Close to You | 23.kapitola

Pardon za tu prodlevu mezi díly, ale prostě jsem si udělala volno. Po pondělním koncertě v SaSaZu (kde jsem sbírala inspiraci) jsem jela na kratší dovolenou do Ústí, kde jsem opět sbírala inspiraci, sílu a relaxovala. Neměla jsem u sebe notebook, takže jsem skoro celý týden nepsala, ale v pátek jsem k tomu zasedla a ve volných chvílích psala - po příjezdu domů, před zkouškou a po zkoušce se sborem, před sobotním shonem a rychlým psaním diplomky, abych to do toho konce dubna stihla. Takže se omlouvám, a jestli v nastávajících dnech bude blog trochu nečinný, bude to tím, že mám prostě povinnosti jinde. I tak doufám, že se vám bude díl líbit. Původně jsem plánovala ponuřejší obsah, ale řekla jsem si, že nejde pořád popisovat neštěstí, jednou taky musí zasvítit slunce. Takže se těším na vaše komentáře a přeji pěkné počtení. :) B.

Hudba: 30 Seconds To Mars - Closer To The Edge

Sotva Tom nastartoval, spustilo se rádio, které polohlasně naplňovalo prostory auta. Byla jsem vděčná za to, že nemusím vnímat nic jiného než jen tu hudbu, která tiše vyhrávala. Jeho chování se vůbec nezměnilo, a to mě utvrzovalo v tom, že je to prostě nenapravitelně narušená osoba, která se nedokáže chovat vlídněji, aniž by z toho měl nějaký požitek. Seděla jsem na místě spolujezdce a neřekla jediného slova, stejně tak mlčel i Tom, ale zdálo se, že z naprosto jiného důvodu. Nebylo to proto, že by nade mnou zlomil hůl a přestal se snažit o normální konverzaci. Bylo to kvůli tomu, že jsem si dovolila říct, že je on původce všech mých špatných nálad, sarkasmů a drzých připomínek. Jestli jsem ho tím urazila, byl to jedině další důkaz toho, jak blízko pravdě jsem byla. Očividně jsme prostě nemohli normálně fungovat. Vždycky se muselo něco pokazit, pokaždé se musel objevit zádrhel, který i tu sebemenší jiskřičku naděje uhasil.

"Můžeš mi zastavit před parkovištěm, nemusíš zajíždět až dovnitř," pronesla jsem první slova po skoro patnácti minutách ticha, sotva jsme se začali přibližovat místům, kde šipky směrovaly k nemocničnímu parkovišti. Tom mi neodpověděl, ale já věděla, že mě slyšel, protože auto začalo zpomalovat a zabočovat ke kraji silnice. Odepla jsem si bezpečnostní pás a ani se na něj nepodívala, když jsem mu řekla, že na cestu zpátky si zavolám taxík. Než abych se musela vázat na to, kdy se bude z města vracet, radši si cestu domů zaplatím. Vystoupila jsem a zabouchla za sebou dveře, otrávená už jen z toho, jak malicherně se choval. Měla jsem chuť mu vynadat jako malému klukovi, ale to by jeho náladovost nezahnalo. Pamatuju si jeho slova, že bude nepříjemný, dokud si pořádně nezapíchá, jako by mi je řekl sotva před několika minutami. Jak potom takové pořádné zapíchání vypadá, když po včerejší noci, kdy jsme sotva spali, jeho nálada zůstala neměnná?

Vešla jsem do nemocnice a posunula si sluneční brýle do vlasů. Prsty jsem pokývla recepční, kterou jsem znala od vidění, a rovnou zamířila ke schodům, po kterých jsem se mohla dostat až do patra, kde ležela máma. Nečekala jsem, že hned ve dveřích potkám doktora, který byl matčinou spásou, ale také prokletím.

"Dobrý den, Zaro," pozdravil mě. "Chtěl bych s vámi mluvit. Chcete jít prvně za matkou, nebo si prvně vyslechnete, co tu pro vás mám za novinky?" zeptal se mě.

