Close to You | 16.kapitola

Přeji vám krásné počtení :) B.

Hudba: Miley Cyrus - Lilac Wine

Tiskl se na mé tělo, až mi docházel dech. Jeho rty zuřivě drásaly ty mé, pohyby jeho těla kopírovaly pohyby toho mého. Dlaněmi přejížděl přes má prsa, přes mé boky, silně tiskl můj pas, jen aby si mě udržel při sobě. Když své boky natiskl k těm mým, mým tělem projela vlna chtíče. Věděla jsem, že to chci, a stačil jediný pohled do jeho očí, abych věděla, že i on by nejradši ztrhal mé oblečení a zmocnil se mě se vším všudy. Prsty jsem zajela do jeho vlasů a blaženě vzdychla, když přesunul své rozpálené rty na mou kůži na krku. Zaklonila jsem hlavu a on posel můj výstřih rozpálenými polibky.

"Ach, Tome," zasténala jsem jeho jméno.

Procitla jsem do ranního slunce, které přes nezatažené závěsy pronikalo do mé ložnice. Se zachvěním jsem si uvědomila, že jsem se probudila z erotického snu, za který jsem se zastyděla v momentě, kdy se mi vzpomínky na něj vynořily v mysli. Mé prsty svíraly polštář, aniž bych chtěla. Povolila jsem je a pustila polštář, vedle kterého jsem ležela. Vstala jsem z postele a hned zamířila do koupelny, abych si dala sprchu na pořádné probuzení. Kolena se mi chvěla ještě ve chvíli, kdy jsem stála pod tekoucí vodou a uklidňovala se tím, že jednalo jen o sen. Nevím, co ve mně vyvolalo zrovna takové myšlenky, možná se na tom podepsalo to, že jsem prostě dlouho nikoho neměla. Nemohla jsem si vyčítat, že se mi zdálo zrovna o Tomovi, když je teď v podstatě jediný chlap široko daleko. Zároveň mi dala zabrat předešlá noc, kdy jsem vlastně usnula ve vlastních slzách, když jsem se vytratila z jeho pokoje v minutě, kdy se zastavila tekoucí voda v jeho koupelně. Nechtěla jsem, aby našel ubrečenou na své posteli, něco takového bych si asi ani nemohla dovolit, abych pak neměla postih do následujících dní.

Když jsem vyšla ze sprchy, omotala jsem si tělo do osušky a postavila se před zrcadlo. Když jsem uviděla jeho netknutou strukturu, hned jsem si vzpomněla na to tříštění skla, které jsem včera uslyšela. Tomovy zakrvácené klouby, ten jeho zlostný pohled, kterým mě obdaroval, když mě vyháněl pryč.

Řekl jsem, abys vypadla.

Prsty jsem si prohrábla vlasy a stáhla gumičku ze zápěstí, abych si je upevnila do volného drdolu. Vyčistila jsem si zuby a s ještě vlhkou kůží vešla zpátky do ložnice. Obešla jsem postel, na kterou jsem odhodila osušku, a nahá jsem přešla do mojí šatny. Oblékla jsem si spodní prádlo a vytáhla pohodlné tepláky, ke kterým jsem si oblékla tílko se špagetovými ramínky. Dneska to vypadalo na pěkný den, venku už od rána svítilo slunce, tak nebyl důvod oblékat si svetr nebo mikinu. Vyšla jsem ze své ložnice a zamířila do kuchyně. V domě bylo ticho, až podezřelé. Měla jsem chuť si pustit televizi jen proto, abych nemusela poslouchat ohlušující klid, který mi neskutečně drásal nervy. Než jsem vešla do kuchyně a jídelny, nejdříve jsem nakoukla, abych zjistila, jestli tu Tom náhodou nesedí. Ačkoliv byl opravdu opilý, byla rána, kdy dokázal vstát po třech hodinách spánku a vypadat k světu. Když jsem však pohledem přejela přes prázdnou místnost, žaludek se mi nervózně sevřel. Bylo dobře, že tu není, nebo ne?

