Promiseland * 17

Moooc děkuji za vaše hlasy, komentáře, lajky... ♥

Snad vás potěší, že jsem měla po dlouhé době osvícení - nápad na novou povídku. To se teď stalo motorem tu aktuální dopsat rychleji, tak se mi sand bude dařit díly opravdu psát s nějakým tím pravidelnějším zveřejňováním. Ne, že bych se jí chtěla zbavit, ale už se zase těším na ten další nový začátek. Snad mi to nadšení moc brzo nepohasne :D.

Užijte si dnešní díl, těším se na vaše ohlasy. :) B. ♥

Hudba: Paramore - Hate To See Your Heart Break

Zůstala jsem hledět na dvě nahá těla a nechápala, jak se tohle všechno mohlo stát. Jedno tělo, které jsem sama znala a které mi mělo patřit jako jediné partnerce, a druhé, které tady nemělo co dělat. V uších mi hučelo, měla jsem pocit, jako by mi měla puknout hlava, a přitom mi myslí neproběhla jediná myšlenka, kterou bych mohla přetvořit do slov, neměla jsem žádnou nadávku, kterou bych oba dva mohla otitulovat. Prostě jsem jen zkoprnělá stála na prahu místnosti. Vypadalo to, jako bych tím šokem ochrnula, až na to, že jsem se nesesunula k zemi. Proměnila jsem se v solný sloup. Nejspíš bych se měla otočit na patě a prostě z tohoto proklatého bytu odejít, jako bych tu ani nebyla. A zároveň s tím, jak bych mohla vymazat vzpomínky na tuhle situaci, mohla bych taky vymazat Jeroma ze svého dosavadního života. Jenže… kéž by to šlo tak snadno.

Jerome se napřímil od postele a omotal si kolem pasu tenkou látku přikrývky, která byla od jejich divokého skotačení celá pokrčená, a přidržoval si ji jednou rukou u boku, zatímco tu druhou natáhl ke mně dlaní nahoru. Hruď se mu rychle zvedala a zase klesala, jak se snažil popadnout dech, jeho tváře byly narůžovělé. A provinilé. Když jsem hleděla do tvé tváře, která mi byla po boku už několik let, nedokázala jsem se ovládnout. Začala se mi třepat brada a do očí se mi tlačily slzy.

"Zlato," začal a v jeho hlase byla znát opatrnost, se kterou mě oslovoval. Nezvolil mé křestní jméno, kterým mě běžně oslovoval, vybral si označení, které v souvislosti se mnou málokdy použil.

"Ne," zamumlala jsem a rázně zavrtěla hlavou. Kéž bych měla tolik ráznosti i ve svém hlase. "Neopovažuj se…" začala jsem, ale hlas se mi zlomil. Vzlykla jsem. "Nejsem tvoje zlato," pokračovala jsem s roztřepaným hlasem. "Už nejsem. A očividně jsem ani nikdy nebyla," dodala jsem. Pohledem jsem přejela od Jeromovy tváře k té druhé, která okupovala tuhle místnost.

"Jen pro upřesnění, nevěděla jsem -"

"Ani na mě nemluv!" štěkla jsem na ni jako nějaký hysterická ženská, nevyrovnaná a žárlivá. Ač jsem na to měla to největší právo, nechtěla jsem se právě takhle chovat. Znovu jsem zavrtěla hlavou a přesunula svůj pohled zpátky k Jeromovi, protože jsem nedokázala vydržet hledět na tu mladou a pohlednou dívku, se kterou mě Jerome nahradil.

"Theo," začal Jerome.

"A ty taky drž hubu," zvýšila jsem hlas i na něj. On byl ten poslední, který tu teď mohl cokoliv říct. "Bože!" zaskučela jsem. "Ani radši nechci vědět, jak dlouho tohle trvá," ušklíbla jsem se a ve znechucení ohrnula horní ret. Když jsem očima zavadila o rozválenou postel, žaludek mi udělal další salto, jak se snažil bojovat se skutečností, že mě můj snoubenec podváděl.

"Jen bych chtěl -" zkusil to ještě jednou, ale já ho znovu přerušila.

"Nezajímají mě tvoje výmluvy, bastarde," zamračila jsem se na něj. Cítila jsem, jak mi roste naštvání. Začínala jsem vidět rudě, což se mi moc často nestávalo, a moje dýchání se zrychlovalo úměrně tomu, jak rychle jsem si uvědomovala závažnost téhle situace do všech jejích detailů. Sevřela jsem dlaně v pěsti, aby nebylo vidět, jak se mi ruce zlostí třepou, a přešlápla z nohy na nohu, abych získala větší jistotu. Kolena se mi klepala, to ano, ale já hodlala zůstat silná do konce. Nedám na sobě znát jakékoliv zachvění, především ne před ním. A ní.

