Promiseland * 13

Nechce se mi začínat stejně ohranou písničkou: chtěla jsem díl zveřejnit dřív, ale jinak to nejspíš nepůjde. Mezi svátky - vlastně svátky celkově, jsem neměla přesně takové, jaké jsem si představovala, že budu mít. Byla jsem všude a přitom pořádně nikde a večer vždy ulehala unavená jako kůň. Myslela jsem si, že ve volných chvílích opravdu napíšu něco dopředu, dokonce i teď v lednových dnech jsem si myslela, že prostě zasednu a půjde to, ale jsem nějaká zaseknutá. V sobě, v psaní, v povídce. Vím, kam chci děj dotáhnout, ale překlenout ten kousek, který tady smolím už kolik dní, mi prostě ne a ne jít. Ale já se nevzdávám, to je zatím snad jediné pozitivum, které na tom vidím. No a samozřejmě taky to, že tu stále vidím nějakou tu návštěvnost, věřím, že na díl čekáte, a chci moc a moc poděkovat za vaši trpělivost. Doufám, že se u příštího dílu shledáme co nejdříve, budu se snažit, věřte. A když mi napíšete nějaký ten komentář, moc mě potěšíte.

Přeji vám krásné počtení, užijte si následující kapitolu :) B. ♥

Hudba: Sia - We Can Hurt Together

První kroky, které jsem doma podnikla, mířily do kuchyně. K ledničce, do které jsem nahlédla s prázdným břichem a žaludkem zpívajícím hlady. Otevřela jsem ji, jen abych zjistila, že v ní jídlo není. Frustrovaně jsem zabručela do tiché místnosti. Klíče od Jeromova auta už z botníku, kde jsem je nechala, zmizely, samotné auto už před domem taky nestálo. Určitě tady byl. A jestli přijel jen proto, aby si vyzvedl auto a vyjedl mi lednici, nejspíš dostane při nejbližším setkání pěkně studenou sprchu. Vytáhla jsem mobil z kabelky a naštvaně listovala seznamem jmen, než jsem narazila na to jeho. Už jsem chtěla vytočit číslo, které bylo k jeho kontaktu přiřazeno, ale polštářek prstu se mi zastavil těsně nad svítícím displejem. Od včerejšího večera, co jsme se rozloučili v hádce a nepřátelství, se mi neozval. Nedal o sobě vědět, auto si vyzvedl v době, kdy jsem v domě nebyla, a ani se nepokoušel tu na mě počkat. Nesnažil se o smíření, očividně neměl sebemenší zájem o to, abychom probrali to, co se mezi námi právě odehrávalo. Mělo cenu se snažit? Proč bych se měla vždycky doplazit já, proč bych měla být zase tou, která bude všechno uhlazovat?

Přesunula jsem se v listu kontaktů a vytočila naprosto jiné číslo.

"Copak, broučku?" uslyšela jsem Elsiin hlas. "Voláš mi, abys mi dala vědět, jaké bylo odpoledne u pana dokonalého táty?" zasmála se.

"Ne, z toho důvodu ti nevolám," odpověděla jsem jí a měla jsem nutkání protočit oči nad tím, jak Toma nazvala. Odkašlala jsem si a otočila se na patě, abych se bokem opřela o kuchyňskou linku. "Mám prázdnou lednici, a ještě jsem vlastně ani neobědvala. Nechtělo by se ti někam skočit? Uděláme si pěkný podvečer, co ty na to?" navrhla jsem.

"Uhm, Theo, nerada tě odmítám, ale za necelou hodinu se tu má stavit James," začala. "Pokud bys chtěla, klidně můžeš strávit ten čas s námi. Jemu by to určitě nevadilo a já bych byla ráda, že se konečně poznáte," pokračovala. Zuby jsem si přejela přes spodní ret ve snaze potlačit nesouhlasné zabručení.

