Close to You | 28.kapitola

Menší problém: nepamatuju si, jestli jsem už popisovala seznámení Zary a Toma. :D Mám teď v hlavě tolik věcí, že ani pořádně nevím, co jsem psala, co jsem chtěla psát a co jsem nakonec nenapsala... Proto se omlouvám, jestli jsem už seznámení psala, protože teď jsem ho do kapitoly opět zahrnula :D... Mno, snad se to všechno zlepší, až mi odpadne pár povinností... Je to ode mě těžce neprofesionální, ale jsem ráda vůbec za ten čas na psaní. Pročítat zpětně povídku by mi zabralo bohužel příliš času... I tak vám přeji krásné počtení, a jestli už někdy popis seznámení proběhl, přeskočte flashback, aby nebyly zmatky :D B.

Hudba: Billy - Love Don't Break Me

Až když jsem uklidila svůj pokoj, převlékla jsem se do pyžama a ulehla. A jak jsem byla unavená a myslela si, že usnu během vteřiny, co se má hlava dotkne polštáře, ještě několik dlouhých minut jsem hleděla do tmavého stropu a přemítala si tu podivnou událost, které jsem byla svědkem. Jelikož jsem netušila, jaké sliby ti dva mezi sebou uchovávali, nedokázala jsem celou situaci pochopit do posledního detailu. Věděla jsem však, že se v tom slibu muselo jednat o mou osobu, protože Bill vyváděl jako pominutý. A byla jsem si jistá tím, že kdyby Toma nachytal s jinou dívkou, neztropil by takovou scénu kvůli tomu, že na něj zapomněl a nevyzvedl ho na letišti. Velice by mě zajímalo, proč jsem byla klíčovou osobou celé té události. Sice se Bill mračil jenom na Toma a všechny ty nadávky směřoval jenom k němu, ale tak nějak jsem pociťovala tu nenávist, kterou mlčky mířil i ke mně, ačkoliv se na mě podíval sotva jedinkrát.

Když jsem ráno vstala, moje nálada byla na bodu mrazu. Jediným uklidněním pro mě mohlo být to, že ani jeden z mých nynějších spolubydlících nevstával dříve než po poledni. Jejich zvýšené hlasy byly slyšet dlouho do noci, a ačkoliv jsem nerozuměla jedinému slovu, co mezi sebou prohodili, bylo mi naprosto jasné, že to neskončilo dobře. Oblečená do tmavých džínsů a volnějšího trika jsem vyšla ze své ložnice. S taškou v ruce jsem automaticky zamířila do kuchyně, kde jsem si chtěla vzít něco málo ke snídani. Plánovala jsem návštěvu v nemocnici, zároveň taky obhlídku starého bytu, kde jsem si řekla, že bych mohla jezdit pravidelněji. Teď mi taková možnost úniku neskutečně vyhovovala. Když jsem se však hned ve dveřích jídelny setkala s Tomem, překvapeně jsem zalapala po dechu. Počítat s tím, že budou oba dva spát dlouho, protože ponocovali, asi byla obrovská chyba. Rychle jsem prolétla přes jeho obličej, ve kterém se zračila neskutečná únava, než jsem ucítila vůni kávy linoucí se z obrovského hrnku, který držel mezi prsty.

"Ty jsi nespal?" vypadla ze mě otázka, která mi jako první přišla na mysl, a já ani nijak nepřemýšlela nad tím, jak pitomě může znít. Olízl si rty a dopřál si dlouhý doušek černé kávy, než se nadechl k odpovědi.

"Spal, ale ne tolik, kolik bych potřeboval. Musím do studia," zamumlal. "Někam se chystáš?" zeptal se tentokrát on a sklopil pohled k tašce v mých prstech.

"Do nemocnice," odpověděla jsem bez jakýchkoliv okolků. "Mohla bych si zase půjčit jedno z vašich aut?" zeptala jsem se. Vlastně bylo dobře, že jsem ho tu potkala, mohla jsem z něj dostat svolení a nezakládat si na další průser k těm všem, které jsem už měla na kontě.

"Klidně," trhl rameny. "Jen… Kdyby ses vrátila během odpoledne, bylo by to skvělé. Nechci Billa ještě více dráždit," pomalu a unaveně zamrkal, než znovu zvedl teplý nápoj ke rtům.