Naposledy jsem se podívala na ty dva, na zmuchlanou postel, naposledy jsem se nadechla toho hustého vzduchu, který smrděl potem a nevěrou, a pomalu se otočila na patě. Sama pro sebe jsem si zavrtěla hlavou. Právě teď jsem nebyla schopná vidět tu laskavost, kterou mi tahle situace udělala, nevnímala jsem to jako záchranu před budoucností, která mi měla přinést jen další slzy a neštěstí. Ty slzy, které mi začaly po tváři právě teď stékat, měly brzy zaschnout, na to ponížení, které jsem teď cítila, jsem měla brzy zapomenout. V tuhle chvíli to ale bolelo tak, že jsem sotva šla.

Na předloktí jsem ucítila dotek, který mě zastavil. Sklopila jsem pohled k jeho prstům, které se tiskly na mou kůži, a ve snaze se z toho sevření vykroutit, jsem opakovaně cukla s paží.

"Theo," zašeptal mé jméno.

"Nedotýkej se mě," procedila jsem mezi zuby. Sevření jeho prstů povolilo, ale nepustil mě úplně. Zvedla jsem oči k těm jeho a nasbírala v sobě veškerou nenávist a zlost, kterou jsem momentálně byla schopná pobrat, a vpálila jsem mu ji do tváře. Když uviděl můj výraz v obličeji, zarazil se a odtáhl se, což jsem přesně chtěla.

"Nech mne to vysvětlit," zamumlal.

"A co přesně bys mi chtěl vysvětlovat?" zeptala jsem se a založila si ruce na prsou. Zuby jsem si přejela přes spodní ret, než jsem čelist pevně sevřela, abych se rovnou na místě nepozvracela. Na mých rtech se usadil opovrhující úšklebek, který měl k úsměvu daleko stejně jako mráz k teplému počasí. "Že je tohle jedno veliké nedorozumění?" začala jsem ironicky. "Že vůbec nevíš, kdo ta nahá žena je? Že to není tak, jak to vypadá? Nebo snad že jsi zakopl a jen náhodou dopadl mezi roztažené nohy tvojí kamarádky?" pokračovala jsem a postupně zvyšovala hlas. Ani jsem si neuvědomovala, jak naštvaná jsem byla, dokud jsem neskončila. Když jsem uslyšela svůj vlastní hlas, až jsem se zalekla, ale v tuhle chvíli jsem se nehodlala krotit. "Jdi se bodnout, Jerome!" zamračila jsem se na něj. "Nemusíš se namáhat nic vysvětlovat, nebudu tě obtěžovat a ztěžovat ti život. Vlastně ti ho teď velice usnadním!" dodala jsem. Když jsem si hbitě sundala zásnubní prsten z prstu, Jerome hned zvedl dlaně do obranného gesta.

"Theo, neblbni. Přece to neukončíme právě takhle," zavrtěl hlavou.

"My?" zamrkala jsem a zvedla obočí. "Kdeže. Já tohle končím," píchla jsem si prstem do hrudi. Hodila jsem po něm prstenem, který zdobil můj prsteníček sotva pár týdnů, a tiše si přála, aby měl ten prsten aspoň tunu a Jeromovi způsobil větší zranění než jen drobné polechtání na kůži. "Skončil jsi, kokote!" ukázala jsem na něj prstem. Hned na to jsem se k němu otočila zády. Vydala jsem se směrem ke dveřím bytu, pryč z tohoto neskutečného ublížení, pryč od něj.

"Theo!" zavolal za mnou. Uslyšela jsem za sebou jeho kroky, nahými chodidly pleskal o tmavé dlaždice, která pokrývaly podlahu jeho chodby. "Theo, ona pro mě nic neznamená," začal zoufale. "Ty jsi moje všechno. S ní jsem jenom spal, ale ty jsi ta, kterou miluju," vybreptal. "Theo…" naposledy vydechl mé jméno.

Naposledy jsem se podívala do jeho obličeje. "Už tě nechci nikdy vidět," zamumlala jsem, nereagujíc na ty ubohé výmluvy, kterými teď zasypal moje bedra. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a zatnula zuby, abych potlačila vzlyknutí. Při představě, jak jsme se mohli mít, jak jsme se v minulosti měli, a kam to všechno dospělo, se mi opravdu chtělo brečet. Po tváři mi stekla další slza. Když to Jerome postřehl, natáhl paži ve snaze tu slzu prsty setřít. Ucukla jsem a ukročila vzad.

"Theo," zopakoval posté.

