Láskoholik 14. Polštáře, povlečení a nečekané setkání

Jste zvědaví, koho potkají? Určitě je vám to všem jasné, už bylo trochu na čase. :) Oujé, těším se na vaše komentáře! :D :) B.

Nasedla jsem do jeho auta na místo spolujezdce a automaticky se připásala. S povzdychnutím jsem sledovala, jak si usedá on a až skoro nedočkavě startuje motor. Olízla jsem si rty a poposedla si, abych byla více natočená k němu a nemusela tolik otáčet hlavou. Zvedl ke mně pohled.

"Bolí tě za krkem?" zeptal se hned. Překvapeně jsem zamrkala. Nějaký všímavý na to, že je to chlap.

"Lehce. To se poddá," odpověděla jsem. "Chtěla jsem se ale zeptat, jestli už máš naplánované, co všechno chceš kupovat," prohrábla jsem si vlasy, aby mi nepadaly do očí.

"No já myslel, že to namyslíš ty," řekl hned, zatímco se podíval do bočního zrcátka, aby se mohl zařadit do provozu na silnici.

"Já? Já ti tu holku mám jenom hrát, můj byt se přestavovat nebude, ne snad?" píchla jsem si prstem do hrudi. Olízl si rty a ušklíbl se.

"Když teď u mě bydlíš, tak je to snad i tvůj byt, ne?" pokrčil rameny a přidal na rychlosti. Jenom jsem sledovala stoupající ručičku tachometru a dlaní sevřela opěrku. Tohle bude jízda.

Když zaparkoval před obchodním domem s nábytkem, odpásala jsem se a vystoupila z auta. Přehodila jsem si kabelku přes předloktí a následovala Toma dovnitř. Prošel otevírajícími se dveřmi a zamířil k vozíkům.

"Jeden bude stačit, ne?" otočil se na mě.

"Vím já?" pokrčila jsem rameny. "Já jsem nad tím nepřemýšlela, už jsem to říkala," připomněla jsem mu. Jenom protočil oči.

"Fajn. Vezmeme, co se nám bude líbit," rozhodl. No, tak to bude zajímavé.

"Co přesně chceš na svém bytě změnit?" zeptala jsem se ho, zatímco jsem vedle něj kráčela. Držet s ním krok teď nebylo těžké, loudal se, lokty se opíral o madlo vozíku a já tak měla šanci se mu podívat do obličeje, aniž bych musela zaklánět hlavu.

"Ty jsi ta, co říkala, že bych měl pozměnit vybavení," ukázal na mě prstem. Protočila jsem oči a zastavila se na místě.

"Myslela jsem to, že bys nad tím měl popřemýšlet. Ty jsi ten, co mě hned vzal na nákupy," oplatila jsem mu stejnou mincí.

"Jsi ženská, ne?" ušklíbl se. Zasmála jsem se a překvapeně zvedla obočí.

"Jak moje pohlaví souvisí s nákupy?" zamrkala jsem. Jen se zhluboka nadechl, ale pak zase vzduch vypustil, jako by si rozmyslel radši neodpovídat.

"Prostě pojď," řekl mi nakonec a sám se vydal k oddělení koupelen. No fajn, tak tedy začneme tady.

Prošli jsme snad všemi možnými regály, ale nenašla jsem tady nic, co by se mi k Tomovi hodilo. On si asi myslel, že sotva tam vejdeme, hned mu začnu skládat věci do vozíku, ale to se docela spletl. Procházeli jsme dál, až jsme se dostali do oddělení s kuchyňskou výbavou.

"Spíš bych ti nakoupila nějaké polštáře, nové povlečení a tak," podívala jsem se na něj. Přikývl.

"No vidíš, že jsi to vymyslela," usmál se na mě a dál se líně opíral o madlo vozíku. Jen jsem ho praštila pěstí do ramene a pokračovala dál.

"Pojď k ložnicím, nebo tě praštím znovu," řekla jsem, když jsem se otočila a on se ani nehnul z místa. Konsternovaně zíral na jednu holku, která kolem něj procházela. Jestli takhle balí holky, tak je to kus vola. Olízl si rty a ještě se za ní otočil. A ona samozřejmě zakroutila zadkem, jako by snad předváděla na mole spodní prádlo od Victoria's Secret. Odkašlala jsem si a založila si ruce na prsou. "Tome," zavolala jsem na něj. "Jestli chceš, abych ti pomohla, tak laskavě přestaň zírat na holky, když jsem v dosahu. Zvedá se mi z toho kufr," ušklíbla jsem se.

"Prosím tě," našpulil rty a přešel ke mně. "Tobě se tady nikdo nevěnuje, co?" napřímil se a objal mě kolem ramen.

"Jdi se bodnout," zamumlala jsem a píchla ho loktem do žeber. "Dneska nemám náladu na nějaké tvoje žertíky a popichování," řekla jsem mu rovnou.

"Ale beruško," jemně mi stiskl rameno a spontánně mě políbil do vlasů. "Jdeme na ty polštáře, bez žádných blbých komentářů," zářivě se na mě usmál.

"Fajn, kovboji," pousmála jsem se a objala ho kolem pasu, jako bychom opravdu byli nějaký pár a šli si vybírat nový nábytek do společného bytu. S Tomem bych si bydlení klidně zařizovala, když nad tím tak uvažuju. S ním se žije docela dobře. I když je pravda, že my jsme jen ti přátelé.

Pustila jsem se ho a přešla k povlečením, které tady byly vystavěné. Prsty jsem přejela přes materiál a hned zamítla to, které se na pohled zdálo jako vhodné.

