Close to You | 17.kapitola

Děkuji za vaše ohlasy. Užijte si i dnešní díl, těším se na vaše komentáře pod tímto dílem. Už jste napjatí, kdy bude nějaké vzrůšo? :D B.

Hudba: Avril Lavigne - Give You What You Like

Opětovala jsem jeho tmavý pohled, kterým propaloval mé oči. Dál se nakláněl nad rohem stolu, zblízka zkoumal můj obličej, a mlčel takovou dobu, že jsem si začínala myslet, že tu otázku neslyšel. Moc dobře jsem však věděla, že dělá, že tu otázku neslyšel, protože na ni nechtěl odpovědět. A buď se teď z toho vyvleče, nebo mi odpoví tak, že budu litovat, že jsem se na něco takového vůbec zeptala. Když si špičkou jazyka navlhčil spodní ret, nachytal mě při tom, jak k nim pohledem sklouzávám. Když se v koutku jeho úst objevilo drobné pousmání, znovu jsem se podívala do jeho očí.

"Co kdybys mnou přestal manipulovat a prostě mi popravdě mi odpověděl?" zvedla jsem jedno obočí. Dívat se do těch tmavých duhovek mi připomínalo všechny chvíle, které jsem nesnášela, všechny situace, které jsem chtěla ze své mysli vymazat, a zároveň jsem měla pocit, že to všechno byl nějaký zlý sen, a teď jsme tu jen my dva a o nic jiného nešlo.

"Jak bych tebou mohl manipulovat? Vždyť mě nesnášíš, ne?" několikrát zamrkal víčky.

Protočila jsem oči. Krátce jsem zavrtěla hlavou a s významným povzdychnutím odsunula židli, na které jsem seděla, od stolu. Vzala jsem talíř, na kterém jsem ještě před chvílí měla snídani, a hrnek od kávy, a zamířila pootevřeným francouzským oknem zpátky do kuchyně. Položila jsem špinavé nádobí do dřezu a pustila vodu. Nemělo cenu pár kousků nádobí dávat do myčky. Vzala jsem houbičku do prstů a začala po sobě umývat nádobí, když jsem za sebou uslyšela jeho šoupavé kroky. Položil prázdný talíř a sklenici od džusu vedle dřezu, u kterého jsem stála, a bokem se opřel o kuchyňskou linku. Cítila jsem jeho pohled na svém těle, ale hodlala jsem na to nereagovat.

"Ano," zamumlal kousek od mého ucha po chvíli ticha, které přerušovala jenom tekoucí voda ve dřezu. Zastavila jsem ji a přetočila k němu otrávený pohled.

"Co ano?" povzdychla jsem si.

"Ano, pamatuju si včerejší večer," upřesnil a pomalu zvedl ruku s odranými klouby prstů. "Pamatuju si každičký detail předešlého večera. To, že sis dovolila řídit moje auto. Že jsi neposlechla, když jsem řekl, abys odešla. Dokonce si pamatuju i ten strach v tvých očích, když jsi byla zahnaná v koutě," zašeptal, v obličeji pobavený výraz.

"No skvělé," řekla jsem a utřela si mokré dlaně do utěrky. "Takže si taky musíš pamatovat, že jsem ze svých peněz zaplatila tvoji útratu. Že jsem čekala, až se vyzvracíš, a neodešla, i když by se tomu jeden nedivil. Že jsem tě dostala domů v pořádku, a dokonce ti nabídla pomoc, když ses poranil. A určitě si pamatuješ to, že ses zase choval jako korunovaný kretén," zamračila jsem se na něj. S každým slovem, které jsem pronesla, se jeho výraz v obličeji měnil. Jeho očividně povznesená nálada postupně uvadala. Jestli si myslel, že mě doběhne tím, že vyjmenuje mé slabé momenty, zřejmě zapomněl na to, že já byla včera střízlivá. Tím pádem jsem měla mnohem více vzpomínek, měla jsem více možností, jak na něj zaútočit.

"Pointa?" založil si ruce na prsou, ve tváři zase ten iritovaný úšklebek.

Odhodila jsem utěrku na kuchyňskou linku. "Pointa je ta, že jsem i přes to všechno vstala, připravila ti snídani a přinesla ti ji až pod nos. A čeho jsem se dočkala? Dalších vytáček, neupřímného chování a pitomých narážek. Jsi opravdu klasa, Tome. Jedna báseň," obdarovala jsem ho otráveným pohledem, než jsem se otočila na patě, abych odešla do své ložnice. "V sedm budu před domem, do té doby tě nechci vidět," ohlédla jsem se přes rameno. Překvapeně jsem ucouvla, když jsem zjistila, že Tom stojí hned za mnou.

