Close to You | 20.kapitola

Už dvacátá kapitola. Neskutečně to letí. Děkuji vám za dosavadní přízeň, komentování a hlasování v anketě. Těším se na komentáře i pod tímhle dílem :). Dokončit ho mi teda dalo práci, to vám řeknu. Ne, že bych nevěděla, co napsat, spíš jsem nevěděla, kdy konečně skončit. :D Jedna myšlenka navazovala na druhou a najednou tu máme skoro 4000 slov. Mno, kéž by to takhle šlo i s diplomkou :D B.

Hudba: Sia - Angel By The Wings

V šatech, které jsem na sobě měla půl večera, jsem stála před zrcadlem, a vatovým tamponem si přejížděla po obličeji, abych odlíčila i ty poslední zbytky líčidel, které na mém obličeji zůstaly. Jen chvíli jsem seděla na posteli a vyčítala si, že jsem si ho nechala pustit k tělu, než jsem se zvedla, abych se připravila ke spánku. Teď jsem stála v koupelně a rozhodovala se, jestli se mi ještě chce svlékat a jít do sprchy nebo se jenom převleču do pyžama a rovnou skončím v posteli. Odhodila jsem špinavé tamponky a dlaněmi se opřela o kraje umyvadla. Povzdychla jsem si a pár vteřin hleděla do odtoku odpadu. Hlavou se mi vířilo tolik myšlenek, jedna praštěnější než druhá, jedna zoufalejší než druhá. Měla jsem chuť s něčím praštit, jak pitomá jsem si teď připadala, ale místo toho jsem jen rozechvělými prsty přejela přes své rty. Rty, které před několika minutami cítily ty Tomovy, rty, které se mohly otírat o ty jeho, které mohly vnímat ty jeho do posledních zákoutí. S cuknutím jsem se odtáhla od umyvadla a rychle se napřímila v zádech, když jsem uslyšela Tomův hlas.

"Přinesl jsem ti mobil. Nechal jsem ho na nočním stolku," promluvil. Stál ve dveřích, jedním ramenem se opíral o rám dveří, a sledoval mě, aniž bych si ho všimla, dokud nepromluvil. Netušila jsem, kolik toho viděl, jestli se kochal tím, jak se odličuju, nebo teprve přišel a chvíli sledoval, jak tady mlčky postávám se zrakem sklopeným k umyvadlu.

"Jasně," pokývla jsem hlavou. "Proč volal? Všechno v pořádku?" zvedla jsem obočí, ptajíc se na jeho bratra. Věděla jsem, že si volají při každé možné příležitosti, ale teď to bylo v takový zvláštní čas, že jsem nevěděla, co za tím hledat.

"V tom největším," řekl a zuby si přejel přes spodní ret. Dál na mě hleděl a já v tom pohledu byla ztracená. Nejistota prostupovala každou mou buňkou, rozechvívala mě, až jsem se třásla, jako bych stála na mrazu bez možnosti zabalit se do teplé bundy. Ztěžka jsem polkla a nevěděla, jak se teď zachovat. Když uhnu pohledem, prozradí to na mě něco? Když budu dál odvážně pohled oplácet, nebudu pak vypadat jako maniak? Alkohol postupně vyprchal a já si čím dál více připadala zahnaná do kouta vlastní hloupostí.

Byla to chyba nebo nový začátek našeho už tak zapeklitého vztahu?

"Máš výčitky svědomí?" zeptal se po chvíli ticha, co jsme si beze slov zírali do očí.

"Vý-výčitky?" nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu.

Tom ke mně neurčitě máchl prsty, než je znovu schoval hluboko do kapsy. "Takhle zoufale ses nikdy netvářila," olízl si rty. "Tak jsem se zeptal, abych věděl, na čem jsem. Na čem jsme my dva," polkl.

Odkašlala jsem si a pomalu si olízla suché rty. Nevěděla jsem, jak bych mu měla odpovědět. Jindy bych měla nachystanou peprnou poznámku, nebo by mě rovnou na místě napadlo, čím bych ho mohla odpálkovat, ale právě teď jsem měla v hlavě vygumováno. Nedokázala jsem vymyslet nic, čím bych situaci nadlehčila, což bych potřebovala jako sůl, ani jak bych mohla odpovědět se vší vážností. A když se napřímil v zádech a zkoumavě se na mě podíval těmi svými tmavými duhovkami, zazmatkovala jsem.