"Elsie, jestli máte domluvené rande, nebudu dělat křena a přihlížet tomu, jak dokonalí jste," zasmála jsem se a Elsie se ke mně přidala. Asi jsem to byla jen já, komu ten smích zněl trpce. Můj vztah s Jeromem šel jistojistě do kytek a moje kamarádka jeden vztah právě začínala.

"Kdyby sis to rozmyslela, jsi vítána i bez předchozího ohlášení. Budeme nejspíš u mě a sledovat nějaké seriály," prozradila.

"Díky, možná někdy jindy. Tak mi tedy nezbývá, než nakoupit a něco si uvařit," konstatovala jsem.

"Co Jerome?" zeptala se Elsie.

"Toho mi ani nepřipomínej. Chová se jako malé dítě a už ho mám tak akorát plné zuby," přiznala jsem krutou pravdu, které jsem se sama nezdárně vyhýbala, kterou jsem se před Elsie snažila nějak utajit - ač mi to Elsie o hlavu otloukala už před několika dny, a která se mi stavěla před oči už dlouhý čas.

Elsie zatajila dech. "Jestli se jedná o akutní situaci, jsem ochotná Jamese odvolat a přijet za tebou," pronesla vážným hlasem.

"Nemusíš se strachovat," krátce jsem se zasmála. Teď si toho zastírání musela všimnou i ona, byť byla na druhé straně hovoru a nestála tu přede mnou, aby sledovala miminu v mé tváři. "Nějak se zabavím. A my dvě se uvidíme zítra v práci."

"Kdybys potřebovala volat, volej. Budu mít mobil u sebe, v pohotovosti," slíbila.

"Díky, drahouši," poděkovala jsem jí, než jsem se rozloučila a hovor ukončila. Položila jsem mobil vedle sebe na kuchyňskou linku a ve zlomku vteřiny zalitovala, že nemám kontakt na Toma. Ten by byl určitě ochotný zajít na večeři, když je mi teď tak zavázaný a chce se mi jakkoli oplatit to, jak jsem se postarala o jeho Käthe. Nechala jsem mobil mobilem a otevřela notebook, abych vyhledala nějakou donášku jídla. Na nákupy jsem teď opravdu neměla náladu, nechtělo se mi putovat mezi lidmi přeplněným obchodem, abych ztratila další čas. Prostě si to jídlo objednám. Dneska budu líná.

Nebyla to ani hodinka, když se u domu ozvalo zazvonění zvonku. Byl to zvuk, který jsem dlouho neslyšela, což bylo zřejmě způsobeno tím, že mi mnoho návštěv nechodilo. Jerome měl klíče, tak nemusel zvonit, a Elsie jsem běžně navštěvovala já, ne ona mne, takže ani ona neměla důvod stiskat můj zvonek. Přešla jsem domem a otevřela dveře s peněženkou v ruce. Tak nějak bylo jasné, že to bude donáška jídla, kterou jsem si před nějakou chvílí objednala.

"Zdravím, madam. Vezu donášku pro paní Kingovou?" uculil se na mě mladík, který měl tuhle práci zřejmě jako brigádu.

"Slečna Kingová, ale ať to vezme čert," pousmála jsem se na něj. Vložila jsem mu do dlaně peníze i s menším spropitným a rozloučila se s ním, jak nejrychleji to šlo, jen abych mohla to jídlo co nejdříve dostat do svého hladového břicha. Už jsem měla opravdu hlad, jeden snědený muffin za celé odpoledne moc nezasytí. Přešla jsem do obývacího pokoje, kde jsem doposud seděla, a uvelebila se zpátky na pohovku, ze které jsem sledovala pořady v televizi. Navečer, kdy nejspíš většina lidí usedala k televizi po dlouhém pracovním dni, málokdy dávali něco rozumného, ale v tenhle moment mi nevadily ani ty nonstop se opakující seriály. Otevřela jsem krabici s pizzou, kterou během dospívajících let dokázala jíst každý večer, a nechala se omámit tou vůní. Moc dlouho jsem se nezabývala tím, kdo vymyslel takovou dobrotu - roztavený sýr na kousku těsta, nerozplývala jsem se nad tím nápadem a rovnou jsem se do jednoho toho kousku zakousla. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal kus jídla potěšit lidskou mysl. Ale myslet si, že mě moje špatná nálada opustí jen díky tomu, že se najím, a už se nevrátí, bylo naivní. Neuplynulo moc času, co jsem do sebe stihla naházet skoro polovinu objednaného jídla, když jsem uslyšela klíče v zámku dveří. Tolik jsem se soustředila na jídlo, že jsem ani neslyšela zvuk běžícího motoru auta, které parkovalo u mého domu. Ozvalo se pár tišších kroků, než se ve dveřích do obývacího pokoje objevil Jerome.

