Promiseland * 23

O ano, i mně se líbí tohle pravidelné přidávání, líbí se mi, že jsme v častějším kontaktu nejenom vy a já, ale taky já s Tomem a Theou. To se ten příběh hned jinak píše, když neztrácím nit, nejsem tolik rušena povinnostmi a daří se udržovat múzu. Mno, musela jsem na tom zapracovat. Seriály jsem omezila na nulu, dokonce už ani před spaním si je nepouštím. To si radši otevřu knížku, abych taky konečně pohnula s tím stohem u postele, který se mi spíš zvětšuje, než že by knih ubívalo. (Ale bohudíky za to, že mám stále co číst ♥). Omezila jsem taky pobyt před telkou. Ano, byl to čas, který jsem tam většinou trávila s mamkou, ale když jdu na odpolední a sedím tam sama, stejně tak můžu sedět u psaní povídky, že? :) Doufám, že se mi vydaří to tempo nadále udržovat. Kdyby ne, budu vědět, kde jsem polevila, a budu vědět, že mě milenka Mily málo otravuje :D.

Moc děkuji za vaše ohlasy, vřelý dík z hloubi mého srdce. A samozřejmě se těším na ty, které si přečtu pod tímhle dílem. ^^ ♥ B.

Hudba: Coldplay - O (Fly On)

Pomalu jsem scházela schody, zatímco jsem si dopínala poslední knoflíky bílé košile, kterou jsem si vybrala ze své skříně. Abych nevypadala moc upraveně, zvolila jsem k ní tmavě modré džíny, které jsem měla vysoko do pasu. Kdybych si k tomu přimyslela kovbojské boty, koženou vestu s třásněmi a klobouk, klidně bych se mohla stěhovat někam na divoký západ. I tak to ale nevypadalo špatně, a co bylo hlavní - já jsem se v tom cítila pohodlně. Čerstvě umyté a ve spěchu vyfoukané vlasy jsem měla volně rozpuštěné a obličej jsem zvýraznila černou řasenkou a slabou linkou na horním víčku.

Sešla jsem pár posledních schodů a z předsíně nakoukla do obývacího pokoje. Jelikož jsem už z dálky slyšela útržky rozhovoru, napadlo mě, že Tom nejspíš s někým telefonuje. Logicky. Sám pro sebe by si asi nemluvil a taky nebyl nikdo, kdo by se tu ukázal, aby se s ním zapředl do řeči. Nemluvil anglicky, takže jsem neměla ponětí, o čem se mohl s dotyčným, který byl na druhé straně hovoru, bavit. Tom svá slova drmolil, několikrát se zarazil v půli věty, a vypadalo to, že se s druhým účastníkem hovoru chce pohádat. Když jsem stanula na prahu místnosti, nechtěla jsem rušit, ale v ten moment se Tom otočil, jako by chtěl během toho emocemi nabytého telefonátu pochodovat po místnosti sem a tam. Pousmál se na mě, ale hned pohledem uhnul a dál něco řešil. Mlčela jsem. Ramenem jsem se opřela o rám dveří a s hlavou nakloněnou na bok jsem čekala, až hovor ukončí.

S povzdychnutím se ke mně otočil čelem. "Drobná změna plánu," začal. Když se mu obočí stáhlo k sobě, pomyslela jsem na to, co se mohlo pokazit. "Nevadilo by ti, kdybychom se prvně stavili u mě doma?" zeptal se s opatrností v hlase.

"Stalo se snad něco?" překvapeně jsem zamrkala víčky a už jsem se chtěla nabídnout, že dnešní večer můžeme úplně zrušit. Přece se nemusí kvůli mně vzdalovat z domova, já bych jeho nepřítomnost vydržela mnohem snáze než jeho vlastní rodina.

"Nic závažného," zavrtěl hlavou. "Jen... Käthe se probudila a místo mě nebo Billa uviděla babičku, kterou skoro půl roku nepotkala, takže teď usedavě pláče a není k zastavení," trhl rameny. "Já mámě říkal, že v Evropě zůstává moc dlouho, a že skype nenahradí osobní kontakt," pousmál se.

"Tome, pokud potřebuješ jet domů, klidně jeď. A tu akci můžeme prozatím odložit. Však to Bill pochopí, ne? A já zůstanu doma a nebudu tě od ničeho zdržovat," navrhla jsem.