"Ehm," odkašlala jsem si a prsty si přejela přes tvář. "Měla - měla bych ti ošetřit tu ránu," změnila jsem téma po trapné chvíli ticha, která se zdála být dlouhá jako celá věčnost a ještě víc.

"No jasně," hlesl. "Ani jsem si neuvědomil, že tu něco mám, dokud jsi to teď nevzpomněla," zamumlal. Hned, jak jsem o jeho drobném zranění promluvila, jeho prsty bezmyšlenkovitě vystřelily k jeho tváři. Udělal pár kroků do koupelny a dlouze na sebe pohlédl do zrcadla, aby zjistil, jaké škody jsem vlastně napáchala tím, že jsem po něm mrskla svým psaníčkem. Opatrně přejel přes ranku, polštářky prstů otestoval bolest v okolí rány.

"Měla bych mu mít nějakou desinfekci a náplast. Víc to snad potřebovat nebude," řekla jsem, pomalu ustupujíc vzad před jeho přibližující se postavou. Přešlápl z nohy na nohu a naklonil se nad umyvadlo, aby byl blíž k zrcadlu, a dál na sebe hleděl, prsty stále na tváři. Sledovala jsem jeho odraz a čekala, až odstoupí, abych mohla prohledat skříňku, vedle které stál, kde by mělo být vše potřebné. Když se jeho oči v zrcadle přesunuly a setkaly se s mými, srdce se mi divoce rozbušilo. Spustil ruce a opřel se jimi o okraj umyvadla, o který jsem se sama před několika minutami opírala, než se ke mně otočil čelem. V zrcadle jsem teď mohla vidět odraz jeho zad: drdol jeho vlasů na týle hlavy, široká ramena a provazy svalů pod trikem, které se napínaly s každým Tomovým nádechem.

"I kdyby tu nic nebylo, zas tak hrozné to není. Stačí to jen vymýt," trhl rameny. "Myslím," dodal s malou nejistotou v hlase.

"Když mě pustíš ke skříňce, tak to můžeme hned zjistit," řekla jsem a rukou pokývla směrem k místu, kde zabíral nejvíc prostoru.

"Jo, jasně," zamumlal a dvěma kroky ustoupil stranou. Dostal se tak blíže ke mně a já se kolem něj musela protáhnout, abych se dostala k požadovanému místu. Vždycky jsem si myslela, že je moje koupelna docela prostorná, ale to jsem ji nikdy s nikým nemusela sdílet. Hlavně ne s Tomem, který byl o hlavu vyšší než já a v ramenou mnohem širší. Teď jsme tu byli jako dva sloni v porcelánu a trapnost celé té situace byla umocňována tím, jak moc jsem se snažila vyhnout jeho případnému doteku, jeho zkoumavému pohledu. V tak malém prostoru, ve kterém jsme najednou byli, nebyla možnost jeho očím uniknout, aniž by to nevypadalo podezřele. A když jsem si stoupla na místo, které mi teď Tom bez řečí uvolnil, mlčky jsem otevřela dvířka skříňky. Nemohla jsem však hledět do jejích útrob, aniž bych nevnímala jeho pohled v odrazu zrcadla, který se zachytával v koutku mého oka.