"Nazdar kotě," pozdravil mě a jen na chvíli sklouzl pohledem ke krabici s pizzou, než se podíval zpět do mého obličeje. "Jaký jsi měla den?" zeptal se a pokračoval v cestě místností, aby se mohl posadit vedle mě. Stále jsem mlčela, překvapená jeho pohodovým chováním, ale sotva položil paži kolem mých ramen, jako to dělával dříve, něco uvnitř mě se pohnulo.

"Můžeš mi vysvětlit, kde bereš tu odvahu se tady takhle ukázat?" zvedla jsem obočí, zatímco jsem se tělem odtáhla od toho jeho. Paže mu z mých ramen spadla dolů, což byl záměr, po kterém jsem si v téhle chvíli šla.

"Cože?" nechápavě zamrkal. Možná nepochopil, na co jsem narážela, ano, tón mého hlasu byl klidný, ale můj výraz v obličeji mu přece nějakou nápovědu musel dát.

"Po tom, co jsi včera předvedl, se chováš, jako by se nic nestalo," zamračila jsem se na něj.

"To ti jako vadí, že jsem se chtěl bavit?"

"Bavit?" zopakovala jsem po něm a naštvaně si poposedla na pohovce. "Bavit!" zdůraznila jsem ještě jednou to slovo a nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Ale jakým způsobem!"

"Přece nemusíme trávit všechen čas spolu," odpověděl mi. Jeho klid a naprostý nezájem o to, jak se mi jeho včerejší chování nelíbilo, mě vytáčelo do běla.

"Jo, to je pravda. Ale jakým způsobem sis to zajistil, hm?" zeptala jsem se ho. Založila jsem si ruce na prsou. "Lhal jsi mi. Nebo jestli chceš: říkal polopravdy. A proč? Jen aby ses dostal, kam jsi chtěl. A vůbec ti nezáleželo na mně a mých pocitech, na tom, že jsi ze mě udělal totálního debila," píchla jsem ho prstem do hrudi. "Za takového muže se mám provdat a být s ním do konce života?"

"Panebože!" protočil oči a vstal. "A já si mám brát takovou, která mi začne nadávat ve vteřině, co se ukážu v místnosti?"

"Proč ses mi po celou dobu neozval, nedal jsi vědět, že jsi v pořádku dorazil domů? Klidně jsem si mohla myslet, že jsi třeba… já nevím… někde na pohotovosti a pumpují ti žaludek, protože ses se svými kamarády ožral jako hovado!" štěkla jsem na něj a stejně jako on se postavila na chodidla. Nereagovala jsem na jeho předchozí slova, a to ho zřejmě pobouřilo.

"Na tohle nemám náladu!" zavrčel a otočil se ke mně zády. Chtěl odejít, to bylo jasné. Vždyť on z hádky vždy odcházel, nebyl schopný nic vyřešit, a pak ještě čekal, že se přijdu omlouvat.

Udělala jsem krok za ním. "A co ta vyjedená lednička?" máchla jsem rukou směrem ke kuchyni. Musel si být vědom toho, že to byla pro mě poslední kapka. A jestli to neví, rozhodla jsem se, že mu to dám pořádně pocítit. "To si myslíš, že tě budu zásobovat jídlem, a ty si sem pak přijedeš, budeš se chovat, že se nic nestalo, a já tu hru budu hrát s tebou?" odfrkla jsem si. "Na to zapomeň, hošánku!"

