Promiseland * 21

Moc děkuji za všechny ohlasy. Přeji vám krásné počtení, doufám, že se příběh i nadále líbí :). B.

Hudba: Ed Sheeran - Save Myself

Jerome udělal dva kroky do domu a s hlasitým bouchnutím za sebou zavřel dveře. Při těch pár krocích jsem si všimla, jak je jeho motorika nejistá, krok potácivý. Hned mi bylo jasné, že tu nestojí střízlivý Jerome. Možná by ani nebyl schopný se tu ukázat, kdyby si nedal trochu alkoholu na posilněnou. Chtělo se mi zaskučet zoufalstvím, že mě nenapadlo jiné řešení, než ho pustit do domu a přistoupit na jeho žádost, abychom si promluvili. Když jsem pochopila, že tu stojí alkoholem nasáklý Jerome, uznala jsem, že to možná nakonec bylo dobře, že jsem ho nevyhodila před dům. Ve svém opilství se jeho vlastnosti násobily, jeho urputnost taktéž.

Jerome přesunul svůj pohled od mého obličeje k Tomovu. Stál za mnou, cítila jsem ho blízko svých zad, ale nedotýkal se mě. Nevím, jestli nechtěl působit moc ochranářsky, nebo mu to prostě bylo před mým bývalým trapné, ale nehodlala jsem to v tuhle chvíli řešit. Už tak jsem se potýkala se smíšenými pocity, které mi tahle chvíle přinesla - jak jsem se asi měla cítit, když jsem se loučila s Tomem, se kterým jsme si věnovali naše vůbec první polibky, a do toho přišel Jerome, podnapilý, tvrdohlavý, a tak nám zničil náš vzácný moment?

Zhluboka jsem se nadechla. "Jerome, nezvu tě dál. Pokud mi chceš něco říct, vysyp to tady a teď," řekla jsem. Můj hlas už nezněl tak krutě, jako prvně, ale rozhodně jsem neměla slitování. Dívala jsem se na může, o které jsem si myslela, že bude mým životním partnerem. Nenašla jsem u něj oporu, nebyla to má spřízněná duše. A to prozření do reality bylo drsné, ale pravděpodobně velmi potřebné. Teď jsem za to mohla poděkovat. Byla jsem s ním zatím jen zasnoubená. Co kdybych na tohle všechno přišla až po dni, kdy bychom si řekli svá ano?

"To mě necháš stát na rohožce? Už si ani nezasloužím, abych se u tebe mohl posadit?" zamrkal a uraženě našpulil rty. Pohledem neklidně těkal mezi mým a Tomovým obličejem. Viděla jsem na něm, jak je mu nepříjemné, že tu nejsme jen my dva. A to, že jsem mu neodpověděla a neprozradila, co tady Tom vlastně dělá, byla nejspíš další věc, která ho dožírala. Dříve bylo zvykem, že o mém životě věděl všechno, ale teď jsme se téměř týden neviděli a já už měla v životě někoho, kdo byl pro něj cizí osobou. Vlastně ho ani neznal jménem. Muselo mu to drásat nervy. A s tím uvědoměním jsem pocítila, že mám Jeroma v hrsti. Teď jsem byla já ta, která mohla rozhodovat.

"Jerome," oslovila jsem ho, ale on mě hned přerušil. Udělal krok směrem ke mně a až zoufale ke mně natáhl ruce. Když jsem pohlédla do jeho obličeje a věnovala pozornost jeho výrazu, překvapením jsem skoro strnula. Nikdy jsem ho neviděla takhle… unaveného. Vypadal nevyspale, ztrhaně, utrápeně. Jenže jak jsem mohla vědět, že to není další z jeho hrátek, jak se ke mně dostat? K čemu by mi byly opakující se omluvy a usmiřování, když by nikdy nedošlo k nápravě, kterou by sliboval?