Otevřela jsem skříňku a vytáhla filtry do kávovaru. Připravila jsem si svou ranní dávku kofeinu a pustila kávovar, aby zatím překapával kafé do konvice, než se rozhodnu, co posnídám. Otevřela jsem lednici. Když mi pohled padl na několik vajec, vedle kterých stál javorový sirup, uvědomila jsem si, že jsem Tomovi slíbila udělat vafle. Hned jsem lednici zavřela a zkontrolovala v dalších skříňkách a policích, jestli mám vše potřebné k tomu, abych si připravila těsto. Nechybělo nic, dokonce ani ovoce, marmeláda či nutela, kterými by se dal nahradit ten sladký javorový sirup. Původně jsem vafle dělat nechtěla jenom kvůli tomu, že na ně měl chuť on, ale když jsem si na to vzpomněla, samotné se mi začaly sbíhat sliny na snídani, kterou jsem dlouho neměla.

Vytáhla jsem kuchyňský šlehač, který si Bill kdysi koupil k pečení vánočního cukroví, a od té doby stál v koutě spižírny, schovaný před celým světem, znovu už nepoužitý. Vyklidila jsem mísu, ve které bylo naskládané všechno možné, otřela ji vlhkou houbou na nádobí a pak utřela do sucha. Vyklepla jsem do ní několik bílků, a zatímco se mi šlehal sníh, připravila jsem si zbývající suroviny, smíchala je podle receptu, který jsem si pamatovala už od dob, kdy jsem s mámou v nedělní rána tuhle snídani chystávala. Vaflovač už se mi nahříval, zatímco jsem zamíchávala poslední části těsta. Dávala jsem si záležet na tom, aby bylo těsto hladké a dobře propracované, než jsem nalila první část do přístroje na vafle. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem si během přípravy tiše prozpěvovala, vůbec mi nedošlo, že se díky přípravě snídaně moje nálada zlepšila. Vytáhla jsem tři veliké talíře, na které jsem začala skládat čerstvě upečené vafle. Jeden pro mě, jeden pro Toma, jeden na zbývající vafle, které zřejmě nesníme, protože jsem těsta připravila požehnaně. Postavila jsem se před kuchyňskou linku a olízla si umazané prsty od jahodové marmelády. Pohledem jsem se podívala přes široké francouzské okno, kterým se z jídelny dalo projít na terasu a k bazénu. Napadlo mě, že bych dneska mohla posnídat venku, po dlouhé době si udělat pěkné dopoledne na čerstvém vzduchu. Když jsem však u bazénu zahlédla Toma, jako by se všechna ta dobrá nálada, kterou jsem doposud měla, vypařila ve vteřině. Zarazila jsem se v polovině pohybu, ztěžka si uvědomujíc, že spolu budeme muset dřív nebo později promluvit. Pamatoval si předešlou noc? Věděl, čeho se dopustil? Čeho nedopustil?

Strčila jsem si do pusy kousek opečené vafle, která nebyla ničím ochucená, abych zkusila, jak jsem vlastně to těsto umíchala. Byly akorát nasládlé, s cukrem jsem to rozhodně nepřeháněla. I samotné byly výborné. Hned několik jsem jich naložila na sebe a polila trochou javorového sirupu. Kolem jsem vyskládala kousky banánu, který jsem nakrájela na kolečka, a posypala to trochou moučkového cukru. Připravila jsem tak i druhý talíř. Ze šuplíku jsem vytáhla dva příborové nože a dvě vidličky, které jsem položila vedle vaflí, a talíře vzala do rukou. Otevřela jsem francouzské okno posunutím dveří na stranu a zhluboka se nadechla dopoledního vzduchu. Vyšla jsem ven. Jeden talíř jsem položila na dřevěný stůl, který stál pod menší pergolou, která byla jednou stranou napojena na stěnu domu. S druhým jsem sešla schodky a zamířila k Tomovi, který seděl na lehátku u bazénu. Nezdálo se, že by se opaloval, jinak by na sobě neměl tepláky a triko s krátkým rukávem, ale spíše plavky. Už z jeho polohy bylo jasné, že jeho nálada není růžová jako červánkové nebe. Nohy měl překřížené v kotnících, jak to u něj bylo běžné, a ruce založené na prsou. Na očích měl nasazené sluneční brýle, takže nebylo vidět, kam se dívá, ale z jeho neměnné polohy bych řekla, že hleděl před sebe. Možná o něčem přemýšlel, možná se jen modlil, aby jeho kocovina přešla. Jeho obočí bylo nakrčené, bylo jasné, že se mračí. Asi bylo dobře, že měl sluneční brýle. Vidět teď do jeho tmavých očí bych nechtěla. Nejen kvůli vzpomínkám na předešlou noc, ale taky kvůli tomu, jak kruté dokázaly být.

