Promiseland * 14

Děkuji mnohokráte za vaše ohlasy ♥. Neskutečně mě potěšilo, kolik se vás (stále ještě) vrací, aby jste si hlídali, kdy bude nový díl. Jste zlatí ♥. Doufám, že se vám bude nastávající kapitola líbit, opět se těším na vaše dojmy :) B.

Hudba: Linkin Park - The Messenger

Už byl dávno večer, a tak před domem svítily pouze pouliční lampy. V jejich svitu byly Tomovy oči ještě tmavší, černější, než jsem si je pamatovala, je-li to vůbec možné. Když se pousmál, začínala jsem si uvědomovat, že tu stojím mlčky už nějakou dobu. Neodpověděla jsem mu ani na pozdrav, jak mě překvapil, a neodpověděla jsem ani na žádnou další jeho otázku či poznámku, protože se mi do tváří začínala lít krev studu. Když jsem hleděla do jeho očí, jako by se okolní svět na chvilku vytratil, jako bych ani nepotřebovala vnímat plynoucí čas.

Krátce jsem si odkašlala. "Půjdeš na chvíli dovnitř?" zeptala jsem se. Můj hlas nezněl, jak bych si představovala. Nevím, jestli to bylo celou tou situací nebo dvěma skleničkami vypitého vína. Ač jsem pociťovala stud, můj hlas byl jasný a sebejistý, a nebylo vůbec znát, že by mě jeho přítomnost momentálně znervózňovala. Zároveň však byl tak podivně zastřený, jako by přece jenom kousek toho stydlivého děvčátka mělo podíl na tom, jak jsem zněla.

"Nebudu rušit?" znovu zopakoval zmínku, na kterou jsem mu předtím neodpověděla. Pohledem střelil přes mé rameno do chodby, než se mi opětovně podíval do očí. V pozadí stále hrála televize, a mě nenapadlo, jak to mohlo vypadat. Teď si Tom mohl myslet, že je tu Jerome, já se koupu, a plánujeme trávit společný večer. Bylo mou nemilou povinností ho vyvést z takových domněnek.

"Nebudeš," zavrtěla jsem hned hlavou. "Jsem sama doma, jen jsem si napustila vanu," vysvětlila jsem své ošacení a zároveň ukročila stranou, abych ho pustila dovnitř. Až v moment, kdy jeho noha překročila práh, jsem si uvědomila, že můj dům vůbec není jako ten jeho, že v mých pokojích není tak dokonale uklizeno, že moje vybavení místností není zdaleka tak moderní. Už jsem se nadechovala k omluvě, ale předběhl mě.

"Tvůj dům patří k domům stavěným ke konci osmdesátých let?" zeptal se a jen na chvíli ke mně sklopil zrak, než se znovu rozhlédl po chodbě. "Takové domy mě vždycky fascinovaly," pousmál se a udělal ještě jeden krok do útrob domu. Nahlédl do obývacího pokoje a vydechl. Užasle? Spokojeně? Kvůli domu nebo kvůli tomu, že tam opravdu nikdo další nesedí a televize je puštěná jen tak?

"Fascinovaly?" zopakovala jsem po něm a naklonila hlavu na stranu v pochybnostech, jestli si ze mě nedělá srandu. Může tohle někdo myslet vážně?

Otočil se ke mně čelem. "Ano," pousmál se. "Lhal bych, kdybych řekl, že jsem fanoušek architektury, ale ta oblouková okna, která zdobí tvůj obývák, jsou neskutečná podívaná," pokývl hlavou. Zlomek vteřiny jsem si prohlížela jeho obličej, abych se ujistila o tom, že si ze mě nedělá vtípky, než jsem mu odpověděla.

"A já bych ti lhala, kdybych ti řekla, že je tenhle dům opravdu z osmdesátých let. Vůbec netuším, kdy byl postaven, ani jestli ho stavěli mí prarodiče, rodiče nebo někdo jiný," trhla jsem rameny.

Znovu se pousmál. "V každém případě to tu máš hezky zařízené."

"Děkuji," odpověděla jsem mu, ač bych nejradši začala s lamentováním na to, kolik věcí jsem tu už chtěla vyspravit a předělat, ale nikdy na to nebyl pořádně čas, neměla jsem na to odvahu nebo chyběly finance, abych si objednala profesionála, který by se do toho pustil.

Tom mlčky polkl a nastavil ke mně ruku, tentokrát dlaní vzhůru, aby mi podal klíče, které mi přivezl. "Našel jsem je u Käthe v pokoji. A jelikož jsi tam dnes byla kromě mě jediná, předpokládal jsem, že jsou to tvoje klíče. Trefil jsem se?" zeptal se a s pobaveným úsměvem se na mě podíval.