"Ne, ne," zavrtěl hned nesouhlasně hlavou. "Můžeš jet se mnou. Bude to trvat maximálně pár minut, než Käthe uklidním, a potom se ukážeme na Billově večírku. Ten by mě přetrhl jako hada, kdybych se neukázal a tebe nepřivedl," uculil se.

Nechápavě jsem zvedla obočí. Znejistěla jsem, když vyslovil svá poslední slova. Proč by měla být zrovna moje přítomnost tak důležitá? Proč by měl Bill tolik toužit po tom, abych se tam ukázala, proč by z toho měl Tom u bratra vroubek, kdybych nepřišla? Ruce, které jsem měla doposud podél těla, jsem si založila v bok. "Proč mám pocit, že Billovi záleží na tom, abych se dnes večer na té jeho akci ukázala?" zeptala jsem se.

"Tvůj pocit se nemýlí. Opravdu chce, aby ses tam ukázala," pousmál se. V jeho obličeji se objevil tajemný výraz, jako by to bylo něco, co bych snad neměla vědět. "Když o tobě tolik básním, taky tě chce lépe poznat," dodal. Sledovala jsem, jak přechází místností směrem ke mně, a nedovedla vyloudit kloudnou větu. Houpavou chůzí mezi námi zkracoval vzdálenost a já mlčky zírala na jeho veselý obličej, který vypadal tak bolestně pohledně.

"Eh," vydechla jsem a rychle v hlavě sumírovala otázku. "Ty o mně básníš?" zopakovala jsem po něm výraz, který sám použil. Sotva jsem to sama vyslovila nahlas, uvědomila jsem si, jak podivně to zní. Tváře se mi začínaly zalévat krví, cítila jsem, jak rudnu, a nevěděla jsem, kam uhnout s očima.

"Samozřejmě," odpověděl mi klidně a bez nějakého záchvěvu v hlase, jako by mi říkal, kolik je hodin, nebo že je dneska sobota. Lehce přiložil prsty jedné ruky na stranu mého krku, aby z něj odhrnul pramen vlasů, které jsem si nechala rozpuštěné. Pohledem zabloudil k čerstvě odhalené kůži u límečku mé košile, než ho přesunul přes mé rty až k mým očím. "Kdo by o tobě nebásnil, Theo Kingová?" zamumlal. Když se přes pootevřené rty krátce nadechl a ovlažil si je špičkou jazyka, uvědomila jsem si, že si připadám jako zhypnotizovaná tím, jak se pohyboval, co říkal, jak se ke mně choval.

"Třeba moji žáci, kterým jsem naložila hromadu úkolů přes víkend?" pousmála jsem se. Tahle situace začínala být až moc vážná a já se skoro bála, co dalšího by se za tenhle krátký večer v jeho společnosti událo. Musela jsem to trochu zlehčit, právě teď jsem cítila, že je toho na mě až moc.

Tom se zasmál a jeho smích byl hluboký a neskutečně přitažlivý. A spolu s tím smíchem se mu nakrabatil nos a kolem očí se mu vytvořily vějířky vrásek. Odhalil řadu dokonale vypadajících zubů, které kontrastovaly s tmavými vousy, a já si v ten moment uvědomila, že mě muselo potkat obrovské štěstí, že jsem se s tímhle svobodným chlapem seznámila zrovna já.

"Půjdeme?" zeptala jsem se. Když Tom přikývl, stále se tak vesele usmívajíce, otočila jsem se k němu zády, abych před ním vyšla z domu. Ucítila jsem na bocích jeho dlaně, a když jsem těsně za uchem uslyšela jeho tlumený hlas, po těle mi přejelo příjemné mrazení.

"To bych do tebe neřekl, že budeš taková přísná paní učitelka," hlesl. Jeho horký dech se otřel o můj ušní lalůček. "To se mi líbí. A moc," dodal a já si uvědomila, jak splašeně se mi v té vteřině rozbušilo srdce. Takhle mi netlouklo ani ve chvíli, kdy jsme se prvně políbili. Takhle divoké nebylo ani v ten moment, kdy se mě poprvé dotkl. Bylo to zvláštní. A nesmírně příjemné.

Nasedla jsem do Tomova auta, které stálo na příjezdové cestě hned za tím mým, a uvelebila se na kožené sedačce. Automaticky jsem se připoutala a složila dlaně do klína. Sotva Tom nastartoval, slabě puštěné rádio vyplnilo ticho, které mezi námi nastalo. Kdybychom si chtěli povídat, nastavená hlasitost by nás nerušila, a kdybychom i nadále mlčeli, nebylo by to vůbec trapné.