Chytil mě za paži a přitáhl mě k sobě ve zlomku vteřiny. Nestihla jsem nijak zareagovat, a ačkoliv se mé dlaně zapřely proti jeho hrudi, bylo mi to houby platné. Prsty jedné ruky pevně svíral mou ruku u ramene, zatímco druhou přidržel mou tvář u té své. Trhaně jsem se nadechla, šokem oněmělá a neschopná cokoliv namítnout. Hleděla jsem do jeho očí z takové blízky, že jsem mohla vidět nerovnosti jeho čokoládových duhovek, které teď z mléčné barvy tmavly do hořké. Cítila jsem jeho horký dech na svých rtech, ta blízkost byla ubíjející.

"Co si sakra myslíš, že děláš?" zamračila jsem se na něj a snažila se vykroutit z jeho sevření, ale jen jsem tím způsobila, že se jeho prsty zaryly hlouběji do mé kůže. Dlaněmi jsem zatlačila proti jeho hrudi, ale marně. Byla jsem příliš slabá, příliš malá.

"Potvrzuju si to, co už dávno vím," přivřel oči. "Říkáš, jak mě nenávidíš, ale tvoje tělo říká pravý opak. Proč jednou neřekneš pravdu?" zamumlal hlubokým a tichým hlasem. Naklonil hlavu na stranu. Vypadalo to, jako by mě chtěl políbit. To jsem nemohla dopustit. To by byla poslední kapka, zatlučení posledního hřebíčku do pomyslné rakve mé důstojnosti, mého sebeovládání a rozumného uvažování.

"Moje tělo?" ušklíbla jsem se a znovu se snažila dostat dál od něj. Jeho prsty však dál svíraly moji paži, horká dlaň stále pálila na mé kůži, pod kterou se musela dělat další podlitina. "Z čeho tak usuzuješ, prosím tě?" nechápavě jsem stáhla obočí k sobě, odtahujíc se hlavou co nejdál, abych měla šanci se vyhnout čemukoliv, o co by se chtěl pokusit.

"Kdykoliv mě vidíš, zorničky se ti rozšíří jako nějakému feťákovi. Víš, co to znamená?" pobaveně se ušklíbl.

"Jo. To ten adrenalin. Připravuju se k útěku, protože se bojím, co se v té tvé palici zase rodí na skvělé nápady," odsekla jsem mu. V následující vteřině to byly jeho zorničky, co se měnily pod vlivem narůstajícího vzteku. Zase jsem dělala to, co ho vytáčelo - oponovala jsem mu, odmlouvala jsem a neposlouchala jako věrná služebná.

"Blbost. Včera jsem tě mohl mít a ty by ses ani nebránila. Sama to chceš, jen si to přiznej a nelži tady," zamračil se.

"Ty taky neříkáš pravdu, tak co mi tady vyčítáš, co sám neděláš?" zamrkala jsem a znovu cukla svou paží. "Celých šest měsíců se mnou zacházíš jako s onucí. Nejenom ty, ale celá vaše povedená banda. Pak si najednou smyslíš, že by ses chtěl kamarádit, protože ti všichni odjeli do Evropy, a myslíš, že to půjde lusknutím prstů?" ušklíbla jsem se. "Včera jsem byla unavená, jen jsem se přestala bránit, protože jsem už neměla sil. Nic víc za tím hledat nemusíš," řekla jsem, stále hledíc do jeho očí.

"Já že neříkám pravdu?" zopakoval po mně výtku, která byla čirou pravdou. Nevím, jestli za to mohla ta slova, ale povolil prsty, kterými doteď křečovitě svíral mou paži.

"Ano. Ani jednou jedinkrát jsem se nedočkala normální a upřímné odpovědi, ve které bys mě hned nestihl urazit nebo ponížit. A pořád něco zatajuješ," odpověděla jsem mu, mnouc si bolavá místa na kůži, kde ještě před vteřinou byly jeho prsty. Tam bude modřina jako kráva. "Třeba nechápu, proč jsem se s tebou musela dívat na ten pitomý fotbal. Proč jsme šli na nějakou pošahanou večeři, proč jsi mi vůbec kupovat dárek," procedila jsem mezi zuby. Odtáhla jsem se z jeho blízkosti, ale i tak jsem pořád cítila jeho kolínskou, pořád jsem cítila jeho celého. "V tobě aby se čert vyznal," odfrkla jsem si.

