Promiseland * 16

To jsem ráda, že vám příjde, že to jiskření povídce nechybí. Asi jsem už jen tak za poslení dny unavená, že jsem prostě slepá, ale starý dobrý talent na psaní takových scén se projevuje i tak... :) V pracovním vypětí, kdy nás všechny v práci tlačí termíny podávání vyúčtování za minulý rok, kdy všichni chodíme ztrhaní hned ze začátku roku a kdy jsou přesčasy běžné prostě u všech kolegů, na povídku nějak nedokážu myslet. Posledních několik dní přicházím z práce, projdu kolem stolu, kde mi leží noťas a vím, že je tu ten nachystaný word s rozepsanou další kapitolou. Ale já tak maximálně zvládám najít díl seriálu Průměrňákovi, který jsem teď začala sledovat. Tedy s tím, že u dílu usínám a další večer si ho pouštím znovu. A tak tu mám skoro týden jeden díl, u kterého znám začátek, ale co se děje na konci je mi záhadou a nejsem stále schopná se k tomu dobrat. :D

Ale už dost o mně a mém workoholismu (bože, ani si nenacházím sílu na to si stříhat nehty a teď klapu po klávesnici jak datel a děsně mě to sere! :D), teď zpátky k povídce. Určitě jste odhadli můj záměr: Jerome pápá, vítej Tome. Ale to nebude jenom tak :D Byste to chtěli moc rychle a moc snadno. Jen počkejte. :D

Děkuji moc za komentáře. ♥ Taky za vaši trpělivost a přízeň, která mě neskutečně těší. Jste prostě zlatí. ♥

Užijte si díl, když už to tak trvá, tak se aspoň snažím o dlouhé díly, abyste si teda měli co pořádně počíst... :) Moc se opět těším na vaše zpětné ohlasy. ♥ B.

Hudba: Eminem - River ft. Ed Sheeran

Do dalšího dne jsem vstala s dobrou náladou, nabytá energií a odhodláním. Paradoxně jsem se cítila dobře, ač jsem se předchozí večer cítila pod psa. Jelikož jsem doma neměla skoro žádné potraviny a studenou pizzu se mi nechtělo jíst, vyjela jsem z domu dřív, abych si koupila snídani a kávu po cestě. Nemyslela jsem na předešlou noc, na to, jak jsem se asi mohla před Tomem ztrapnit, a spíše jsem se zaměřovala na to, co mě dneska čekalo. Hodlala jsem hned po škole vyjet do města a nakoupit potraviny do své prázdné lednice. Jako druhý bod programu jsem si naplánovala navštívit Jeroma. Dlouho jsem nebyla v jeho bytě, ale klíče od vchodových dveří jsem měla. Mohla bych ho překvapit a něco u něj uvařit, nebo bychom si mohli jen sednout a pořádně si popovídat o naší budoucnosti. A teprve pak zajistit nějaké jídlo, ať už z donášky nebo zajít do restaurace. V každém případě jsem tohle chtěla splnit, chtěla jsem si tyhle body večer odškrtnout, zahnat tendence je posunovat na jiné dny a tím pádem oddalovat nemilou skutečnost, že se o sebe musím postarat jako dospělá.

Každou chvíli jsme kontrolovala mobil. Nejen proto, abych neztrácela pojem o čase, a tak nepřijela pozdě do práce, ale taky abych se stále ujišťovala o tom, zda se mi Jerome neozval. Neposlal ani jednu zprávu, nesnažil se dovolat. I dřív se mnohokrát stalo, že jsme si několik dní nenapsali ani nezavolali, ale to bylo v době, kdy jsme se každý večer pravidelně scházeli u mě nebo u něj doma, kdy jsme byli v neustálém přímém kontaktu, žádné neosobní textovky nebo hlasové zprávy na záznamníku. Teď mě to štvalo taky kvůli tomu, že jsem si konečně přestala nalhávat, jak náš vztah vypadá, a podívala se na celou skutečnost reálně. Přece není normální, abychom si aspoň neposlali krátkou zprávu s přáním dobré noci a krásných snů.

