Close to You | 15.kapitola

Monstrózní kapitola. Jak délkou, tak obsahem. Drobná část děje je inspirovaná Shadow a její aktuální povídkou. Doufám, že se nezlobíš, že jsem využila tvého nápadu, trochu víc ho rozvedla a zasadila ho i do mého příběhu, ale když on se mi sem tak hodil :). Některé události v této kapitole jsem plánovala už delší dobu a čekat na ten pravý čas, než se to bude moct stát, bylo útrpné :D. Doufám, že se vám bude děj líbit. Opět děkuji všem věrným komentujícím duším ♥ B.

Hudba: Annie Lennox - I Put A Spell On You

Domů jsem se vrátila po několikahodinovém povídání si s mámou. Nakonec byla tak unavená, že usnula skoro uprostřed věty. Rozloučila jsem se s ní a slíbila, že se ukážu zase co nejdřív. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem ji zastihla vzbuzenou. Byl to jediný světlý okamžik dnešního dne. Když jsem se vrátila zpátky k Tomovi, mou náladu zase zakryl ten černý mrak, který se nade mnou v posledních dnech držel až podezřele dlouho. Sotva jsem za sebou zacvakla dveře domu, myslela jsem, že se ve dveřích objeví Tomova postava. Čekala jsem, že mi přijde vyčíst, jak dlouho mi trvalo, než jsem se z nemocnice vrátila zpátky, že už mu ty vafle dělat nemusím, že na mě není spolehnutí, že jsem naprosto neschopná… že si vyslechnu staré známé urážky a připomínky k mé osobě. V domě však bylo podezřelé ticho. Nic, co by mi vadilo, jen jsem byla překvapená tím, jak rychle ho celá ta věc ohledně společně tráveného času, pustila. Bylo mi jedno, kde se nacházel, když jsem tam musela být s ním.

Vešla jsem do svého pokoje a převlékla se ze sukně a halenky, které jsem dnes měla na sobě, do něčeho pohodlnějšího. Z kabelky jsem vytáhla svůj mobil a odložila ho na noční stolek. Blížilo se pozdní odpoledne a já pociťovala neskutečnou únavu. Včerejší ponocování do ranních hodin, neklidná noc a brzké vstávání se rozhodně podepsaly na mém nynějším stavu. Vešla jsem do koupelny, zamkla za sebou dveře a vysvlékla se donaha. Pustila jsem vodu a stoupla si pod tekoucí proud příjemně teplé vody, zatímco jsem se natahovala po žínce, na kterou jsem nanesla trochu kokosového sprchového gelu. Aniž bych zastavila vodu, začala jsem si mydlit tělo. Otočila jsem se k tekoucímu proudu vody zády a nechala si chvíli tím mírným tlakem dopadajících kapek masírovat záda, než jsem si namočila i vlasy. Poslepu jsem vyhledala šampon, který jsem poznala podle tvaru dózy, a začala si umývat vlasy. Bylo mi jasné, že usnu v momentě, co se moje tělo dotkne té měkké matrace. Ani trochu mi to nevadilo. A jestli mně dneska Tom zase probudí jenom proto, abych s ním musela mlčky trávit čas, asi mu dneska ublížím.

Sotva jsem položila hlavu na polštář, už jsem měla zavřené oči a usínala bezesným spánkem vysvobození. Netušila jsem však, že budu téhle noci znovu probuzena. I když to byl Bill, kdo mě po půlnoci probudil, opět za tím vším stál Tom. Tom a jeho problém s alkoholem, který se mu vymykal z kontroly.

S cuknutím jsem se probudila a potřebovala chvíli na vzpamatování, než jsem si uvědomila, že mě probudilo zvonění mého vlastního mobilu, který ležel několik hodin na nočním stolku, aniž by se mě kdokoliv dožadoval. Teď mi displej oznamoval hned několik nepřijatých hovorů a jeden momentálně příchozí. Unaveně jsem si promnula jedno oko kloubem ukazováčku, kontrolujíc čas v rohu displeje mobilu. 1:32. Ksakru.

"Bille, co se děje?" zeptala jsem se a znovu zabořila hlavu do polštářů, snažíc se držet víčka aspoň nějak pootevřená, abych v následující minutě neusnula. Pokud mi volá v tuto nekřesťanskou hodinu - s vědomím, že je v Evropě o několik hodin čas posunutý - něco se dít muselo.

"Zaro, skvělé. Jsi doma?" položil mi otázku hlasem, který zněl stejně šťastně jako ten můj. I on byl zřejmě probuzen ze spánku, jinak bych si nedovedla vysvětlit ten chrapot, který jsem ve sluchátku slyšela.

