Láskoholik 08. Telefonát

Opět moc děkuji za předchozí komentáře. :) Doufám, že se povídka stále líbí, ne-li víc a víc. ;) Užijte si kapitolu. :) B.

Probudila jsem se a hned se přetočila na druhý bok. Zabručela jsem, když jsem zjistila, že mi v nohách leží Suri s Ginger, vedle mě je Princess a Scotty je na zemi. To tady všichni psi zůstali, abych nebyla celou noc sama? Posadila jsem se na posteli a můj první pohled směřoval k oknu. Už bylo jasno, muselo být časně ráno. Musela jsem spát jako dudek, že mě nevzbudit Tomův návrat. Nebo je tady taky možnost, že se ještě nevrátil. Nechce se mi věřit, že by přišel střízlivý, a choval se tiše. To mi prostě nesedělo k tomu, jaký život všeobecně vedl. Znovu jsem žuchla do polštářů a zavrtala se do nich. Nechtělo se mi vstávat. Je neděle, den, kdy můžu ještě ležet v posteli, a já se probudím takhle brzy. No to díky.

Po několika minutách zbytečného převalování jsem to nakonec vzdala. Vstala jsem, snažila se proplést se mezi psy tak, abych jim nějak neublížila, a vydala se z pokoje do koupelny. Líně jsem si protírala oko, nečekala jsem, že tady vůbec někoho potkám, proto jsem trapně zalapala po dechu, když jsem málem narazila do nějaké cizí holky. Hned jsem si ale přestala připadat trapně, protože jsem na ní viděla tu samou nervozitu, jakou jsem pociťovala sama. Nejistě jsem se usmála a chtěla ukročit stranou, ale ona udělala úkrok na tu samou stranu. Když se to několikrát opakovalo, s lehkým pousmáním jsem zůstala stát. Natáhla jsem k ní ruku.

"Jsem Bella, Tomova dočasná spolubydlící," představila jsem se jí. Pohledem sjela mé ošacení, ano, zřejmě jí to bylo málo na to, že jsem spolubydlící, a jemně mi stiskla ruku.

"Já jsem Edith. Momentálně na ústupu," pokrčila rameny. Pochopila jsem to z jejích zarudlých tváří a svetříku, který si ještě nestihla obléct a svírala ho mezi prsty.

"Každopádně mě těšilo," pokývla jsem hlavou a olízla si rty. Chtěla jsem zamířit do koupelny, kam jsem měla původně namířeno, ale Edith na mě ještě promluvila.

"Kdyby se Tom ptal, tak jsi mě nepotkala, jo?" nervózně si prohrábla své blonďaté vlasy. Usmála jsem se na souhlas. "Večer jsme se domluvili, že to zůstane u jedné noci, takže to nechci rozmazávat," dodala, jako by se mi tím chtěla omluvit. Ale já neměla náladu ani chuť ji soudit, je to její věc, nemusela mi to nijak vysvětlovat.

"Jasně. Nikoho jsem neviděla, neboj se," řekla jsem a ještě jednou se na ni usmála. "Měj se hezky," popřála jsem jí ještě, než jsem ji obešla a otevřela dveře koupelny. Jestli se takové ranní setkání bude opakovat, mám se na co těšit.

Když jsem si upravila vlasy a opláchla obličej, vydala jsem se ve svém spacím triku do kuchyně. Jistota, že Toma takhle brzo ráno nepotkám, mě nenutila se jít převléct. Zatímco se mi vařila voda na čaj, vytáhla jsem z lednice dvě vajíčka, abych si z nich udělala omeletu na snídani. Zatímco jsem si míchala vajíčka, začali se kolem mě ochomýtat psi.

"Nebojte se, hned vám nasypu pár granulí," řekla jsem jim a dál hlídala, aby se mi omeleta nepřipálila. Když jsem ji dodělala a přesunula ji na nachystaný talíř, vypnula jsem plynový hořák a odstavila pánvičku stranou, aby vychladla. Sehnula jsem se pro pytel s granulemi a hned do všech čtyř misek nasypala porci na jejich snídani. Ještě jsem je pohladila a popřála jim dobrou chuť, i když to bylo zbytečné. Už se všichni cpali, a navíc - jsou to psi.

Posadila jsem se k televizi, v neděli ráno tam většinou bývaly pohádky, tak jsem si hned nějakou pustila. Animované filmy jsem považovala za nejlepší zabijáky nudy. Natáhla jsem si nohy před sebe a opřela si je o opěrku křesla, které bylo hned vedle. Na klín jsem si položila talíř se svou omeletou, kousek si ukrojila a hned si ho hladově strčila do pusy. Spokojeně jsem se cpala svojí výbornou snídaní, když se mi rozezvonil mobil. Vzdychla jsem. Měla jsem ho u postele a teď se mi určitě nechtělo vstávat. V neděli mi většinou volávala máma, takže jí pak můžu klidně zavolat zpátky sama. Ale teď jsem opravdu neměla ani chuť, ani náladu ji slyšet. Když se ale vyzvánění po několika minutách ozvalo znovu, přišlo mi to divné. Máma by mě takhle nesháněla, ani sestra. Něco se muselo stát, nebo to byl někdo jiný. Jenže, kdo by otravoval takhle brzo ráno? V neděli?

Odložila jsem talíř na konferenční stolek a vstala. Ještě jsem dožvýkávala poslední sousto, když jsem se podívala na jméno volajícího. Srdce se mi hned rozbušilo, cítila jsem, jak se mi krev žene do tváří. Ale určitě to bylo vztekem, ne snad potěšením nebo vzrušením. Proč mi sakra pořád volá? Mohlo se mu něco stát? Bojovala jsem sama se sebou, netušila, jestli mám hovor přijmout, nebo se na něj vykašlat. On mě podvedl, proč bych k němu měla být hodná? Jenže zvědavost je svině věc, nedá mi nikdy spát.