"Ano, jsou od mého kabinetu. Asi bych se jich zítra nahledala, máš pravdu," řekla jsem a sebrala ten svazek klíčů z jeho ruky. Když se naše kůže dotkly, tělem mi projelo příjemné vzrušení. Jen chvíli mi srdce bilo rychleji, než se zase uklidnilo, jako by to byl dotek, na který mé tělo čekalo spoustu let. "Teď můžeme tu laskavost mezi námi považovat za vyřízenou, když ses trmácel přes celé město, abys mi přivezl pár klíčů," usmála jsem se na něj.

"Ale kdeže," nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Nemocné dítě a klíče, to je sto a jedna," zkonstatoval. Špičkou jazyka si ovlažil spodní ret, zatímco pohledem znovu sjel k mému tělu. Jako by se snažil celou dobu ovládat, ale prostě nemohl odolat. Dlaně mi hned vyjely k mému hrudníku, kde se župan začal pomalu rozevírat a odhalovat tak více nahé kůže, než bych v tuhle chvíli chtěla. Prsty jedné ruky jsem si přidržela látku u krku, zatímco jsem druhou pokynula Tomovi, aby šel dál.

"Zatím se posaď v obýváku a já se půjdu do něčeho převléct," řekla jsem. Ještě jsem hlavou kývla směrem, kde se nacházela místnost, do které jsem ho zvala, než jsem se otočila na špičkách nohou, abych se do své ložnice dostala co nejdříve. Vyběhla jsem do patra a nevěnovala ani zrnko pozornosti tomu, že Tom stále stál pod schody a sledoval má nahá lýtka. Nevěděla jsem, co to v něm způsobovalo za bouři, mohla jsem si jen domýšlet, a to jsem právě teď nechtěla. Něco takového jsem si prostě nemohla dovolit.

I když se mé oblečení, ve kterém jsem se běžně pohybovala po domě, nepodobalo nějakým hadrům na podlahu, v tenhle moment jsem měla pocit, že mi každý kus nesedí, dělá divné břicho, odstává na bocích nebo vytváří boule na nevhodných místech. Nikdy jsem neřešila, v čem se vlastně válím u puštěné televize, až teď. A měla jsem tohle zapotřebí? Rozhodně ne. Přešla jsem do koupelny, stále oblečená jen ve spodním prádle, abych vypustila vanu vody, která už byla nepříjemně studená. A zatímco jsem sledovala klesající hladinu, mezi prsty jsem sevřela skleničku s nedopitým vínem. Upila jsem jeden lok a otočila se čelem ke svému odrazu v zrcadle. Vlasy jsem měla svázané v neposedném drdolu, oči unavené po celodenním shonu. Tenhle vzhled bych nezařadila k mým nejlepším, ale teď už nemělo cenu se nějak upravovat.

Nakonec jsem zvolila volnější jednobarevné triko, které jsem doplnila tmavými legínami. Se sklenicí vína v ruce jsem se vrátila do obývacího pokoje, kam jsem předtím Toma poslala, jen abych ho našla stát u police s fotkami, které jsem nechala zarámovat už před několika lety.

"Když tak sleduju ty vaše fotky z dovolených, tak jste spolu asi hodně dlouho," začal konverzaci o Jeromovi, což opravdu nebylo téma, kterému bych se chtěla právě teď věnovat. Když se do toho ale sám pustil, nemohla jsem jen tak nereagovat nebo změnit téma.

"To jsme jedno léto skoro celé procestovali. Už je to dlouho, co bychom někam takhle vyjeli a nechali starosti za hlavou," pousmála jsem se, a to spíše nad vzpomínkami míst, kam jsme se vydali než nad tím, že by to byly idylické časy. S Jeromem to snad nikdy ideální nebylo. Každou dovolenou nám pokazily hádky, každou oslavu, výročí nebo večer mezi kamarády plnilo napětí mezi námi dvěma.

"Tohle jsou fotky z jednoho léta?" překvapeně zopakoval, zatímco se zase otáčel k fotkám, aby si je prohlédl důkladněji. Neměla jsem mu to za zlé, byl tu poprvé a byl očividně zvědavý, ale nechtělo se mi vysvětlovat, jak to bylo a už nikdy nejspíš nebude.

"Ano," odpověděla jsem i na tuto otázku, než jsem se dlouze napila vína. "Dáš si něco k pití?" zeptala jsem se.

"Ne, děkuju," zavrtěl hlavou a naposledy se podíval na fotky, než se ke mně otočil čelem. Překazil mi tím možnost sledovat jeho postavu, aniž bych musela snášet jeho opětovný pohled. Očima jsem kontrolovala jeho postoj - uvolněný a klidný, ač měl dlaně schované v kapsách, jako by si byl nejistý.