"Taky vás zdravím," pousmála jsem se na něj a stiskla jeho nabízenou dlaň. "Teď nevím, jestli se obávat toho, co za zprávy pro mě chystáte. Dobré nebo špatné?" zvedla jsem obočí, nervózně přešlapujíc z nohy na nohu. Zhoršil se matčin stav? Není žádného východiska? Neexistuje jediný lék v tom nepřeberném množství, který by vyřešil její potíže, který by nás dostal z té spletité cesty za uzdravením?

"Dobré," pokývl hlavou a prsty přejel po okraji složky, kterou držel v rukou. "Vlastně jsou to převážně dobré zprávy," usmál se. Když si olízl rty a chvíli hleděl do mých očí, začínala jsem pociťovat nepříjemný pocit kolem žaludku. Pořád jsem v jeho slovech nenašla stoprocentní ujištění, že bych se mohla radovat. Pořád tam byly pochybnosti. A to bylo to, co mě děsilo snad nejvíc. "Takže?" zeptal se.

"Máma snad může chvíli počkat. Nebude to trvat?"

"Nemělo by," usmál se a poodstoupil z prahu své pracovny, abych mohla vejít dovnitř. Posadil se za svůj široký stůl, a zatímco jsem za sebou zavírala dveře, abychom měli soukromí, nabídl mi sklenici vody. S díky jsem odmítla a posadila se přímo naproti něj, pokládajíc kabelku na křeslo vedle sebe.

"Tak, nenapínejte mě, doktore," vydechla jsem. Složila jsem ruce do klína a ani si neuvědomovala, jak křečovitě jsem držela své prsty propletené. Až mi klouby bělely.

"Jak jistě víte, informujeme vás o stavu vaší matky, ale ona nadále zůstává svéprávná a jakýkoliv krok nejdříve konzultujeme s ní, pokud je lucidní a orientovaná," začal. Když jsem mlčky přikývla, pokračoval. "Před několika týdny jsme na supervizní schůzi konzultovali její stav. Ačkoliv si stále nejsme jisti tím, co přesně zhoršuje její zdravotní stav, byli jsme schopni odpozorovat působení některých léků," odmlčel se. Pohledem přejel přes papíry na svém stole, než se znovu podíval do mých očí. "Už to bude několik dní, co má vaše matka změněnou medikaci. Nevíte o tom, protože to bylo přání vaší matky, ale jelikož se její stav začal zlepšovat, bylo nasnadě, abyste se o tom dozvěděla," pousmál se.

"Jak změněnou?" zeptala jsem se.

"Vaše matka dostala nabídku zařadit se do experimentální léčby. Výsledky této léčby u jiných případů nejsou statisticky významně průkazné, ale vaše matka i tak chtěla zkusit tuhle - zřejmě poslední - šanci na uzdravení."

"To způsobilo zlepšení stavu?" zamumlala jsem, ještě neschopná pochopit, co mi tu říká.

"Ano. V podstatě se jednalo o koktejl širokospektrých antibiotik, které nejsou běžně dostupné. Zároveň bere nové léky na posílení imunity, které je možno s těmito antibiotiky brát. Vzájemně se neruší, což jedině přispívá jejímu stavu."

"A co z toho vyplývá?" nechápavě jsem stáhla obočí. "Dobere antibiotika jako při běžné chřipce a může jít domů, zatímco bude bál brát léky na posílení imunity? Nebo bude doživotně zobat plnou lékovku pilulek?" zamrkala jsem.

"Dohodli jsme se na tom, že budeme postupně vyřazovat různá antibiotika, abychom zjistili, která z nich přesně fungují. Výběr se během posledních týdnů zúžil na hrstku, ale problémem je, že taková záplava organismu chemikáliemi nemusí vydržet játra a ledviny," řekl a znovu si olízl rty.

"Bude muset na transplantaci?"

"Zatím jsou její orgány v pořádku, ale nemůžeme s jistotou stanovit prognózu, že tomu tak bude i nadále," zavrtěl hlavou.

Vydechla jsem a chvíli vstřebávala tu dávku novinek, kterou tady na mě vybalil. "Doktore," začala jsem a snažila se ovládat své emoce, které se mě teď zmocňovaly. "Řekněte to, jako byste mluvil s primitivem. Co teď bude? Na-na co se mám připravit?" zakoktala jsem.