"Jestli by kvůli tomu měly být komplikace, pojedu taxíkem," řekla jsem. On však hned zavrtěl hlavou.

"V pohodě. Jen se dlouho netoulej," pronesl tichým hlasem. Když jsem pohlédla do jeho tváře, setkala jsem se s rezignovaným výrazem v očích, který se mi ani trochu nelíbil. Na jazyku mě pálilo neuvěřitelné množství otázek, ale já jen dál mlčky zírala do jeho obličeje, vděčná aspoň za to, že se jeho nálada příliš nezměnila, že je i nadále vlídnější a dál odhodlaný pracovat na našem vztahu.

Ztěžka jsem polkla. "Můžu mít dotaz?" zamumlala jsem s nejistotou v hlase. Když očima znovu vzhlédl k mému obličeji, nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. Chtěla jsem toho vědět tolik - třeba proč právě teď chtěl budovat nějaký vztah, když se to jeho bratrovi očividně nelíbilo. Nebo proč byl Bill tak neskutečně naštvaný. Nebo co přesně stálo v tom jejich slibu, který Tom podle Billových slov nenávratně porušil. "Když se vrátil Bill, ta dnešní večeře se asi nekoná, že?"

"Ta večeře," vydechl a prsty si promnul kořen nosu. Z jeho reakce mi bylo jasné, že na to naprosto zapomněl, že se mu z hlavy vykouřila nějaká večeře se mnou, když se včera tolik pohádal se svým bratrem. "Zaro, promiň - "začal, ale sotva vyslovil mé jméno, krátce jsem zavrtěla hlavou. Abych od něj poslouchala omluvy, když on není tím, kdo by se teď měl omlouvat?

"V pohodě, Tome," přerušila jsem jeho slova, která unaveně vypouštěl z pusy. "Jen se ptám, abych věděla, jestli si mám něco kupovat cestou domů," trhla jsem rameny s první výmluvou, která mě napadla. Faktem ale bylo, že jsem tajně doufala, že se naše večeře i přes Billův nečekaný návrat uskuteční. Jenže to byla pravda, kterou jsem ani sama sobě nechtěla připustit. Pravda, která by způsobila, že bych se cítila jako prvně, když jsem ho poznala blíže.

"Zaro," zašeptal mé jméno s tak podivným tónem v hlasu, až po mém těle přeběhl mráz a naskočila mi husí kůže.

"Měl by se prospat a ne jezdit do studia. Vypadáš totiž otřesně," pousmála jsem se na něj a doufala, že ta špetka upřímnosti, kterou jsem pronesla nadneseným a veselejším hlasem, mu zvedne náladu. On však ztěžka povzdychl.

"Přijeď brzo," řekl, otáčejíc se na patě, a aniž by se na mě ještě podíval, pomalu odcházel kuchyní směrem k terase. Sledovala jsem jeho záda a po neskutečně dlouhé době jsem si vzpomněla na den, kdy jsme se potkali poprvé. I tehdy mé jméno vyslovil s takovým tónem hlasu, ze kterého mi šla hlava kolem a stoupaly chloupky po celém těle.

~ ~ flashback ~ ~

Nevěřila jsem tomu, že se něco takového může dít právě mně. Po dnech, ve kterých jsem doslova trpěla tím, po kolika doktorech jsem s mámou chodila, a pořád jsme netušily, co je s jejím tělem doopravdy v nepořádku, jsem zažila největší obrat ve svém životě. Mým dnešním úkolem bylo ve specializované prodejně vyzvednout zázvorové pivo, po kterém se mámin žaludek aspoň nějak uklidnil. Kdybych věděla, že potkám osoby, které jsem obdivovala už několik let, asi bych si dala více záležet na svém zevnějšku. Neměla bych ledabyle svázané vlasy a pouze řasenku. Nebyla bych v jednoduše střižených šatech a teniskách, které držely už jen silou vůle. A rozhodně bych nebyla tak klidná, ale třepala se nervozitou jako ratlík.

Vešla jsem do prodejny a pozdravila obsluhu, se kterou jsem se bohužel střetávala častěji, než by mi bylo milé. Pro zázvorové pivo jsem tu chodila několikrát do měsíce. Sotva mě uviděli, věděli, co bude obsahem mého nákupu. V momentě, co se mi rozezvonil mobil, jsem ho vyhrabala z tašky, kterou jsem měla za dlouhé uši přehozenou přes předloktí, a zvedla hovor.