Zaparkovala jsem u školy na svém obvyklém místě a znovu stiskla tlačítko k rozsvícení displeje. Stále žádné nové oznámení. Nejspíš nemá cenu na něco čekat, nebudu si dělat naděje, abych pak nemusela zase pociťovat zklamání, že se moje očekávání nenaplnila. Schovala jsem mobil do kabelky, vzala ji do jedné dlaně a v druhé držela čerstvě koupenou kávu. Vystoupila jsem z auta a zamknula ho dálkovým ovládáním, než jsem se otočila směrem ke škole. Parkoviště bylo zpola zaplněné vozidly kolegů. Vydala jsem se ke svému kabinetu. Prošla jsem hlavními dveřmi budovy a chodbou zamířila do své pracovny. K mému podivení už byly dveře odemčené. Nestávalo se moc často, že by tu byla Elsie dříve než já. Zkontrolovala jsem čas na nástěnných hodinách. Rozhodně to nebylo tím, že bych dneska přišla pozdě, a tak se mé podivení znásobilo.

"Co se děje, že jsi tady tak brzo?" pousmála jsem se na svou kamarádku a kolegyni, která už seděla za svým stolem a listovala v nějakém časopisu.

"No," pomlaskla si, a i ona vynechala pozdravení, "jelikož jsem přes noc byla u Jamese a taky jsem tam přespala, vstávala jsem dneska dřív - spolu s ním. A protože mi bylo trapné v jeho bytě zůstávat déle, přijela jsem do školy dřív," odpověděla mi.

"No teda, takže už u sebe přespáváte, jo?" nepřestávala jsem se zajímat.

"Včera to bylo poprvé," olízla si rty. Ztrhaně se nadechla. "Poprvé," zdůraznila.

Zarazila jsem se v polovině pohybu a s překvapením ve tváři se posadila na svou kancelářskou židli. Jen jsem pokývla hlavou, abych ji pobídla k dalšímu vyprávění, k více detailům, a Elsie okamžitě pochopila, co měl ten nepatrný pohyb mé hlavy znamenat. Když se její rty roztáhly do úsměvu, chvilkový strach, který mnou prostoupil, vystřídala radost sdílená spolu s Elsie.

"Bylo to naprosto úžasné, Theo," vydechla se zasněním v očích. Dlaní si podepřela bradu a blažený výraz neopouštěl její obličej. Pohledem hleděla někam do prostoru mezi nás, když pokračovala: "Byl tak něžný, byl tak ohleduplný… byl prostě dokonalý. A pokud to takhle bude pokaždé, snad znovu začnu věřit na opravdovou lásku. Fakt že jo."

"To jsem šťastná i za tebe, Elsie," usmála jsem se na ni. "Pokud jsi našla toho pravého, tak jsi jedna z mála těch, které to štěstí potkalo," pokývla jsem hlavou. Tiše jsem polkla a ani si nepřipustila, abych pomyslela na muže mého života. Ten, se kterým jsem teď byla, rozhodně nebyl mým štěstím, a ten, se kterým bych možná chtěla být, na kterého jsem nedokázala přestat myslet, se choval příliš odtažitě, než abych věřila, že není jen dobrým přítelem. Ať jsem si vzpomněla na jakýkoliv moment předešlého večera, pořád udržoval takovou vzdálenost, aby se nic nemohlo stát. Včera jsem si myslela, že se choval prostě podle mého přání. Když jsem to hodnotila teď - střízlivá a plně při smyslech, věděla jsem, že se včera o nic nepokoušel. A něco si namlouvat nemělo cenu.

"Představ si, skoro celou noc jsem nemohla usnout, a James taky ne, tak jsme si povídali jako dva zamilovaní puberťáci," zachichotala se. "Já vím, že je tohle třeba jen začátek vztahu, ale i tak je to něco naprosto nového. Tohle jsem nikdy dřív nezažila," uculila se.