"Takže ty bys chtěla pravdu?" zvedl jedno obočí. Rty se mu zvlnily v krutém úšklebku, kterým mi dával jasně najevo, že se právě pravdy nedočkám. Založil si ruce na prsou, svaly na jeho pažích se pod snědou kůží napjaly. "Pravda je taková, že jsem si půl roku s nikým pořádně nezašoustal, protože ty jsi teď moje holka. Vadí ti moje náladovost? Tak si na ni zvykej, protože dokud si nezapíchám, bude se jenom zhoršovat. A věř mi, že jsi mi posrala, cos mohla, když už jsem tak zoufalý, že přemýšlím o sexu zrovna s tebou," zamračil se na mě.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "Jestli si myslíš, že někoho dostaneš do postele tím, že ho budeš nutit trávit čas ve tvé společnosti a kupovat nechtěné dárky, tak se neskutečně pleteš," ukázala jsem na něj prstem. "S něčím takovým nepochodíš nikdy," odsekla jsem. Otočila jsem se k odchodu a tentokrát se neohlížela. Nechtěla jsem se setkat s jeho pohledem, nechtěla jsem zjistit, že mě třeba zase sleduje. Právě teď jsem chtěla mít klid, abych se mohla psychicky připravit na to, že se budu muset celý večer zase falešně usmívat, tvářit se šťastně po jeho boku a odpovídat na otázky ohledně našeho vztahu, který ani neexistuje. Zavřela jsem za sebou dveře mého pokoje a s povzdychnutím se o ně zády opřela. Přitiskla jsem víčka k sobě a zaklonila hlavu, pomalu dýchajíc ve snaze uklidnit mé bušící srdce. Možná to na mě nebylo znát, protože jsem tohle divadlo hrála už dlouho, ale samu sebe jsem oklamat nedokázala. Jeho slova ve mně vyvolala spoustu emocí, moje tělo na to odpovídalo po svém. Ztrácela jsem dech, srdce mi divočilo a krev mi vřela ve spáncích. Jestli se jeho nálady mají zhoršovat, nechci radši ani pomyslet na to, jak daleko by byl schopen zajít. Už jednou mě držel pod krkem, podruhé by to bylo snazší. Pak už bych nemusela skončit s pochybovačnými myšlenkami o sobě samé, podlitiny by nemusely být to jediné, co by trápilo mé tělo. Skončit, dokud je možnost, to je teď jediné řešení, které se nabízí. Utéct odsud, sbalit se a prostě vypadnout. Ale co by pak bylo s mámou?

Ležela jsem na pohovce před televizí ve svém malém obývacím pokoji skoro celé odpoledne. Jen na chvíli jsem zamířila do kuchyně, abych něco pojedla, připravila si džbán s džusem a pak se vrátila zpátky do svého útočiště, které už však nebylo tak bezpečné, jak jsem si myslela, když se tady Tom předtím několikrát ukázal. Samota asi dělá své, a jestli se mu nelíbí, že tráví čas sám se sebou, měl náš vztah začít jinak už před těmi šesti měsíci. Celý den jsem se povalovala, užívala si klidu. Jediné, co se mi na dnešním odpoledni nelíbilo, bylo, jak se nebezpečně rychle přibližovala sedmá hodina. Ačkoliv jsem pořádně nevěděla, o jak významnou událost se jedná, už jsem měla v hlavě vybrané šaty, které si dnes na sebe obléknu. Měla jsem chuť se dnes vystrojit jako na slavnostní bál. Když se zabavím líčením a účesem, aspoň pak na chvíli zapomenu na to, proč se vlastně chystám.

Byla jsem po dlouhé koupeli, nalíčená a učesaná. Oči jsem si zvýraznila černými linkami, na rty nanesla rudou rtěnku. Vlasy jsem měla upravené do vysokého drdolu, který sice vypadal neupraveně, ale o to více času jsem na něm strávila. V tmavě šedých šatech, které mi sice končily až u kolen, ale odhalovaly celá má záda, jsem stála před zrcadlem a vybírala si boty, které by se k této kombinaci mohly hodit. Když jsem nazula nohy do vysokých černých lodiček, s povzdychnutím jsem si uvědomila, že vlastně nevlastním ani jedny boty, které by byly aspoň trochu pohodlné a zároveň vkusné. V teniskách bych tam určitě nemohla jít, nezbývalo mi nic jiného než další večer přetrpět s bolavými chodidly. Vzala jsem do ruky psaníčko stejné barvy, jakou měly mé šaty, a vyšla ze svého pokoje. Procházela jsem chodbou a přibližovala jsem se k Tomovi, který stál u hlavních dveří domu a očividně na mě čekal. Chůzi jsem musela přizpůsobit vysokým podpatkům, proto jsem se houpala v bocích více než když jsem chodila po domě bosá nebo jen v ponožkách. Čím blíže jsem mu byla, tím zřetelnější bylo, jak sledoval mé pohyby. Zíral na mé tělo.

