Close to You | 11.kapitola

Přeji vám krásné počtení. B.

Hudba: Maroon 5 - Sad

Seděla jsem už několik desítek minut. Jediný pohyb, který jsem prováděla, bylo zvedání sklenice ke rtům a pokládání zpátky na stehno. Nechápala jsem, proč jsem vedle Toma měla sedět, když jsem nemohla říct ani půl slova, jen s ním sledovat fotbal, který mě stejně nezajímal. Nesledovala jsem sporty, natož tuhle blbost, kdy se několik dospělých mužů honilo za kulatou věcí. Co mělo za smysl, že jsem tu byla, když mé přítomnosti nijak nevyužíval? I kdybychom se bavili jen o prázdných tématech - o počasí, nebo filmech a oblíbených hercích - pořád by to bylo lepší než tohle ticho, ve kterém jsme sledovali zápas. A to ticho najedou přerušilo vibrování Tomova mobilu. Ani jsem se nemusela dívat na displej, který ozářil polovinu místnosti, když Tom vytáhl mobil z kapsy, abych věděla, že volá jeho bratr. Ti bez sebe nevydrží sotva pět minut, natož takovou dobu, a ještě na jiném kontinentu.

"Hallo," přijal hovor a poposedl si. Začal hovořit v rodném jazyce, což mi znělo jako nesmyslná spleť hlásek, kterým jsem nemohla nikdy v životě rozumět. Jestli se bál, že bych jeho hovor mohla poslouchat, tak se obával zbytečně. Stejně bych ty informace neměla komu předat dál. A jestli se chtěl bavit o mně, určitě bych se nedozvěděla nic nového. I tak ale dál pokračoval v němčině, s kratšími i delšími odmlkami, ve kterých trpělivě naslouchal tomu, co mu chtěl Bill sdělit.

Dopila jsem zbytek skotské a vstala. Tom ke mně rychle natáhl i svou sklenici, která zela prázdnotou, tak jsem vzala i ji, abych i jemu doplnila hladinu. Protáhla jsem se úzkým prostorem mezi pohovkou a konferenčním stolkem, a přešla k baru v koutu obývacího pokoje. Položila jsem sklenice vedle lahví a karaf s alkoholem a jednu z nich vybrala. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsme pili tuhle, ale byla v ní nejnižší hladina, takže se asi pila nejčastěji. Nalila jsem do poloviny sobě i Tomovi a karafu opatrně postavila zpátky na skleněný stolík. Povrchy o sebe tiše cinkly, když jsem pustila hrdlo karafy z prstů. Kdybych dneska měla méně štěstí, už by tu byly další střepy. Ohlédla jsem se přes rameno a setkala se s Tomovým pohledem. Dalo se čekat, že mě bude kontrolovat, ale aby sledoval každý můj pohyb, to už mi připadalo opravdu přitažené za vlasy.

I když jsem cítila, že jsem nebyla střízlivá, nepřipadala jsem si příliš opilá, když jsem přecházela zpátky k široké pohovce. Podala jsem Tomovi sklenici s čerstvě nalitou skotskou. Nevěnoval mi příliš pozornosti, více se soustředil na Billův hlas na druhé straně mobilu a ke mně upíral spíše prázdný pohled. Snažila jsem se nedotknout Tomových prstů a v domnění, že už sklo drží v ruce, jsem sklenici pustila. Ta se protočila a dopadla do jeho klína. Obsah se vylil na jeho kalhoty. I když se sklenice tentokrát nerozbila, věděla jsem, že jsem až po uši v kaši. Byla to chyba nás obou, ne-li jen Tomova, protože on nedával pozor, ale následky určitě ponesu jenom já. Ne určitě, stoprocentně.

"Zavolám ti zítra," zamumlal do telefonu a ukončil hovor, aniž by počkal na Billovu odpověď. Odložil mobil vedle sebe na pohovku a pomalu uchopil sklenici mezi dva prsty.