"Ani netušíš, jak moc ti to přeju," zamrkala jsem víčky. Nedokázala jsem se neusmívat, když jsem viděla její stále rozzářený úsměv. Jen ať je šťastná. Aspoň jedna z nás dvou. "Konečně se taky dočkáš svého pohádkového konce," pobaveně jsem našpulila rty při vzpomínce, kdy jsme se před dávnou dobou bavily o tom, jaké bychom chtěly mít životy, a že bychom vlastně radši žily jako nějaké panovnice, se spoustou poddaných, abychom se o nic nemusely starat, se stoly plnými jídla a večery protančenými na plesech.

Elsie se na mě podívala a já v jejích očích viděla, že mi můj veselý hlas příliš nevěřila. "A co tvůj pohádkový konec?" zeptala se. Naklonila hlavu na stranu, vypadalo to, že se o to opravdu zajímá a neřekla to jen proto, aby udržovala konverzaci, ale já jí to teď nechtěla říkat. Vždyť byla tak šťastná, proč bych jí měla kazit dobře započatý den?

"Pracuje se na něm," odpověděla jsem tak, abych nic neprozradila, ale abych s tím Elsie aspoň trochu uspokojila. Rychle jsem mrkla na hodiny. "No nic, hurá do pracovního dne, ne?" zvolala jsem. Upila jsem ze své kávy, kterou jsem si přinesla v papírovém kelímku. Už měla tu správnou teplotu, při které mi chutnala nejvíc. Nasála jsem ještě jeden lok, než jsem se zvedla na chodidla.

"A co Käthe?" zeptala se Elsie.

"Je pořád nemocná, přepokládám. Včera mi v autě usnula, Tom ji musel odnést v náručí," odpověděla jsem jí.

"No páni. Já to vidět, tak po tom chlapovi skočím," našpulila rty. Když jsem po ní střelila pohledem, krátce se zasmála a zvedla dlaně v obranném gestu. "Ano, já vím, že jsem před chvílí básnila o svém příteli, ale když se chlap stará o svoji dcerku, a ještě ji nese v náručí, no neoceň to!" spráskla dlaně.

Zasmála jsem se spolu s ní. "Elsie, ty snad nikdy nedospěješ," povzdychla jsem si a naoko se zatvářila rodičovsky.

"A ty si snad nikdy pořádně neužiješ," oplatila mi. Ještě jednou jsem se na ni podívala, než jsem se otočila na patě, abych vyšla z kabinetu. Měla jsem chuť jí odpovědět, že ne každý má tak skvělý život jako ona, ale znala jsem ji tak dlouho, že mi bylo jasné, co by mi odpověděla: Každý máme takový život, jaký si ho uděláme. Vše je jen v našich rukou. V naší moci.

S postupujícím dnem a táhnoucími se vyučovacími hodinami se mé odhodlání vyřešit můj vztah s Jeromem vytrácelo, má motivace si s ním pohovořit jako dva dospělí a vykoumat, kam náš vztah spěje, pomalu slábla. Ráno jsem cítila tolik energie, byla jsem prostě rozhodnutá, že po škole zajedu rovnou k němu do bytu a počkám na něj, ale když jsem seděla ve třetí vyučovací hodině, už jsem přemýšlela nad tím, jestli to není moc unáhlené, při páté - poslední hodině, jsem uvažovala nad tím, jestli vůbec bude doma, a pokud ne, jak dlouho mu asi bude trvat, než se vrátí, při pojídání oběda jsem byla nalomená k tomu, abych se na to prostě vykašlala a nechala to všechno zase vyplynout ze situace.

Vzchop se, zazněl ve mně odhodlaný hlas. Byl to však hlas tichý, upozaďovala jsem ho a nedávala mu takové důležitosti. Když jsem si ale vzpomněla na předešlou noc, na to, jak mi bylo v Tomově náručí - ač jsem to mohla pocítit jen na chvíli, rozhodla jsem se, že tak se sebou zacházet nebudu. Nenechám se vláčet životem, nenechám se vláčet vztahem, ve kterém jsem nešťastná.

Napíchla jsem opečenou bramboru na vidličku a zůstala na ni hledět, jako by mi ona mohla dát odpověď.