"Utři si tu slinu, co ti teče po bradě," řekla jsem s ironií v hlase a zamračila jsem se na něj. Jen si nespokojeně pomlaskl, ale žádnou připomínku neměl. Beze slova otevřel dveře a pokynul mi, abych vyšla z domu první. Udělala jsem krok na rohožku domu a překvapeně zvedla obočí, když tu nebyla žádná limuzína, žádný taxík, ale Tomovo auto, které jsem včera zaparkovala ve stínu stromů. Naklonila jsem hlavu na stranu a ohlédla se přes rameno, abych se Toma zeptala, jestli opravdu hodlá řídit nebo je to hloupý žert. Nachytala jsem ho, jak se zájmem sleduje moje nohy, zadek i nahá záda. Když zvedl pohled až k mému obličeji, nezdálo se, že by cítil jakékoliv provinění.

"Ty nemáš spodní prádlo?" zamrkal. Oči mu ztmavly při představě, co asi látka mých šatů skrývá. Zuby si přejel přes spodní ret a špičkou jazyka si ho pomalu olízl.

"To tebe vůbec nemusí zajímat, šéfe," odpověděla jsem a prsty pokynula k autu. "Ty hodláš řídit?" zeptala jsem se.

"Ano. Dneska nemám chuť pít," trhl rameny. "Máš s tím snad nějaký problém?" podíval se na mě. Zavřel za námi dveře a zamknul je, než si klíče strčil do kapsy svých černých džínů.

"Problém s tím nemám, jen se obávám toho, jaká zábava to s tebou bude, když chceš být střízlivý," řekla jsem. Přešlápla jsem z nohy na nohu a sledovala ho, jak obchází auto, aby mohl sednout na místo řidiče. Udělala jsem pár drobných a velice opatrných kroků po štěrku ke dveřím auta, než jsem nasedla na sedadlo vedle Toma.

"O zábavu se bát nemusíš, jdeme přece na výstavu," s jízlivostí protočil oči. "Já bych tam nešel, nejradši bych zůstal doma, ale to by se pak brácha zblázni," dodal. Jak se zdálo, ani trochu se mu tam nechtělo, ale jestli dostal něco nakázáno od Billa, proč by jako poslušný bratřík neposlechl. Ironické bylo, že byl Tom přece o pár vteřin starší, no ne?

"O jakou výstavu se jedná?" zeptala jsem se. "Obrazy, fotografie?"

"Akty," odpověděl.

Krátce jsem se zasmála. "Jasně. Kdyby se jednalo o akty, neměl bys tolik řečí kolem. S takovou tipuju, že půjde o rozkošná zvířátka focená s květinovými čelenkami na hlavách," pronesla jsem.

"Aha. Takže ty se taky hrozně těšíš," konstatoval. "To máme skvělé předpoklady na příjemný večer," procedil mezi zuby a mezi prsty sevřel okraje volantu. "Bůh s námi," zamumlal si pro sebe, než vyjel od domu po štěrkové cestě.

V autě tiše hrálo rádio, jinak by tu bylo hrobové ticho. Nálada nás obou se zdála být na bodu mrazu, a že chce dneska Tom zastávat roli řidiče, mi do karet moc nenahrávalo. Nechápala jsem, jak zrovna on může být chuť nepít, protože u něj jsem poslední dny mohla sledovat jedině chuť nepít nealkoholické nápoje.

Krátce jsem se nadechla, než jsem promluvila. "Má ta tvoje náhlá touha po střízlivosti co dělat s tím, že jsem ti včera vynadala jako malému klukovi?" zeptala jsem se a podívala se na něj.

"Ne," odpověděl mi, aniž by pohledem uhnul ze silnice. Měla jsem chuť dál vyzvídat, ale věděla jsem, že by ho to jedině podráždilo. I když jsme ani jeden neměli náladu, zhoršovat ji by bylo sebevražedným chováním. Proto jsem jen mlčky pokrčila rameny - reakce, kterou nemohl vidět - a sledovala, kudy jedeme. Nezdálo se, že bychom měli cestovat nějak daleko, ale přesnou adresu jsem nevěděla.

"Do kdy na výstavě budeme?" položila jsem další otázku. S významným povzdychnutím se nadechl, než mi odpověděl.

"To záleží na tom, kolik známých tam potkáme. Jak dlouho se budeme bavit. S tím, jak mě tvoje otázky vytáčí, to můžu rovnou otočit a vrátit se domů," odsekl.

"Fajn, budu mlčet," řekla jsem a prsty sevřela psaníčko, které jsem držela na stehnech, abych aspoň nějak vypustila tu agresi, která mi stoupala v krvi. "Aspoň tak nebudu muset lhát o tom, jak skvělý jsi partner a že se mi s tebou žije přímo pohádkově, až se někdo bude ptát, jak se nám daří."

Jeho čelist se napjala. Prsty jsem si poklepala po stehnu, spokojená, jak se mi dařilo ho ještě více vytáčet. Jak se zdá, dnešní večer bude o zdravý rozum.

B.