"Ležím v posteli. Proč?" nechápala jsem a zahleděla se proti stropu, na který jsem teď ani nedohlédla, jaká tma v místnosti byla.

"Tom je v nějakém… baru. Musíš ho vyzvednout. Volal mi barman, co má dnes večer směnu, že bude zavírat, a brácha není schopný stát na nohou, natož najít peněženku a zaplatit," povzdychl si.

"Cože?" zamumlala jsem.

"Podívej, kdybych byl doma, jel bych tam sám, ale teď jsi jediná, kdo se o něj může postarat. Nebo snad po tobě už chci moc?" zeptal se se starostí, ale také podrážděním v hlase.

Posadila jsem se na posteli. Palcem a ukazováčkem jsem si promnula kořen nosu. Přemýšlela jsem nad všemi možnostmi, nad tím, co by následovalo, kdybych pro něj nepřijela, nad tím, jak zoufale se teď Bill musel cítit, že mu nemůže sám pomoci, jak trapně mu muselo být, že o pomoc musel požádat právě mě. "Máš adresu toho baru?" zeptala jsem se nakonec.

"Pošlu ti ji v textovce. Moc díky, Zaro," vydechl.

"Vyřídím si to s Tomem. Dám ti vědět, jak budeme v pořádku doma," slíbila jsem. Ukončila jsem hovor, odložila mobil vedle sebe na postel a natáhla se k lampičce na nočním stolku, abych ji rozsvítila. Ještě jednou jsem si promnula víčka bříšky prstů, než jsem spustila nohy z kraje postele. Když se má chodidla dotkla země, uslyšela jsem tiché zavibrování mobilu v peřinách. To bude zpráva s adresou klubu. Povzdychla jsem si. Asi Toma přerazím, sotva ho uvidím.

Vložila jsem taxikáři do dlaně několik bankovek a o drobné, které mi chtěl vrátit, se nestarala. Čas na mobilu ukazoval necelých deset minut, které zbývaly do druhé hodiny, takže jsem měla těch necelých deset minut, abych vyzvedla Toma a zaplatila jeho dluh v baru. Přešla jsem široký chodník a kráčela k baru, jehož název se shodoval s tím, který mi poslal Bill ve zprávě. Blikající ženská silueta vedle název klubu dávala najevo, že má klub nějakou spojitost se striptérskou show. Prsty jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy a vešla dovnitř. Překvapeně jsem zatajila dech, když mě do nosu udeřil těžký odér cigaretového kouře. Pracovat tu, měla bych oči věčně rudé od těžkého vzduchu, kterého se tu dalo jen horko těžko zbavit.

"Zavíráme, madam," zastavil mě vysoký a ramenatý muž v černém triku a černých kalhotách.

Zvedla jsem pohled do jeho tváře. "Jdu někoho vyzvednout," začala jsem. "Tom Kaulitz. Měl by sedět někde u baru," řekla jsem a naklonila se na stranu, abych nahlédla dovnitř.

"Tak to hodně štěstí, jestli jste tady na něj sama," pokývl hlavou. "Toho bude potřeba do auta odtáhnout."

Povzdychla jsem si. "Jo, s tím jsem počítala," procedila jsem mezi zuby. Když mi ustoupil stranou, prošla jsem do prostorů baru, ve kterém už byl jen personál. A Tom.

Vydala jsem se k baru a z kabelky vytahovala svoji peněženku. Bude moudřejší prvně zaplatit jeho útratu, a teprve potom ho budit k vědomí, snažit se ho dostat na nohy a shánět taxík, který by nás v tuto hodinu odvezl zpátky domů. Když mě uviděl barman, který zřejmě volal Billovi, stoupl si ke kase a zvedl ke mně unavený pohled.

"Zřejmě budete ta přítelkyně, co si přijela vyzvednout tady tohoto," řekl a hlavou pokývl na kraj baru, kde se Tom čelem opíral o své složené předloktí. "Hned vám to spočítám a vyjedu účet, zatím si ho můžeme probudit."

"Radši prvně zaplatím. Bude nevrlý," řekla jsem. Znala jsem ho příliš dobře na to, abych věděla, jak teď bude vypadat jeho nálada. Pokud spí a je hodný, tak ať ještě spí. "Moc se za něj omlouvám," vydechla jsem. "Nevím, co to do něj vjelo, běžně tohle nedělá," olízla jsem si rty. Kdyby Tom věděl, jak teď kvůli němu lžu, jen by znechuceně protočil oči, než aby mi poděkoval, že jsem něco takového ochotná udělat.