"Co jsi o mně Billovi řekl?" zeptala jsem se po chvíli. Původně jsem to chtěla přejít a neřešit to, ale v hlavě se mi začaly rodit takové scénáře, že jsem tomu všemu radši předešla tím, že jsem narovinu položila otázku, která mě pálila na jazyku.

"Nic, co by nebyla pravda. Z mého úhlu pohledu, samozřejmě," odpověděl mi. Byla jsem ráda, že se choval dospěle a nezačal kličkovat jako nějaký malý kluk. Jako Jerome. Ten by si mě hned začal dobírat a posmívat se mi, že si s něčím takovým dělám hlavu. Navymýšlel by si polopravdy nebo rovnou úplné lži a smál by se tomu jako nějaký hlupák. Tom byl jiný. To mi na něm nesmírně imponovalo.

"Je mi trapné se tak vyptávat, ale nerada bych, aby si o mně myslel něco, co by se nakonec vyvinulo v naprosto jinou věc," podívala jsem se na něj. "Proč mě tak moc chce poznat?" zvedla jsem obočí.

"Theo," oslovil mě s úsměvem. Jen na chvíli očima vyhledal ty mé, jen ve zlomku vteřiny se naše pohledy v šeru auta propojily s podivně napjatou atmosférou, než se zase začal věnovat řízení a provozu na vozovce. "Nemusíš se vůbec ničeho obávat," začal mě uklidňovat. "Prostě jsem mu řekl, jak dobře se s tebou cítím. Prozradil jsem mu, že tě vidím jako neskutečně milou a skromnou osobu, která se mi dostala pod kůži dřív, než jsem si toho vůbec stihl všimnout," pokračoval. Když volnou dlaň, kterou neměl opřenou o kolo volantu, položil na mé stehno a zlehka mi ho pohladil, tělem mi projela vlna klidu. Jako by jeho slova a doteky měly opravdu takovou moc. "S Billem si říkáme všechno. Jsme jako jedna osoba, takže tě chce mít ve svém životě stejně, jako to teď chci i já," vysvětlil. "Málokdo chápe ten vztah, který s bráchou máme. Někdy si ani nemusíme nic říct, stačí jen pohled toho druhého, abychom hned věděli, na čem oba dva jsme. A abych k tobě byl upřímný - ani jsem mu vlastně nic moc prozrazovat nemusel. Víceméně to vytušil sám," řekl, zatímco se nepřestával dál spokojeně usmívat.

Nic jsem na to neřekla. Tiše jsem vstřebávala, co jsem se právě dozvěděla o jeho nejbližší rodině. Mohla jsem to považovat za první informace, které mi o sobě vůbec řekl, a dalo by se říct, že jsem si té jeho upřímnosti opravdu vážila. Polkla jsem a dál hleděla před sebe na ubíhající ulici, kterou jsme projížděli. Když Tom zlehka zahýbal prsty, které stále držel na mé noze, přesunula jsem k němu svou pozornost.

"Jak si mám vysvětlit to tvé náhlé mlčení?" zeptal se mě.

"Nijak zle," odpověděla jsem hned. Svou dlaní jsem přejela přes tu jeho a na chvíli jsem ji zakryla, než se Tom během vteřiny vymanil zpod té mé. Schoval mou ruku do své, která v porovnání s mou vypadala mohutně. Dlouhé prsty se omotaly kolem mých kloubů a příjemně hřály. "Jen jsem přemýšlela nad tím, že musíte mít s Billem nádherný vztah. Ne všichni sourozenci na světě jsou si tak oddáni," podotkla jsem.

"To máš pravdu," přitakal a na moment sevřel mé prsty pevněji. "To máš pravdu," zopakoval tišším hlasem, jako by se v tom sám utvrzoval. Očima těkal po silnici, než zapnul světla oznamující změnu jízdy. Začal zpomalovat a zatáčet k příjezdové cestě, u které jsem už nejednou parkovala. Když jsme jeli přes město večer, kdy nebyla dopravní špička, byli jsme tady během pár minut. Nebo s Tomem čas plynul jinak a uběhlo těch minut více?