"Mami, už jsem na cestě," zamumlala jsem co nejtišeji to šlo. Nerada jsem vyřizovala telefonáty na veřejnosti, nelíbila se mi představa toho, že někdo cizí poslouchá, co si s někým povídám. "Ano, právě jsem tady. Koupím ti to pivo a utíkám domů. - Dobře, žádný problém. Stavím se tam," řekla jsem a pousmála se na obsluhu. Hlesla jsem tiché díky směrem k dívce za pokladnou a posunula složenou bankovku jejím směrem. Mobil jsem držela mezi uchem a ramenem a čekala, až máma dokončí svůj dlouhý monolog, abych jí konečně řekla, že už je skoro všechno zařízeno a já budu brzo u ní. Otočila jsem se a nevšimla si osoby, která se postavila těsně za mnou. Kvůli telefonátu s mámou jsem vlastně ani neslyšela, že by přišel další zákazník.

Lekla jsem se a pustila svůj nákup. Sklenice s pivem se roztříštila s hlasitým zvukem, který se odrazil od stěn prodejny. Tenisky jsem měla zaplavené pivem a mobil ležel na zemi rozpadnutý na dvě poloviny. Baterka vypadala a kryt se válel v louži piva. Hned jsem se sehnula a tiše zaklela. Když jsem však nad sebou uslyšela spršku německých slov, překvapeně jsem vzhlédla.

"Omlouvám se," řekl a posunul si sluneční brýle z kořene nosu do tmavých vlasů. "Nedával jsem pozor," dodal a dřepl si ke mně, aby byly naše oči ve stejné úrovni. Pohlédla jsem do nejkrásnějšího páru očí poprvé v životě naživo. Do té doby jsem ty oči vídala jen na plakátu, který visel v mém pokoji.

"V pořádku," vydechla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře. Pohledem přejel přes mou tvář. Musel si všimnout, jak se mi krev hrne do obličeje, určitě tušil, že jsem poznala, o koho se jedná. Fanynky musel potkávat každý den, musel znát reakce lidí, když ho rozpoznají.

"Koupím ti nové, abys o ně nepřišla," slíbil hned a já se ani nepozastavila nad tím, že mi hned začal tykat, ačkoliv jsme se viděli poprvé v životě. Prsty opatrně zvedl střep sklenice a očima přelétl přes etiketu piva, než se znovu podíval do mých očí. "Kupuješ mámě zázvorové pivo?" pousmál se. Nijak jsem neokomentovala to, že očividně poslouchal cizí rozhovor, což jsem rozhodně neschvalovala. Zároveň jsem nereagovala na obsluhu, která hned utíkala pro hadr na podlahu, aby tady tu spoušť uklidila. Teď jsem jen dokázala zírat do jeho obličeje a odpovídala na jeho dotazy, jako bych byla pod nějakým kouzlem pravdomluvnosti.

"Dělá jí dobře na žaludek," trhla jsem rameny. Jako bychom se domlouvali, synchronizovaně jsme se napřímili z dřepu. Když jsem uviděla, jak vysoký doopravdy je, srdce se mi zase rozbušilo. Opravdu se jedná o něj? O toho, koho jsem si přála potkat takovou dobu, toho, který v mých fantaziích hrál už všemožné role?

"Na žaludek?" zopakoval po mně.

"Je nemocná."

"To mě mrzí," řekl frázi, která neměla vůbec žádné dočinění s tím, jak se doopravdy cítil. Když si olízl rty a natáhl ke mně dlaň, představil se mi. "Jsem Tom."

"Jo, jasně," vydechla jsem s uchechtnutím a mé tváře znovu zahořely. "Uhm, myslela jsem… chtěla jsem tím říct, že vím, jak se jmenuješ," vykoktala jsem ze sebe. "Jsem Zara," vložila jsem svou dlaň do té jeho.