"Nic tu nerozbil, ani se nechoval jako hulvát, jen sledoval strip show a pak se opil do němoty. Nemáte se za co omlouvat," pokrčil barman rameny. Bylo na něm znát, že už to tady chce zavřít, spočítat dnešní útratu a zavřít kasu. Nedivila jsem se jeho nadšení, že se tu ukázal zákazník, který tu zůstal do samého konce, a ještě se mu musel volat odvoz.

"Budu platit kartou, pokud je to možné," řekla jsem mu nakonec, než jsem se pohledem vrátila k Tomovi. Za tu chvíli, co jsem mu nevěnovala pozornost, se ani nehnul. Znovu jsem si povzdychla. Tohle bude náročné.

Schovala jsem kartu do peněženky a tu strčila do kabelky, kterou jsem měla přehozenou přes své předloktí. Obešla jsem barové stoličky a stoupla si blízko k Tomovi, jak mi to prostor mezi stoličkami dovoloval. Lokty se opíral o dřevěnou desku baru, hlavu položenou na rukou a obličej schovaný před světly, která tu během večera musely poblikávat. Zlehka jsem položila dlaň na jeho rameno.

"Tome?" oslovila jsem ho a opatrně s ním zatřásla. "Vstávej, musíme jet domů. Už je pozdě," pronesla jsem kousek od jeho ucha, sklánějíc se blíž k jeho tělu. Když nezareagoval, stiskla jsem jeho rameno silněji, silněji zatřásla jeho spícím tělem. Když nespokojeně zabručel a pomalu zvedl hlavu, věděla jsem, že jsem dosáhla aspoň malého úspěchu - probudila ho. Teď nastává ta těžší část, kdy ho musím přesvědčit, aby šel se mnou domů. Dostat ho do auta bude asi pořádnou zkouškou mých fyzických, ale taky mentálních schopností. Nezáleží jen na tom, jestli ho unesu, ale jestli budu mít tu trpělivost se s ním otravovat.

"Zaro?" zamumlal mé jméno ztěžklým jazykem a opilým pohledem přejel přes můj obličej. Dlaní si podepřel tvář, která mu padala únavou a opilostí. "Co tady kurva děláš?" zamrkal, oči nesoustředěné, omámené alkoholem. Už jsem ho viděla několikrát zpitého pod obraz, ale takhle moc teda ne.

"Volal mi Bill, že pro tebe mám přijet. Tak vstávej," řekla jsem mírným hlasem. "Bar zavírá, už tu nemůžeš sedět," dodala jsem. S překvapením jsem sledovala, jak se napřimuje v zádech. Že by mě chtěl poslechnout? Mohl za to fakt, že jsem zmínila jméno jeho bratra?

Začal se šacovat. "Nevím… ne-nemůžu… oh, kurva. Nemám… peněženku jsem… je v autě," začal nesrozumitelně mumlat. Z jedné kapsy vytáhl klíče od auta a hodil je na bar, zatímco začal prohledávat další části svého oblečení.

"Účet jsem už zaplatila," odpověděla jsem mu. Pohledem jsem sklouzla na klíče od auta, než jsem se znovu podívala do jeho tváře. "To mi chceš říct, že jsi přijel autem, a tím taky chtěl odjet?" zeptala jsem se, prstem ukazujíc na desku baru.

Nespokojeně si pomlaskl. "Nejsi moje matka," zabručel.

"No jasně," povzdychla jsem si a klíče sebrala dřív, než je Tom stihl vzít sám. Kdyby nebyly jeho pohyby zpomalené, asi bych mu v tom nezabránila, ale takhle přece nemůže sednout za volant. To radši zaplatím další cestu taxíkem než mít na svědomí jeho bouračku. "Pojď," zopakovala jsem už poněkolikáté. Když se dlaní opřel o bar a pootočil se směrem ke mně, stoupla jsem si vedle něj, abych ho mohla vzít za paži a podepřít, aby se nesvalil na zem. Když jsem ucítila váhu jeho těla na svém, zavrávorala jsem. Naštěstí nebyl úplně mimo vědomí, ale i tak jsem měla co dělat, abych s ním mířila přímo ke dveřím. Motal se a tím strhával i mě. Museli jsme vypadat jako dva opilci, ale to mi teď bylo jedno. Já se chtěla co nejdříve vrátit do postele, napsat Billovi, že jsem svůj úkol splnila, a znovu usnout bezesným spánkem.

Když nás ovál vlažný noční vítr, otřásla mnou zima. Měla jsem na sobě jen tenký svetřík a černé džíny, což nebylo zrovna hřejivé oblečení. Nemyslela jsem na to, že budu muset několik minut postávat venku, než přijede další taxi, vůbec jsem totiž nevěděla, co mě tuhle noc čeká a že bude foukat větřík mnohem chladnější, než předešlou noc.