"Nad čím pořád tak přemýšlíš?" zeptala se mě Elsie. "Dneska jsi podivně zamlklá a pohledem pořád někde v řiti," dodala polohlasně, aby nás neslyšeli zpívající žáci, kteří už neměli výuku, a tak se mohli v jídelně zdržet delší čas.

"Já že jsem pohledem někde v řiti?" zopakovala jsem po ní a krátce se zasmála. "Nevím, kdo je tady celý den myslí někde jinde," ukázala jsem na ni vidličkou s plátkem brambory, než jsem si jídlo vložila do úst.

"Já na to mám právo, víš, co se předešlou noc stalo. Ale co se stalo tobě, že jsi taková zamyšlená?" zvedla obočí. Cítila jsem tu její zvědavost, moc dobře jsem věděla, na co naráží, ale bohužel jsem jí nemohla poskytnout nic, z čeho by čerpala.

"Nepotěším tě," zavrtěla jsem hlavou. "Jestli snad narážíš na něco, co se mohlo stát mezi mnou a Tomem, rovnou ti říkám, že tápeš ve vzduchoprázdnu," odpověděla jsem jí.

"Nevěřím," ušklíbla se. Tím jediným slovem mi dala jasně najevo, že si prostě půjde po svém. "Něco se stát muselo, jinak si nedovedu vysvětlit ten tvůj naprosto nepřítomný výraz," okomentovala mé celodenní prožívání.

Krátce jsem se zasmála. "Kdyby se něco dělo, přece bys byla první, kdo by o tom věděl," podívala jsem se jí do očí.

Zkoumavě přejela pohledem přes mou tvář. "Doufám, že to neříkáš jenom tak," ukázala na mě vidličkou podobně, jako já na ni před malou chvílí. "Sice jsem teď zaměstnaná Jamesem a možná mám růžový pohled na svět, ale ty jsi pořád mezi top lidmi v mém žebříčku," řekla.

"A toho si nesmírně cením," pokývla jsem hlavou.

"Fajn," olízla si rty. "Takže nemám o ničem vědět?" znovu se zeptala, ale tentokrát zvolila přímá slova.

"Není nic, co bys už dávno nevěděla," pousmála jsem se. Taková odpověď jí zřejmě stačila, protože se na chvíli odmlčela. A pak po pár minutách začala znovu mluvit o Jamesovi, jako každou volnou minutu dnešního dne. Ale mně to nevadilo. Aspoň jsem nemusela myslet na to, co mě čeká, co jsem si sama připravila, a čemu jsem měla tendence se teď vyhnout - rozhovor s mým snoubencem o naší budoucnosti.

Vstala jsem od nedojedeného jídla na talíři, na které jsem ztratila chuť v momentě, kdy jsem si vzpomněla na to, co mě čeká. Sice jsem se rozhodla, že se tomu nebudu vyhýbat, ale půjdu tomu naopak naproti, ale s každou minutou, kdy se blížila situace, kdy jsem za sebe chtěla převzít zodpovědnost, se mi žaludek stahoval víc a víc. Cítila jsem nervozitu, připadala jsem si jako před nějakým důležitým životním rozhodnutím. Uvědomila jsem si, jak se mi třepou ruce, až když jsem pokládala dlaň na kliku od dveří kabinetu, abych je otevřela.

"Theo, s tebou se fakt něco děje," zamumlala Elsie kousek za mými zády. Zřejmě nechtěla mluvit moc nahlas, protože se po chodbě potulovalo pár studentů. Až když jsme se ocitly v bezpečí kabinetu, promluvila hlasitěji. "Prostě to na tobě vidím, tak mi netvrď, že to nic není," založila si jednu ruku v bok. Teď jsem si připadala jako neposlušné dítě, které provedlo nějakou lumpárnu, a Elsie měla být ta, která mě za to potrestá.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Říkáme si přece o všem," naklonila hlavu na stranu a tentokrát zněla opravdu ustaraně. "Pokud se mi nechceš svěřit, chápu, ale aspoň mi netvrď, že si tohle všechno namlouvám," vydechla.