"Promiň," zašeptala jsem. "Myslela jsem, že už ji držíš," začala jsem, ale když si začal pomalu stoupat na nohy, radši jsem se odmlčela. Ucouvla jsem o krok dozadu. Věděla jsem, že tentokrát už je jeho trpělivosti konec.

"Ty jsi asi úplně blbá, že?" procedil mezi zuby. Jeho hlas zněl naštvaně a stejně vypadal i jeho výraz ve tváři.

"Ne-nechtěla jsem -" zakoktala jsem a zavrtěla jsem hlavou, ale přerušil má slova máchnutím ruky ve vzduchu. V šeru pokoje byly jeho oči temné, zlověstné. Polkla jsem. Když Tom zkrátil vzdálenost mezi našimi těly, já ji zase jedním krokem vzad zvětšila. Zvedla jsem dlaně před svou hruď v obranném gestu, ale k jeho lepší náladě to rozhodně nepřispělo.

"Jsou to moje oblíbené kalhoty. Co s nimi teď asi mám dělat?"

"Ale prosím tě," povzdychla jsem si, "vždyť jde o pitomé kalhoty. Nic vážného se nestalo, můžeš si koupit deset dalších a klidně i dražších. S penězi problém nemáš, to víme moc dobře oba dva. A jsou jenom trochu polité, to se vypere raz dva," naklonila jsem hlavu na stranu. "Omluvila jsem se ti, tak to nech být," řekla jsem a očima přelétla po jeho obličeji. Jeho emoce se nezměnily. "Prosím, nech to plavat," dodala jsem.

"Tvoje omluva je mi u samé prdele, jde mi o princip," sykl a prstem ukázal proti mé hrudi. Znovu se o krok přiblížil. "Poslední dobou to s tebou jde z kopce," zavrtěl hlavou. "Dokola a dokola ti opakuju, kdo je tady šéfem, ale ty neposloucháš, neřídíš se pravidly, naprosto podkopáváš moji autoritu zaměstnavatele," zlostně přivřel oči.

"Tome," vydechla jsem, ale neposlouchal.

"Můžeš si mě nenávidět, jak chceš, ale dokud ti platím, měla bys být poslušná a řádně pracovitá," sevřel rty do tenké škvíry. "Jak jinak bych ti to měl vysvětlit?" zvedl jedno obočí.

Nejistě jsem zamrkala. "Co chceš udělat?" zeptala jsem se a hlas se mi začínal třást, což jsem si neuvědomovala, dokud jsem neuslyšela samu sebe promluvit. Pohledem jsem přejela přes jeho obličej, který byl plný krutosti. Udělal ke mně další krok, znovu zkrátil vzdálenost mezi našimi těly.

"Co se dělá s malými dětmi, které neposlouchají?" položil mi otázku, kterou zřejmě myslel řečnicky. Když se však tělem naklonil blíž ke mně, přestávala jsem věřit tomu, že to zůstane v rovině diskuze.

"Ty… ty mi chceš dát výprask jako malému harantovi?" nevěřícně jsem zamrkala víčky. Neovládla jsem své uchechtnutí, které doprovázelo moje překvapení. Tom to však pochopil jako výsměch. Jeho tvář se proměnila v masku hněvu a zlosti.