Tom zavrávoral a dlaní se opřel o stěnu budovy. Předklonil se v křečovitém dávení, kdy z jeho žaludku mířilo ven všechno, co za poslední hodiny vypil. Stála jsem kousek od něj a čekala, až se vyzvrací, pohledem projíždějíc okolí, abych měla jistotu, že nás nikdo nevidí. Ulice už naštěstí byly prázdné, vždyť už bylo několik minut po druhé v noci.

Vytáhla jsem z kabelky papírový kapesník a položila dlaň na jeho rameno. "Tumáš," nabídla jsem mu. Když se jeho roztřepané prsty natáhly po kapesníku a vzaly si ho, uslyšela jsem další vlnu dávení. Jen jsem si povzdychla.

Napřímil se, ale dlaní se pořád opíral o cihly budovy. Odplivl si a utřel pusu do kapesníku, který hned ohodil na koláč zvratků, od kterých hned odvrátil pohled. Neřekl ani půl slova, ani se nepodíval ke mně, která jsem stála hned za ním, a svou opileckou houpavou chůzí se vydal po chodníku pryč od místa činu, které budou muset zítřejší zaměstnanci tohoto baru spláchnout pořádným kýblem vody. Zamířila jsem za ním a zatáhla za jeho předloktí, které jsem pevně sevřela. Zastavila jsem ho. Zmateným pohledem se podíval na mé prsty, než zvedl pohled do mé tváře.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zamračila jsem se na něj. "Musíme zavolat taxík a počkat na něj, nepůjdu domů pěšky," zavrtěla jsem hlavou.

"Auto mám hned tady za rohem," odpověděl, prohýbajíce se v zádech, jak se snažil udržet rovnováhu.

"A to si jako myslíš, že tě nechám řídit v takovém stavu?" zvedla jsem obočí. "Zbláznil ses?" praštila jsem ho do ramene.

"To auto tady nenechám," zabručel.

"Pojedeme domů taxíkem. Vyspíš se a ráno si pro něj můžeš zajet," řekla jsem.

"To teda nemůžu," odsekl a vyvlekl se z mých prstů. Znovu se vydal na cestu k parkovišti, o kterém jsem se dozvěděla, až když jsem udělala několik dalších kroků za Tomem. Který bar má u svých dveří parkoviště? Není to trochu kontraproduktivní?

"Nebudeš řídit," řekla jsem rozhodně. Tom však neposlouchal, postavil se ke svému autu a začal si prohledávat kapsy. Dlaněmi si několikrát poplácal po hrudi, aby zkontroloval náprsní kapsy košile, přejížděl si po stehnech, po hýždích, jen aby zjistil, že klíče od auta nemá.

"Nechal jsem vevnitř -"

"Nenechal," přerušila jsem ho. "Klíče od tvého auta mám já a rozhodně ti je nedám," založila jsem si ruce na prsou. Když ke mně natáhl dlaň, kterou sotva dokázal udržet klidnou, důrazně jsem zavrtěla hlavou. "Nechtěj, abych zavolala Billovi. Ten by ti takové chování pořádně vytmavil," ukázala jsem na něj prstem.

"To auto tu nenechám," zvedl na mě hlas.

"No fajn," pokrčila jsem rameny. "Ale v tom případě se smiř s tím, že za volantem budu sedět já," řekla jsem. Sice jsem neřídila už pěknou řádku měsíců, ale od doby, co jsem naposledy dělala řidiče, se přece nemohlo příliš věcí změnit.

Tom se zachechtal, rázně kroutíc hlavou na znamení nesouhlasu. "Tak to zapomeň, holka. Jedině přes moji mrtvolu," pronesl a jeho jazyk se několikrát zamotal. Chvíli jsem musela přemýšlet, abych se dovtípila toho, co mi právě řekl.

"Přes tvoji mrtvolu? Jestli teď hodláš řídit, tak se jí dočkáme velice brzo. To by mi všichni gratulovali, že jsem tě nechala do toho auta sednout," zamračila jsem se. Vytáhla jsem z kabelky klíče a odemkla auto. "Sedej."

"Dej mi je," znovu se ke mně natáhl, tentokrát ve snaze mi klíče vzít.

"Zapomeň," zvýšila jsem na něj hlas. "Neprovokuj, nebo odjedu s autem sama a nechám tě tady stát klidně do rána," ukázala jsem na něj prstem. "Sedni si do toho auta a mlč."

Nadechl se, že mi něco moudrého odpoví, ale jeho slova zanikla v dalším křečovitém sevření jeho břicha. I když teď jenom dávil skoro prázdný žaludek, stejně se očividná akutní otrava alkoholem ozývala v jeho celém těle. Vytáhla jsem další kapesník a radši nesledovala pozvracenou zemi vedle pneumatiky jeho auta. Nedělalo se mi špatně, to ne, ale člověk přece něco takového dobrovolně nevyhledává. Počkala jsem, až si utře pusu, než jsem mu podala druhý papírový kapesník, do kterého se vysmrkal.