"Zaro," pousmál se na mě. "Pokud všechno půjde podle plánu, může jít vaše matka během několika měsíců, ne-li týdnů domů. Ačkoliv nemáme jasně stanovenou diagnózu, některé léky prostě zabírají," řekl a prsty poklepal po desce stolu. "Budeme si ji muset nechat na pozorování, zároveň bude nutné, aby dojížděla na prohlídky mnohem častěji, než je běžné u jiných pacientů. Ale pokud vše půjde, jak má, můžete ji dostat do domácí péče," usmál se.

"To je ale skvělá zpráva," upřela jsem na něj pohled. "Proč jste tedy říkal, že máte převážně dobré zprávy?" nechápavě jsem zvedla obočí.

"Víte," znovu se usmál, "s tím, že půjde vaše matka domů, přichází i jedna nemilá věc. My dva se budeme muset rozloučit a doufat, že už se nikdy nebudeme muset vidět," pokrčil rameny.

Krátce jsem se zasmála. "Teď jste mi tedy nahnal strach," přiznala jsem. "Nezlobte se na mě, ale jestli budu muset obětovat setkávání s vámi, aby se moje máma uzdravila, neváhám a beru všemi deseti," zavtipkovala jsem.

I on se zasmál a já si snad poprvé všimla, jak se mu tvoří vějířky vrásek kolem moudrých očí. Všechny naše předchozí debaty byly vážné, všechny byly obestřeny rouškou obav, a tak jsem nikdy nesledovala, jak matčin doktor vlastně vypadá. Teď, když jsem se už nemusela tolik strachovat, viděla jsem, že musel mít úspěch u žen. No přece - která by nechtěla dobře vypadajícího doktora, ač je třeba postaršího věku?

"Je to všechno?" zeptala jsem se a rychle se podívala na nástěnné hodiny v jeho pracovně. "Chtěla bych být u mámy co možná nejdéle, než skončí návštěvní hodiny," dodala jsem.

"Jistě, jistě," řekl a vstal. Obešel pracovní stůl a znovu ke mně natáhl paži. "Kdyby se cokoliv změnilo, číslo na vás máme ve složce vaší matky," pousmál se a stiskl mi dlaň. "Užijte si návštěvu, snad je jedna z vašich posledních," dodal.

"Doufám," pokývla jsem hlavou a otočila se na patě. Ve dveřích jsem se však ještě ohlédla. "Děkuju, pane doktore," podívala jsem se na něj. "Jste anděl."

Zaklepala jsem na dveře mámina pokoje a hned vešla, aniž bych čekala na vyzvání. Sotva jsem nakoukla dovnitř a viděla, že ke mně vzhlédla, musela jsem se usmát. A usmívala jsem se tak, až to bylo podezřelé, ale myslím, že máma hned věděla, odkud vítr vane.

"Ahoj, mami," culila jsem se, zatímco jsem zavírala dveře a přecházela místnost k její posteli. Naklonila jsem se nad ni, abych ji mohla obejmout a políbit na přivítanou.

"Ráda tě vidím, zlatíčko," řekla a oplatila mi objetí. Nevím, jestli to bylo těmi dobrými zprávami a jen se mi to zdálo, nebo to byla skutečnost, ale měla jsem pocit, že je její objetí silnější než kdy dřív. "Vysvětlíš mi ten tvůj výraz?" zeptala se s pousmáním, sotva se mi podívala do tváře.

"Výraz?" zvedla jsem obočí.

"Vypadáš neskutečně nevyspaná, ale zároveň se culíš, jako bys vyhrála v loterii," vysvětlila.

"Myslím, že z nás dvou jsi ty ta, která vyhrála v loterii," ukázala jsem na ni prstem. "Mluvila jsem s doktory. Sice to ještě bude trvat, než tě dostaneme z nemocnice, ale aspoň nějaké dobré zprávy," nepřestávala jsem se usmívat.

Máma mi oplatila úsměv, ale v jejích očích se zároveň zračila starost. "To ale pořád nevysvětluje ty kruhy pod očima," podívala se na mě s káravýma očima pečujícího rodiče.