Olízla jsem si rty. "Fajn, něco se děje, ale ještě sama nevím…"

"Bože, ty jsi těhotná!" skočila mi hned do řeči.

"Ne!" vyjekla jsem překvapením. "Proboha, Elsie, ne…" zopakovala jsem o trochu klidněji. "Nejsem," ještě jednou jsem ji utvrdila a tím i sebe samou. "Jen… včera jsem zavezla Käthe. A potom jsem zůstala u Toma o trochu déle. Uvařil mi kávu a tak," odkašlala jsem si.

"A tak?" zopakovala po mě. "Co přesně znamená a tak?" zvedla obočí.

Protočila jsem oči. "Povídali jsme si, nic víc," řekla jsem a tím jsem hned utnula jakékoliv její fantazie o tom, co se asi mohlo stát. "Ale chci ti říct to, že… no, když jsem byla u Käthe v pokoji, nevšimla jsem si, že mi tam vypadly klíče od kabinetu. Večer mi je přivezl."

"Večer?" zamrkala. "A počkat," přemýšlivě našpulila rty, "on zná tvoji adresu?" ukázala na mě prstem.

"To je vedlejší," mávla jsem rukou. "Chci říct, že jsem včera večer měla popito. Byla jsem naštvaná na Jeroma a otevřela jsem si láhev vína. Mohla jsem mít tak druhou skleničku, když zazvonil," začala jsem s vyprávěním toho, co jsem před ní chtěla utajit.

"A já vím, jak na tebe víno působí," zachichotala se.

"Pozvala jsem ho dál."

"Nechal se pozvat?"

"Ano. Chvíli byl se mnou v obýváku. Povídali jsme si," trhla jsem rameny.

"Zase jenom povídání," protočila Elsie panenky. Rázně přešla místností ke svému stolu, o který se opřela. Posadila se na jeho desku a založila si ruce na prsou. "Řekni mi, je snad ten chlap gay, že po tobě ještě nevyjel?" odfrkla si.

Naklonila jsem hlavu na stranu. "Cože?" hlesla jsem. Nechápala jsem její narážku. Copak je něco zlého na tom, že Tom toleruje to, že jsem zasnoubená s jiným mužem? "Kde jsi přišla na to, že po mě ten chlap jede? Vždyť… Elsie, teď nejsme v nějaké harlekýnce, aby -"

"Theo," oslovila mě a tím přerušila mé chystané argumenty. "Ten chlap se v tvém životě neobjevil jen proto, aby ses starala o jeho dceru. Na téhle škole je hromada rodičů, kteří jsou samoživitelé, hromada otců, o které bys mohla zavadit, a ty narazíš právě na tady toho cizince?" zvedla jedno obočí. Pousmála se a nevěřícně zakroutila hlavou. "Mysli si o mně, co chceš, ale věřím na osud. A není náhoda, že svou dceru přihlásil do právě naší školy, není náhoda, že ji máš právě ty ve třídě, a rozhodně není náhoda," končila s rezolutním hlasem, "že ti jen tak klepe na dveře, aby ti přivezl klíče."

"Mám přece Jeroma," zamumlala jsem, překvapená jejími slovy. Nikdy jsem si nemyslela, že bych zrovna tohle od ní někdy slyšela. Byly jsme dlouholeté kamarádky, to ano, ale snad nikdy jsme se nebavily s takovou vážností, v jakém duchu se teď nesl tenhle rozhovor.

"Jsi snad slepá, Theo?" zavýskla. Zvýšila na mě hlas, ale já věděla, že to nemyslí nijak zle. Bylo to v zápalu emocí, které se v ní probouzely, nebylo to tím, že by mi chtěla vynadat jako nějaké neschopné náně. "Probuď se a už se na Jeroma zvysoka vyser, musím-li být tak sprostá," máchla rukou ve vzduchu. "Ten kluk na tebe neskutečně kašle, jsi mu u prdele, a tím prstýnkem," ukázala na mě, "tím si tě jenom pojistil. Aby tě vlastnil, ne, aby ti vyznal, že tě miluje," procedila mezi zuby.