Reagovala jsem rychleji, a díky tomu jsem se dostala z jeho blízkosti dříve, než stihl sevřít mou paži. Ucítila jsem závan vzduchu u mého ramene, jak zběsile se po mě natáhl, ale ucukla jsem dřív, což bylo mým štěstím i neštěstím. Měla jsem čas hnout kostrou, dát se na útěk, ale zároveň to Toma ještě více popudilo, že mě nechytil ve chvíli, ve které chtěl. Znovu nastal ten problém, že neměl úplnou kontrolu nad situací, a to jen více podráždilo jeho nervy. Znovu jsem ucouvla před jeho dalším pokusem. A od toho momentu se zapojilo moje tělo, kterým proudil adrenalin v těch nejvyšších dávkách. Otočila jsem se k Tomovi zády, ale jen na chvíli, abych se rozhlédla po místnosti a mohla promyslet cesty k úniku. V jedné mi clonil svými širokými rameny, ale kdybych oběhla pohovku z druhé strany, dostala bych se na chodbu a pak bylo už jen pár kroků k mému obývacímu pokoji, k mé ložnici, kde jsem se mohla zamknout. V bezpečí bych mohla počkat, dokud oba dva nevystřízlivíme. Jak se zdálo, teď s Tomem prostě nebylo možné mluvit.

Rozběhla jsem se kolem pohovky, úzká sukně šatů mi nedovolovala dělat dostatečně dlouhé kroky, ale i tak jsem dokázala překročit práh místnosti. Vběhla jsem na chodbu, kde nesvítilo jediné světlo, a utíkala ke svým dveřím jen po paměti. Už jsem tu žila nějakou dobu, věděla jsem tedy, kdy přesně zpomalit krok a zabočit, abych vběhla do dveří právě včas a nenarazila do zárubně. Už jsem si myslela, že jsem v bezpečí, že jsem stihla Tomovi utéct, ale sotva jsem sáhla na kliku, abych za sebou dveře s hlasitým prásknutím zavřela a otočila klíčem v zámku, objevil se na prahu. Dlaní se zapřel proti dřevu dveří a znemožnil mi tak udělat ten poslední krok, který by přinesl klid mé duši. Kdybychom se přetahovali o dveře, určitě by vyhrál. Byl mnohem silnější, proti jeho tlaku bych neměla šanci dveře zavřít. Udýchaně jsem hleděla do jeho tváře, která byla stejně udýchaná. Neztrácela jsem čas. Uplynul sotva zlomek vteřiny, než jsem se znovu otočila na bosých chodidlech a utíkala ke své ložnici. Teď jsem však neměla žádný náskok, teď už mi byl v patách.

Když jsem ucítila jeho pevnou dlaň na mém rameni, srdce se mi sevřelo. Ve snaze se mu vysmeknout jsem ucukla, ale jen jsem tím způsobila, že se jeho prsty zabořily hlouběji do mé kůže. Zavrávorala jsem, jak jsem z rychlého běhu najednou zůstala stát na místě. Zuřivě mě zatlačil na zeď vedle dveří mé ložnice, do které jsem tak pospíchala, zády jsem narazila na stěnu tak hrubě, až jsem ztěžka zalapala po dechu.

"Co si kurva myslíš, že děláš?" zavrčel proti mému obličeji. Jednou dlaní se opíral o stěnu vedle mojí hlavy a tou druhou držel mé rameno v pevném a bolestivém sevření.

Nevěděla jsem, co bych mu mohla odpovědět, tak jsem prostě mlčela. Hruď mi stoupala a klesala, jak jsem se snažila uklidnit zrychlený dech, srdce mi divoce bušilo, jako by chtělo proskočit žebry. Cítila jsem, jak se mi třepou nohy, ruce. Chvěla jsem se celá. Teď jen byla otázka, jestli za to mohl adrenalin, který nyní proudil v mých žilách, nebo strach, který mě začínal prostupovat. Když jsem hleděla do jeho tváře a viděla ten nenávistný pohled, opravdu jsem se začínala bát, co bude následovat.