Nikdy jsem nevěnovala pozornost tomu, jak je zrcadlo v téhle koupelně veliké, nikdy jsem neměla potřebu všímat si toho, s jakou dokonalostí všechno odráží. Každičký detail. Včetně mých postupně rudnoucích tváří a jeho tmavých očí, které nepřestávaly hledět na můj odraz s tou nezodpovězenou otázkou. Na čem jsme, jak to teď s námi bude vypadat? Nedalo se jim uniknout, a sotva jsem se s nimi setkala, jako bych se lapila do léčky. A jako se moucha jednou chycená v pavoučí sítí už nemůže dostat z jeho spárů, i já jsem teď byla chycena v pasti Tomova pohledu. Byl to zlomek vteřiny, kdy jsem si nás dva prohlédla, stojící vedle sebe jako muže a ženu. Jeho svalnatá ramena a širokou hruď, paže, do jejichž náručí bych se mohla schoulit, kdybych chtěla, které by mě dokázaly ochránit, kdyby bylo potřeba, a moji drobnou postavu, v porovnání s tou jeho tak křehkou. Jen chvíli jsem věnovala tomu, jak dokonale opálená jeho kůže v tomhle chabém osvětlení vypadala, kolik hříšné temnoty se najednou objevilo v jeho duhovkách, jak přitažlivě a chutně jeho rty teď působily. Viděla jsem mnoho fotek v bulvárních plátcích, kde jsme šli vedle sebe, třeba se i drželi blízko jeden druhému, ale nikdy jsem nás neviděla takhle: stojící kousek od sebe v tichosti a bez povýšených pohledů a pohrdavých úšklebků. A poprvé za celých těch šest měsíců toho trýznivého života, který jsem tu žila, jsem si uvědomila, jak kurevsky dobře Tom vypadá. S těmi tmavými vlasy, čokoládovými duhovkami, které teď měly až onyxovou barvu, a plnými rty, lákajícími k políbení.

"Ehm," odkašlala jsem si a roztřepanými prsty prohrabala obsah skříňky. "Něco málo by tu bylo," řekla jsem a prohlížela si několik dezinfekčních prostředků, kterých jsem využila jednou či dvakrát za tu dobu, co jsem tu bydlela. "Roztok ve spreji nebo gel?" zeptala jsem se a ohlédla se přes rameno, abych se krátce podívala do jeho tváře.

Pokrčil rameny ve znamení, že je mu to vlastně jedno, zatímco si pomalu sedal na víko zavřené toalety. Ani mě nenapadlo, že to tahle bude mnohem snazší, byla jsem z toho napětí mezi námi tak vykolejená, že mi to postupně přestávalo myslet. Znovu jsem se otočila čelem k umyvadlu a neslyšně vydechla ve snaze dostat se z toho stresu, který jsem začínala pociťovat. Pustila jsem vodu a pod tekoucím proudem si omyla prsty. Ačkoliv tu nebylo zrovna sterilní prostředí, jeho rána určitě nemohla napáchat mnoho škody. Vydezinfikovat a zalepit bude určitě bohatě stačit.

S vatovým tamponem a dezinfekčním roztokem v rukou jsem se otočila k Tomovi. Seděl s nohama široce roztaženýma, dlaně spojené v prstech a relaxovaně položené na klíně. Pohledem přejel od mých lýtek přes nahá záda, než se mi podíval do tváře. Když jsem k němu udělala krok a postavila se k němu tak blízko, aby se mi dobře dosahovalo na jeho tvář, uvědomila jsem si, že je úroveň jeho očí ve stejné výšce jako moje prsa. Pocítila jsem nepříjemné chvění v podbřišku, ale jak se zdálo, i Tomovi byla tahle situace ne zrovna po chuti. Držel zrak upřený k mému obličeji, než vzhlédl ke stropu, jen abych ho nenačapala při tom, že mi hledí na hruď.

"Podržíš to?" požádala jsem ho s tichým hlasem, sotva jsem nakapala trochu roztoku na tamponek. Když nastavil dlaň, strčila jsem mu lahvičku mezi prsty. Opatrně jsem přitiskla vlhkou vatu k jeho lícní kosti, zatímco jsem druhou ruku držela podél jeho čelisti, abych si ho pojistila, že mi neucukne. Neuvědomovala jsem si ten dotek, udělala jsem ho tak nějak automaticky. Až když přivřel oči a zatnul zuby, ucítila jsem pod bříšky prstů jeho drsné strniště. Prsty mi samy sjely trochu níž. Cítit jeho pulzující tepnu na krku byl podivný a naprosto nepopsatelný pocit. Ztěžka polkl a můj dech se zatajil. I tak jsme dál dělali, že se vlastně nic neděje. A přitom se toho dělo tolik.