"Theo, promluvme si," zopakoval svá předchozí slova. "Prosím," dodal.
Ustoupila jsem. Ukročila jsem vzad a mlčky jsem mu pokynula dlaní, aby přešel do obývacího pokoje. Když jsem udělala ten pohyb vzad, ve následující vteřině jsem ucítila Tomovy prsty na mém rameni. Jerome kolem nás prošel, aniž by nám dvěma věnoval jediný pohled. S polknutím jsem vnímala, že jsem možná udělala chybu, že jsem to nakonec dovolila. Taktéž jsem vnímala Tomovu tichou podporu. A to mi jen držel ruku na rameni a jemně mi ho tiskl. Když jsem na zátylku ucítila i jeho dech, po celém těle mi naskočila příjemná husí kůže.

"Mám tu zůstat?" zamumlal svou otázku kousek od mého ucha. "Kdybys s ním nechtěla být sama, můžu zavolat Billovi, že se ještě chvilku zdržím," nabídl se mi.

Ohlédla jsem se přes rameno. "Já nevím, Tome," přiznala jsem. Momentálně jsem se cítila silná, ale sotva bych s ním osaměla, mohla by se spousta věcí změnit. Ztěžka jsem polkla.

Tom se pousmál a polštářkem palce zlehka brnkl o mou bradu. "Záleží jen na tobě," řekl. V těch slovech jsem slyšela příslib, že bude respektovat, jakkoliv se rozhodnu.

Vydechla jsem. Přemýšlela jsem nad tím, jaké možnosti jsem teď měla před sebou, a jakou bych si měla vybrat. Byla jsem pevně rozhodnuta, že je Jerome minulostí. S každou vteřinou, kterou jsem hleděla do Tomovy tváře, jsem si byla jistější víc a víc. A moc dobře jsem věděla, že by mě Jerome nikdy neuhodil. Nevztáhl by na mě ruku, až takový zmetek nebyl. Proto jsem se nebála Tomovi říct, že může klidně jet. Tohle zvládnu sama. A jsem přece dospělá a samostatná, nebudu potřebovat Tomovu ochranu, abych se mohla vypořádat se svou minulostí. Tohle je můj bordel, který si musím uklidit.

"Taky mě napadlo, že bych mohl počkat před domem, abych se ujistil, jestli jsi opravdu v pořádku, až bude on odcházet, ale nechci si tady hrát na tvou ochranku," pousmál se. Mlčela jsem a uvažovala nad možnostmi tak dlouho, že mi hned nabídl další z možných řešení.

"Před domem?" zopakovala jsem po něm a hloubavě naklonila hlavu na stranu. Když jsem jeho slova zopakovala a přemýšlivě zvedla obočí, viděla jsem v Tomově tváři, jak začíná poslední plán uvádět do reality.

"Chtěla bys? Mám na tebe počkat?" zeptal se. Dlaní přejel přes mou paži, jako by mě chtěl zahřát, a mně přišel ten dotek neskutečně příjemný. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si jeho přítomnosti, která měla za chvíli skončit. A zatímco jsem mlčela, Tom pokračoval se svými myšlenkami: "A klidně by sis mohla vzít pár věcí a přenocovat u nás doma, pokud by ses necítila bezpečně tady, s vědomím, že může Jerome kdykoliv přijít," navrhl.

Krátce jsem zavrtěla hlavou. "Tohle si musím vyřídit sama, Tome. A musím udělat tak, aby konečně pochopil, že už tu není žádná naděje na návrat," řekla jsem a pomalu vydechla vzduch přes nos, abych se uklidnila. Cítila jsem, jak mi začíná srdce bušit divočeji, když jsem si představila, co mě nejspíš čeká. "Klidně jeď domů," dodala jsem směrem k Tomovi.

"Dobře," přikývl. "Víš, kde bydlím. Takže kdyby se cokoliv stalo a ty bys potřebovala útočiště, máš u mě dveře otevřené," řekl s povzbudivým výrazem ve tváři. Prsty přejel přes mou kůži na předloktí, než mi jemně stiskl dlaně na znamení podpory.