Přešla jsem až k němu, než jsem tiše promluvila. "Udělala jsem vafle," začala jsem bez jakéhokoliv pozdravu nebo oslovení.

Neotočil ke mně hlavu, nijak se nepohnul a dál hleděl před sebe, mlčky svírajíc rty do tvrdé přímky. Věděla jsem však, že mě registruje, protože se jeho čelist napjala, když uslyšel můj hlas. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a zhluboka se nadechla. Položila jsem talíř s vaflemi na stolík, který stál vedle lehátka, na kterém Tom seděl, a prsty si nervózně upravila lem tílka, které jsem dnes měla na sobě.

"Ještě jich několik zůstalo, kdyby sis chtěl přidat," dodala jsem.

Zase jsem se nedočkala žádné odpovědi, ať už verbální či neverbální. Žádné pokývnutí hlavou, dokonce ani nespokojené pomlasknutí, kterým mi kolikrát naznačoval, co si o celé situaci myslí.

"Chtěla jsem se zeptat na dnešní večer," pokračovala jsem po chvíli ticha, kdy jsem u něj stála jako nějaký posluhovač, a on mlčky hleděl před sebe, mimo mě. "Jdeme na tu výstavu do galerie, nebo se to ruší?" zvedla jsem obočí.

Když si pomalu olízl rty, po celém těle mi naskočila husí kůže. Nedokázala jsem ovládnout své myšlenky, nedokázala jsem si nevzpomenout na sen, ze kterého jsem se probudila a křečovitě svírala polštář vedle sebe v rozkošném rozladění. Nedokázala jsem nemyslet na to, jak se ty rty včera otřely o mé v dráždivém a letmém doteku, který zamíchal mými pocity vůči Tomovi.

Pořád chceš, abych tě pustil a nechal tě jít?

Krátce jsem si odkašlala a nejistě přešlápla z nohy na nohu. "To se mnou nebudeš mluvit, nebo jaký je teď tvůj plán?" zeptala jsem se, když stále mlčel, stále ignoroval mé jakékoliv snahy o konverzaci.

Zase žádná odpověď, žádný pohyb, kromě našpulení rtů v podrážděné grimase.

"Mohl bys mi aspoň naznačit, co jsem zase podělala, že jsi na mě naštvaný?" zeptala jsem se a pomalu začínala ztrácet nervy. Moje dobrá nálada byla tatam. "Neumím číst myšlenky, takže bys mohl říct aspoň jedno slovíčko, odpovědět aspoň na jednu pitomou otázku," zamračila jsem se na něj. Myslela jsem si, že dnešek bude poklidný, že s jeho kocovinou bude mírnější, ale jak se zdálo, dneska byl ještě otrávenější než obvykle.

Polkl. Pomalu otočil hlavou směrem ke mně, a ačkoliv jsem přes tmavá skla jeho brýlí neviděla do jeho očí, cítila jsem pohled na své kůži, na svém celém těle.

"Tak?" naklonila jsem hlavu na stranu. "V kolik mám být připravená?" zeptala jsem se.

"V sedm. Dostatečná odpověď?" zvedl jedno obočí. "A teď odejdi," odsekl.