"Hošánku?" otočil se zpátky ke mně s nasupeným výrazem ve tváři. "Ještě jednou mi řekneš hošánku, tak…" odmlčel se a zuřivě mým směrem nastavil svůj ukazováček.

"Tak co?" využila jsem hned šance, kdy utichl, a ujala se slova. "Tak odsud odejdeš a utečeš z další hádky jako to děláš vždycky?" zamračila jsem se na něj. "No fajn, hurá do toho!" zavrčela jsem. Založila jsem si ruce na prsou a čekala na jeho reakci.

Neodpověděl. Otočil se na patě a během pár následujících vteřin bylo slyšet prásknutí dveří. Tentokrát ne od ložnice, kde by se schoval, ne od koupelny, která taky byla často jeho útočištěm. Rovnou od vchodových dveří domu.

Zatnula jsem zuby a ignorovala svíravý pocit v mém břiše, že tohle bylo moc. I na nás dva to bylo prostě moc. Právo bylo přece na mé straně, stejně tak i pravda. Když jsem uslyšela startování motoru a po chvíli i zběsilé kvílení pneumatik, s naštváním jsem kopnula do první věci, která se mi naskytla poblíž. A že mě od kraje pohovky bolelo celé chodidlo, prsty i nárt, na to jsem teď kašlala. Víc mě bolelo to, jak to mezi mnou a Jeromem teď vypadalo. Byli jsme vůbec ještě schopni lásky?

S nespokojeným zamručením jsem se sesunula na pohovku. Na zbytek pizzy jsem už ani neměla chuť, momentálně jsem potřebovala něco, co by mi pomohlo vypnout. Napadlo mě, že bych mohla tu Elsie nakonec trošičku otravovat, ale v zápětí jsem si to rozmyslela. Proč bych měla kazit zbytek dne i jí? Proč bych měla komukoliv kazit zbývající hodiny večera. Ano, napadlo mě nasednout do auta a jet přes celé město za jedinou osobou, se kterou jsem si kromě Elsie rozuměla. Za Tomem. Ano, řekl, že mi bude chtít mou laskavost oplatit, ale dalo se tohle počítat za normální žádost, když vezmu v potaz, jak dlouho se známe? Nebo spíše jak dlouho se neznáme?

Povzdychla jsem si a zaklonila hlavu. Opřela jsem se o polštář pohovky a zahleděla se na světlý strop, než jsem oči na moment zavřela. Nevnímala jsem televizi, která v pozadí stále běžela, stejně tak jsem nevěnovala pozornost dění na ulici, kde se ozývalo jedno auto za druhým. Ani jedno nebylo Jeromovo, ani v jednom neseděl, aby se vrátil, omluvil se a začal napravovat to, co se postupně hroutilo. Momentálně jsem se zabývala svými myšlenkami na Toma, ovládala se, abych se nezvedla a nejela za ním jako nějaká potřeštěná puberťačka. Můj život není romantická komedie, aby všechno vycházelo podle plánu zamilovaných duší, můj život je krutě realistický. A věřím tomu, že kdybych teď zazvonila u jeho dveří, byl by velice překvapený. A možná až nepříjemně.

Zvedla jsem se z pohovky, nechala televizi zapnutou a zamířila do koupelny. Když si napustím vanu plnou vody a posadím se do ní se sklenicí vína, zvedne mi to náladu? Naklonila jsem se nad vanu a sotva jsem položila prsty na kohoutek, abych vodu pustila, zapřemýšlela jsem nad tím, jestli mám doma vůbec nějaký alkohol. Nestávalo se moc často, že bych jen tak dostala chuť na víno. Teď jsem byla v takové náladě, že bych byla schopná pro ni jít i na druhou stranu města do obchodu, jen abych se s tou nalitou skleničkou mohla uvelebit v hřejivé vodě. Přešla jsem do kuchyně a otevřela lednici. V té nic nebylo. Rozevřela jsem dvířka skříňky, kde jsem běžně schovávala cokoliv, kromě právě teď tolik chtěného vína.