"Děkuju," usmála jsem se na něj.

Tom zlehka položil paži kolem mých ramen a krátce mě přitiskl ke svému tělu. Užívala jsem si to objetí, které mi v tuhle chvíli poskytovalo ochranu a pocit bezpečí. Když mě zlehka políbil do vlasů, na chvíli jsem blaženě přivřela oči. Měla jsem chuť teď odejít s ním, měla jsem nutkání se na Jeroma vykašlat a nechat ho sedět v obývacím pokoji, v prázdném domě klidně celý víkend. On mě odsunul na druhou kolej už nespočetněkrát, proč bych to jednou nemohla udělat taky?

Tom se odtáhl a věnoval mi krátké pousmání, než se otočil k odchodu. A zatímco se jeho široká ramena ztrácela ve dveřích, přesunula jsem svou pozornost k mému bývalému snoubenci, který teď seděl na pohovce v obývacím pokoji a čekal. Založila jsem si ruce na prsou a přesunula se na práh místnosti. Nehodlala jsem se k němu přibližovat, chtěla jsem udržovat odstup, který mi pomáhal ve střízlivém přemýšlení nad celou situací.

"Co tady vůbec děláš, Jerome?" zeptala jsem se a neskrývala své rozmrzení z toho, že se tady ukázal.

"Byl jsem v baru," začal. Tím se mi jedině potvrdilo a taky vysvětlilo to, proč přišel v takovém stavu, v jakém se teď nacházel. Zůstal sedět na pohovce, a i já jsem stále postávala na kraji pokoje. "Přemýšlel jsem nad námi. Nad tím, jak jsem to posral. Já… já to nechci jen tak ukončit, Theo," zavrtěl hlavou. Poprvé po té době, co mluvil, ke mně zvedl obličej.

"Doufám, že jsi v tomto stavu neřídil," naklonila jsem hlavu na stranu. Pořád jsem měla paže překřížené před hrudí, zaujímala jsem neprostupný postoj, abych udržela hranice tam, kde jsem je nově vystavěla.

"Zavolal jsem jednomu známému, která mě sem hodil," odpověděl mi s ledabylým máchnutím ruky. "Ale to je teď jedno, nemyslíš?" zamrkal. Prudce vstal a udělal ke mně pár kroků. "Theo, nemůžu na tebe přestat myslet!" vydechl. "Nemůžu… nemůžu tě dostat z hlavy," procedil mezi zuby. Jako by to byla věc, za kterou se vlastně styděl a kterou ve svém životě nechtěl.

Rázně jsem zavrtěla hlavou. "To už ale není můj problém, Jerome," odpověděla jsem mu. Možná jsem teď byla chladná a strohá, ale v hloubi duše jsem sváděla neskutečný boj. Přece jenom se jednalo o člověka, se kterým jsem ještě před pár dny plánovala společnou budoucnost. Když jsem si tohle uvědomila, v krku se mi začal tvořit knedlík emocí, které jsem chtěla zadržet.

"Theo, prosím," zamumlal. "Uvažuj nad tím, než uděláš definitivní rozhodnutí," zamrkal víčky. Natáhl ke mně ruce, ale já před nimi ustoupila o krok vzad.

"Já to rozhodnutí už dávno udělala," řekla jsem mu. Hlas se mi začínal třást, ty pocity, kvůli kterým jsem tento týden noc za nocí brečela do polštáře, se teď zase začínaly probouzet.

"Jen tak? Jednoduše mě odstřihneš?" zeptal se. Viděla jsem, jak se mu do očí derou slzy. Jindy byl kvůli popitému alkoholu protivnější, jízlivější, ale teď se zdálo, že se měly projevit jeho citlivé stránky. Trochu pozdě, na to, že jsme spolu byli tolik let, a nikdy jsem ho neviděla takhle.