"Chováš se jako malé dítě," řekla jsem.

"Dej mi pokoj, ksakru," zabručel ochraptělým hlasem.

"Doufám, že ti ty vafle budou chutnat," řekla jsem bezbarvým hlasem, než jsem se otočila na patě, abych odešla sníst svoji porci snídaně. Nehodlala jsem se s ním dohadovat. Člověk mu udělá snídani a snaží se o normální konverzaci, ale on prostě musí být protivný na všechny kolem sebe. S povzdychnutím jsem se posadila a napíchla první kolečko banánu na vidličku. Kdybych tak mohla píchnout do Toma, abych měla aspoň nějaké zadostiučinění za to, že se chová jako korunovaný pitomec.

Odložila jsem příbor a olízla si rty, které byly zamazané od cukru. Po dlouhé době jsem si na snídani neskutečně pochutnala, byl to mnohem lepší začátek dne než posnídat obyčejné lupínky s mlékem. Natáhla jsem se po hrníčku s kávou. Sotva jsem však přiložila jeho okraj ke rtům, abych se napila, málem mi zaskočilo, když se vedle mě objevil Tom. U stolu jsem seděla na místě, které bylo zády k bazénu, takže jsem netušila, že se zvedl a s talířem v ruce se vydal ke stolu, kde jsem snídala i já. Odkašlala jsem si a překvapeně k němu vzhlédla. Položil talíř na stůl kousek od toho mého, ale neposadil se.

"Máme pomerančový džus?" zeptal se. Ladným pohybem prstů si sundal sluneční brýle a zavěsil je za okraj tmavého trika. Když jsem uviděla jeho unavené oči, bylo mi jasné, že své krušné ráno ještě nepřekonal. Pohledem jsem přejela přes jeho obličej, zsinalý a prázdný.

"V lednici," odpověděla jsem. Polkla jsem otázku, co se to s ním zase stalo, abych nevyvolala nějaké další roztržky a nepokoje. Jako by ho najednou někdo vyměnil, jeho nálada byla naprosto změněná. Ještě před několika minutami mě posílal pryč, teď sám přišel a chtěl se usadit vedle mě, posnídat se mnou? Na toho by se měl podívat nějaký psychiatr, tohle přece není normální. Odešel si pro džus a já pohledem sklouzla k talíři, na který jsem mu připravila jeho porci vaflí. Jedna vafle nebyla celá. Jako by si kousek ulomil a namočil ji v javorovém sirupu, jako by chtěl ochutnat, co jsem mu připravila. Že by za tuhle změnu mohlo to, že jsem nachystala dobrou a chutnou snídani? To je to opravdu tahle jednoduché?

Když se Tom posadil a vzal do rukou příbor, zkoumavě jsem na něj pokukovala přes okraj mého hrníčku s kávou, ze kterého jsem upíjela. Ukrojil si kousek vafle, napíchl ji na vidličku a přidal k tomu kolečko banánu, než si sousto strčil do pusy. Já se dál lokty opírala o stůl a nevěřila tomu, co tady vidím.

"Myslela jsem, že to z trucu nesníš," přiznala jsem.

"Škoda dobrého jídla," odpověděl, ale jeho hlas nebyl nijak zabarvený. Teď jen bylo otázkou, jestli to byl pokrok, že neměl nabroušený tón hlasu, nebo bych tomu radši neměla přikládat žádný význam, protože se jeho nálada může během vteřiny zase změnit. I tak jsem se musela pousmát. Myslí si, že jsou moje vafle dobré. Tohle jako pokrok rozhodně beru. Nechtěla jsem ho nějak provokovat, proto jsem mlčela. Nesledovala jsem, jak jí, jen jsem upíjela svou kávu a hleděla přes terasu na drobné kamínky, které byly náhradou záhonků, o které by se tady nikdo nestaral. Nevnímala jsem cinkání příboru, neposlouchala jsem jeho usrkávání džusu. Když jsem však ucítila cigaretový kouř, znovu jsem k němu stočila pohled. Talíř už měl prázdný, sklenici s pomerančovým džusem napůl vypitou. Teď mezi rty držel cigaretu a dlouze potahoval, než ji přidržel mezi prsty, kterými si přitáhl keramický popelník blíže k sobě.