Zlostně funěl do mého obličeje. Cítila jsem alkohol, který jsme oba dva pili. "Jsi ubohá," procedil mezi křečovitě sevřenými zuby. Dál prsty drtil mou klíční kost v pevném sevření, ale já se snažila tu bolest nevnímat. Na těle ať mi ubližuje, jak chce, jen ať neničí moje sebevědomí, moji důstojnost - to jediné, co mi teď zbývalo. Zatajila jsem dech a na chvíli zavřela oči, přemáhajíc samu sebe, abych se v následující minutě nerozbrečela. Nebylo tu nikoho, kdo by mi pomohl. Byla jsem sama a musela jsem velice rychle vymyslet, jak se z téhle situace dostat. Když jeho tlak na mou kůži povolil, otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Zhluboka jsem vydechla, naivně doufajíc, že všechno tohle končí, že si uvědomil, jak absurdně se chová. Když jsem však uviděla jeho zlostný úšklebek, věděla jsem, že tohle je teprve začátek.

Dlaněmi jsem silně zatlačila proti jeho hrudi, zapřela jsem se zády a zabrala ze všech sil, abych ho od sebe odstrčila. Nečekal to, a proto zavrávoral na patách, nehnul se však ani o krok. Byla bych hloupá, kdybych nevyužila té maličké šance, kterou jsem si vytvořila. Odrazila jsem se od stěny a rameny se natočila k ložnici, ale neměla jsem dostatek času, abych mu unikla. Znovu mým tělem praštil proti stěně, zacházel se mnou, jako bych byla hadrová panenka. Byla jsem loutka a on držel všechny provazy pevně v hrsti. Ještě jednou jsem zkusila uniknout, protáhnout se tou škvírou mezi jeho tělem a zdí, ke které mě tiskl. Teď si však pojistil, že mu neuteču, pokud nebude sám chtít. Předtím byla mezi našimi těly mikroskopická vzdálenost, teď tu nebylo ani to. S každým jeho nádechem jsem cítila tlak na svých prsou, jeho břicho se tlačilo na moje, jak se snažil mě udržet na místě.

"Zdá se, že potřebuješ dostat pořádně za vyučenou," zamumlal a jeho rty se zvlnily. Koutek úst mu zacukal, jak se mu jeho vlastní šílený nápad líbil, ale v očích pořád bylo plno krutosti. Vypadal jako malý kluk, který se chystá trhat končetiny broukům, pálit mravence lupou, tahat kočky za ocas.

"Tohle přece nejsi ty," zašeptala jsem poprvé po dlouhé chvíli. V puse jsem měla sucho, jazyk se mi lepil na patro a samou nervozitou jsem ani nemohla polknout. Dýchala jsem mělce nejen proto, že jsem měla málo prostoru před hrudníkem, ale taky kvůli reálnému strachu, že mi opravdu něco udělá. Takhle jsem ho ještě neviděla, nikdy se nechoval tak sadisticky.

"Ty vůbec nevíš, kdo já jsem," zavrčel. Jeho prsty se přesunuly z mé paže, za kterou mě držel od mého posledního pokusu o vysvobození, a obemkl jimi můj krk. Oči se mi rozšířily zděšením a jak se zdálo, přesně taková reakce se mu líbila. Žebra se mi křečovitě sevřela kolem plic, do kterých už tak proudilo málo vzduchu, srdce snad vynechalo jeden úder. Neškrtil mě, ale kontroloval mě. A to bylo to, co potřeboval. Mít nade mnou moc, kontrolovat mě. Teď mohl rozhodnout o každém mém pohybu, mohl určit, kolik volnosti budu mít, měl moc i nad tím, kolik kyslíku se mi dostane. Ucítila jsem slabý tlak na krkavici, jako by zjišťoval, jak rychle mi buší srdce. Cítil můj tep a s podlým uspokojením sledoval můj rostoucí strach.

Ztěžkla jsem polkla a trhaně se nadechla pootevřenými ústy. "Pusť mě, Tome. Ubližuješ mi," hlesla jsem, co mi jeho prsty dovolovaly. Zamrkala jsem víčky, abych zahnala vlhkost slz, které se mi draly do očí.