Jeho slzy vyvolaly slzy i u mě. "Podvedl jsi mě," pronesla jsem polohlasně. Trhaně jsem se nadechla. "Podvedl!" řekla jsem jasnějším hlasem, do kterého jsem vložila i trochu toho naštvání, které jsem vůči němu pociťovala, hned vedle lásky, kterou nešlo opustit ze dne na den. "A radši ani nechci vědět, jak dlouho jsi mě podváděl!" zavrtěla jsem hlavou. "A budeš mi tady tvrdit, že to nechceš jen tak skončit? Ty jsi tomu sám stanovil konec, a to v momentě, kdy jsi políbil jinou," ukázala jsem na něj prstem. Po tváři mi stekla slza.

"Theo," oslovil mě a udělal ke mně další krok. Chtěl mě obejmout, ale já rázně zavrtěla hlavou. Teď jsem si nedovedla představit, že by se mě měl dotýkat. Při vzpomínce na to, jak jsem ho nachytala před několika dny, se mi až obracel žaludek z vědomí, že by se ty ruce měly vztáhnout i ke mně. Pevně jsem zatnula zuby, rozhodnutá vytrvat v tom, co jsem si stanovila za důležité - nepolevit. Nepodlehnout mu. Nevzdat to a dotáhnout to.

"Ne, Jerome. Mezi námi je definitivní konec, takže doufám, že si to budeš pamatovat, až se ráno probudíš z toho stavu, ve kterém ses tady ukázal," řekla jsem a podívala se na něj s dalšími slzami, které se mi draly do očí. Ustoupila jsem stranou a paží máchla směrem ke krabicím, které jsem mu tady nachystala. "Vem si to a už se tady neukazuj. Vrať mi klíče a nech mě žít můj život, Jerome," hlesla jsem. Hlas se mi na konci zlomil, ale nevypadalo to, že by si toho Jerome všiml.

"Jak se teď asi mám dostat domů?"

"Je mi to jedno," zavrtěla jsem hlavou.

"Theo," povzdychl si.

"To sis myslel, že se nechám opít rohlíkem? Že mi navykládáš pár hezkých řečiček, já ti odpustím a bude zase všechno jako dřív?" zamrkala jsem víčky. "Nic už nebude jako dřív, Jerome. Skončila jsem s tím vztahem, který jsem považovala za normální. Vždyť jsme byli jako dva cizinci, do prdele," rozmáchla jsem se pažemi. "Spojovala nás společná minulost, nějaké krásné vzpomínky, ale to bylo všechno," znovu jsem zavrtěla hlavou.
Sotva jsem ta slova vyslovila, Jerome se napřímil v zádech. "Definitivní konec, říkáš?" zvedl jedno obočí a přiopilým pohledem si mě přeměřil. "Fajn. V tom případě nemusím mít černé svědomí, že jsem dál s Carol," ušklíbl se, jako by mu teď bylo špatně z toho, že na mě vůbec musí hledět.

"Padej pryč," procedila jsem mezi zuby polohlasně. Nechtěla jsem na něj křičet, a možná bych ani nenašla dost síly, abych na něj zvýšila hlas. "Dej mi ty klíče, ať mám od tebe pokoj, seber si ty krabice, a vypadni," zamračila jsem se na něj. Nezajímalo mě, jak se o to postará, jestli bude před domem čekat na odvoz, nebo si krabice potáhne pěšky. Už mě ani nezajímalo to, jak a kdy se dostane domů. Udělala jsem pár rázných kroků k domovním dveřím, které jsem v zápalu emocí s trhnutím otevřela.