"Těší mě, Zaro," usmál se a já pocítila podivné zachvění, žaludek se mi nervozitou sevřel a dech se mi krátil při pohledu na ten úsměv, který zdobil jeho tvář porostlou tmavým strništěm. "Dovol mi tedy, abych ti koupil náhradu za tu rozbitou láhev," řekl a udělal krok vedle mě, aby se dostal blíže k pokladně, u které jsme celou dobu stáli. Všechno se to semlelo během pár minut, ale já měla pocit, jako bych tu jako trouba stála celou věčnost. Pořád jsem zpracovávala, co se tady právě stalo. Opravdu jsem vrazila do Toma Kaulitze?

~ ~ konec flashbacku ~ ~

Parkoviště u nemocnice bylo poloprázdné. Vybrala jsem si místo, které bylo nejblíže hlavnímu vchodu, abych se nemusela přesouvat přes celou velikou plochu parkoviště, a vypnula motor. S povzdychnutím jsem pustila volant, který jsem křečovitě svírala od chvíle, kdy jsem vyjela ze štěrkové příjezdové cesty. Nebylo to tím, že bych si byla nejistá v řízení, spíš to bylo tím, že jsem se obávala, co všechno mě čeká, až se domů zase vrátím. Billova nálada určitě nebude růžová a jeho pohledy se nezmění na přívětivé. I kdyby si s ním Tom promluvil, jsem si jistá tím, že změna prostě nenastane. Tomův chlad začal ustupovat, ale Billův určitě přetrvá i to nejteplejší léto.

Vešla jsem do budovy, která se stala máminým druhým domovem, a rovnou zamířila do patra, ve kterém teď ležela. Během několika dní, které před Billovým návratem plynuly jako voda, nastalo hned několik změn. Nejen, že máma nevypadala tak bledě, dokonce ji přesunuli na pokoj, ve kterém nebylo nutné pravidelné dohlížení sester kvůli jejímu zdravotnímu stavu. Jak se zdálo, stav se opravdu zlepšoval, aniž by kdokoliv dokázal říct, který z těch všech medikamentů to způsobil.

Klouby prstů jsem zaklepala na dveře a otevřela je. Když jsem uviděla její postel prázdnou, prvně ve mně hrklo. Hned jsem však uslyšela zvuky z koupelny, která byla oddělena od pokoje posuvnými dveřmi, a spokojeně se pousmála nad tím, že si dokáže i zajít na toaletu. Tak se její stav zlepšoval, že už i vstávala z postele bez nějaké větší pomoci druhé osoby.

"Mami, tady Zara," pozdravila jsem ji a přešla k jejímu stolíku, na který jsem jí naskládala pár kousků ovoce, pro které jsem se cestou k nemocnici zastavila ve stánku.

"Ahoj, zlatíčko," odpověděla. "Hned jsem u tebe," dodala. A zatímco si zřejmě utírala ruce do ručníku, postavila jsem se k oknu a podívala se, jaký výhled teď máma měla. Nebyla jsem tu skoro celý týden, protože jsem většinu času trávila s Tomem. Možná až sobecky jsem si užívala volných dní, ve kterých jsem se nemusela stresovat a bát o mámu. A kdyby se včera neobjevil Bill, byly by to možná nejlepší dny, jaké jsem v tom domě zažila. Až teď jsem si uvědomovala, co jsme přes ty dny s Tomem měli. A bylo to něco víc než jen každovečerní sex. Bylo to mnohem víc.

"Promiň, že jsem se tady nestavila takovou dobu," začala jsem, sotva jsem za sebou uslyšela její kroky, a otočila se k ní od výhledu z okna. "Měla jsem nečekaně pár dní volno, takže jsem si je chtěla užít po svém," vysvětlila jsem.

"Vůbec se nemusíš omlouvat, zlato," usmála se na mě a posadila se na kraj postele s unaveným vydechnutím. Ano, její stav se zlepšoval, ale stejně pořád nemohla mít tolik energie, aby přecházela pokojem a nezadýchala se. "I tak jsem snad jediná z celé nemocnice, která má tak časté návštěvy," podívala se na mě. Když její oči sjely k mému krku, nejistě jsem si přes to místo přejela prsty.

"Co?"

"Mají ty tvé dny volna nějakou spojitost s tím cucákem na krku?" uculila se.

Zrudla jsem.