"Sakra práce," zaklela jsem sama pro sebe a přešla do další místnosti, kde by se nějaká láhev mohla nacházet. V obývacím pokoji jsem skladovala všemožné dary, které jsem kdy dostala, mezi kterými se někdy nacházela i nějaká ta láhev s alkoholem. A jak se moje chuť na víno stupňovala, už mi bylo jedno, jestli najdu právě to, nebo něco ostřejšího. Pohledem jsem prošla všechny police a zrakem se zastavila u láhve, která mi nepatřila. Byla Jeromova. A ten ať si teď trhne nohou.

Netrvalo mi to ani minutu, než jsem ji odzátkovala. Nalila jsem si do sklenice bílého vína a ochutnala první lok. Bylo sladší, ale to mi vůbec nevadilo, právě naopak. A Jeromovi by určitě nechutnalo. Teď mi jen zbývalo si napustit tu vanu. Víno jsem už měla, takže mi v tom vlastně nic nebránilo.

Svlékla jsem se a bříšky prstů rozčechrala pěnu, kterou jsem si do koupele přidala, než jsem se do ní posadila. Se spokojeným úsměvem na tváři jsem nechala teplou vodu, ať postupně smývá mou pitomou náladu, ať odnese všechny momentální myšlenky na tu předešlou hádku. Uchopila jsem mezi prsty sklenici vína - už druhou, kterou jsem si stihla za posledních několik desítek minut nalít a vypít, a usrkla nažloutlé tekutiny. Moje nálada se rozpouštěla víc a víc. Odložila jsem sklo s vínem zpět na okraj vany a sjela hlouběji do vody. Ponořila jsem do ní ramena i celé paže, zůstala jsem v poloze, kdy se hladina dotýkala mé brady, a hleděla na své pihu na svém koleni, které z pěny čouhalo ven. Povzdychla jsem si a na chvíli zavřela oči. Televize v obýváku sice stále běžela, ale slyšela jsem ji jen vzdáleně. Teď mě nemohlo nic vyrušit.

Nic, kromě… domovního zvonku.

"Do prdele," zaklela jsem už poněkolikáté za tenhle podělaný večer. Nestávalo se pravidlem, že bych byla nějak vulgární, ale s tím pocitem, se kterým jsem prožívala poslední hodiny, se nebylo čemu divit. "Kdo může zrovna teď otravovat?" zasyčela jsem. Když se zazvonění po pár vteřinách ozvalo podruhé, nespokojeně jsem zabručela. Zvedla jsem se z vody, která postupně ztrácela svou příjemnou teplotu, a rezignovaně protáhla paže rukávy svého županu. Přikryla jsem jím své nahé a mokré tělo a uvázala si pásek kolem pasu, aby se mi strany županu nerozevíraly. Přešla jsem domem a v momentě, kdy se ozvalo třetí zazvonění zvonku, jsem otočila klíčem v zámku. Netvářila jsem se nadšeně, ale sotva jsem dveře otevřela, můj výraz v obličeji se rapidně změnil. Prvně jsem musela vypadat nevěřícně, později nechápavě. A když mě Tom pozdravil a mile se na mě usmál, očima bloudíc po mém těle schovaném pod županem, nastala poslední změna v mé tváři, kdy se můj obličej zalil horkou krví studu.

"Snad neruším," pousmál se. "Ale tohle jsem našel doma a věřím, že bys to mohla zítra postrádat," dodal a naklonil hlavu na stranu. Zároveň s těmi slovy zvedl své předloktí a na jednom z jeho prstů se zahoupal svazek mých klíčů od kabinetu. Tiše zacinkaly. A když pohledem znovu sjel níž k mému ošacení, mé rudnoucí tváře zahořely ještě víc.

B.