"Pojď dovnitř," pozval mě. "Přece nebudeš čekat venku v autě," pokynul mi, abych ho následovala. Vystoupili jsme z auta, které hned zamkl, a bok po boku šli k domovním dveřím. Tom je otevřel a vešel první. Přešla jsem práh a dveře za sebou zavřela, zůstala jsem však stát na místě a nevěděla, jak bych se měla chovat. Když jsem tu byla naposledy, Tom mi sám otevřel a hned jsme se starali o nemocnou Käthe, a tu předchozí návštěvu se o mě postaral Mike a dovedl mě chodbou až do prostorného obývacího pokoje. Teď jsem přijela jako Tomova návštěva, ale i tak jsem nechtěla působit nevychovaně a začít se tu pohybovat, jako bych byla paní domu já sama.

Krátce jsem si odkašlala. "Tome?" oslovila jsem ho.

Hned se ohlédl přes rameno. "Pojď se mnou, jestli chceš," řekl, čímž mě pozval k tomu, abych byla přítomna jeho uklidňování a uspávání jeho dcerky.

Ztěžka jsem polkla, když jsem si uvědomila, že se nacházím pod jednou střechou nejen s Tomovou dcerkou, kterou jsem už dávno znala, ale taky s jeho matkou. Dnešní večer jsem nebrala jako rande, spíš jsem to považovala za chvíle, které můžu strávit s osobou, se kterou je mi příjemně. Ale když jsem si k tomu přidala i to, že bych měla poznat jeho matku, neubránila jsem se podivným pocitům, které mi stahovaly žaludek. Byla jsem nervózní, ale přitom jsem neměla sebemenší důvod. Přece to nic nemusí znamenat, že ji potkám, ne?

Následovala jsem Toma do pokoje jeho dcerky, kde už jsem jednou byla. Když jsme stanuli na prahu její ložnice, nebyl slyšet žádný pláč, jen tiché prozpěvování melodie, kterou bych tipovala na nějakou ukolébavku. Tom prsty strčil do pootevřených dveří, aby je otevřel naplno, a vešel dovnitř. Uslyšela jsem několik německých slov jak z Tomovy strany, tak ze strany jeho matky. V šeru pokoje jsem ji pořádně neviděla, nicméně jsem si všimla vysoké ženy, která seděla na kraji postele a hladila Käthe po zlatavých vlasech.

"Dobrý večer," zamumlala jsem pozdrav. Zůstala jsem stát na kraji místnosti a sledovala jsem Toma, jak se dlaní opírá o kraj postele, aby se mohl nad Käthe sklonit.

"Tati," uslyšela jsem její slabé zamumlání.

"Jsem tady, zlato," odpověděl jí. Hned se posadil na kraj postele místo matky, která mu teď uvolnila místo. Käthe se posunula na matraci a schoulila se v jeho náručí. Objal ji tak, jako mě otec snad nikdy v životě neobjal, a zlehka přitiskl rty na její čelo. "Řekni mi, proč nechceš být s babičkou? Vždyť jste si posledně tak pěkně hrály," řekl, zatímco se začal sotva viditelně kolébat ze strany na stranu. "Babička za námi přiletěla na návštěvu," dodal, "a přece nechceš, aby odletěla a ani s tebou chvilku nestrávila."

"To nechci," zamumlala napůl spící, napůl vzhůru.

"Tak vidíš," ozval se Tom a pohladil ji po vlasech podobně, jako to doposud dělala jeho máma. "Já teď pojedu za strejdou Billem, ale babička tady s tebou zůstane, kdybys něco potřebovala, ano?" sdělil jí, zatímco mu jeho paže sjela z jejích ramen. Jak se zdálo, jeho kolébání dosáhlo kýženého efektu - Käthe už jen unaveně zabručela na znamení souhlasu, ale oči měla pevně zavřené a její dech se protahoval do klidného a spícího stavu.

Vyšla jsem z pokoje a Tomova matka mě následovala. Nechtěla jsem jako nějaký podivín přihlížet tomu, jak Tom Käthe uspává, ale vypadalo to tak kouzelně, že jsem nemohla odolat, abych aspoň na chvíli nesledovala, jak něžně s ní hovoří a zachází.

"No jo, když jsou děti nemocné, nikdo nedokáže nahradit rodiče," usmála se. Jestli jsem na Tomovi poznala, že není rodilý mluvčí, když prvně promluvil, u jeho matky už nebylo pochyb, že je angličtina jejím druhým jazykem. Krkolomně vyslovovala některá slova a přízvuk byl snadno rozpoznatelný.