"Nasedni si," řekla jsem a obešla auto, abych mohla sama sednout na místo řidiče. Teď už nenamítal jediným slovem. Zacvakl dveře a připoutal se, naklánějíc se k mé straně vozu, aby mi přeřadil automatickou převodovku na potřebnou pozici. Radši jsem nijak nereagovala, ale měla jsem chuť ho po té ruce plácnout. Teď jsem řidič přece já, ne?

"Tome," oslovila jsem ho, když už motor tiše hučel pod kapotou auta. Nevzhlédl, ale tak nějak jsem tušila, že mě poslouchá velice pozorně, protože jsem teď měla v rukou jeho milované auto. "Jestli ti bude špatně, řekni mi hned, abych stihla zastavit. Ano?"

"Už jeď," procedil mezi zuby. Jen jsem teď nevěděla, jestli to bylo kvůli tomu, že mu bylo špatně a že se snažil znovu nepozvracet, nebo ta slova cedil přes zuby kvůli tomu, že tu mluvil zrovna se mnou.

Pomalu jsem otočila volantem a vyjela z parkoviště.

Řídit auto s automatickou převodovkou usnadňovalo celou cestu, a ačkoliv jsem za volantem dlouho neseděla a pociťovala jsem určitou nervozitu, dojela jsem domů, aniž bych jakkoliv zapochybovala. Byly skoro tři hodiny, když jsem zaparkovala na štěrkové příjezdové cestě ve skrytu vysokých stromů, kde Tomovo auto čas od čas stávalo, pokud nezajel přímo do garáže. Vypnula jsem motor a vytáhla mobil. Napsala jsem krátkou textovku Billovi, že jsme s Tomem přijeli v pořádku, aby nemusel mít strach, co se s jeho bratrem děje nebo neděje. Zjistit, že se blíží třetí hodina, mi na náladě opravdu nepřidalo, a představa, že budu muset Toma ještě táhnout do pokoje, se mi vůbec nezamlouvala. Sliby se ale mají plnit, a já Billovi řekla, že se dnes o Toma postarám.

Pootočila jsem k němu pohled. Palubka auta už nesvítila, ale světlo před domem ano. V šeru auta jsem viděla, že má Tom zavřené oči, ale víčka se mu neklidně chvěla. Určitě nespal. Oslovila jsem ho. Pomalu rozlepil víčka, černé řasy se o sebe otřely.

"Už jsme doma?" zamumlal tak tiše, že jsem ho sotva slyšela i v tom mrtvolném tichu, ve kterém jsme v autě seděli.

"Ano," odpověděla jsem. "Pojď, dostaneme tě do postele," řekla jsem a otevřela dveře na své straně. Hned jsem obešla auto, abych se ujistila o tom, že vystoupí, aniž by se někde praštil nebo rovnou spadl na štěrkovou zem. Sice mě dlaní odehnal, když se postavil na chodidla, ale sotva zavřel dveře a já auto zamkla, zavrávoral takovým způsobem, že mu moje nabídnutá ruka byla nakonec dobrá. Mlčky jsme přešli až ke dveřím, které jsem v tichosti otevřela.

Tom se dlaní opřel stěny chodby, a aniž by se zul, vydal se směrem ke své ložnici, stále se přidržujíc stěn kolem sebe. Sledovala jsem jeho siluetu a doufala, že mé pomoci už nebude třeba, ale když se jeho krok zpomalil a několikrát zavrávoral i vzad, rozhodla jsem ho ještě jednou přidržet. Chytla jsem jeho dlaň a položila jeho paži kolem mých ramen, zatímco jsem druhou rukou objala jeho pas. Sklopil ke mně tvář, v očích překvapení. Zřejmě nečekal, že se o něj postarám tak zodpovědně. Jen jsem doufala, že si tuhle moji dobrotu bude pamatovat i do následujících dní. Děkovat mi nemusí, jen ať se začne chovat lépe.

Otevřela jsem dveře jeho ložnice a pomohla mu až ke dveřím do koupelny. Když se už bosý opřel o okraje umyvadla, otočila jsem se zpátky do pokoje a rozsvítila lampičku u postele. Stáhla jsem z matrace přikrývku a rozestlala, zatímco se z koupelny ozývaly zvuky tekoucí vody, čištění zubů a vyplachování úst. Nutit ho, aby se teď osprchoval, nemělo cenu. Pro něj teď bude nejlepší, když si co nejdříve lehne a vyspí se z toho. Věřím však, že se nevyhne nechutné kocovině, která ho dostihne, sotva se probudí.