"Nech mě být a jdi si mrdat s tou čůzou," procedila jsem zlostně, než jsem se otočila k odchodu. Tentokrát jsem nedala na žádná další slova, poslední, co ode mě slyšel, bylo hlasité bouchnutí dveří od jeho bytu. Prošla jsem chodbou s ubrečeným pohledem a bylo mi jedno zvědavých obličejů sousedů, kteří vykukovali ze svých bytů, zvědaví, co se to tu děje. Nedbala jsem toho, jak teď musím vypadat, bylo mi naprosto u prdele, co všechno mohlo okolí slyšet. Teď jsem měla zlomené srdce, měla jsem právo na všechno.

Sedla jsem do auta a ve vteřině vyjela z místa, na kterém jsem parkovala. Objela jsem jednu řadu domů, a ještě jeden blok, než jsem zastavila na prvním volném kousku, který jsem našla. Rozbrečela jsem se. S dlaněmi na volantu jsem sklopila hlavu a opřela se o klouby svých prstů, vzlykajíc do ticha mého auta, které teď bylo chladné a podivně prázdné. Bylo takové vždycky, ale teď jsem to vnímala víc než kdy dřív.

Ticho, které přerušovaly jen můj pláč a občasné hlasitější povzdychnutí, najednou protrhl nový zvuk. Když jsem v první vteřině rozpoznala svůj mobilní telefon, s nesouhlasným zamručením jsem zvedla hlavu. Nechtělo se mi s nikým mluvit, a mé podezření, že to volá Jerome, se potvrdilo, když jsem z kabelky mobil po několika dlouhých sekundách vylovila. S každou vteřinou, kdy se hlasitost vyzvánění stupňovala, jsem utvrzovala své přesvědčení, že tenhle den bude jedním z mých nejhorších. Ukončila jsem hovor, aniž bych ho zvedla, a rovnou nastavila tichý režim, aby se takhle situace nemusela opakovat. Znovu jsem schovala mobil do kabelky. Vytáhla jsem z ní peněženku a otevřela ji. Za průsvitnou folií jsem nosila fotku nás dvou - Jeroma a mě. Byla to fotka z dovolené, na které jsme se oba dva šťastně usmívali. Sice byla ze začátku našeho vztahu, ale já si naivně myslela, že to platí i po pár dalších letech - štěstí a radost byly z fotky téměř hmatatelné, a to mi teď drásalo nervy. Vytáhla jsem fotku a pokrčila ji, odhodila jsem ji na sedadlo vedle sebe a zoufale zamručela do ticha vozidla. Na chvíli jsem si schovala obličej do dlaní, než jsem se s hlubokým nádechem znovu podívala na okolní svět.

"Nebudu se hroutit. Tohle zvládnu, jako jsem zvládla všechno ostatní ve svém životě," zamumlala jsem si sama pro sebe. Kéž by ta slova měla kouzelnou moc. Stiskla jsem tlačítko a zapnula rádio, abych nemusela sedět v tom tichu. Sklopila jsem clonu proti slunci, abych mohla v zrcátku zkontrolovat, jak vypadám. Vzpomněla jsem si na to, že mě doma čeká jenom prázdná lednice a studená půlka pizzy. Nakoupit si prostě musím a aspoň se tím můžu naladit na jiné myšlenky. Podívala jsem se na odraz svého obličeje. Oči jsem měla trochu zarudlé, ale to snad během pár minut vymizí. Řasenka se držela, uvzlykané tváře vychladnou.

S kufrem plným nákupu, kterým jsem si nejspíš kompenzovala špatnou náladu, jsem zaparkovala u svého domu. Bylo šero, večer se blížil a můj dům vypadal tak osaměle, jako jsem se teď cítila. Vypnula jsem motor a chvíli jsem zůstala sedět v autě, očima připoutaná z tmavým oknům, která vedla do mého obývacího pokoje. Prsty jsem si prohrábla vlasy a z kabelky vytáhla svůj mobil. Několik nepřijatých hovorů od Jeroma jsem s rozhodnutím o ignorování přešla, stejně tak zprávy, které ve svém zoufalém pokusu o záchranu našeho vztahu poslal. Najela jsem do listu kontaktů a vyhledala Elsiino číslo. Jen chvíli jsem přemýšlela a zvažovala, jestli jí vůbec volat. Cítila jsem se mizerně a třeba by mi blízkost mé kamarádky mohla pomoct z tohoto rozpoložení. Vytočila jsem její číslo a mobil si přiložila k uchu. A zatímco jsem čekala a nervózně bubnovala prsty po obvodu volantu, tiché pípání ve sluchátku se neměnilo. Nezvedala to.

Povzdychla jsem si a mobil znovu schovala do kabelky. Vystoupila jsem z auta a obešla ho, abych otevřela kufr. Vzala jsem první tašku s nákupem, než jsem se čelem otočila k domu. U domovních dveří seděl Jerome. Zamračila jsem se na něj.

"Na tohle nemám náladu, Jerome. Jasně jsem ti řekla, abys mě nechal být," zavrtěla jsem hlavou.