"Ty teď zmizí mávnutím proutku, když vím, že už nebudu sama," řekla jsem a schovala její prsty ve své dlani. A v ten moment jsem si uvědomila, že jsem po celou dobu nebyla snad ani jednou v našem starém bytě. Ano, nájem byl stále placen, ale uklizeno v něm za poslední měsíce nebylo snad ani jednou. Původně mi stěhování do domu kapely vyhovovalo, protože jsem nemusela hledět na stěny, ve kterých jsem vyrůstala, se strachem, že se máma už nikdy nevrátí. Teď bych však dala cokoliv za to, abych se tam mohla vrátit. A možná, že se taky vrátím. A dřív, než by si kdo pomyslel.

"To nebudeš nikdy, zlato," usmála se máma. "Ty nikdy," dodala až tajemně.

"Vypadáš mnohem líp," zamumlala jsem a přejela po jejích prstech, které byly stále vlažné, nikoliv však ledově chladné, jako tomu bývalo dříve. Aspoň nějaká známka toho, že se její tělo opravdu probojovává do lepšího stavu. "Ani netušíš, jakou mám radost," zašeptala jsem a ztěžka polkla přes knedlík v krku, který se mi tam najednou usadil. Byla jsem tak dojatá celou tou situací, že jsem měla co dělat, abych se v následující vteřině nerozbrečela. "Až se vrátíš, budeme - oh, vydrž," hlesla jsem, když se z mé kabelky ozvalo vyzvánění. Pustila jsem její prsty a prohrabala se věcmi, než jsem našla mobil. Vzdychla jsem. "Tohle budu muset vzít, omluv mě," podívala jsem se na mámu.

"V pořádku, vyřiď si, co potřebuješ," řekla mi, ale to už jsem přikládala telefon k uchu.

"Ano?"

"Kdy hodláš končit?" zeptal se Tom. Konečně má mobilní telefon, tak mě musí otravovat a dál upjatě kontrolovat?

"Říkala jsem, že si vezmu taxíka. Můžeš jet domů," zamumlala jsem do telefonu, zatímco jsem se vzdálila od postele, aby máma neslyšela každé slovo, které řeknu. Můj tón hlasu však slyšela, a hned poznala, že se nejedná o přátelskou konverzaci.

"Přijedu."

"Jeď domů, akorát bys tady zbytečně ztrácel čas," odmítla jsem jeho vnucenou nabídku odvozu. Než jsem však stihla doříct konec věty, ukončil hovor. S povzdychnutím jsem zlomek vteřiny poslouchala tiché pípání ve sluchátku, než jsem mobil od ucha oddělala. Několika pohyby prstů po displeji jsem vypnula zvuky i vibrace. Když Mám možnost být s mámou, nehodlám se nechat rušit. Otočila jsem se do místnosti a omluvně pohlédla na mámu. "Asi se tady nezdržím tak dlouho, jak jsem myslela."

"Tvůj kamarád?" zeptala se.

"Myslíš, že bych se s kamarádem bavila takovým tónem?" uchechtla jsem se, ale v hlase mi byla znát trpkost. Znovu jsem přešla k její posteli a posadila se na židli, která stála poblíž.

"Tak ten tvůj protivný zaměstnavatel?" hádala dál.

"O něm se nechci bavit, mami," zavrtěla jsem hlavou. "Chci se bavit o tom, co všechno podnikneme, až tě budu mít konečně doma," usmála jsem se a znovu schovala její prsty do svých dlaní. Ani nevím, kde se ve mně brala ta potřeba jí stále ohřívat vlažné prsty, vždyť tohle dělávala ona, když jsem byla malá holka a zapomněla si vzít rukavice do chladného počasí.

Máma se na mě usmála a hlavou se opřela o polštář, který měla natlačený mezi lopatkami. "Budeme toho dělat spoustu. Však máme co dohánět," povzdychla si.

"To tedy máme," stiskla jsem jí prsty. Když mi to sevření oplatila, mé srdce zaplavila vlna příjemného tepla a uvolnění. Jako by ten stisk byl znamením toho, že se její tělo vzpamatovává, jako by to byla známka života, důkaz toho, že se nevzdává a neumírá. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Teď jsem byla v tak blažené náladě, že jsem si ji nehodlala nechat ničím pokazit. Ať Tom klidně přijede, ať neposlouchá mých proseb, aby jel rovnou domů. Moje máma bude žít, to je teď jediná věc, na které mi záleží.