Leknutím jsem sebou cukla a upustila polštář, který jsem urovnávala na místo, když jsem uslyšela tříštění skla. Stačily dva kroky a já stála na prahu dveří. Pohledem jsem rychle přelétla po místnosti, abych zkontrolovala, co se stalo.

Střepy skleněného dávkovače ležely v umyvadle v louži tekutého mýdla, které postupně odtékalo otevřeným odpadem pryč. Člověk by si mohl myslet, že Tom o dávkovač omylem zavadil, ten spadl a roztříštil se. Jenže i zrcadlo, u kterého postával, bylo poničené. Pavučina prasklin se rozšiřovala od jednoho místa, které vypadalo, jako by do něj něco narazilo.

Něco.

Tom prsty křečovitě svíral okraje mramorové desky, ve které bylo umyvadlo zasazeno. Hleděl na tu spoušť, která teď ležela v umyvadle, a hlasitě oddechoval, ramena se mu chvěla. Očima jsem sjela přes jeho napjaté svaly na předloktích až k dlaním. Klouby prstů měl rozedrané, přes potetovanou kůži stékaly tenké pramínky krve.

Něco.

Třeba Tomova sevřená pěst.

Nadechla jsem se. "Tome?" zašeptala jsem jeho jméno do ohlušujícího ticha.

Pomalu zvedl obličej, pořád však stál bokem k místu, kde jsem byla já. "Vypadni," zavrčel.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, nedbajíc jeho slov. "Teče ti krev, mělo by se to ošetřit, aby -"

"Řekl jsem, abys vypadla," zvýšil na mě hlas. Když ke mně namířil pohled plný zloby, obličej zkřivený hněvem, zatajila jsem dech. I tak jsem pořád jako hlupačka stála na prahu koupelny, netušíc, jaký osud jsem si tím, že zůstanu a neposlechnu, rozhodla. Viděl, že jsem se nehnula z místa, a to ho zřejmě podráždilo ještě víc. Otočil se ke mně čelem. "Běž. Kurva. Pryč," procedil mezi zuby, s každým slovem se přibližujíc o krok blíž. Dostal se tak do mé blízkosti, a když teď zblízka hleděl do mého obličeje a já mohla sledovat jedinou emoci v jeho očích, zamrazilo mě.

Ztěžka jsem polkla. "Co se s tebou děje, Tome?" zamrkala jsem. Nechápala jsem, kde se v něm vzalo najednou tolik zlosti, ale kdo by se kdy vyznal v Tomových náladách, ten by zasloužil metál.

Zafuněl do mého obličeje s iritovaným výrazem ve tváři a mě ovála vůně mentolové zubní pasty. "Ty se ptáš, co se se mnou děje?" zopakoval po mně, jeho tmavé oči propichujíc ty mé. Když poraněnou pěstí narazil do stěny vedle mojí hlavy, instinktivně jsem přikrčila ramena, zároveň přivírajíc oči před ránou, která se ozvala kousek od mých uší. "Můj život je teď ve sračkách. Podělanější už to být nemůže. To se děje! A všechno je to tvoje vina," zavrčel, naklánějíc se ke mně o kousek blíž. "Tvoje."

Ucouvla jsem před ním a udělala tak krok zpátky do ložnice. "Moje?" zvýšila jsem na něj hlas. "Já snad můžu za to, že tady má někdo očividně problémy s chlastem? S ovládáním vzteku a změnami nálad, které jsou ještě horší, než aprílové počasí?" máchla jsem rukou ve vzduchu. "Jsem snad já ten, kdo se ožere jako hovado ve strip baru, do kterého přijel v zasraném autě, a nemyslí na to, jak se asi dostane domů?" štěkla jsem ještě nabroušeněji. "Já nejsem ta, kdo kolem sebe vehementně kope, ačkoliv je mu nabízena pomoc, kterou si ani nezaslouží," ukázala jsem na něj prstem. "Takže promiň, že je moje vina, že jsem musela v noci vstávat, abych na Billův povel přijela pro jeho pod obraz zpitého bratra, který si ani neumí vzít podělanou peněženku, aby zaplatil astronomickou částku na účtu," spráskla jsem ruce. "Opravdu se ti omlouvám, Kaulitzi!" křikla jsem, slova plná sarkasmu. Nečekala jsem na jeho odpověď, prostě jsem se otočila na patě, odhodlaná, že odsud odcházím.

"Ty se ke mně otáčíš zády?!" zavrčel stejně hlasitě, jako jsem na něj doposud pokřikovala já sama.