"Něco jiného ti můžu nabídnout?" zeptala jsem se, ač jsem věděla, že tu nemám žádné pohoštění, ani pitomý balíček slaných oříšků, které bych otevřela a vysypala do misky.

"Nepřijel jsem kvůli jídlu či pití," pousmál se.

Nejistě jsem zamrkala a ukročila blíž k pohovce, abych se na ni mohla posadit. I když jsem měla jen dvě skleničky vína, v mém případě se spíš jednalo o nešťastné zhroucení mezi pohodlné polštáře, než že bych se elegantně uvelebila. Vydechla jsem, a ještě jednou si lokla vína, než jsem k Tomovi zvedla pohled. Cítila jsem, že mě sleduje, ale naprosto jsem netušila, čemu to připisovat. Tázavě jsem zvedla obočí, ale na tuhle grimasu nereagoval. Reagoval na to, co viděl v mé tváři chvíli předtím.

"Je všechno v pořádku, Theo?" zeptal se. Jeho hlas byl tichý a příjemný, melodicky zněl v mých uších a uklidňoval mě, ochraňoval mne před výbuchem pláče, který jsem v sobě doposud odkládala. Se stoupajícím obsahem alkoholu v mé krvi se ten pláč ale nebezpečně přibližoval. Nechtěla jsem začít brečet, navíc ne před ním - otcem jedné z mých žaček. Před ním bych si měla zachovat určitou pověst, měla bych působit profesionálně a nemíchat do toho svůj osobní život. Tak proč se to ve mně bilo, proč jsem měla nutkání si mu postěžovat a všechno vyklopit tak, jak mě to teď pálilo na jazyku? Co by se stalo, kdybych mu řekla, jak se na mě Jerome zase vykašlal, jak jsme se zase pohádali a jak se zase cítím osamělá?

Nepřítomně jsem zamrkala víčky, abych se vrátila ze svých myšlenek zpátky do reality. "Cože?"

"Ptám se, jestli jsi v pohodě," zopakoval svou domněnku, ale s použitím jiných slov. Během toho, co se o mě obával, se přiblížil a posadil vedle mě na pohovku. Když položil dlaň nad mé koleno, čímž si nejspíš chtěl přivolat mou pozornost, krátce jsem po něm trhla pohledem.

Pousmála jsem se. Jak paradoxní, že se na něco takového ptal on - pro mne relativně cizí osoba. Neměl by mít takovou starost můj dlouholetý partner nebo nejlepší kamarádka, nikoliv muž, kterého znám sotva pár dní a který se v mém životě pořád tak zvláštně objevuje? Jakou náhodou to mohlo být, že jsme do sebe vždycky nějak narazili, že se přihodily takové události, že jsme se mohli nebo i museli navštívit?

"Uhm, Theo?" znovu vyslovil mé jméno, když jsem jen mlčky hleděla do jeho očí. Probírala jsem se svými myšlenkami a vůbec nedomyslela to, jak podivně to musí vypadat, když na něj hledím jako blázen a nevydám ani hlásku.

Olízla jsem si rty. "Jak se má Käthe? Zlepšil se nějak její stav?"

"Neřekl bych, když si nedala ani tu polévku," trhl rameny. Sotva jsem změnila téma, nejspíš pochopil, že se nechci bavit o tom, co mě právě tíží. Jeho prsty opustily mé stehno, složil si je na svých nohou, ale nepřestával mě prozkoumávat svým uhlově černým pohledem.

Znovu jsem se pousmála. Sevřela jsem v dlani sklenici s vínem, jehož hladina se už skoro dotýkala samotného dna. Obrátila jsem do sebe zbytek bílé tekutiny. "Nedáš si víno? Mám tu čerstvě otevřenou láhev," nabídla jsem mu.

"Jsem tu autem, neměl bych pít," zdvořile odmítl mou nabídku. "Pokud si ale chceš nalít, nemusíš se ostýchat. Očividně jsi měla horší den než já," dodal. Poposedl si na pohovce do pohodlnější pozice. Když jsem se zvedla na chodidla, cítila jsem jeho pohled na svém těle. A když jsem odcházela směrem ke kuchyni, kde jsem nechala tu otevřenou láhev, přemýšlela jsem nad tím, co si o mě musí myslet. Viděli jsme se sotva párkrát, ale i v tom malém počtu setkání jsem pila častěji než za celý kalendářní rok. Bylo to mnou? Bylo to Jeromem? Bylo to tím zasnoubením? Bylo to tím, že jsem vlastně vůbec nebyla šťastná?