Díky lepšímu stavu dokázala máma zůstat déle vzhůru, neusínala, jak tomu bývalo dříve. Mé předchozí návštěvy byly sotva půlhodinové, protože se jí hned zavíraly oči, ale teď jsem tu seděla už skoro druhou hodinu a stále jsme si měly co říct. Kdybych mohla, zůstala bych tu i přes noc. Když se však ozvalo tiché zaklepání, přerušila jsem svá slova v polovině historky a otočila se na sestru, která mámě přinášela večeři. Ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin, dokud jsem neuviděla ten podnos s jídlem.

"Oh, omlouvám se. Netušila jsem, že tu ještě máte návštěvu," usmála se mladá sestřička, sotva se objevila na prahu dveří.

"V pořádku," ozvala se hned máma. "Po dlouhé době je mi dobře, tak toho musíme využít," vysvětlila s drobným pousmáním.

"A já jsem panu Kaulitzovi tvrdila, že jste už dávno odešla," řekla sestra a krátce se na mě podívala. "Řekla bych, že na vás stále čeká," lehce trhla rameny. "Prý se vám nemohl dovolat."

Měla jsem chuť protočit oči. "Kdy jste s ním mluvila?" zeptala jsem se.

"Bude to tak pět minut, právě jsem ho míjela na chodbě a -"

"No tady jsi," uslyšela jsem od prahu pokoje. Sestra ani nestihla doříct větu, Tom se hned objevil ve dveřích a přísným pohledem si přeměřil všechny v místnosti. Hleděla jsem do jeho obličeje a viděla změnu v jeho tváři, sotva pohledem spočinul na mámě, která napůl ležela a napůl seděla na nemocniční posteli. Olízl si rty. "Zaro?"

"Dej mi pár minut a jdu," řekla jsem. Nehodlala jsem se s ním hádat na veřejnosti, bylo rozumnější mu ustoupit a prostě s ním odjet domů. Myslela jsem, že ho ta slova pošlou zpátky na chodbu, ale vešel do pokoje a zavřel dveře za sestrou, která tiše odešla.

"Počkám tady."

"Tome," procedila jsem mezi zuby a zamračila se na něj tak, aby to viděl jen on. Tohle byly chvíle, které jsem mohla trávit s mámou. Nehodlala jsem se o ně dělit zrovna s ním. "Můžeš nám nechat soukromí?" zvedla jsem obočí.

"Myslím, že mě na chodbě pár lidí poznalo. Počkám tady."

"Fajn," sykla jsem, než jsem se otočila na mámu. "Asi už budu muset jít, mami," řekla jsem a naklonila se nad její částečně sedící tělo, abych ji mohla políbit na tvář. "Stavím se za tebou, jakmile budu mít trochu času, slibuju," podívala jsem se jí do očí.

Máma mi stiskla prsty v jedné dlani, zatímco druhou přejela po mé tváři. "Vyspi se a nikam nespěchej, zlatíčko. I ty máš zdraví jenom jedno," zamrkala. Jen kdyby věděla, že to psychické zdraví mi postupně dochází.

Vydechla jsem. "Drž se, mami," dodala jsem a krátce ji k sobě přitiskla. Hned na to jsem se otočila na Toma a pokynula mu, aby vyšel z pokoje. On však dál hleděl na mou mámu a já měla pocit, jako by mezi nimi proběhla oční konverzace, které jsem teď nemohla rozumět. Odkašlala jsem si. "Tome?"

Zamrkal a přesunul pohled k mým očím. "Hm?"

"Teď tu jako imbecil stojíš ty," oplatila jsem mu. Zamračil se na mě a natáhl se po klice dveří, které hned otevřel. Ještě jsem se otočila na mámu a rozloučila se s ní úsměvem, než jsem vyšla z místnosti. Sotva se za námi zavřely dveře, Tom mě hned chytil kolem pasu.

"Teď se tvař, že ke mně opravdu patříš, a budeš mít ode mě do večera klid," zamumlal kousek od mého ucha. Krátce jsem k němu vzhlédla. A když jsem pohlédla do jeho očí, věděla jsem, že se něco změnilo. Jen jsem zatím netušila co.

B.