"Štípe to víc, než bych čekal," zamumlal.

"Už to bude jenom chvilka," odpověděla jsem. Dál hleděl ke stropu a já dál dělala hrozně zaměstnanou dezinfekcí jeho rány, jen abych se nemusela dívat do těch očí, ve kterých jsem byla naprosto ztracená. Měla jsem pocit, že on ve mně dokáže číst jako v otevřené knize, kdežto Tom byl jako slovník v jazyce, kterému jsem se neučila. Nerozuměla jsem jedinému slovu, gestu či posunku, který kdy udělal.

S dalším pohledem na jeho líc jsem si nemohla nevšimnout toho, jak podezřele klidně se jeho hruď zvedala. Když jsem se však s posledním jemným přitisknutím tamponku na jeho ránu sklonila blíže k jeho obličeji, abych zkontrolovala, zda je to slabé krvácení nadobro zastaveno, neodolal a pohledem sjel k mému výstřihu. Jediné mrknutí a věděla jsem, že se ujistil v tom, že ty body navíc, které mi před odjezdem z výstavy připsal, byly oprávněné. V ten moment byl jeho klid tatam, hruď mu těžce klesla, než se zase s obtížností zvedla k dalšímu nádechu. Naše oči se střetly a já si uvědomila, jak nebezpečně blízko naše obličeje byly, jak malá vzdálenost dělila naše rty.

Rychle jsem se napřímila v zádech, oddalujíc se od jeho celého. "Hotovo," zachraptěla jsem a odkašlala si, abych svůj hlas zase očistila. "Chceš to i zalepit, nebo to takhle přežiješ?" zeptala jsem se a odhodila vatový tampon do koše. Stojíce zády k Tomovi jsem začala schovávat věci zpátky do skříňky - dezinfekci, kterou jsem vytáhla, i balení vatových tamponů, ze kterých jsem použila nakonec jen jeden. Odpověď jsem však neuslyšela, jen tichý pohyb a šustění jeho oblečení, které ten pohyb prozrazovalo. Zvedla jsem pohled od umyvadla a zase se setkala s tím jeho.

"Takže takhle to teď bude?" naklonil hlavu na stranu. Zněl podrážděně, což postupně vracelo celou tuhle situaci do běžných kolejí. Tom otrávený z mé přítomnosti, já stahujíc ocas jako vyděšený pes. "Kvůli tomu, že jsme se políbili, se mi budeš vyhýbat ještě usilovněji než po tom, co jsem tě - dejme tomu - fyzicky napadl a držel tě pod krkem?" zvedl jedno obočí.

"Dejme tomu?" zopakovala jsem po něm a nevěřícně se uchechtla. Otočila se k němu čelem, zakládajíc si ruce na prsou. Možná to vypadalo jako nepřátelské gesto, ale já jen chtěla schovat chvějící se prsty. "Co po mně chceš, Tome?" zeptala jsem se. Snažila jsem se znít vyrovnaně, ale i mně samotné přišel můj hlas roztřepaný, nejistý a naprosto cizí.

"Jednou v životě chci vědět, na čem kurva jsem. Mohla bys nahlas a jasně vyjádřit své emoce? Očividně neumím číst mezi řádky a kdykoliv se o to pokusím, dopadne to špatně. Takže jestli jsi… naštvaná, tak to řekni. Jestli chceš být sama, ozvi se a já odejdu," trhl rameny. "Jen mluv," dodal. Schoval si ruce do kapes a dál hleděl do mého obličeje.

"Nepamatuju si, že by tohle bylo nějakým bodem naší smlouvy, šéfe," odpověděla jsem mu. Jen na chvíli jsem nasála svůj spodní ret a slabě se do něj kousla, než jsem pokračovala. "Pokud jsem se za posledního půl roku něco naučila, tak to, že je členům tvojí kapely u samé prdele, jak se zrovna já cítím."

"Kurva práce s tebou," zavrčel mezi zuby. "A já chtěl Billovi vyčítat, že volal v takovou pitomou dobu. Možná, že je to dobře. Dobře, že přerušil to, k čemu se nepochybně schylovalo," zamračil se na mě.