"Neříkal jsi, abych vypadla? Plním další z tvých pošahaných rozkazů!" odpověděla jsem, v hlase stále tu agresi, kterou jsem na sebe nechala přenést jako by to byla infekční choroba, kterou Tom kolem sebe šířil.

Popadl mě za paži. Silně mnou mrskl o matraci postele, od které jsem ani nestihla poodejít, jak rychle začal jednat. Na to, že byl opilý, jak zákon káže, teď dokázal chytit moje tělo s nevídanou přesností. Překvapením jsem zalapala po dechu, aniž bych si uvědomovala, že se mi vytrácí možnost úniku z tohoto šílenství. Ležela jsem na zádech na povlečení, které jsem ještě před chvílí ochotně rozestýlala. Když si Tom obkročmo klekl nad má stehna a dlaněmi se opřel vedle mojí hlavy, uvěznil mě mezi svým tělem a postelí, na které jsem skončila, aniž bych vlastně pořádně věděla jak. Srdce se mi strachy rozbušilo dvojnásobnou rychlostí. Tom se sklonil níž, přívěsek na jeho krku visel mezi našimi hrudníky, houpal se a lechtal mě ve výstřihu mého svetříku. V koutku jeho rtů se objevil posměšný úšklebek, když uviděl moji náhlou plachost.

Olízla jsem si rty a krátce se nadechla. "Přestaň," zašeptala jsem.

"Teď už je pozdě na to, abys odcházela," naklonil hlavu na stranu.

"Tohle nejsi ty," vydechla jsem, kroutíc hlavou ze strany na stranu, jak jsem samu sebe i jeho chtěla přesvědčit o tom, že je tahle situace přitažená za vlasy. "Pusť mě. Nech mě jít," řekla jsem a dlaněmi zatlačila proti jeho hrudi, která se snižovala níž, blíž k té mé. Když však pevně obemkl svými prsty má zápěstí a přidržel mi paže nad hlavou, už jsem ani nedutala.

Obdaroval mě chladným pohledem. "I teď splníš další z mých pošahaných rozkazů?" zeptal se, používajíc přesně ta samá slova, která jsem na něj před chvílí v hněvu zakřičela. Jeho hlas však najednou zněl medově, mluvil ke mně jako nikdy dřív. Hleděla jsem do jeho tmavých očí a přemáhala vzlyky, které se chtěly dostat z mého hrdla ven.

"Proč se ani jednou nemůžeš zachovat normálně?" zašeptala jsem před knedlík, který se mi usadil v krku jako pomyslná připomínka toho, že jsem tu ta slabší, ta podřadnější, ta, se kterou se manipuluje dle libosti.

Jeho zorničky se rozšířily. "Normálně?"

"Normálně," zopakovala jsem, neuhýbajíc pohledem. Nehodlala jsem mu ukazovat slabost, a i když se choval sebešíleněji, pořád jsem doufala v jeho racionální stránku, která si uvědomí, že tohle zacházení prostě není běžné. Že takhle lidi pod jednou střechou nežijí, že něco takového se vymyká běžnému chování. Jeho sevření povolilo, uvolnil moje zápěstí, ale já je nechávala dál v pozici nad mou hlavou, kam je sám položil. Nadechl se pootevřenými rty, jako by chtěl něco říct, ale jen dál mlčky hleděl do mých očí. Když pohledem sjel k mému krku, znejistěla jsem.

"Tak mě teda seznam s tím, co je podle tebe normální," zamumlal. Jeho oči znovu našly ty mé.

"Normální by bylo, kdybys mi prostě poděkoval za to, že jsem pro tebe přijela, a nechal mě odejít do mého pokoje," zašeptala jsem v naději, že mě poslechne a udělá tak. Pořád se nade mnou skláněl, jeho pohled teď těkal mezi mýma očima a rty.

"Jak jsi sama před chvílí podotkla, já se neumím chovat normálně," vydechl. Bříška jeho prstů přejela po hraně mé čelisti. Tentokrát v tom nebylo žádné majetnické gesto, kterým by mě chtěl ovládnout. Zajel jimi podél mého ucha do kořínků vlasů a znovu se krátce nadechl. "Vůbec nemáš ponětí, co všechno jsi způsobila," zamumlal.

"Tome," vyslovila jsem jeho jméno, ale jeho zavrtění hlavou mi napovědělo, že chce, abych mlčela. Poslechla jsem, ačkoliv jsem vlastně samu sebe nechápala, proč. Měla bych bojovat o únik, snažit se dostat se zpod jeho těla, ale já teď jen nehybně ležela, vnímala jeho mentolový dech a opilý pohled, sama střízlivá a v podstatě bezbranná.