Nečekala jsem, že před domem v té tmě noci uvidím stát tři auta. Jedno bylo moje, to jsem poznala hned, ale mezi dvěma cizíma jsem se zlomek vteřiny ztrácela. Jak se zdálo, Jeromův známý nepočítal s tím, že by tady zůstal delší čas. Zavalila mě vlna úlevy, když jsem si uvědomila, že tu nebudu mít Jeroma déle, než je nutné. A zatímco jsem hlasitě vydechla, pohledem jsem se přesunula k druhému autu. I to už jsem nejednou viděla. Veliké auto na vysokých kolech, ve kterém jsem se už vezla, bych už mohla poznat bez problémů. Sice řekl, že odjede domů, ale neodjel. Opravdu čekal před domem, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Teď stál u svého auta, opíral se o jeho bok a potahoval z cigarety, jejíž konec v tmavé noci žlutavě zažhnul. Pohled upíral směrem ke mně, pozorně sledoval všechno, co se kolem mě dělo.

Pousmála jsem se a přestala vnímat Jeroma. Přestřihla jsem tok pozornosti, kterou jsem mu věnovala, a překročila práh svého domu. Vyšla jsem na ulici a nevadilo mi, že nemám obuv, jen ponožky na chodidlech. Pomalu jsem kráčela směrem k Tomovi, zatímco jsem si prohlížela jeho postavu. Neřekla jsem jediného slova, dokud jsem k němu nepřišla, a i on mlčel a tiše pokuřoval.

"Přece jenom jsi neodjel?" zeptala jsem se.

Naposledy si potáhl, než odhodil nedopalek na chodník a uhasil ho botou. "Já jsem prostě musel počkat a ujistit se, že jsi v pořádku," odpověděl mi. "Samou nervozitou jsem málem dokouřil čerstvě otevřenou krabičku," uculil se.

Krátce jsem se tomu vtípku zasmála, než jsem se zhluboka nadechla. "Jsem v pořádku, Tome," řekla jsem a dlouze se na něj zadívala. V tom šeru vypadal jeho obličej tajemně, temně a nepřístupně, ale já měla tušení, že je to jen hra noci, nikoliv jeho běžná vlastnost.

"Pojď ke mně," hlesl. Když ke mně natáhl jednu paži, neměla jsem potřebu se tomu objetí bránit, jako jsem se před chvílí bránila Jeromovi. Poslechla jsem ho a udělala k němu poslední krok, než jsem se mohla přitisknout k jeho hrudi. Hlavou jsem se opřela o látku jeho trika, a spokojeně vydechla, když mi položil svou ruku kolem ramen. Ani mi teď nevadilo, že právě dokouřil. Odér cigaretového kouře se míchal s jeho kolínskou, kterou jsem teď vnímala o to intenzivněji, a měla jsem chuť si tuhle vůni navždy vrýt do paměti.

"Děkuju, že jsi počkal," zamumlala jsem.

"Počkal bych, i kdyby to mělo trvat celý večer," uslyšela jsem jeho hlas někde nade mnou. Byl vyšší, a když jsem se teď k němu tiskla, jeho hlava převyšovala tu mou. "Kdybych však tušil, že s ním budeš tak rychle vypořádaná, ani bych neodcházel z domu," dodal. V jeho hlase jsem slyšela dávku pobavení, ale tak nějak jsem tušila, že chce jen trochu ulehčit situaci, ve které jsme se teď nacházeli.

Odtáhla jsem se od něj, ale jen natolik, abych se mu mohla zblízka podívat do obličeje. Dál držel paži na mých ramenou, zatímco jsem se já dlaněmi opřela o ta jeho. Překvapeně zvedl obočí. Na chvíli jsem spojila jeho pohled s mým. V očích mi muselo zajiskřit, protože se koutky jeho úst pozvedly do drobného úsměvu. Hrudí jsem se přitiskla k jeho a vytáhla se na špičky chodidel, abych dosáhla na jeho rty. Políbila jsem ho, dlouze a vděčně. A když do toho polibku spokojeně zamručel, v břiše se mi bláznivě zatřepotala křídla malých motýlků.

B.