"Zaro, jsi velká holka, která dospěla do pohledné ženy, slepá nejsem. Jen doufám, že používáš ochranu," naklonila hlavu na stranu. Když se zasmála, mé tváře zahořely ještě intenzivněji.

"Mami!" vykulila jsem na ni oči. Ačkoliv jsem mámu opravdu považovala spíše za dobrou kamarádku než rodiče, až takové setření veškerých hranic se mi nelíbilo.

"Je od toho hezkého zaměstnavatele, co tě posledně vyzvedával?" zeptala se a posunula se na matraci blíže k polštáři.

"Nech toho, prosím tě," řekla jsem a jako malé děvčátko si schovala obličej do dlaní. Bylo mi ještě trapněji, než když mě polonahou přistihl Bill. Proč si Tom sakra nedal pozor na to, jak silně mi mou kůži na krku dráždí?

"Já viděla ten pohled, kterým na tebe koukal. Matky na to mají cit, to mi věř," krátce na mě ukázala prstem. "Ten si tě zaměstnal z jediného důvodu, a ty jsi tomu důvodu teď propadla, co?" dodala a hlavou se opřela o polštář. "Co vlastně pro něj děláš? Sekretářku? Jsi si jistá, že je to všechno, co po tobě doopravdy chce?"

"Mami, nevíš, o čem mluvíš," zavrtěla jsem hlavou, když jsem sundala ruce ze svého obličeje. Popřela jsem všechno, co řekla, ale jenom proto, že o mé práci neměla nejmenší tušení. Pohlédla jsem do její tváře a výraz, který jsem tam uviděla, mluvil za všechno. Ať je to, jak je to, máma ví své. A jestli jí k tomu stačil jediný pohled, který si s Tomem vyměnili, co by se pak stalo, kdyby se měli poznat blíž?

Svou návštěvu nemocnice a starého bytu jsem zkrátila co nejvíce to šlo, abych vyhověla Tomovu přání a přijela domů brzo. Uběhly sotva tři hodiny, když jsem Georgovo auto, které jsem si zase půjčila, parkovala v garáži domu. Vystoupila jsem a hned zamířila po schodcích do kuchyně, abych do lednice uložila těch pár potravin, které jsem v obchodě koupila. Tašku jsem postavila na kuchyňskou linku a schovala jogurty, vajíčka, zeleninu, několik sáčků těstovin a dvě balení čokolády, na kterou jsem dostala chuť, sotva jsem ji uviděla, jsem schovala do spižírny. Čerstvě koupené pečivo jsem nechala v papírovém pytli vedle dřezu a vytáhla talíř, na který jsem si chtěla připravit menší svačinku, než se pustím do vaření teplého jídla. Měla jsem hlad jako vlk, protože jsem se rozhodla se aspoň trochu najíst.

Když jsem za sebou uslyšela šouravé kroky, otočila jsem se v domnění, že je to Tom. Že nakonec do studia nejel a zůstal doma, a že teď vstává. Tmavé oči, se kterými jsem se však setkala, patřily Tomovu dvojčeti. Ztěžka jsem polkla.

"Budu vařit těstoviny s vajíčkem a zeleninou. Mám počítat i s porcí pro tebe?" začala jsem, aniž bych mu dala prostor k tomu, aby se jakkoli zatvářil a tím mi dal najevo, jakou teď má náladu.

"Kde jsi byla?" zeptal se panovačným tónem a neodpověděl na mou otázku. Jestli nechce jíst, jeho problém, já se o jeho plný žaludek starat opravdu nemusím. Založil si ruce na prsou a já si uvědomila, že jeho paže nejsou takové jako Tomovy, jeho ramena nejsou tak široká, hruď nemá tolik vypracovaných svalů.

"Ve městě. Tom o tom věděl, ráno jsem mu to říkala," odpověděla jsem a stále se snažila o přívětivý tón hlasu. Pomalu jsem si olízla rty a přešlápla z nohy na nohu. "Tom je ve studiu?" zvedla jsem obočí.

"Ne. Spí," odsekl. "A až se probere, všichni tři si musíme promluvit," zamračil se na mě.

"Fajn," pokývla jsem hlavou a snažila se nevnímat ten nepříjemný pocit, který se po jeho slovech usadil v mém těle. I tak jsem však cítila rostoucí napětí. Vydechla jsem. "A to jídlo si dáš?"

B.