Posadila jsem se zpátky na pohovku, ale tělem jsem se natočila více k Tomovi než k obrazovce televize, která teď byla spíše kulisou. Odložila jsem skleničku vína na konferenční stolek a nejistě si prohrábla vlasy, které mi z neupraveného drdolu spadaly do čela. Odhrnula jsem je stranou a rychle hledala nějaké téma k hovoru, jen abych se dostala pryč od toho předchozího, které jsem přerušila svým odchodem pro láhev alkoholu.

"Neměl jsi nic lepšího na práci než jet přes půlku města s pár klíči?" zeptala jsem se.

"Když práce nejde od ruky, nemá smysl se do toho nutit," trhl rameny. "Během tvůrčího procesu nastávají krize, a v takovém případě si dávám volno, abych to nechal tak nějak… uzrát," uchechtl se vlastnímu slovu. Přidala jsem se k němu, ač jsem dobře věděla, že na takovém nějakém principu tvůrčí nápady fungovaly.

"Kéž by takové uzrávání fungovalo na víc krizí," zamumlala jsem. Ve vteřině, co jsem ta slova vyslovila a uvědomila si, jak hlasitě najednou zazněla, jsem nejistě uhnula pohledem. Uchopila jsem mezi prsty sklenici vína a napila se, ale moje postupné opíjení a Tomova střízlivost byly dva protichůdné stavy. Teď bych ho na vařené nudli neutáhla.

Tom si špičkou jazyka přejel přes spodní ret, než si ho na chvíli skousl mezi zuby. "Někdy je krize dobrá věc," řekl po chvíli ticha mezi námi, které přerušovala jedině stále hrající televize. Té jsem však nevěnovala vůbec žádnou pozornost, veškerou jsem upírala k Tomovi a k tomu, abych nepůsobila tak zničeně, jak jsem se cítila.

Neodpověděla jsem, jen jsem k němu zvedla pohled. A Tom pokračoval.

"Jakákoliv krize v mém životě vždy přinesla něco dobrého a hodnotného, byť to prvně nemuselo být zřejmé," začal mluvit o tom, co prožil on. A i když jsem nevěděla, o co přesně se jedná, stejně jsem z toho nabývala dojmu, že toho prožil opravdu hodně. Na své mladé roky měl za sebou hromadu životních zkušeností.

Stydlivě jsem sklopila pohled ke sklenici, kterou jsem stále držela v ruce, pohupovala jsem s hladinou vína a sledovala, jak oblévá skleněné okraje. Přemýšlela jsem nad tím, jestli si postěžovat, představovala jsem si, jak se mi asi uleví, když to neponesu sama, ale když mé trápení bude nést někdo se mnou. Do očí se mi nahnaly slzy. Tohle bych přece měla cítit s Jeromem, ne s Tomem. Proč jsem s ním nedokázala cítit vůbec nic? A proč to bylo s Tomem tak snadné?

"Theo."

Mé jméno z jeho úst najednou znělo jinak. Nebyla to otázka, nebyla to prosba, abych na jeho přítomnost nezapomínala. Bylo to něžné oslovení, které rozechvělo mou bránici a otřelo se o mé srdce. Získal si tím mou pozornost a já neodolala. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla k Tomovi pohled.

"Promiň," fňukla jsem a rychle přiložila prsty jedné ruky přes svá víčka. "Myšlenkami se ubírám tam, kam bych neměla, když jsem… popila," zamumlala jsem a snažila se uklidnit dřív, než se ten vodopád spustí a nebude k zastavení. Tom však udělal to, co neměl. Ucítila jsem jeho dotek na svém rameni, a to byl počáteční moment, který otevřel stavidla mého trápení, které trvalo několik týdnů, ne-li měsíců, ale já si po tu dobu nechtěla nic připouštět. Jakou dlouho jsem si nalhávala, že takhle vztahy prostě vypadají, když už si na sebe lidé zvyknou? Neměla by ve vztahu láska spíše sílit, než se vytrácet do neznáma?

Teplo jeho kůže se z mého ramene přesunulo i na druhé. Tiskla jsem víčka k sobě a snažila se zadržet slzy, ale jak dlouho jsem mohla něco takového překonávat? Ucítila, že si přisedl blíž. Jemně vzal sklenici z mých prstů a postavil ji na stolek vedle nás. A když se má tvář dotkla jeho hrudi, už jsem se nedokázala déle bránit.

"Pro-promiň," vzlykla jsem do látky jeho trika.

"Nemáš se za co omlouvat," uslyšela jsem znovu jeho klidný a vyrovnaný hlas. A když jeho objetí zesílilo a on mi tím poskytl bezpečnou náruč a ochranu, rozbrečela jsem se naplno.

B.