"Jaké máš doma povlečení?" zeptala jsem se a otočila se k němu. Zvedl pohled od mobilu a znovu se opřel o madlo vozíku.

"Nevím. Modré?" naklonil hlavu na stranu. "To se spíš zeptej Billa, já ani nemám tušení," pokrčil rameny. Protočila jsem oči.

"To jsem netušila, že to s tebou bude tak náročné," povzdychla jsem a přešla k dalšímu kousku, který tady byl. "Chtěl bys asi radši tmavší, co?" zeptala jsem se. "Nebo tohle světlé? To tady není k zahození," usmála jsem se a ukázala mu bílé povlečení s drobnými světle modrými ornamenty, které vypadaly jako květy.

"Kytičky?" ušklíbl se.

"Ale jsou modré," smlouvala jsem. Posunul vozík a šel za ním, aby se dostal až ke mně.

"Tohle," ukázal na vzor, který se mu zřejmě líbil. Černý s tmavě šedými koly. Dala jsem si ruku v bok a nesouhlasně mlaskla.

"To si asi ze mě děláš prdel. Takové povlečení si dej do rakve, ne do postele," podívala jsem se na něj. "Chceš, aby ti tam holky skotačily, tak si kup kytky," olízla jsem si rty. "Vždyť to nevypadá tak metroušsky, když se na to podíváš z dálky," zasmála jsem se. "A pokud se budeš hodně snažit, tak si holka toho povlečení ani nevšimne," píchla jsem ho do hrudi. "Dokud nebude ráno," dodala jsem hned. Tom jen protočil oči.

"Ach bože," pošeptal. "Vezmi kytky a jdeme dál. Nebo z tebe umřu," zavrtěl hlavou, ale pousmál se. Poslušně jsem složila povlečení do vozíku.

"A kdyby se ti přece jenom nelíbilo, tak si ho vezmu já," rozhodla jsem. Zasmál se a pak zase sklonil pohled k mobilu, který ještě svíral v ruce. No kdo ví, se kterou si zase vypisuje.

Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, jakým směrem se musíme vydat, abychom sehnaly nějaké polštáře. Když je bude mít rozložené na posteli, bude to v jeho pokoji aspoň trochu lidštější, ne jenom strohé kraje postele a jeden polštář, který jsem tam viděla posledně. Tom mě beze slov následoval, slyšela jsem tiché vrzání vozíku, které se za mnou neslo až k barevným polštářům.

"Hele, když si k tomu povlečení vezmeš tyhle modré polštáře, bude ti to ladit i k tomu, co máš doma, ne?" zeptala jsem se, když jsem v ruce sevřela první polštář. Byl tak měkký, až se mi chtělo lehnout si na něj a prostě tady zůstat.

"Jo, to by šlo," přikývl. Otočila jsem se a hned polštář strčila do košíku vozíku, k němu přihodila hned další, v trochu jiném odstínu. Když jsem se natáhla po červeném, Tom překvapeně zamrkal. "Tohle je-"

"Do mého pokoje," řekla jsem a podívala se na cenovku. "To by šlo, jsou docela levné," podívala jsem se na něj.

"Moc dobře víš, že na ceně mi zase tak nesejde," pokrčil rameny. Když už jsem chtěla jít dál, odkašlal si. "Ty si nevezmeš taky dva?"

"Mám tady peníze jenom na jeden. A vůbec, stačí mi jenom jeden," naklonila jsem hlavu na stranu. "Nebudu si tam tahat cizí kluky, takže nepotřebuju druhý, víš?" popíchla jsem ho. Tom se sehnul a sebral ještě jeden polštář, tentokrát krvavě rudý.

"Ten dostaneš ode mě, že mi tak hezky pomáháš," poslal mi vzdušný polibek.

"No teda," zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. "Aby ses nepředal," olízla jsem si rty. Přešel s vozíkem ke mně a prsty si přejel přes obočí, jako by si ho snad chtěl uhladit.

"Hele, nepůjdeme na žvanec?" navrhl. "Zacvakáme to, hodíme do auta a vrátíme se sem. Nahoře je dobrá restaurace," usmál se.

"Tak fajn," pokrčila jsem rameny. "Ale zveš," ukázala jsem na něj.

"Jistě," přikývl. Kdyby to byl Tobias, už by se dohadoval, že platil minule a teď je řada na mě. Tom byl jiný. Bohudíky.

Když jsme naskládali zaplacené věci do auta, vraceli jsme se zpátky do nákupního střediska, tentokrát bez vozíku. Hned jsem zamířila ke schodům, po kterých jsme s Tobiasem nesčetněkrát šli nahoru. I nám tady chutnalo, v té restauraci vařili opravdu dobře. Věděla jsem to, protože jsme tady chodili na večeře, pokud jsme slavili výročí, narozeniny nebo něčí povýšení. Jeho, v našem případě. Nebyli jsme tak peněžití, abychom tady jedli každý týden, ale jednou za čas to nebylo zas tak finančně náročné. Následovala jsem Toma nahoru a usmála se na něj, když mi dal ruku kolem ramen. Sklonil ke mně pohled, zřejmě, aby se mě zeptal, co si vlastně chci dát, když se kousek od nás ozval známý hlas. Ztuhla jsem a nejistě se poohlédla. A v ten moment se podíval i on. Seděl tady s tou pipinou, kterou jsem našla v naší posteli, se kterou si to vesele rozdával, zatímco jsem si já myslela, v jakém vyrovnaném vztahu žiju.

"Isabell, co tady kurva děláš?" zvedl obočí. Polkla jsem a otočila pohled zpátky na Toma. Pohled plný zoufalství. Pomoz mi.

B.