spižírně, s čím bych si ji mohla zkombinovat. Když jsem narazila na několik balení špaget, pousmála jsem se. Vytáhla jsem je a položila na kuchyňskou linku vedle nivy. Sehnula jsem se ke skříňce, abych vytáhla hrnec, ve kterém si udělám špagety. Dlouho jsem je neměla. Patrick je neměl rád, tak jsem je doma nevařila. Za to s Billem a Tomem jsme je dělali skoro pořád. Milovala jsem ty odpoledne, kdy jsme spolu dělali úkoly a ládovali se brambůrkami, sladkostmi a cpali se špagetami s kečupem. Vlastně jsme k tomu ani nepotřebovali sýr. Stačil nám kečup. S úsměvem jsem se opřela o kuchyňskou linku a zasnila se.

*flashback*

Rozesmála jsem se, když se Bill ohnal lahví kečupu, aby ho Tom přestal otravovat. Ti dva byli nesmrtelní, dokázali dělat hlouposti nonstop, což mi docela vyhovovalo. Vždycky jsem radši běhala s kluky po fotbalovém hřišti, než bych si hrála s panenkami a učila se líčit se.

"Sakra, jdi už do prdele," zavrčel Bill, když do něj Tom znovu šťouchl, aby se dostal k hrnci špaget dřív a mohl si tak ukořistit větší porci.

"Bráško, víš, že musíš držet štíhlou linii," naklonil Tom hlavu na stranu. Podepřela jsem si obličej dlaněmi a sledovala, jak se dál strkají nad jídlem.

"Co kdybyste mi dali porci, potom můžete pokračovat ve své milenecké hádce," olízla jsem si rty. Už jsem měla hlad a ti dva moje trápení jenom prodlužovali. Tom se na mě podíval, dlaněmi se opřel o stůl a zvedl jedno obočí.

"Milenecké?" zopakoval po mně. "Radši to neopakuj, nebo se naše slečinka Bill urazí," uchechtl se.

"Co když jsem ale jeho myslela jako muže a tebe jako slečinku?" našpulila jsem pobaveně rty. Tom zafuněl a rychle se napřímil, když se Bill rozesmál.

"Díky, Carol," natáhl ke mně ruku, abychom si mohli plácnout. Tom mlčel, bylo vidět, že hodně přemýšlí, jestli vůbec může něco říct. Opravdu jsem nečekala, že se na mě vrhne, aby mě za trest celou zlechtal. Zasmál se, když jsem málem sletěla ze židle dolů na zadek.

"Promiň, Caroline," oslovil mě celým jménem, "ale nemysli si, že ti to jenom tak odpustím," přivřel oči, zatímco prsty znovu přejel přes má žebra. Se smíchem jsem stáhla lokty k tělu, abych se aspoň trochu ubránila, a couvla před ním.

"Já být tebou, tak přestanu," řekla jsem. Když tázavě zvedl obočí, hlavou jsem kývla k Billovi. "Nebo nám sežere všechny špagety."

"Ah, sakra. Jídlo!" vykulil oči a hned se vrátil ke stolu. Z tohohle jsem vyvázla, naštěstí.

*konec flashbacku*

S cuknutím jsem se otočila od kuchyňské linky, když jsem za sebou uslyšela šoupavé kroky. Pohlédla jsem do Tomova ospalého obličeje, měl ještě opuchlé oči a na tváři otlačenou textilii povlečení polštáře. Polštářky dvou prstů si promnul oko a zhluboka se nadechl, když mě uviděl u plotny. Odkašlala jsem si a olízla si rty. Mlčky jsem se otočila ke sporáku, abych vypnula ohýnek pod hrncem a slila vodu ze špaget přes sítko. Tom si stoupl vedle mě, párkrát zamíchal s omáčkou, kterou jsem z nivy udělala, a zamlaskal. Nereagovala jsem na to, ani jsem se na něj nepodívala. Nechtěla jsem mu být přítěží. Ze skříňky nad kuchyňskou linkou jsem si vytáhla talířek a začala si na něj nabírat špagety. Překvapeně jsem se pootočila k Tomovi, když promluvil.

"Najde se tam porce i pro mě?" zamumlal nakřáplým hlasem. Pustila jsem trochu špaget do talíře a podala mu naběračku.

"Jo, najde," odpověděla jsem. Naklonil se ke mně, aby si podal talíř pro sebe. Obklopila mě jeho omamná vůně. Nadechla jsem se a přivřela oči, na chvíli jsem se zasnila. Vždycky hezky voněl. Aspoň, že se na něm takhle věc nezměnila. Na špagety si nalil trochu omáčky a ze šuplíku si vytáhl příbor. Bez dalších slov odešel. Nečekala jsem poděkování, za těch pár nepříjemných konfrontací s ním jsem se naučila, že není vůbec jako dřív. Když jsem uslyšela kroky na schodech, povzdychla jsem. Aspoň mi nechal místo u televize.

B.