Nechápala jsem, kde se v ní bralo to naštvání směřované k Jeromovi. Tohle bylo snad poprvé, co mi ho takhle vymlouvala. Ano, už stokrát jsme se o něm bavily, bylo mnoho situací, kdy jsem si na něj stěžovala, ale její narážky jsem brala jako rady kamarádky, která si nemohla najít přítele. Brala jsem je jako symbolická poplácání po ramenou, kdy mě chtěla politovat. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být míněno vážně.

"Theo, promiň," promluvila po chvíli ticha, kdy jsem na ni hleděla jako čerstvě vyoraná myš. "Nechtěla jsem být tak hrubá, ale…" odmlčela se.

"Musím jít," ukončila jsem tenhle rozhovor dřív, než by to mohlo zajít tam, kam bych nechtěla. Už mi skřípal vztah s Jeromem, nepotřebovala jsem, aby se něco takového stalo i mezi mnou a mojí jedinou kamarádkou Elsie.

Naštvaná jsem sedla do auta a nastartovala. Vyjela jsem z parkoviště školy a nabuzená energií, kterou mi to momentální rozhořčení poskytovalo, jsem zamířila na adresu, na které jsem už dlouho nebyla. Ani jsem nekontrolovala displej mobilu. Prostě jsem tak nějak intuitivně tušila, že se mi Jerome určitě neozval, a jestli se mi teď chtěla dovolat Elsie, měla smůlu. Ano, bylo zbabělé utéct před jejím názorem, který nemusel být daleko od pravdy, ale právě teď jsem nebyla v takovém rozpoložení, abych si její slova vyslechla do konce. Nezastavovala jsem se. Nenechala jsem se zviklat tím, co mi předtím hloubalo v hlavě. Kašlu na to, jestli bude Jerome doma nebo ne. Prostě na něj počkám. Ten tlak, který ve mně náš vztah vytváří, chci prostě vypustit. Ulevit si. Vyřešit to.

Nechala jsem kabelku v autě, dokonce jsem zapomněla na to, že jsem chtěla prvně zajet na nákup. Na mou mysl ani jednou nepřišlo, že jsem teď v situaci, ve které jsem v životě nebyla, přes hlasité tepání krve, která mi hučela v uších, jsem nevnímala, co se dělo kolem mě. Nevšimla jsem si zaparkovaného auta na místě, kde jsem před několika měsíci stávala já. Neregistrovala jsem cizí boty, které byly hned vedle těch Jeromových. Na jeho věšáku jsem přehlédla světlou džínovou bundičku, která do mého šatníku rozhodně nepatřila.

"Jerome?" zavolala jsem. Až když jsem se zastavila na středu jeho obývacího pokoje, uvědomila jsem si, jak rychle jsem vystoupala po schodech, jak zběsile jsem vplula do jeho bytu. Rozhlédla jsem se kolem a prohlédla si místnost, která bývala útulným pokojem. Teď tu byl několik týdnů neuklizený nepořádek. Přešla jsem směrem k jeho ložnici, a ještě jednou zavolala jeho jméno.

"Uhm-ah."

Tlumený ženský hlas následovaný tichým úderem mě naprosto vykolejil. Držela jsem dlaň na klice od jeho ložnice a jako by teď mému mozku trvalo celou věčnost vydat příkaz k otevření dveří, jako by mé nervy tu informaci nedokázaly přenést rychlostí blesku.

"Kurva."

Teď to byl Jerome, tím jsem si byla jistá. Otevřela jsem dveře do ložnice. A v ten moment, kdy můj pohled padl na rozválenou postel, se mi obrátil žaludek, udělal salto jako na houpačce a bolestivě se sevřel. Vydechla jsem a na vteřinu zavřela oči. Když jsem je znovu upřela k těm dvěma, ujistila jsem se o tom, že se mi to nezdálo.

Jsem to ale kráva pitomá!

B.