"Ne možná, ale určitě dobře," odsekla jsem mu.

Prsty si prohrábl vlasy, které trčely z jeho drdolu, a urovnal je na místo. "Potřebuješ pomoc, holka," zavrtěl hlavou.

"No dovol?!" zvedla jsem obočí. Naštvaně jsem přešlápla z jednoho chodidla na druhé. "Já že potřebuju pomoc?" zamrkala jsem a prstem ukázala proti své hrudi. "Z nás dvou jsi to ty, koho by měli nechat vyšetřit," řekla jsem, tentokrát ukazujíc na něj.

Tom se zasmál. Trpce, hořce, ale i tak se jeho rty roztáhly v úsměvu, ve kterém odhalil řadu dokonalých zubů. Krásná a pohledná grimasa, kvůli které dívky po celém světě propadaly jeho šarmu. Přesně tohle byl ten moment, kdy si každá druhá žena řekla, že je sakra pohledný a chce ho mít teď hned. Já bych z něčeho takového měla být vyléčená, už jenom tím, jak se ke mně za poslední měsíce choval. Jenže jsem očividně nebyla. A kdyby v jeho smíchu nebyly i náznaky výsměchu, zřejmě bych na něj zůstala hledět jako poblázněná. Jenže on se smál - vysmíval - mně.

"Ty se mi vysmíváš?" zeptala jsem se, cedíc slova přes zuby. Udělala jsem k němu krok a prstem píchla do jeho hrudi, naštvaná sama na sebe, ale taky na něj. "To jako fakt?" zamračila jsem se na něj. "Můžeš mi říct, co je tak děsně vtipného na tom, že žiju pod jednou střechou s labilním opilcem, který nezná své meze?" zvedla jsem obočí.

"Já jsem podle tebe labilní opilec? A co jsi potom ty?" zamrkal. Jeho chvilkové pobavení zmizelo stejně rychle, jako se i objevilo. I on ke mně udělal krok, čímž přerušil jakoukoliv mezeru mezi našimi těly. "Oběť stockholmského syndromu, třeba?"

Teď jsem to byla já, kdo se trpce zachechtal. "No jasně," odfrkla jsem si a zavrtěla jsem hlavou. "Jediné, co by na tom sedělo, je to, že ty jsi tyran. Jestli si ale myslíš, že k tobě cokoliv cítím, tak jsi na omylu, kamaráde," olízla jsem si rty. Ani mě nepřekvapovalo, že něco takového zná, vždyť to bylo oblíbené téma mnoha filmů, které s Billem sledovali. Spíš mě zaráželo, že něco takového spojoval právě se mnou.

"Nechtěj, abych ti dokazoval pravý opak, holčičko," podrážděně našpulil rty. "Když tě tady nic nedrží, proč se nesbalíš a nevypadneš?" zvedl jedno obočí.

"Moc dobře víš, proč tu zůstávám a všechno ti trpím," řekla jsem a poodstoupila z jeho blízkosti. Vířila kolem jeho stále přítomná kolínská a z té vůně jsem byla čím dál víc omámená. "Potřebuju tvoje peníze, abych měla čím splácet nemocniční výdaje. Z té výplaty, kterou mi posíláš, nemám ani vindru. Všechno jde na léčbu."

"Kdybych ti slíbil, že ti budu peníze i nadále posílat, aniž bys tu musela zůstávat, odešla bys?" zeptal se, v tváři nečitelný výraz.

"Samozřejmě, že ne," zavrtěla jsem hlavou. Založila jsem si ruce na prsou. "Není to ale z toho důvodu, že bych potřebovala být ve tvé přítomnosti. Jen nehodlám přijímat peníze kvůli tomu, že si potřebuješ ulevit na charitativních účelech," podívala jsem se na něj s neoblomným výrazem ve tváři. "Navíc… je víc než podezřelé, že bys mi jen tak posílal peníze. Nechápu, proč bys něco takového dělal."

Zuby si přejel přes spodní ret, ale neodpověděl.