Polštářek jeho palce sjel po mé tváři, zbývající prsty dál zamotané v mých vlasech. "Absolutně žádné ponětí," opakoval si dál to svoje.

"Tak mě s tím seznam, řekni mi, co všechno jsem zapříčinila," pobídla jsem ho. Dech se mi zkracoval, jak jsem zblízka hleděla do jeho očí. Cítila jsem jeho horký dech, jeho tělesné teplo, které se mísilo s vůní kolínské a odérem cigaretového kouře.

Zavrtěl hlavou, pramen vlasů mu sjel z culíku. "To nejde říct."

"Cože?"

"To nejde říct, to se musí… ukázat," zamumlal, sklánějíc se ještě níž. Nadechl se pootevřenými rty, zatímco pohledem zvědavě přejížděl přes mou tvář. Jestli hledal známky odporu, teď by nenašel žádné. Byla jsem konsternovaná z jeho podivného chování, které se měnilo každou minutou. Už jsem se chtěla zeptat, jak to myslí, ale nedokázala jsem promluvit, když se jeho prsty znovu zapletly do kořínků mých vlasů. Nevědomky jsem přivřela oči. Tichý, slabý hlásek se ozval někde vzadu v mé mysli.

Jsi blázen, pokud se ti to líbí.

Jeho hebké rty se zlehýnka otřely o ty mé. Letmý, přímo motýlí dotek, který způsobil výbuch emocí v mém těle. Nepolíbil mě, jen mě dráždil tou blízkostí, ve které teď dýchal proti mým rtům. Srdce mi divoce bušilo, na spáncích mi tepalo, v uších mi hučela rozbouřená krev. Udržoval mezi našimi těly mikroskopickou vzdálenost, která drásala moje nervy. Jako by čekal na to, jak sama zareaguju, jestli se tomu poddám nebo se zhroutím a budu chtít utéct pryč. Jenže já najednou sama nevěděla, co vlastně chci. Když jeho hrubý dotek zněžněl, když jeho nabručený hlas zjemnil, najednou jsem ho přestala vidět jako mého otravného a náladového falešného přítele. Něco v hlavě mi sepnulo, co jsem si nedovedla vysvětlit. Měla jsem chuť vztáhnout ruce, omotat je kolem jeho krku a přitáhnout ho k sobě. Bila se ve mně touha ho zuřivě políbit, ukončit to trápení, kterým mě teď pokoušel, s vědomím toho, že se jedná právě o něj.

"Pořád chceš, abych tě pustil a nechal tě jít?" zeptal se, pomalu se odtahujíc dál od mé tváře. Stále se však nade mnou skláněl, jeho tělo přiléhajíc to mé, jeho stehna svírajíc mé boky, abych nemohla utéct, abych se nemohla bránit případným útokům.

Ne. Něco takového nechci. Chci, abys mě konečně políbil. Dravě, hladově. Chci, abys mi ukázal, jaké to je zůstat v posteli Toma Kaulitze až do bílého rána. Chci se zmítat ve vášni. S tebou. Chci, aby se naše nahá těla k sobě tiskla, chci pocítit, jaké to je, když Tom Kaulitz někoho miluje.

"Ano," zalhala jsem jemu i sama sobě a ztěžka polkla. Zvedla jsem pohled k jeho očím. "Pusť mě, prosím," zašeptala jsem. Oplácel mi pohled, jen krátce ho sklopil k mým rtům, přes které přejel polštářkem palce, než se jeho tmavé oči vrátily k těm mým.

"Fajn," olízl si rty. Napřímil se v zádech, stoupl si vedle postele a prsty smetl neviditelné smítko z rukávu své košile, jen aby se mi nemusel podívat do tváře, do které teď hleděl několik minut až hypnotizovaně. "V tom případě ti děkuji za to, že jsi pro mě přijela," řekl, hlas chladný, bezbarvý. "Můžeš jít," dodal, jeho oči znovu kruté a plné zášti. Hned po těch slovech se otočil a zmizel ve dveřích koupelny, které s hlasitým prásknutím zavřel.

Ještě chvíli jsem ležela na jeho matraci, snažila se pochopit uplynulé minuty, ale neměla jsem šanci dojít k nějakému rozumnému závěru, co se to tady právě událo. Nemohla jsem tomu přijít na kloub z mnoha důvodů - nejen proto, že jsme jeden druhému lhali. Ten nejdůležitější byl, že jsem neviděla do jeho hlavy. Netušila jsem, co za myšlenky, tužby a skrytá přání mu běží hlavou, nemohla jsem vědět, že jsem mu teď svým způsobem ublížila, a on mi to ani neřekne.

Když jsem uslyšela tekoucí vodu sprchy, schovala jsem obličej do dlaní.

Rozbrečela jsem se.

B.