"Ano?" zachraptěla jsem, když jsem stiskla zelené tlačítko pro zvednutí hovoru a přiložila si mobil k uchu.

"Co si o sobě jako myslíš?" uslyšela jsem Tobiasův naštvaný hlas. "Nezvedáš mi hovory, neodpovídáš na zprávy?" štěkl.

"Co prosím?" vykulila jsem oči na stěnu před sebou. "Co si o sobě myslíš ty, blbečku?" nasadila jsem hned hádavý postoj. Tímhle tónem se mnou teda mluvit nebude.

"Musíme zaplatit nájem, kde si jako myslíš, že tě splaším?" zvýšil hlas ještě víc. "Nebudu tě nahánět po všech tvých posraných kamarádkách."

"To tě rovnou ušetřím pátrání, ale u kámošky nejsem," odpověděla jsem mu. To bych ještě nějaké pořádné kámošky musela mít. "A nájem si zaplať sám, s naším rozchodem je i platné vystěhování," řekla jsem rozhodně.

"Jakým rozchodem? Ode mě nemůžeš jenom tak odejít, Isabell," oslovil mě celým jménem, jako by mi snad mohl rozkazovat. To mě naštvalo ještě více.

"To si piš, že můžu," procedila jsem mezi zuby. "Mezi námi byl konec v momentě, co sis tu couru zatáhl do postele, kreténe," ještě jsem ho otitulovala, abych trochu ulevila své bolavé dušičce. "Měj se," rozloučila jsem se s ním.

"Opovaž se to položit-" uslyšela jsem ještě, než jsem stiskla tlačítko pro ukončení hovoru. Hodila jsem mobil na postel a naštvaně kopla nohy postele. Sice mě bude bolet noha, ale momentálně jsem se potřebovala vybít. A hodně.

Otočila jsem se zpátky k obýváku, abych mohla nerušeně dojít svou snídani. Cítila jsem slzy v očích, jen jsem netušila, jestli je to ze smutku nebo ze zlosti. Zvedla jsem pohled k Tomově tváři. Stál ve dveřích mého pokoje, ruce založené na prsou a ramenem se opíral o rám dveří. Prsty mi rychle vystřelili ke tváři, kde se skutálela první slza. Sledovala jsem jeho povzbudivý úsměv a nejistě přešlápla z nohy na nohu. Když uvolnil paže ze sevření a natáhl ke mně ruku, vděčně jsem se jí chytla. Objal mě kolem ramen a přitiskl na svou hruď, mlčky mě pohladil po vlasech a velikou dlaní poplácal po lopatce. Když mě takhle schoval do své náruče, najednou jsem měla pocit, že mi žádný Tobias nemůže vyhrožovat, že je na mě prostě krátký. Ale i tak se stavidla otevřela a já se rozbrečela, jako ten večer, kdy jsem sem přišla.

"Já bych ho otituloval jinak, ale kretén je taky přijatelný," uslyšela jsem Tomovo tiché pousmání. Pořád jsem se opírala o jeho nahou hruď, vzlykala jsem jako malá holka, která si odřela koleno o drsnou silnici.

"Je to nebetyčný kokot," zamumlala jsem naštvaně a dál se od něj nechala hladit po vlasech. To bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. Něčí náruč, přátelské objetí, které mi dávalo na vědomí, že nejsem proti tomu tupci sama.

"Doufám, že jsi mu nedala příležitost, aby promluvil, a pěkně mu za všechno vynadala," podíval se mi do očí, když jsem k němu zvedla pohled. Zavrtěla jsem hlavou a otřela si slzy, odstupujíc od něj, abych mohla aspoň trochu myslet. V jeho přítomnosti jsem si připadala jako hloupoučká slečinka. Tak omamující byl.

"Promiň za tuhle chvilkovou slabost," zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Usmál se na mě a jemně mi stiskl rameno, na kterém měl ještě položenou svou dlaň.

"Víš, že jsem ti řekl, že se na mě můžeš kdykoliv obrátit. Klidně se mi vybrečet na rameni, nevadí mi to," mávl rukou. "Bill to dělá pořád," uculil se. Zasmála jsem se a prsty si prohrábla vlasy.

"Jsi moc hodný," podívala jsem se mu do očí. Ještě je měl ospalé, ale i tak jsem mohla sledovat dlouhé řasy, které mu mohla závidět nejedna dívka. Byly husté a uhlově černé a dodávaly mu ten šibalský pohled. Když si odkašlal, zamrkala jsem, abych nad tím takhle přestala uvažovat.

"Mimochodem, nepotkala si tady ráno někoho?" zeptal se. Zhluboka jsem se nadechla a zavrtěla hlavou. Ráda bych mu řekla pravdu, ale úmluva mezi holkami je svatá.

"Ani nevím, kdy ses vrátil. Nebo bych měla mluvit v množném čísle?" pousmála jsem se a píchla ho prstem do břicha. "Neboj, spala jsem jako zabitá," pokývla jsem hlavou. Chtěla jsem kolem něj projít zpátky k televizi, ale ještě mě chytil za loket. Tázavě jsem se mu podívala do očí.

"Opravdu jsi v pořádku?" ujišťoval se. S úsměvem jsem přikývla.

"Nenechám si tím pitomcem zkazit den," naklonila jsem hlavu na stranu. "Jsem v pohodě."

B.