"Proč bys něco takového dělal, Tome?" zopakovala jsem svá slova a tentokrát se na jeho tvář zaměřila mnohem pozorněji. Uviděla jsem záblesk výčitek svědomí, nebo si jenom namlouvám, co chci vidět? V životě se mi za nic neomluvil, tak teď sním o tom, že se k tomu schyluje?

"Nemluv se mnou jako s retardovaným, ksakru," zavrčel. "Když jsem ti neodpověděl, znamená to, že ti odpověď dát nechci, není to důkaz toho, že jsem natvrdlé poleno," sykl.

"No jasně," ušklíbla jsem se. "Takže já mám svoje emoce vyjadřovat nahlas, abys náhodou nebyl zmatený tím, co se kolem tebe děje. Ale když se jedná o to, že nechápu já, co se v té tvé kebuli honí, tak už je to jedno," zamračila jsem se na něj. "Tak abys náhodou nebyl překvapený, právě teď jsem naštvaná," řekla jsem rázně.

"Naštvaná," zopakoval po mně a pohledem přejel přes můj obličej, jako by si chtěl zapamatovat, jak přesně se při tom tvářím.

"Ano. Rozpálená do běla," odpověděla jsem jízlivě. Nehodlala jsem tu stát a nechat se jím prohlížet jako nějaký exemplář na výstavě v muzeu. Otočila jsem se na patě a udělala dva kroky z koupelny k prahu pokoje. Jeho další slova mě však v odchodu zastavila.

"A když ti řeknu, že jsou tvoje peníze bezpečně uloženy a všechny výdaje za léčbu platím já, změní se něco na tvojí sluníčkové náladě?" zeptal se.

Několikrát jsem zamrkala a tupě pohlédla do jeho tváře, než jsem se zmohla na první a jediné slovo. "Cože?"

"Za poslední tři, čtyři měsíce nešel z tvojí kapsy ani cent," trhl rameny.

"Cože?" zopakovala jsem a ve tváři ještě více zmatený a nevěřícný výraz.

"Nemocnice tvé platby posílá zpět na jiný účet, zatímco já platím, co je třeba," olízl si rty.

"P-proč?" zvedla jsem obočí.

"Své vydělané peníze by sis měla užít, nemyslíš?" naklonil hlavu na stranu.

"A od kdy ty rozhoduješ o tom, co udělám se svými penězi?" zeptala jsem se, v hlase stále znatelné podráždění. "Co si o sobě sakra myslíš?" zvýšila jsem hlas. "Že budeš rozhodovat o všem, co se v mém životě děje? Kdo… kdo ti dal povolení míchat se mi do života? Jakým právem si myslíš, že… Jak sis tohle mohl dovolit?" rozmáchla jsem paže v zoufalém gestu. Teď jsem si připadala jako loutka v nějakém jeho zvrhlém představení. Mohl si se mnou dělat, co chtěl. Rozhodoval úplně o všem.

Těžce vydechl. "Zaro," oslovil mě, ale já jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

"Ne," odsekla jsem a otočila se k odchodu. "Tohle je prostě moc. Přespříliš. Ani nechci vědět, co dalšího bych se dozvěděla, kdybys mi řekl úplně všechno," řekla jsem, vzdalujíc se od míst, kde stál. "Ty peníze si můžeš nechat. Já je rozhodně nechci," dodala jsem, zatímco jsem obcházela svou postel, abych se dostala ke dveřím šatny.

"Můžeš mi říct, kde vidíš problém?" uslyšela jsem jeho otázku. Vyšel z koupelny a podíval se na mě. Byli jsme vzdáleni na šířku postele, která stála mezi námi. "Já mám peníze, ty nemáš. Tak ti nějaké dám, když je potřebuješ. To je toho," protočil oči.

"Děláš ze mě nějakou bezpáteřní zlatokopku," procedila jsem mezi zuby. "Já si zakládám na své poctivosti a zodpovědnosti. To mi snad chceš vzít i tohle?" zvedla jsem obočí. "To je pak jasné, proč mě Bill nemůže vystát. Než aby si mohl koupit další kýčovitý kabát, platí se nekončící léčba cizí ženské."