"Chci tvoji poslušnost," pronesl zlovolným hlasem, sotva pohnul rty. "Čím se mi hodláš zaručit, že se jí dočkám, hm?" zvedl jedno obočí. Pohledem pomalu sjel přes můj obličej až k mým pootevřeným rtům, kterými jsem se po malých dávkách čerstvého vzduchu nadechovala, než znovu vzhlédl do mých vystrašených očí.

"Nevyspím se s tebou, jestli máš na mysli tohle," zamračila jsem se na něj. Najednou všechen můj strach, který ve mně vyvolal, vy střídalo znechucení a odpor, což jsem vůči němu pociťovala běžně, teď akorát v mnohem silnějších vlnách. Při jeho dalších slovech se však vyděšení vrátilo, velice rychle se usídlilo v mé mysli.

"Jaké je tvoje záchranné slovo?" zeptal se, ignorujíc moje předchozí slova. "Co budeš křičet, když už to bude přespříliš?" zamumlal a pomalu si špičkou jazyka ovlažil suchý ret. Jeho sevření kolem mého krku zesílilo. Pořád jsem se mohla nadechovat bez potíží, byl to strach, co můj dech zkracovalo. Neškrtil mě, ale ukazoval, kdo je tady pánem. Zavřela jsem oči, pevně přitiskla víčka k sobě. A v ten moment se po mé tváři skutálela první slza, kterou jsem se marně snažila zadržet. První a jediná, která způsobila změnu celé situace.

Tlak z mého krku zmizel. Už jsem necítila jeho kolínskou smíchanou s odérem skotské, necítila jsem jeho tělesné teplo blízko mé kůže, neslyšela jsem jeho dech blízko mých uší. Dál jsem se zády opírala o stěnu, dlaně tiskla k jejímu hladkému povrchu a neměla odvahu provést jakýkoliv pohyb. Se vší opatrností jsem otevřela oči. Tom držel paže svěšené podél svého těla, stál přede mnou jako robot, který jen čekal na povely. Když se však naše oči setkaly, jako by se probudil z transu. Jednou rukou zajel do kapsy kalhot a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si strčil mezi rty.

"Okoupej se, uprav se a pak přijď do obývacího pokoje. Otevřu to šampaňské. To nám asi půjde líp než skotská," zamumlal s cigaretou mezi zuby. Začal šátrat po kapsách a hledat zapalovač.

Nadechla jsem se. "Chtěla bych si jít lehnout," zamumlala jsem. "Proč mám přijít?" zeptala jsem se. Sotva jsem ta slova řekla nahlas, přestal si šacovat kapsy. Zarazil se v půli pohybu a zvedl ke mně pohled.

"Protože jsme tady sami dva. Tak snad spolu budeme trávit čas, ne?" zavrčel.

"Jasně," rychle jsem přikývla. "Přijdu," dodala jsem slova ujištění, jen abych se ho co nejdříve zbavila, abych aspoň chvíli mohla být sama.

"Fajn," odsekl. Vytáhl z kapsy kalhot zapalovač, a zatímco odcházel, připálil si konec cigarety, která zažhnula světlým plamenem. Hlasité bouchnutí dveří, které mi potvrdilo, že jsem osaměla, taky spustilo můj tichý pláč. Do teď jsem se držela, ale jenom proto, že byl Tom přítomen. Teď jsem tu byla sama. Mohla jsem si brečet, jak dlouho jsem chtěla, ale jen do chvíle, než zase tyhle komnaty opustím. Před ním brečet nehodlám. Svou slabost mu ukazovat nebudu, nedopřeju mu to potěšení, aby mě viděl zlomenou. Roztřepanými prsty jsem si přejela přes tváře, které byly vlhké od slz. Zhluboka jsem vydechla a odrazila se od stěny, ke které jsem byla strachy přitisknutá. Přešla jsem do ložnice, zavřela dveře a dlaní se o ně krátce opřela. Řekla jsem si, že nebudu brečet. Ale teď jsem to prostě nemohla zadržet.

Nešlo to.

Rozbrečela jsem se jako malá holka.

B.