"Do prdele, Theo, byli jsme spolu takovou dobu. To si myslíš, že to nechám jen tak plavat? Že přijmu to, že po mě hodíš prstenem, a tím je vše u konce?" zeptal se. Zvedl se ze země a založil si ruce na prsou.

Zavrtěla jsem hlavou. "Neměl jsi píchat s tou slepicí," trhla jsem rameny. "Něco takového ti nedokážu odpustit, Jerome," řekla jsem a udělala k němu další krok, doufajíc, že mi uhne a já budu moct vejít domů. "A to, že tady jsi a umanutě si stojíš za svým, ti nepomáhá. Vytáčí mě to a nutí mě to nenávidět tě ještě víc," dodala jsem s vyrovnaným výrazem ve tváři. Překvapovala jsem samu sebe, že jsem tu před ním dokázala stát a nebrečet. V porovnání s tím, jak jsem se hroutila po cestě domů, jsem teď byla klidná a chladná jako kámen.

Jerome zoufale rozhodil rukama. "Theo, přece si zasloužíme víc. Pohádejme se, jako už stokrát, ale taky se zase usmiřme," udělal ke mně jeden z prvních kroků. "Nezahazujme ten vztah, který jsme měli," zavrtěl hlavou.

"To jsi zahodil už dávno, mám takový pocit," podívala jsem se do jeho tváře. Zůstala jsem stát na místě, nehnula jsem se ani o píď a čekala jsem, až se on sbalí a odejde pryč. "Opravdu na tebe nemám náladu, a to, co se stalo, prostě nezměníš. Podvedl jsi mě," řekla jsem. Hlas se mi netřepal, což jsem přisuzovala už úplnému vyčerpání. Pláč po cestě domů mě natolik oslabil, že jsem teď nebyla schopná jakékoliv emoční odezvy. "A to si ani nechci představovat, kolikrát jsi ji asi ojel, než jsem na to dneska přišla. Náhodou jsem se objevila v tvém bytě. Kdybych nepřišla, tajil bys to dál, co?"

"Proč si myslíš, že to trvalo delší čas? Mohlo to být poprvé a naposledy…" vydechl.

"A bylo?" zeptala jsem se hned. "Jediné, co po tobě teď chci, kromě toho, abys odešel a už mě nechal být, je, abys mi upřímně odpověděl," zašeptala jsem. "Jaká je pravda?"

"Theo," znovu zamumlal mé jméno a zkroušeně zavrtěl hlavou. Nechtěl mi odpovědět. To se dalo čekat, že jeho slova budou jen planými sliby. Teď už jsem měla jasnou představu o tom, jaký Jerome doopravdy je. Člověk, o kterém jsem si myslela, že je mým partnerem, byla jen Jeromova role, kterou úspěšně hrál, pokud jsem byla poblíž. Nechtěla jsem se pouštět do představ, jaký asi byl, když jsem nebyla v jeho přítomnosti.

"Nech mě být. Odejdi, Jerome, a prostě mě nech žít," řekla jsem, když už z něj žádná další slova nevypadla. "Bude lepší, když to ukončíme takhle. Nebudeme se dál trápit, ty si můžeš ojíždět, kterou budeš chtít, a já aspoň budu po nocích klidně spát a netrápit se kvůli zmetkovi, za kterého jsem se málem provdala," trhla jsem ledabyle rameny. Možná jsem vypadala silně a vyrovnaně, ale něco uvnitř mě se zase začalo hroutit. Lámala jsem se, a to bolelo jako čert.

"Čím to můžu napravit?" zvedl obočí. Jak se zdálo, nehodlal to vzdát. Já jsem ale už nechtěla pokračovat v něčem, co bylo stavěno na lžích. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou. "Udělám cokoliv."

"Tak laskavě pochop, že jsi u mě skončil," pronesla jsem dostatečně rázně, aby tomu uvěřil on, ale taky já. Přece se nedám nalákat na další pozlátka, přece moc dobře vím, že tohle nemá žádnou budoucnost. "Vrať mi klíče a vypadni z mého života."

Jerome se zhluboka nadechl. "Mám u tebe pár svých věcí."

"Tak si je vyzvedni, kdy chceš, ale dnes už tě nechci vidět," procedila jsem mezi zuby. Jeho tvrdohlavost mě začínala neskutečně prudit, tou svou umanutostí mi lezl na nervy. "A teď uhni, chci se dostat domů, dát si horkou vanu a vypít láhev vína. Sama a po dlouhé době svobodná," zamračila jsem se na něj.

Svobodná.

V mých uších to slovo znělo nezvykle a až hrubě, neobroušeně. Ale já si na to zvyknu. Když jsem doposud žila s kreténem, nic jiného mi taky nezbývá. Že?

B.