"Nejsi zlatokopka, proboha," protočil oči, ale ani slůvkem nepopřel, že bych se v Billově zášti vůči mně pletla. Teď do sebe všechno začalo zapadat. "Kdybys byla, všechno bys přijala bez těch keců okolo a vyždímala mě ještě o pár tisíc," dodal. "Zároveň bys využívala sex k tomu, aby sis mě omotala kolem prstu," strčil si ruce do kapes.

"A s tím by problém nebyl, když ti sex tak děsně chybí, co?" odfrkla jsem si. "Nehodlám s tebou spát, protože mě k tomu manipuluješ nějakými psychologickými hrami a uplácením," zamračila jsem se na něj. "Nepřinutíš mě."

"Tak se mnou spi, protože sama chceš," řekl. Pohledem jsem přejela přes jeho obličej a hledala jakoukoliv známku toho, že si ze mě střílí. On se však tvářil tak vážně, jako už dlouho ne, což mě znervózňovalo ještě více.

"No jasně," ušklíbla jsem se. "Jestli jsi opravdu tak zoufalý, nějakou si zavolej. Vyčítat ti to nebudu," dodala jsem. Odvrátila jsem se od něj a vešla do šatny. Nechala jsem zhasnuto, dopadal sem dostatek světla ze dveří ložnice. Když se však pruh světla zúžil, zastavila jsem se v půli rozvazování šňůrky šatů za krkem. Otočila jsem se a pohlédla do Tomovy tváře, kterou teď překrývalo několik stínů. Ustoupila jsem před ním hlouběji do prostorů šatny, do ještě většího šera. On zůstal stát na prahu dveří.

"Vyspi se se mnou," zašeptal.

"Nebuď směšný," odpověděla jsem.

"Kde je problém?" zeptal se. Jeho hlas zněl najednou jinak, až jsem z toho zase ztrácela dech. "Bojíš se následků? Nepřijdu ti dostatečně přitažlivý? Nebo snad potřebuješ slyšet, že tě miluju?"

"V první řadě bych musela sama něco cítit, abych… nehodlám se o tom bavit. Je to postavené na hlavu," nedořekla jsem původní myšlenku, protože bych se do toho jen zamotala, a rychle jsem pozměnila téma. Založila si ruce na prsou.

"Jsi přece fanynka, ne?" zamumlal.

"Byla jsem," zdůraznila jsem minulý čas. "V tomhle domě jsem velice rychle prozřela."

"Nikdy sis nepřála dostat se mi do kalhot?"

"Ne," zalhala jsem a popřela tak tím mé roky tajného sledování jeho fotek na různých sociálních sítích, tajně doufajíc, že ho jednou potkám.

"Nikdy sis nepředstavovala, jak dobrý v posteli musím být?" zněla jeho další otázka.

"Wau. Někdo tady má ego nevyčíslitelných rozměrů," hlesla jsem.

"Nikdy sis se mnou nechtěla užít bez jakýchkoliv následků?" zeptal se nakonec.

Ztěžka jsem polkla, zahánějíc vzpomínky na můj nedávný sen. "Ne."

Uslyšela jsem jeho uchechtnutí, v intimním šeru šatny jsem však ten úšklebek neviděla, mohla jsem si ho jen představovat, což problém nebyl. Viděla jsem ho už mnohokrát. "Víš, že vím, že mi teď lžeš, že ano?" naklonil hlavu na stranu.

"Mezi námi dvěma nikdy k ničemu nedojde," řekla jsem. Nevím, jestli jsem se snažila přesvědčit samu sebe nebo donutit Toma, aby konečně odešel, protože mě tahle situace stavěla do nepříjemné pozice, každopádně jsem si ve chvíli, kdy jsem ta slova vyslovila, uvědomila, jak naivně to celé znělo. Už mezi námi přece k něčemu došlo, i to pouhé líbání nejde jen tak zapomenout a dělat, že se to nestalo.

"To je omyl, ze kterého tě velice rychle vyvedu."

"Opovaž se na mě sáhnout," varovala jsem ho.

"Za chvíli budeš prosit o pravý opak, kotě."

B.