"To máte pravdu," přitakala jsem.

"Jste Tomův doprovod?" zeptala se mě. Její obličej vypadal laskavě a já neměla pochyb o tom, že je opravdu jejich matkou. Měly velice podobné rysy tváře, a co jsem v obličeji Toma mohla považovat za ženskou jemnost, jsem teď viděla i u jeho mámy.

"Ano," pokývla jsem hlavou. "Ačkoliv jsem ještě před hodinou neměla ponětí, že se nějaký večírek pořádá a že jsem mezi pozvanými," pousmála jsem se. Tomova máma se zasmála, zatímco si prsty urovnala vlnité vlasy za ucho.

"Životy těch dvou jsou plné jen samými bláznivými nápady a nečekanými překvapeními," zkonstatovala. Znělo to, jako by si myslela, že do Tomova života patřím mnohem delší čas, mluvila, jako bych ho měla znát blíž a jako by to byl fakt, na který jsem už dávno sama přišla.

"No, no," uslyšela jsem za námi Tomův pobavený hlas. "Jenom si moc nevymýšlej," řekl a položil své matce paži kolem ramen. "Ahoj," pozdravil ji a hned na to ji políbil na tvář. "Mami, tohle je Thea. Käthe ji má za třídní učitelku," představil mě, a tím hned prozradil, jak jsme se mohli seznámit. "Theo, moje drahá máti, Simone," pokračoval, zatímco svou pohled přesouval ke mně.

"Těší mě," usmála jsem se na ni. Připadalo mi, jako bych se vrátila v čase, kdy jsem stála v obývacím pokoji Jeromových rodičů a on jim říkal, že jsme pár. Tehdy to bylo mnohem trapnější, v porovnání s tou událostí byla tahle situace procházka růžovým sadem.

"Thea," zopakovala Simone. "Pěkné jméno. Ale na třídní učitelku bych tě netipovala. Vůbec nemáš typický výraz učitelek - věčně nabroušená a nepříjemná," řekla a pak se zasmála vlastnímu vtipu. Přidala jsem se k ní, ale vlastně jsem nevěděla, jestli bych se tomu opravdu zasmála, kdyby to řekl kdokoliv jiný, kdybych se teď necítila tak trochu pod tlakem.

"Mami, kroť se, prosím tě," protočil Tom oči, než se podíval na mě. "Dáš si něco k pití? Nebo rovnou vyrazíme za bráchou? Už určitě stepuje u dveří a v hlavě vymýšlí hromadu výčitek, proč jsme nepřijeli na čas," pomlaskl si. "Zpoždění už máme, můžeme se klidně zpozdit ještě víc," usmál se na mě.

"V pořádku, klidně můžeme už jet," zavrtěla jsem hlavou. "Ale řidič jsi tady ty, tak bych se měla přizpůsobit tobě, ne?" naklonila jsem hlavu na stranu.

Tom se na mě usmál a pomalu si olízl rty. V jeho očích jsem viděla, že by rád řekl něco, co by asi nemuselo dolehnout k uším jeho vlastní matky. Nic na to neodpověděl, jen mi pokynul, abych z kuchyně, do které jsme se pomalou chůzí všichni tři dostali, přešla do předsíně. Vydala jsem se tím směrem, a když jsem slyšela, že mě následuje, čekala jsem, že na mě promluví stejně, jako když jsme odcházeli z mého domu. Očekávala jsem správně. Když jsme byli z dosahu Simone, naklonil se ke mně.

"Přizpůsobíš se mi i v jiných věcech?"

Zvedla jsem k němu pohled. V jeho očích šibalsky zajiskřilo a jeho rty se roztáhly do úsměvu. Než jsem mu stihla cokoliv odpovědět, zavolal na svou mámu slova krátkého rozloučení. Napodobila jsem ho. Se vší slušností jsem ji pozdravila, než jsem se otočila k domovním dveřím, abych vyšla z domu, ve kterém jsme se zdrželi kratší čas, než jsem původně předpokládala.

"V jakých věcech, například?" zeptala jsem se polohlasně.

Tom zlehka položil paži kolem mých ramen a neznatelně se nade mě naklonil. "Hádej," zašeptal, než mě jednou krátce políbil. A hned na to mi jako pravý kavalír přidržel dveře, které přede mnou otevřel.

B.