Setkala jsem se s jeho pohledem. Vyfoukl kouř mezi nás a pomalu si olízl rty, aniž by cokoliv řekl. Tohle mlčení bylo postavené na hlavu. Přece jsme oba dva dospělí lidé, nemohli bychom spolu aspoň nějak minimálně konverzovat? Jenže já nechtěla pokoušet jeho náladu. Pokud by chtěl něco říct, přece by se sám ozval, ne? Pokud chtěl mlčet, nehodlala jsem mu dávat další příležitost k tomu, aby mi vyčetl některou z mých vlastností, které ho tak děsně iritují. Ať si klidně mlčí celé dny. Já to snad nějak přežiju.

"Já zase myslel, že se na to vykašleš úplně," řekl po dlouhé chvíli ticha, které začínalo být až trapné.

"Přece jsem ti je slíbila," pokrčila jsem rameny. "Co slíbím, to se snažím dodržet," dodala jsem a dopila zbytek kávy.

Krátce si potáhl a vyfoukl kouř, než se z jeho úst vynořila další slova. "Volal ti Bill?"

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Měl by snad?" zeptala jsem se, pořád překvapená tím, že se mnou mluví relativně klidným tónem hlasu. S takovou snad budu dělat snídaně častěji, jen aby se mi od něj dostalo slušného zacházení.

"Jen jsem se ptal," pokrčil rameny. "Ještě jsem si nekoupil mobil, takže… jsi jeden z mála způsobů, jak by mě mohl sehnat," vysvětlil.

Pokývla jsem hlavou. "Jestli mu sám chceš zavolat, mobil mám v ložnici," řekla jsem.

"V pohodě," zavrtěl hlavou. "Domluvím se s ním nějak na skypu," dodal a znovu přiložil cigaretu mezi rty. Když jsem pohledem sklouzla z jeho tváře na prsty, mezi kterými držel filtr cigarety, znovu jsem pocítila to podivné zachvění. Vzpomněla jsem si na včerejšek, kdy svíral mé ruce nad mou hlavou, na můj bláznivý sen, ve kterém mě těmito dlaněmi hladil po celém těle, a pocítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří. Nebyl důvod se stydět, vždyť Tom nemohl vědět, co se mi zdálo, ale stejně mi začínaly tváře žhnout.

Vydechla jsem a ztěžka polkla, klopíc oči ke svému prázdnému talíři.

"Co se děje?" zeptal se hned.

Bázlivě jsem k němu zvedla pohled. "Vůbec nic," zalhala jsem.

Nedůvěřivě si mě přeměřil, pomalu klopíc hlavu na stranu. "Tak to mě poser, jestli mi teď nelžeš přímo do očí," našpulil rty. "A moc dobře víš, že něco takového nehodlám trpět," dodal, ukazujíc prsty, které svíraly cigaretu, směrem ke mně. Když se najednou napřímil v zádech, aby se lokty opřel o stůl a naklonil se blíž ke mně, srdce se mi zběsile rozbušilo. Prohlédla jsem si jeho tvář, kterou pokrývalo několikatýdenní strniště tmavých vousů, a zatajila dech. S jeho nakloněním se mu zhoupl přívěšek na krku, který zpátky narazil do jeho hrudi, tiše cinkl o sluneční brýle, které měl stále zavěšené za límec trika. "A pak chceš, abych s tebou mluvil normálně," zamračil se na mě.

Se stále divoce bušícím srdcem jsem opětovala jeho pohled, ve kterém jsem se nedokázala vyznat. Slyšela jsem samu sebe říct otázku, kterou jsem se vlastně bála vyslovit. "Ty si pamatuješ včerejší noc?"

B.